ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.726.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 726/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2016 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 6 To 351/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 203/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 T 203/2013, uznal obviněného M, K. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že s dalšími obviněnými M. H. a D. T.
dne 23. 6. 2013 kolem 20.30 hodin v H. v zahrádkářské kolonii za K. ulicí, pod vlivem požitých alkoholických nápojů, přelezli přes plot vysoký od 130 cm do 190 cm na zahradu u chaty poškozeného J. M., kterou celoročně obývá, v úmyslu jej vytrestat za to, že na obviněné hodinu předtím přivolal policejní hlídku, společně poškozeného nejprve tloukli do zad, poté jej obviněný M. H. chytil za pravou ruku a strhnul na zem, kde jej všichni tři obvinění kopali do zad a břicha a dále jej tloukli pěstmi do hlavy, čímž mu způsobili zlomeninu 4., 5., 6., 7. a 8. žebra vpravo s krvácením do pohrudniční dutiny, dále poranění pravého plicního laloku, četné zhmožděniny v obličeji a na hrudníku s nutností hospitalizace do 17. 7. 2013 a bolestivostí, omezenou hybností a dýchacími obtížemi nejméně do 9. 8. 2013.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví (přesněji měl uvést, že se jednalo o trestný čin těžkého ublížení na zdraví) podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a uložil mu podle §145 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného J. M., trvale bytem H., M., okr. K., přechodně Zahrádkářské kolonie H., K. ulice, okr. K., odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Pro úplnost je vhodné uvést, že tímto rozsudkem byli uznáni vinnými i spoluobvinění M. H. a D. T. a byly jim uloženy tresty.
4. Proti citovanému rozsudku podali obviněný M. K. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kroměříži (ta tak učinila v neprospěch všech tří jmenovaných obviněných proti výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 6 To 351/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Opatrného dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí mu předcházející, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V podrobnostech dovolatel namítl, že i v případě, že by připustil, že na pozemek poškozeného vnikl (ačkoliv současně tvrdil, že tato skutečnost mu nebyla prokázána, a tudíž považoval takový skutkový závěr soudů obou stupňů za zcela nesprávný), nikdy mu orgány činnými v trestním řízení nebyl dokázán úmysl (ani přímý, ani nepřímý) způsobit poškozenému jakoukoli újmu; byť mezi nimi mohly existovat sousedské spory, nenasvědčovala žádná okolnost tomu, že by měly přerůst do takové míry, jaká je mu kladena za vinu.
7. Další výhrady obviněný směřoval k posouzení jeho jednání jako trestné součinnosti ve formě spolupachatelství, přičemž v tomto směru uvedl, že i pokud by připustil rovněž to, že vnikl na pozemek poškozeného v úmyslu jej vytrestat (když tento závěr soudů označil též za zcela nesprávný), nikdy se nechtěl dopustit a ani se nedopustil tak závažného jednání. Bylo tedy na soudu, aby zvážil, zhodnotil a prokázal, který z obviněných vybočil z možné dohody o spáchání trestného činu a způsobil poškozenému újmu v takovém rozsahu; v této souvislosti poukázal na to, že z dokazování vyplývá, že se měl (případně i některý z dalších spoluobviněných) vrátit z pozemku poškozeného dříve než ostatní, a tudíž nemohl být odsouzen za spolupachatelství v takovém rozsahu, který neměl na počátku s ostatními v úmyslu spáchat a ani se na něm v konečném důsledku nepodílel.
8. Dovolatel vyslovil rovněž názor, že v dané věci jsou skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a závěry z nich plynoucí jsou vybočením z principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, neboť soudy usuzovaly na jeho vinu za neexistence nebo slabosti jiných usvědčujících důkazů a opíraly se při svém rozhodování o jeho vlastnosti a jiné jeho charakteristiky, jakož i minulé incidenty, jež mezi ním a poškozeným vznikly. Zdůraznil, že sám poškozený sice nejprve uvedl, že šlo jistě o tři obviněné, avšak následně konstatoval, že neví, kolik jich vlastně bylo, že je neviděl, protože zaútočili zezadu, navíc mu spadly brýle, bez nichž nic nevidí, a vše proto dovozuje pouze na základě dřívější zkušenosti a s určitou averzí, která vůči obviněným z jeho strany panuje. Vytkl také rozhodujícím soudům, že k jeho tíži hodnotily skutečnost, že se (společně s dalšími spoluobviněnými) předmětnou noc nacházel v blízkosti poškozeného, přičemž však úplně pominuly, že žádné ze zjištěných stop, zejména ze vzorků DNA, nikdy neukazovaly na jeho osobu; takové hodnocení důkazů podle jeho názoru vybočuje z hlediska logiky volného hodnocení důkazů podle trestního řádu.
9. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. 12. 2015 (zřejmě písařským pochybením uvedl zde i již předtím na titulní straně svého podání datum vyhlášení tohoto rozhodnutí nesprávně, a to 1. 12. 2016), č. j. 6 To 351/2015-423, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 6. 2015, č. j. 9 T 203/2013-359, a zprostil jej obžaloby.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření ze dne 31. 3. 2016 uvedla, že zaměření dovolací argumentace obviněného vypovídá o tom, že námitka nedostatku jeho úmyslného zavinění spojená s právním závěrem o absenci spolupachatelské formy jeho trestné součinnosti se zbývajícími dvěma spoluobviněnými vychází ze zpochybnění skutkového stavu věci. Taková jeho (stěžejní) výhrada tudíž nevychází ze skutkových zjištění uvedených v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině, nýbrž se váže na vlastní verzi skutkového děje, podle které se – za předpokladu, že mu byl prokázán nedovolený vstup na sousedův pozemek – odtud vzdálil, aniž by se podílel na dalším průběhu útoku na poškozeného v rozsahu, který nikdo nezamýšlel.
11. Státní zástupkyně dále poukázala na to, že ze zjištěných skutkových okolností společného jednání všech obviněných vůči tělesné integritě poškozeného, kdy tito ve společném úmyslu jej tzv. vytrestat za to, že na ně přivolal asi hodinu před skutkem policii, a s přihlédnutím k použité míře razance a bezuzdnosti jejich počínání umocněného jejich stavem podnapilosti, jednali proti tělu poškozeného všichni tři, tedy i dovolatel (byť by se při společně vedeném útoku na poškozeného nepodílel stejnou měrou), a to přinejmenším v eventuálním úmyslu způsobit mu devastující zranění, útočili-li proti zádové části jeho těla, břišní dutině a jeho hlavě, ve kterých jsou uloženy životně důležité orgány. Za takového způsobu jejich společného útoku na poškozeného si byl dovolatel (byť bez předchozí výslovné dohody se zbývajícími spoluobviněnými na způsobu napadení poškozeného) nepochybně vědom alespoň možnosti, že jejich společné jednání směřuje ke způsobení vážné a delší dobu trvající poruchy zdraví poškozeného, a pro tento případ byl s takovým následkem srozuměn, když v opačném případě by se dozajista postavil na jeho obranu, a to zvláště za stavu, že díky své podstatně nižší míře podnapilosti měl nepochybně větší možnost vnímat reálnou situaci poškozeného aktuálně čelícího ve svém pokročilejším věku útočné přesile podstatně mladších osob a neschopného se jim tak účinně ubránit.
12. Státní zástupkyně v závěru svého vyjádření shrnula, že v posuzovaném případě nelze shledat podmínky výjimečného zásahu do skutkového stavu věci, neboť výsledky provedeného dokazování nade vší pochybnost posloužily k objasnění všech rozhodných okolností dovolatelovy trestné součinnosti v rámci společně vedeného fyzického útoku vůči poškozenému, což je v podrobnostech vyloženo v odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, a to aniž by bylo možno na tam uvedených a poměrně vyčerpávajících hodnotících úvahách spatřovat rozporuplnost a nelogičnost, natož pak znaky libovůle svědčící o neobjektivním přístupu k obviněnému. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
13. Soud prvního stupně zaslal vyjádření státní zástupkyně na vědomí obviněnému (doručeno dne 11. 4. 2016) a jeho výše jmenovanému obhájci (doručeno datovou schránkou dne 7. 4. 2016). Případnou repliku obviněného k němu Nejvyšší soud neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Tak tomu bylo v případě, když tvrdil, že nebyla prokázána ani skutečnost, že na pozemek poškozeného J. M. vnikl, ani to, že tak učinil spolu s dalšími dvěma spoluobviněnými v úmyslu jej vytrestat za to, že na ně předtím přivolal policejní hlídku, a že ani neměl v úmyslu jmenovanému poškozenému způsobit jakoukoliv újmu, a že se daného (tak závažného) jednání nedopustil, tj. v konečném důsledku se na něm nepodílel; v této souvislosti poukázal jednak na to, že z provedeného dokazování vyplývá, že se měl vrátit z pozemku poškozeného dříve než ostatní, a tudíž nemohl být odsouzen za spolupachatelství v takovém rozsahu, a dále na to, že oba soudy hodnotily k jeho tíži skutečnost, že se v předmětnou noc nacházel v blízkosti poškozeného, přestože sám poškozený si nebyl jistý, kolik útočníků jej napadlo, a navíc žádné ze zjištěných stop (zejména vzorky DNA) nikdy neukazovaly na jeho osobu, tj. že soudy jej uznaly vinným za neexistence nebo slabosti jiných usvědčujících důkazů a své závěry opřely o jeho vlastnosti či jiné charakteristiky, jakož i o minulé incidenty mezi ním a poškozeným. Vzhledem k jím tvrzeným pochybením měl pak za to, že v dané věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudy obou stupňů a provedenými důkazy, a závěry z nich plynoucí jsou vybočením z principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.
18. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a rovněž svou vědomost o tom, že dovoláním nelze napadat rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů), po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku (z hlediska subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví ve formě úmyslu a rovněž ve vztahu k trestné součinnosti ve formě spolupachatelství), jímž byl uznán vinným a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (přičemž současně výslovně tvrdil, že se daného jednání nedopustil). Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
19. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že jejich závěry učiněné na základě provedených důkazů jsou vybočením z principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
20. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 5 a 6 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. zejména jeho strany 3 a 4), jenž se podrobně zabýval i obhajobou obviněného (shodnou jako před soudem prvního stupně). Z důvodů procesní ekonomie lze na uvedené pasáže, stejně jako na přiléhavé vyjádření státní zástupkyně (srov. zejména odstavec 11. shora), s nímž se Nejvyšší soud identifikoval, jen odkázat.
22. Pro úplnost je rovněž vhodné dodat, že též dovolací argumentace obviněného je z větší části pouhým opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu