ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1546.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 1546/2015-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci otce P. K. , zastoupeného JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Veletržní č. 924/14, proti nezletilé H. J. , zastoupené Statutárním městem Ostrava se sídlem magistrátu města Ostrava, Prokešovo náměstí č. 1803/8, jako kolizním opatrovníkem, a matce V. J. , o popření otcovství vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 Nc 2305/2014, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2014 č. j. 14 Co 393/2014-33 takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Otec se návrhem podaným dne 29. 1. 2014 domáhal popření otcovství k nezletilé H. J.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 6. 2014 č. j. 0 Nc 2305/2014-18 ustanovil nezletilé H. J. opatrovníka město Ostrava (výrok I.) a řízení zastavil (výrok II.). V odůvodnění usnesení uvedl, že v řízení nelze pokračovat, neboť projednání věci brání neodstranitelná překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť o otcovství matrikového otce k nezletilé bylo již v minulosti rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2011 č. j. 24 C 162/2010-31, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011 č. j. 16 Co 152/2011-49.
Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 21. 11. 2014 č. j. 14 Co 393/2014-33, neboť za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že věc nelze opětovně projednat, neboť je zde dána totožnost účastníků i totožnost předmětu řízení. Odvolací soud dále též uvedl, že ustanovení §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nelze aplikovat v případech, které nebyly dosud rozsouzené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec (dále jen „dovolatel“) dovolání, v němž namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že „absolutizoval účinky překážky věci pravomocně rozsouzené, aniž by zkoumal, proč bylo zastaveno předchozí řízení.“ Domnívá se totiž, že dřívější zamítnutí návrhu na popření otcovství z důvodu uplynutí popěrné lhůty podle zákona o rodině nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o popření otcovství zahájené podle občanského zákoníku, neboť při dřívějším projednání věci neexistovala možnost prominout zmeškání lhůty, a tedy posoudit případ věcně. Dovolatel dále též uvádí, že se ve svém nynějším návrhu opírá o skutečnosti, které jsou nové a které mu v průběhu předchozího řízení o popření otcovství nebyly známy.
Jelikož rozhodnutí bylo vydáno v řízení zahájeném dne 29. 1. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II. bod. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky, zda dřívější zamítnutí návrhu na popření otcovství z důvodu uplynutí popěrné lhůty podle ustanovení §61 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“) zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o popření otcovství zahájené podle ustanovení §790 o. z., a to včetně překážky pro řízení o popření otcovství bez návrhu na prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení §792 o. z., neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Podle ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Podle ustanovení §790 odst. 1 o. z., muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může otcovství k dítěti popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte. Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; dojde-li k určení otcovství před narozením dítěte, neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození.
Podle ustanovení §790 odst. 2 o. z., ustanovení §785 odst. 1 věta druhá a §785 odst. 2 platí obdobně.
Podle ustanovení §792 o. z., je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek.
Z ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu k otázce překážky věci pravomocně rozsouzené se podává, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto,
je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k problematice popírání otcovství se k otázce věci pravomocně rozhodnuté Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2379/2013 a v usnesení ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2553/2014 v nichž mimo jiné uvedl, že požadavek na nezměnitelnost soudního rozhodnutí nemůže ustoupit požadavku na účinnou právní obranu, resp. prosazení biologické reality na úkor právní fikce. Dovolací soud v posledně uvedeném rozhodnutí poukázal i na judikaturu Ústavního soudu, který k možnosti neaplikovat překážku věci pravomocně rozsouzené (v případech, kdy má žalobce dojem, že předchozím rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práv) uvedl, že nelze přisvědčit názoru, že překážka rei iudicatae je pouhým formalismem, jenž musí ustoupit domnělým ústavně zaručeným právům stěžovatele. V takovém případě by totiž věc pravomocně rozhodnutá mohla být stále znovu a znovu otevírána pouze na základě tvrzení účastníka, že bylo zasaženo do jeho ústavních práv (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 977/08, dostupné z: nalus.usoud.cz).
V projednávané věci došlo k uznání otcovství dovolatele, matrikového otce, P. K. k nezletilé H. J. souhlasným prohlášením učiněným rodiči dne 26. 9. 2001 před matričním úřadem Úřadu městského obvodu Ostrava-Vítkovice.
Podnětem podaným nejvyššímu státnímu zástupci dne 20. 12. 2004 se dovolatel domáhal podání žaloby na popření otcovství k nezletilé podle ustanovení §62 zákona o rodině, které stanoví, že vyžaduje-li to zájem dítěte, podá nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství vůči otci, matce a dítěti, pokud lhůta stanovená pro popření otcovství některému z rodičů uplynula. Dne 20. 12. 2004 nejvyšší státní zástupce dovolatele vyrozuměl, že nejsou splněny podmínky pro podání popěrného návrhu podle ustanovení §62 zákona o rodině. Dne 28. 9. 2005 podal dovolatel nový podnět k podání žaloby na popření otcovství podle ustanovení §62 zákona o rodině nejvyššímu státnímu zástupci. Dne 21. 12. 2005 jej nejvyšší státní zástupce vyrozuměl, že neshledává jeho podnět opodstatněným. Dne 18. 1. 2006 podal dovolatel ústavní stížnost proti oběma přípisům nejvyššího státního zástupce. Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 158/06, neboť proti vyrozumění nejvyššího státního zástupce o nevyhovění podnětu k podání žaloby na popření otcovství není ústavní stížnost přípustná.
Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2007, č. 39277/06, K. proti České republice , pak byla odmítnuta též jeho stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Senát páté sekce Soudu prohlásil většinou hlasů za nepřijatelnou stížnost, ve které na poli článků 6, 8 a 13 Úmluvy stěžovatel kritizoval odmítavý postoj Nejvyššího státního zastupitelství k podání návrhu na popření jeho otcovství k nezletilému dítěti. Soud poznamenal, že článek 6 odst. 1 Úmluvy je ve své civilní větvi aplikovatelný pouze na spory o občanských právech, jež jsou alespoň hajitelným způsobem uznána ve vnitrostátním právním řádu. V dané věci však Ústavní soud konstatoval, že takové právo přestalo pro stěžovatele existovat uplynutím lhůty pro podání žaloby na popření otcovství, a proto je tato část stížnosti neslučitelná s Úmluvou ratione materiae . Stěžovatel dále namítal, že o jeho právech v rozporu se článkem 13 ve spojení se článkem 8 Úmluvy rozhodovalo státní zastupitelství, nikoli soud. Soud k tomu sice uvedl, že tato část stížnosti spočívá na skutkovém základě, který již byl zkoumán na poli článku 6, nicméně dodal, že v případech, kdy dotyčný zná od narození dítěte, že není biologickým otcem, je stanovení lhůt pro podání žaloby na popření otcovství ospravedlněno potřebou zaručit stabilitu rodinných vztahů a chránit zájmy dítěte, přičemž po uplynutí lhůt převažuje zájem dítěte nad zájmem muže, který si přeje popřít otcovství. Důvody, které vedly Nejvyšší státní zastupitelství k odmítnutí žádosti o podání žaloby na popření otcovství, byly tedy naprosto legitimní.
Návrhem podaným dne 21. 6. 2010 se následně dovolatel domáhal popření otcovství k nezletilé. Rozsudkem ze dne 9. 2. 2011 č. j. 24 C 162/2010-31 Okresní soud v Ostravě návrh matrikového otce na popření otcovství zamítl, neboť žaloba byla podána po uplynutí šestiměsíční prekluzivní popěrné lhůty zakotvené v ustanovení §61 zákona o rodině, které stanovilo, že muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může je před soudem popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte a dokud neuplyne šest měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; tato lhůta neskončí před uplynutím šesti měsíců od narození dítěte. Lhůta k popření otcovství tak matrikovému otci začala běžet dne 26. 9. 2001 a uplynula dne 26. 3. 2002, tedy více než osm let před podáním návrhu na popření otcovství. Rozsudek soudu prvního stupně byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 16 Co 152/2011-49, ve kterém se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a s jeho závěrem, že návrh byl podán po uplynutí prekluzivní popěrné lhůty. Odvolací soud dále též uvedl, že samotná okolnost, že dovolatel od počátku věděl, že nemůže být biologickým otcem nezletilé, nemůže mít za následek neplatnost prohlášení o určení otcovství.
Jde-li o vztah řízení vedeného pod sp. zn. 24 C 162/2010 a současného řízení vedeného pod sp. zn. 0 Nc 2305/2014, nelze než konstatovat, že je zde dána jak totožnost účastníků řízení, neboť v obou případech byli účastníky řízení matrikový otec dítěte, matka dítěte a nezletilé dítě a také totožnost předmětu řízení, neboť tentýž stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení.
Oprávnění soudu prominout zmeškání lhůty pro popření otcovství podle ustanovení §792 o. z., nevede nutně k závěru, že se nemůže uplatnit překážka věci pravomocně rozsouzené. Prominutí zmeškání lhůty představuje možnost (povinnost) soudu zasáhnout tehdy, není-li ustanovení stanovující prekluzivní popěrnou lhůtu, jehož účelem je ochrana zájmů dítěte, ve skutečnosti v souladu se zájmy dítěte a příčí-li se jeho důsledky veřejnému pořádku. Byť se tedy podmínky pro zamítnutí nebo naopak vyhovění návrhu na popření otcovství s přijetím nové právní úpravy změnily, jde stále o totožné řízení o popření otcovství matrikového otce založeného na základě totožné domněnky otcovství (souhlasné prohlášení rodičů), v němž je rozhodováno o stále stejném předmětu řízení (stejném stavu) a které je vedeno mezi týmiž účastníky.
Jestliže dovolatel odkazuje na závěr Ústavního soudu, že překážka věci pravomocně rozsouzené se neuplatní v případě postupu podle ustanovení §792 o. z., byla-li již dříve žaloba na popření otcovství zamítnuta z důvodu uplynutí lhůty podle ustanovení §62 zákona o rodině, vyjádřený jako obiter dictum v bodu 36. nálezu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2964/12, pak přehlíží, že závěry Ústavního soudu se vztahují (musí vztahovat) k první domněnce otcovství (otcovství manžela matky), neboť Ústavní soud zde uvedl, že „nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 otevřel prostor pro neaplikování lhůty podle §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011, pouze za předpokladu, že pochybnost domnělého otce ohledně jeho biologického otcovství vyvstala po uplynutí popěrné lhůty, resp. v jejím průběhu. V opačném případě by žaloba vedlejšího účastníka mohla být úspěšná pouze tehdy, pokud by soud podle §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozhodl o prominutí zmeškání lhůty z důvodu, že to vyžaduje zájem dítěte nebo veřejný pořádek. Možnost postupovat podle tohoto ustanovení lze v tomto řízení dovodit s ohledem na jeho účel. I kdyby totiž soud jeho aplikaci v tomto řízení vyloučil a žalobu zamítl, vedlejšímu účastníkovi by nic nebránilo, aby obdobnou žalobu podal znovu, tentokrát již za účinnosti platného občanského zákoníku, v řízení o níž by soud možnost prominutí zmeškání lhůty bez dalšího zvažovat musel.“
Postavení dovolatele jako muže, jehož otcovství bylo určeno podle druhé domněnky otcovství (otcovství založené souhlasným prohlášením otcovství) se od otcovství založeného první domněnkou otcovství (otcovství manžela matky) podstatně liší, což zákonodárce vyjádřil i délkou lhůty pro popření otcovství. V případě souhlasného prohlášení otcovství vzniká otcovství z vůle právního otce. Takový muž své otcovství uznává, tedy lze předpokládat, že je přesvědčen o tom, že je otcem dítěte a má v úmyslu převzít rodičovskou zodpovědnost, o dítě se starat a zastávat v jeho životě roli otce sociálního. Zároveň, neboť otcovství vzniká na základě jeho prohlášení, má možnost předem uvážit pochybnosti o svém otcovství a případně je i vyvrátit či potvrdit. Má samozřejmě také možnost prohlášení o určení otcovství neučinit. Takové možnosti manžel matky dítěte nemá, neboť jeho otcovství vzniká nezávisle na jeho souhlasu či někdy dokonce bez jeho vědomí. Nelze tedy přisvědčit názoru, že popěrné lhůty jsou vzájemně disproporční. Zákonodárce při jejich stanovení vycházel z výrazně odlišného postavení muže, jehož otcovství vzniká na základě první domněnky otcovství a muže, jehož otcovství vzniká na základě druhé domněnky otcovství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 544/2014 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 51/15).
Namítá-li dovolatel, že současný návrh na popření otcovství je odůvodněn novými skutečnostmi, pak přehlíží, že k odstranění soudních rozhodnutí uplatněním nových, přípustných skutečností, slouží obnova řízení. V režimu určení a popření otcovství došlo k časově rozšířenému uplatnění obnovy řízení zákonem č. 296/2017 Sb., který s účinností od 30. 9. 2017 v ustanovení §425a odst. 1 z. ř. s. stanoví, že žalobu na obnovu řízení o určení nebo popření otcovství lze podat i po 3 letech od právní moci napadeného rozhodnutí, jestliže a) otcovství bylo určeno soudem přede dnem 31. prosince 1995 a b) jsou tu nové důkazy, které souvisí s novými vědeckými metodami, které v původním řízení nebylo možné použít. K tomu důvodová zpráva uvádí, že bezvýjimečná překážka věci rozsouzené po uplynutí tříleté objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu, je neudržitelná ve vztahu k případům, kdy k určení otcovství na základě třetí domněnky došlo v době, kdy věda neznala testy DNA. Je tomu tak především ve světle závazků České republiky na poli práva na respektování soukromého a rodinného života dle článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech), jak je vyložil Evropský soud pro lidská práva. Z uvedeného je zřejmé, že časové rozšíření obnovy řízení se uplatní toliko u třetí domněnky otcovství (otcovství určené soudem) a nikoliv druhé domněnky otcovství (otcovství založené souhlasným prohlášením otcovství), jako je tomu v případě dovolatele.
Nad rámec uvedených úvah Nejvyšší soud poznamenává, že Ústavní soud v usnesení ze dne 29. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3338/15 připomněl, že Evropský soud pro lidská práva již dříve přezkoumával z hlediska Úmluvy případy, kdy se manžel matky či osoba stanovená na základě některé z právních domněnek otcovství, domáhala popření otcovství z důvodu rozporu právního postavení se skutečným stavem zjištěným na základě biologického důkazu (testu DNA), a kdy lhůty k popření otcovství stanovené právní úpravou již marně uplynuly. Ve své judikatuře však neformuloval právo na určení biologického otcovství absolutně, ale realizoval test na poli článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života), jehož obsahem je srovnání zájmu stěžovatele s konkrétními okolnostmi obecného zájmu či zájmu dítěte. V jeho judikatuře je s ohledem na zájem dítěte rozlišována situace, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem dítěte od prvního dne jeho života, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (např. Y. proti Rakousku, stížnost č. 34308/96, rozhodnutí senátu o nepřijatelnosti ze dne 19. 10. 1999, R. proti Dánsku, stížnost č. 8777/79, rozsudek senátu ze dne 28. 11. 1984). V těchto případech Evropský soud pro lidská práva přiznává větší váhu zájmu dítěte, ospravedlnitelnému snahou zajistit právní jistotu, než zájmu stěžovatele na vyvrácení otcovství (bod 15. odůvodnění). Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel uznal otcovství, ačkoliv s matkou neměl pohlavní styk, věděl, že není a nemůže být biologickým otcem (viz jeho vlastní návrh
- č. listu 1 soudního spisu). Vědomí uznání otcovství k dítěti, o kterém muž ví, že není jeho biologickým otcem, je významný závazek k dítěti, matce, i společnosti. Muž tím na sebe přijímá povinnosti podle §855, §858 a dalších, občanského zákoníku. Rodiče se těchto vzájemných práv a povinností nemohou vzdát. Uznání otcovství je krokem stejně závažným, jako osvojení dítěte (bod 18. odůvodnění).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco ostatním účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu