ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.735.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 735/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání obviněného P. J. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 6 To 358/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 68/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 2 T 68/2015, byl obviněný P. J. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil činem popsaným tak, že
dne 16. 12. 2014 v době od 19.45 hod. do 20.00 hod. společně s obviněnými A. K. a J. N. v P. – D., ulici K., před domem, kam obviněný A. K. pod záminkou vyřešení splátky dlužné finanční hotovosti vylákal poškozeného D. M. na schůzku, která se uskutečnila ve vozidle Škoda Octavia, jímž obviněný A. K. na místo přijel společně s obviněnými J. N. a P. J., a poté, co D. M. usedl na pravé přední sedadlo, k vozidlu přistoupili obvinění P. J. a J. N., obviněný P. J. si stoupl k pravým předním dveřím, obviněný J. N. si sedl na zadní sedadlo za D. M., kterého hned uchopil zezadu do tzv. „kravaty“, začal ho škrtit a křičel na něj, že dluží A. K. spoustu peněz a A. K. zase dluží jim, a řekl mu, že jim tam něco podepíše, přitom obviněný P. J. zvenku jistil pravé přední dveře vozidla, aby D. M. nemohl z vozidla vystoupit, a obviněný A. K. v tu dobu vozidlo opustil a potyčku sledoval z blízké vzdálenosti, asi po 2 minutách se D. M. podařilo vyprostit ze sevření a vylézt ven z vozidla, kde potyčka s obviněným J. N. pokračovala, při ní se vzájemně udeřili několikrát pěstí do obličeje, a když co obviněný J. N. asi po dvou minutách dalšího jednání zanechal, poškozený D. M. mohl odejít domů a přivolat Policii České republiky, při incidentu utrpěl podlitinu na krku vlevo, kontuzi pravého ramene, oděrku dorza pravé ruky, byla mu potrhána košile a ve vozidle utrhl kus světlešedého plastu z obložení dveří, obviněný A. K. po vystoupení obviněných P. J. a J. N. i poškozeného D. M. se do vozidla opět vrátil a odjel.
2. Za tento zločin byl obviněný P. J. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných J. N. a A. K. a také o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání všech tří shora jmenovaných obviněných rozhodl rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 6 To 358/2015, tak, že v bodě II. odvolání obviněných P. J. a A. K. jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. Bod I. se týkal odvolání obviněného J. N., ve vztahu k němuž odvolací soud nově rozhodl o trestu. V ostatních částech ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. J. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který byl soudy nesprávně právně posouzen jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle obviněného skutková zjištění ve výroku o vině týkající se obviněného, který jen z venku jistil dveře, neuvádějí okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že takto obviněný proti poškozenému použil násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy, aby jej nutil něco konat, opominout nebo trpět. Jestliže soudy podle popisu skutku, „že P. J. zvenku jistil pravé přední dveře vozidla, aby D. M. nemohl z vozidla vystoupit“, měly za to, že bránil poškozenému ve vystoupení z vozidla, a tedy mu měl bránit v užívání osobní svobody, pak tak činil nikoli násilím nebo pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy, a už vůbec ne v úmyslu donutit jej něco konat, opominout nebo trpět. Jedná se tudíž (i s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 249/2005) o přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Na základě těchto názorů obviněný uvedl, že popis skutku neobsahuje z jeho strany užití násilí ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákoníku. Součinnost s ostatními obviněnými nebyla prokázána, v důsledku čehož byla použita nesprávná právní kvalifikace jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Tu obviněný označil za nesprávnou i proto, že soudy řádně nezjistily, k čemu mělo jeho jednání směřovat a jaký byl jeho úmysl.
6. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 6 To 358/2015, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž s poukazem na podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že výhrady obviněného jsou pod něj sice podřaditelné, avšak nedůvodné. Zdůraznil, že i přes zjevnou snahu všech pachatelů vzbudit dojem, že se do dne, kdy došlo ke spáchání trestného činu, v podstatě neznali, a proto mezi nimi neexistovala žádná dohoda, ze skutkových zjištění vyplývá opak, a to, že ze strany všech, a tedy i obviněného P. J., šlo o společné násilné jednání tří pachatelů, kteří ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku po předchozí (byť třeba jen konkludentní) dohodě jednali s cílem přinutit poškozeného k tomu, aby nějakým pro obviněné přijatelným způsobem řešil údajný dluh vůči obviněnému A. K. I když ve výroku rozsudku není výslovně citováno, že šlo o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, z popisu jednání všech pachatelů a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že se jednalo o společné jednání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013, či usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1208/2014). Z těchto důvodů, i když obviněný P. J. sám poškozeného podle učiněných skutkových zjištění fyzicky nenapadl, a neužil tak proti němu násilí ani jeho pohrůžky, a „pouze“ držel dveře, aby poškozený nemohl z vozidla vystoupit, i jeho počínání je třeba podřadit pod společné jednání všech tří pachatelů, neboť bylo jeho nedílnou součástí. Ztotožnil se proto se závěry soudů obou stupňů, že dovolatel naplnil znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž skutečnost, že do jisté míry vystupoval v podřízené roli, zohlednil Obvodní soud pro Prahu 6 při ukládání trestu. V návaznosti na tyto argumenty státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
8. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného dne 25. 5. 2016 k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
10. Při zjišťování, zda může Nejvyšší soud dovoláním napadená rozhodnutí věcně přezkoumat, posuzoval podle jeho obsahu, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod tedy slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jeho prostřednictvím lze tedy vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
11. Obviněný v podaném dovolání toto vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. respektoval (přestože v průběhu provedeného dokazování popíral, že by se na vydírání poškozeného účastnil, a tvrdil, že o tom, co se dělo v autě, nevěděl), neboť brojil proti soudy použité právní kvalifikaci zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě činu, jak jej soudy zjistily a popsaly ve skutkových zjištěních uvedených v rozsudku soudu prvního stupně. Nesprávnost tohoto právního posouzení spatřoval v tom, že ani ze skutkových zjištění nevyplývá, se by se osobně vůči poškozenému dopustil fyzického násilí nebo pohrůžky násilí. Pokud soudy vycházely z toho, že poškozenému bránil ve výstupu z auta, pak měly toto jednání právně kvalifikovat jako přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Takto obviněným uplatněné dovolání koresponduje s jeho zákonným vymezením a bylo v souladu s ním podáno na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který nemůže Nejvyšší soud měnit [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.], a mohl proto posuzovat opodstatněnost obviněným v dovolání uvedených výhrad.
IV. Právní posouzení
13. Soud prvního stupně čin obviněnému kladený za vinu skutkově popsal jako společné jednání obviněných A. K., J. N. a dovolatele, kteří poté, co A. K. pod záminkou vyřešení splátky dlužné finanční hotovosti vylákal poškozeného D. M. na schůzku ve vozidle Škoda Octavia, jímž na místo přijel společně s obviněnými J. N. a P. J., a když D. M. usedl na pravé přední sedadlo, k vozidlu přistoupili obvinění P. J. aj. N., obviněný P. J. si stoupl k pravým předním dveřím, obviněný J. N. si sedl na zadní sedadlo za D. M., kterého hned uchopil zezadu do tzv. „kravaty“, začal ho škrtit a křičel na něj, že dluží A. K. spoustu peněz a A. K. zase dluží jim, a požadoval na poškozeném, aby že jim „něco“ podepsal. Za tím účelem jednali tak, že obviněný P. J. zvenku jistil pravé přední dveře vozidla, aby D. M. nemohl z vozidla vystoupit, a obviněný A. K. potyčku sledoval z blízké vzdálenosti. Když se D. M. podařilo vyprostit ze sevření a vylézt ven z vozidla, potyčka s obviněným J. N. pokračovala vzájemnými údery do obličeje. Když obviněný J. N. asi po dvou minutách dalšího jednání zanechal, D. M., který utrpěl podlitinu na krku, kontuzi ramene, oděrku na ruce, mohl odejít domů.
14. Nejvyšší soud z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy obou stupňů takto zjištěné skutkové okolnosti u obviněného P. J. posoudily jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, když stejně kvalifikovali jednání ostatních spolupachatelů, kteří se na tomto společném jednání podíleli. Soud prvního stupně, který se zabýval rolí každého z obviněných, zdůraznil, že i když obviněný P. J. trestnou činnost v celém rozsahu popřel s tím, že nevěděl, z jakého důvodu jel společně s obviněnými A. K. a J. N. do bydliště poškozeného, nezajímal se o to, a ani jeden z obviněných ho neinformoval, této jeho výpovědi neuvěřil a vyhodnotil ji jako nepravdivou. Své skutkové závěry, z nichž dovozoval i právní skutečnosti, opíral zejména o výpověď poškozeného D. M., na jehož podkladě popsaná shora uvedená skutková zjištění považoval za dostačující pro právní úvahy o tom, že všichni obvinění naplnili skutkovou podstatu zločinu vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. K roli dovolatele výslovně uvedl, že bránil poškozenému z vozidla vystoupit, zatímco obviněný J. N. poškozeného fyzicky napadal. Uzavřel tak, že všichni obvinění společným jednáním poškozeného D. M. násilím nutili, aby něco konal a takový čin spáchali se dvěma osobami. Právně tuto okolnost vyhodnotil jako důvod přísnější kvalifikace podle písmena b) odstavce 2 §175 tr. zákoníku, protože se trestné činnosti zúčastnili všichni tři obvinění společným jednáním vedeným stejným záměrem (viz strany 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně).
15. S těmito závěry soudu nižšího stupně se ztotožnil i odvolací soud, který v odůvodnění svého rozsudku konstatoval k obdobným námitkám obviněného P. J., že nalézací soud postupoval plně v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., přičemž dospěl v zásadě ke správným skutkovým zjištěním, která se odrazila ve správně použité právní kvalifikaci. Odvolací soud shledal a konstatoval toliko vadu ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, která však byla učiněna ve prospěch obviněného P. J., protože i po opuštění osobního motorového vozidla se zapojil do fyzické potyčky s poškozeným D. M., a tedy na jeho napadání participoval. Protože tato skutečnost nebyla popsána ve skutkovém zjištění, vzhledem k absenci odvolání státního zástupce, ji nemohl v odvolacím řízení zhojit a skutková zjištění o ni doplnit. Právní kvalifikaci i přes tuto skutkovou výhradu odvolací soud posoudil jako správnou, a to i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž postačí ke společnému jednání více osob podílejících se na společně páchaném činu i konkludentní chování příslušných spolupachatelů, je-li zřejmé, že tak činí ve snaze vytvořit pocit převahy nad osobou poškozeného či poškozených, například samotným obklopením poškozeného, byť s ním jedná pouze jeden ze spolupachatelů takovéhoto jednání. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že i když to byl obviněný A. K., kdo schůzku s poškozeným vyvolal, aby docílil toho, že k němu do vozidla poškozený nastoupil, považoval za významnou úlohu i dalších pachatelů. Zdůraznil, že ve vozidle se násilí vůči poškozenému dopustil obviněný J. N., avšak i přesto považoval za významnou i úlohu obviněného P. J., který v době, kdy tento obviněný ve vozidle nutil poškozeného k jednání, na kterém byli ostatní domluveni, byl to právě obviněný P. J., kdo poškozenému v té souvislosti zabraňoval ve vystoupení z vozidla. Shledal proto u všech obviněných, včetně dovolatele, že svým jednáním ve spolupachatelství naplnili znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť vycházel ze závěru soudu prvního stupně, jenž tento trestný čin shledal naplněným podle tzv. právní věty v podobě, že obvinění „společným jednáním jiného násilím nutili, aby něco konal, a takový čin spáchali se dvěma osobami“ (viz strany 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu).
16. Nejvyšší soud považoval tyto závěry za správné se zřetelem na učiněná skutková zjištění, která pro uvedené právní úvahy skýtají dostatečný podklad, na jejichž podkladě bylo možné shledat naplnění všech znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Jen pro úplnost a na doplnění jinak správných právních závěrů soudů nižších stupňů ke konkrétním námitkám obviněného P. J. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedeného zločinu se dopustí ten, „kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin nejméně se dvěma osobami“. Objektem je zde svoboda rozhodování člověka, a objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy.
17. Násilí jako znak této základní skutkové podstaty není v zákoně definován, a proto musí vždy vycházet ze souvislostí konkrétního činu, v nichž je používán nebo v jejichž spojitosti je vykládán. Rozumí se jím ve vztahu k osobě fyzický útok spočívající v použití fyzické síly proti člověku (za určitých souvislostí nelze vyloučit ani útok psychický), přičemž takové použití síly nemusí mít ani za následek ublížení na zdraví. V případě zločinu vydírání jde o takové násilí, kterým pachatel působí na vůli oběti s cílem, aby se podrobila jeho požadavkům ve snaze přinutit ji, aby konala nikoli z vlastní vůle, ale podle vůle pachatele. Jde tedy o násilný akt, tj. takové jednání, při němž je využívána síla jako prostředek k ovládnutí druhého. Takto chápané násilí má různé podoby, a to jak fyzické tak i psychické. Násilí u trestného činu vydírání musí být prostředkem nátlaku na vůli napadaného, když k dokonání tohoto trestného činu postačí násilné jednání, aniž by se nevyžadovalo, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 1978, sp. zn. 7 Tz 38/78 (uveřejněné pod č. 10/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
18. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 písm. b) §175 tr. zákoníku, že obviněný spáchal čin nejméně se dvěma osobami, je po objektivní stránce naplněna, pokud se na posuzovaném činu podílejí vedle pachatele ještě alespoň dvě další osoby, tedy čin je spáchán součinností nejméně tří osob. Tento zákonný kvalifikační znak může být naplněn i ve vztahu k tomu z pachatelů, který již svou pouhou přítomností na místě činu zesiluje účinek výhrůžek násilím, jej pronášejí ostatní spolupachatelé [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 729/2005 (uveřejněné pod č. 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z hlediska zavinění ve vztahu k této okolnosti je pro trestní odpovědnost nezbytné, aby obviněný o součinnosti s dalšími dvěma osobami věděl. Může přitom jít o jejich spolupachatelství nebo o jednání pachatele [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1235/2004 (uveřejněné pod č. 43/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65 (uveřejněné pod č. 37/1965).
19. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů v činu všech tří zúčastněných spolupachatelů shledaly společné jednání, je třeba uvést, že šlo o spolupachatelství ve smyslu podle §23 tr. zákoníku, podle nějž byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
20. Nejvyšší soud podle výrokové části přezkoumávaných rozhodnutí v návaznosti na obsah s ní korespondujících odůvodnění shledal, že soudy zjištěný skutek a v něm rozvedené jednání obviněného P. J. posuzovaly na podkladě shora vymezených zásad, jež plně respektovaly a své právní závěry v souladu s nimi učinily. Pro úplnost v reakci na obviněným konkrétně zdůrazněnou skutečnost, že sám nebyl osobou, která by fyzické násilí vůči poškozenému ve vozidle vyvíjela, ale stál mimo toto vozidlo, je vhodné zdůraznit, že i když se tento dovolatel neúčastnil veškerého dění, které je připisováno ostatním pachatelům, jež se účastnili na předmětné události tvořící skutek kladený mu za vinu, a nejednal stejnou měrou jako další dva spolupachatelé, právě proto, že byl jedním z nich, připisuje se i jemu ve smyslu §23 tr. zákoníku celé jednání, které společně spáchali. Role obviněného P. J. spočívající v tom, že byl tím, kdo bránil svým postavením u vozidla poškozenému, jenž byl uvnitř s dalším pachatelem, který na něj vyvíjel nátlak, byla umocněna tím, že společně s ostatními ve vozidle Škoda Octavia přijel na místo činu. Obviněný P. J. se tak do činu zapojil při realizaci společného záměru v rámci vzájemné součinnosti dvou dalších aktérů, a to se znalostí všech rozhodných okolností. Vyděračský záměr všichni od počátku uskutečňovali ve vzájemné souhře a spolupráci s cílem učinit nátlak na poškozeného a donutit jej konat to, co nebylo jeho vůlí (získat úhradu údajné splátky dlužné finanční hotovosti či alespoň podpis jejího uznání), ale požadavkem pachatelů. Dovolatel byl kromě uvedeného též i tím, kdo činil jednání obviněného J. N. důraznějším i účinnějším a efektivnějším z hlediska dosažení zamýšleného cíle. Všichni obvinění postupovali jednotně a koordinovaně, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala, když nejprve společně dorazili na místo schůzky s poškozeným, poté obvinění J. N. a P. J. z vozu vystoupili a přešli na protější chodník, aby ve vozidle zůstal pouze iniciátor schůzky obviněný A. K., a aby tak poškozenému nebylo zřejmé, že jich je na místě činu více. K vozidlu pak přistoupil a nastoupil do něj obviněný J. N. a spolu s A. K. verbálně i fyzicky napadali poškozeného ve snaze přinutit jej k podpisu „nějakého papíru“ v souvislosti s tvrzením o dlužné částce. Obviněný P. J. plnil svůj úkol tím, že venku jistil přední dveře automobilu s cílem zabránit poškozenému v opuštění vozidla a úniku z místa činu. Z tohoto jednání všech tří spolupachatelů je zřejmé, že využívali nejen své početní převahy, ale i konkrétního rozdělení úloh, které v průběhu činu plnili. Ve svém jednání přitom postupovali zcela jednotně, směřovali k zastrašení poškozeného a jeho přinucení vydat obviněnému A. K. jím požadovaný, údajně dlužný, finanční obnos nebo písemný doklad o něm.
21. Nejvyšší soud jen k výhradě obviněného v dovolání uplatněné zdůrazňuje, že v takto zjištěné souhře a vzájemné součinnosti všech obviněných a konkrétní roli dovolatele není pro spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a z něj plynoucí právní důsledky rozhodné, že obviněný P. J. nebyl osobně tím, kdo aktivně fyzickým násilím působil na vůli poškozeného, neboť důležité je to, že o záměru dalších dvou obviněných věděl a byl srozuměn též s případným užitím násilí či pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy. Podstatné je i to, že zatímco další dva obvinění A. K. a J. N. ve vozidle realizovali svůj záměr v podobě verbálního i fyzického nátlaku na poškozeného s cílem donutit jej konat (zaplatit peníze A. K.), obviněný P. J. zajišťoval vozidlo před možným útěkem poškozeného zvenčí, čímž vytvářel podmínky pro nerušené jednání zbylých obviněných odehrávající se uvnitř vozidla.
22. Ze všech těchto skutečností plyne, že dovolatel byl do celého činu v rámci společného záměru zapojen od samého počátku až do jeho konce, a pokud jde o jeho úlohu, tak ta byla jen jedním článkem celého řetězce rolí, jež měl společně s dalšími spolupachateli rozděleny, když žádný z nich během dané události nepochyboval, co má dělat, nedotazoval se v tomto směru ostatních, netápal, a ani jinak z mezí jejich vzájemně propojeného jednání nevybočoval, rovněž se proti jednání spolupachatelů v průběhu skutku neohradil či jinak nevymezil, ale setrval s nimi až do odchodu poškozeného a společného odjezdu vozidlem z místa činu.
23. Nejvyšší soud z výše rozvedených důvodů shledal, že soudy obou stupňů obviněného P. J. správně posoudily jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku na zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
24. Při správnosti tohoto právního závěru jsou námitky dovolatele o tom, že měl být jeho čin posouzen jako jiný trestný čin, konkrétně jako omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, neopodstatněné, protože každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a to tím, jehož znaky byly zjištěným a popsaným jednáním naplněny. Proto ho obecně nelze považovat za trestný čin jiný, jehož znaky prokázány a naplněny nebyly (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
25. O obviněným požadovaný trestný čin podle §171 odst. 1 tr. zákoníku se nemůže jednat mimo uvedeného i proto, že tato právní kvalifikace je možná jen v případě, kdy pachatel jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody, a tedy toto jeho jednání není jen prostředkem k dosažení konečného cíle, jímž je nucení jiného něco konat, opominout nebo trpět. Mezi omezováním osobní svobody podle §171 tr. zákoníku a vydíráním podle §175 tr. zákoníku je tedy zásadní rozdíl především v tom, že zatímco v §171 tr. zákoníku nejsou vyjmenovány prostředky, jimiž se svoboda pohybu omezuje, u vydírání se zásah do svobodného rozhodování člověka děje použitím násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy. V případě omezování osobní svobody pachatel jinému brání ve svobodném pohybu, kdežto při vydírání jiného výše uvedenými prostředky nutí, aby něco konal, opomenul nebo trpěl. Omezuje-li se tedy osobní svoboda použitím prostředků vyjmenovaných v §175 tr. zákoníku a za účelem, aby byl jiný donucen, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, jde o trestný čin vydírání [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1716; přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 249/2005 (uveřejněné pod č. 26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
26. Jelikož Nejvyšší soud shledal soudy nižších stupňů použitou právní kvalifikaci správnou a nezjistil v přezkoumávaných rozhodnutích vady obviněným v dovolání vytýkané, když své závěry o správnosti právního posouzení činu mohl učinit v zásadě na podkladě napadených rozhodnutí a obsahu předloženého spisu, dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu