ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4942.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4942/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně R. R. , zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 319/3, proti žalovanému Městská část P. – S. se sídlem úřadu městské části v Praze - Suchdole, Suchdolské náměstí č. 734/3, IČO 00231231, zastoupenému Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 58/32, o 183 023 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 148/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2016 č. j. 23 Co 186/2015-208, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 31. 7. 2009, v průběhu řízení opravenou a doplněnou), aby jí žalovaný zaplatil 183 023 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 93 711 Kč od 1. 7. 2009 do zaplacení a z částky 89 312 Kč od 1. 7. 2010 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že je bývalou zaměstnankyní žalovaného, se kterou žalovaný neplatně rozvázal pracovní poměr (o neplatnosti rozvázání pracovního poměru bylo rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 65/2005). Žalovaný „v rozhodné době“ nevyplácel žalobkyni mzdu, teprve na základě smíru schváleného soudem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 28/2006 zaplatil žalobkyni náhradu mzdy ve výši 334 000 Kč. V důsledku jednání žalovaného byla žalobkyně poškozena při výplatě nemocenských dávek, neboť Česká správa sociálního zabezpečení vycházela při jejich výpočtu z údajů, které byly „zkreslené a nesprávné“ (protože žalovaný neplatil žalobkyni mzdu, vycházela Česká správa sociálního zabezpečení z „de facto nulového příjmu“ žalobkyně). Na nemocenských dávkách za dobu od 1. 11. 2007 do 1. 12. 2007 tímto způsobem žalobkyně přišla o částku 7 527 Kč a za dobu od 27. 6. 2008 do 24. 6. 2010 o částku 175 496 Kč (místo 195 295 Kč jí bylo vyplaceno jen 19 799 Kč); celková výše škody na straně žalobkyně tedy činí 183 023 Kč. Zákonný úrok z prodlení žalobkyně uplatnila za dobu od 1. 7. 2009 do zaplacení z částky, která jí měla být na nemocenských dávkách vyplacena od 1. 11. 2007 do 1. 12. 2007 a od 27. 6. 2008 do 26. 6. 2009, a zákonný úrok z prodlení za dobu od 1. 7. 2010 do zaplacení z částky, která jí měla být na nemocenských dávkách vyplacena od 27. 6. 2009 do 24. 6. 2010.
V průběhu řízení žalobkyně vzala žalobu zpět v části, kterou se domáhala zaplacení částky 183 023 Kč, a setrvala na uplatněném nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 93 711 Kč od 1. 7. 2009 do zaplacení a z částky 89 312 Kč od 1. 7. 2010 do zaplacení. Zpětvzetí žaloby odůvodnila tím, že Pražská správa sociálního zabezpečení na základě žádosti žalobkyně o provedení dopočtu nemocenského provedla zpětné rozpočítání zúčtovaného příjmu (náhrady mzdy 334 000 Kč) a vyplatila žalobkyni doplatek nemocenského ve výši 7 791 Kč za dobu od 1. 11. 2007 do 1. 12. 2007 a ve výši 170 172 Kč za dobu od 27. 6. 2008 do 24. 6. 2010. Na základě tohoto procesního úkonu žalobkyně Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 11. 11. 2014 č. j. 19 C 148/2012-166 řízení v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil; usnesení nabylo právní moci 29. 11. 2014.
Následně Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. února 2015 č. j. 19 C 148/2012-183 žalobu na zaplacení zákonného úroku z prodlení zamítl a žalovanému ani státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný porušil právní povinnost, jestliže dal žalobkyni neplatnou výpověď z pracovního poměru a následně jí nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy. Po vyplacení náhrady mzdy Pražská správa sociálního zabezpečení měla a také mohla tento příjem žalobkyně rozpočítat na období, za které náležel (22. 9. 2005 až 25. 4. 2008), a nemocenské dávky žalobkyni doplatit; pokud tak Pražská správa sociálního zabezpečení učinila až 13. 11. 2013, „nemohlo již být příčinou takového prodlení porušení právních povinností žalovanou“. Do doby zaplacení náhrady mzdy podle soudu prvního stupně ani škoda žalobkyni vzniknout nemohla, neboť tento příjem nemohl být zahrnutý do vyměřovacího základu pro výpočet nemocenských dávek žalobkyně; k argumentaci žalobkyně, že škoda jí vznikla opožděným vyplacením náhrady mzdy, soud prvního stupně uvedl, že sankcí zde byly žalobkyní požadované úroky z prodlení, které byly předmětem soudem schváleného smíru. Soud prvního stupně proto uzavřel, že „žalobkyni žádná škoda v příčinné souvislosti s porušením právních povinností žalovanou nevznikla“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2016 č. j. 23 Co 186/2015-208 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil, že žalovaný sice porušil právní povinnost, jestliže s žalobkyní neplatně „zrušil pracovní poměr“, avšak „opožděné vyplacení nemocenské PSSZ již v přímé souvislosti s tímto nezákonným zrušením pracovního poměru není“, a že „nelze za škodu vzniklou v přímé příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaným považovat příslušenství pohledávky vyplacené příslušným orgánem opožděně“. „Nad to“ odvolací soud zdůraznil, že „pozdní výplatu“ náhrady mzdy a tím i skutečnost, že Pražská správa sociálního zabezpečení nemohla nemocenské poskytnout ve správné výši, žalobkyně zapříčinila z velké části sama svým postupem v řízení o náhradu mzdy, neboť v roce 2009 odmítla žalovaným nabízené mimosoudní vyřízení věci vyplacením částky 334 000 Kč, tj. částky, na které se následně účastníci dohodli ve schváleném smíru; žalobkyně tak porušila obecnou prevenční povinnost, neboť se nechovala tak, aby jí škoda „ve formě úroků z prodlení z opožděně vyplacených nemocenských dávek“ nevznikla.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že soudy obou stupňů se odchýlily od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2011 č. j. 6 Ads 149/2010-93 a od „související judikatury Ústavního soudu ČR“, které pro daný případ garantují právo dovolatelky jako poškozené podat soudní žalobu jak vůči Pražské správě sociálního zabezpečení, tak vůči svému (bývalému) zaměstnavateli. Soudy se „rovněž odchýlily od ustálené soudní judikatury upravující problematiku přiznání zákonného úroku z prodlení, tedy od základní právní premisy tohoto právního institutu, v tom směru, že pokud dlužník plní opožděně, má věřitel nárok na přiznání zákonného úroku z prodlení, což je de facto náhrada škody z titulu nemožnosti disponovat s finančními prostředky, které dlužník protiprávně zadržoval, resp. nevyplatil“. Odvolací soud proto porušil základní ústavní právo žalobkyně na soudní ochranu, pokud zpochybňuje právo žalobkyně podat žalobu. Odvolacímu soudu, pokud převzal „právní i faktické závěry“ soudu prvního stupně, dovolatelka vytkla, že dobu zahájení řízení nesprávně vztahuje ke dni 2. 12. 2011, ač řízení bylo zahájeno již dne 31. 7. 2009 podáním žalobkyně z téhož dne (od této otázky se odvíjí počátek prodlení žalovaného), že porušení právní povinnosti (protiprávní jednání) žalovaného nespočívalo jen v neplatném rozvázání pracovního poměru žalobkyně, ale i v tom, že následně žalobkyni „nepřiděloval práci, nevyplácel mzdu, resp. nemocenskou a neodváděl za ni žádné povinné platby a odvody vůči státu“, ve vztahu k Pražské správě sociálního zabezpečení neučinil žádné kroky, aby „nemocenská“ byla žalobkyni vyplacena (o tom svědčí skutečnost, že žalovaný evidenční list důchodového pojištění podepsaný žalobkyní dne 15. 12. 2010 předložil Pražské správě sociálního zabezpečení až 13. 7. 2011), a Pražská správa sociálního zabezpečení proto nemohla ani provést „příslušné výpočty“ a rozhodnout o vyplacení „nemocenské“ (a žalobkyně se z tohoto důvodu ocitla bez prostředků), a že žalobkyně nepochybila, pokud neakceptovala „smírnou nabídku žalovaného na vyrovnání“, neboť žalovaný nenabídl částku v odpovídající výši a její vyplacení podmiňoval tím, že se žalobkyně vzdá všech dalších práv, především svého zaměstnaneckého poměru [protože žalovaný pokračoval ve svém „šikanózním“ jednání (snížení platu, odnětí osobního ohodnocení) a přistoupil k další výpovědi, žalobkyně nakonec z důvodu celkové vyčerpanosti a špatného zdravotního stavu rezignovala]. Dovolatelka nesouhlasila ani s dosavadními závěry soudů o tom, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 3. 2011 č. j. 19 C 28/2006-166 „měla být záležitost vyřešena i co do úroků z prodlení“, neboť předmětem řízení zde byla náhrada mzdy a rozhodnuto tedy nebylo o úroku z prodlení z nevyplacené „nemocenské“. Dovolatelka rovněž odkázala na obsah všech svých předchozích písemných podání a ústních přednesů. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval náležitostmi dovolání a otázkou jeho přípustnosti. Nemohl při tom přihlížet k obsahu písemných podání a přednesů učiněných dovolatelkou za řízení před soudy obou stupňů, na něž v dovolání odkázala, neboť podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzovaném případě odvolací soud svůj závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku, na jehož základě rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, založil na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaným, jež spočívalo v neplatném rozvázání pracovního poměru žalobkyně z jeho strany, a vznikem škody (o tom, že „nelze za škodu vzniklou v přímé příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovanou považovat příslušenství pohledávky vyplacené příslušným orgánem opožděně“).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1983/2013). Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014).
Požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., tak jak ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., však dovolatelka nedostála, neboť jen obecně uvedla, že se odvolací soud odchýlil od „ustálené soudní judikatury upravující problematiku přiznání zákonného úroku z prodlení“, aniž by označila judikaturu dovolacího soudu, od které se měl podle jejího názoru odvolací soud při svém rozhodování odchýlit. Odkazuje-li dovolatelka [v souvislosti s namítaným oprávněním podat žalobu ohledně uplatněného nároku proti (bývalému) zaměstnavateli] na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a blíže neuvedenou judikaturu Ústavního soudu, pak přehlíží, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ani rozhodnutí Ústavního soudu nepředstavují ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. 32 Cdo 1226/2016). Neuvedla-li dovolatelka, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.), trpí dovolání vadou a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Právní otázky předestřené dovolatelkou (vznik nároku na úrok z prodlení a aktivní věcná legitimace žalobkyně k podání žaloby na náhradu škody) navíc ani nepředstavují právní posouzení, na kterém byl založen závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti uplatněného nároku; napadený rozsudek proto na jejich vyřešení nezávisí. Stejně tomu je i v případě nesouhlasu dovolatelky se závěrem soudů, jímž mělo být vysloveno, že v řízení o náhradu mzdy, které skončilo soudem schváleným smírem, „měla být záležitost vyřešena i co do úroků z prodlení“.
Ve vztahu k právnímu posouzení, na kterém soudy založily svůj závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku, dovolatelka ani žádnou právní otázku nevymezila. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že otázka existence příčinné souvislosti – vztahu mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 654/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 120/2012).
Namítá-li dovolatelka skutečnosti, ze kterých dovozuje nesprávné „právní i faktické závěry“ odvolacího soudu [že žalovaný po předložení potvrzení o pracovní neschopnosti žalobkyně nečinil kroky k proplacení nemocenského (evidenční list důchodového pojištění podepsaný žalobkyní dne 15. 12. 2010 předložil Pražské správě sociálního zabezpečení až 13. 7. 2011) a žalobkyně se z tohoto důvodu ocitla bez prostředků (od čehož odvíjí další porušení povinnosti zaměstnavatele žalovaným, které vedlo k tomu, že Pražská správa sociálního zabezpečení nemohla provést „příslušné výpočty“ a rozhodnout o vyplacení nemocenského), a že v řízení o náhradu mzdy žalovaný v rámci smírné nabídky nabídl žalobkyni částku „nikoliv v odpovídající výši“ a její výplatu podmiňoval tím, že se žalobkyně vzdá všech dalších práv, především svého zaměstnaneckého poměru a žalobkyně na tento spor rezignovala poté, co žalovaný pokračoval ve svém „šikanózním“ jednání (snížení platu, odnětí osobního ohodnocení) a přistoupil k další výpovědi (čímž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že stav, kdy Pražská správa sociálního zabezpečení nemohla nemocenské ve správné výši poskytnout, žalobkyně zapříčinila z velké části sama svým postupem v řízení o náhradu mzdy)], vznáší výhrady proti správnosti skutkových zjištění soudů, které samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Protože dovolání žalobkyně trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a protože toto dovolání ani není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu