ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1200.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1200/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobkyně J. K. , zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Příkopě 857/18, proti žalovanému R. P. , zastoupenému JUDr. Juditou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Švédská 412/6, o zaplacení 189.608,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 443/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. prosince 2016, č. j. 12 Co 236/2016-351, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Judity Šmídové, advokátky se sídlem v Olomouci, Švédská 412/6.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 11 C 443/2013-327, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost žalobkyni zaplatit 189.608,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 28. 5. 2013 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, č. j. 12 Co 236/2016-351, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, jíž je posouzení doby trvání konkludentního projevu vůle. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně přehlíží a nedoceňuje fakt, že podle rozhodnutí stavebního úřadu o povolení odstranění stavby ze dne 29. 3. 2010 mělo dojít k demolici do dubna 2011. Jelikož v daném termínu nebyla demolice zrealizována, dovozují soudy obou stupňů, že strany přestaly mít na tomto řešení věci zájem a od tohoto záměru ustoupily. Žalobkyně namítá, že takový výklad projevu vůle stran z ničeho nevyplývá a nelze na něm založit rozhodnutí soudu. Poukazuje na to, že ohlášení o odstranění stavby na pozemku parc. č. 11 v k. ú. S. podali oba spoluvlastníci a v něm uvedli, že dům je minimálně 20 let neobydlený, v současnosti je rekonstrukce finančně náročnější než jeho zbourání a výstavba objektu ve stávajících proporcích. Z tohoto ohlášení žalobkyně důvodně dovozovala, že odstranění celé stavby bylo i vůlí žalovaného, kterou žalovaný následně účelově popíral. Zdůrazňuje, že pro hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 občanského zákoníku rozhodují spoluvlastníci většinou; pro takovou dohodu přitom není předepsána žádná forma, takže tento souhlas může být i konkludentní. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 752/2003 přitom platí, že za konkludentní akceptaci návrhu na uzavření dohody o provádění stavebních prací na nemovitosti lze považovat i podpis jiného spoluvlastníka na dokumentu o ohlášení prací adresovaném stavebnímu úřadu. Z ničeho přitom nevyplývá, že by tento souhlas měl mít omezenou platnost do dubna 2011. Pokud soudy na základě provedeného dokazování dospěly k nesprávným závěrům o absenci souhlasu žalovaného s provedenou demolicí, když účastníci měli od záměru údajně upustit, pak takový závěr z ničeho (z žádných provedených důkazů) nevyplývá. Žalobkyně nevěděla o žádném jiném projevu vůle žalovaného, který by jeho souhlas jakkoliv modifikoval. Neměla ostatně žádnou povinnost znovu zjišťovat stanovisko žalovaného, když už jej od 6. 1. 2010 znala; vzhledem k tomu žalovanému nemohla vzniknout žádná škoda, kterou by mohl započíst vůči nároku žalobkyně. Je naopak logické, že uplynutím času nemovitosti ve spoluvlastnictví účastníků ještě více chátraly a potřeba jejich demolice, jakož i nebezpečí jejich samovolného zboření ještě rostly. Ostatně žalovaný po provedení demoličních prací nic nenamítal a u žalobkyně nic neuplatňoval, svůj nesouhlas začal účelově tvrdit až v soudním řízení. V řízení však nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by se dalo dovodit, že účastníci od svého záměru k odstranění stavby upustili. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření s dovoláním kategoricky nesouhlasí, napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a zákonné, když se odvolací soud vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi. Žalobkyně argumentuje skutečnostmi, které již uváděla před soudy obou stupňů; ty se jejími námitkami podrobně zabývaly a správně je právně vyhodnotily. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl pro nedůvodnost.
Protože ke vzniku nároku mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
V posuzovaném případě žalobkyně pokládá dovolacímu soudu jedinou otázku, a to posouzení doby trvání konkludentního projevu vůle. Touto otázkou však žalobkyně ve skutečnosti nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav, kterým však dovolací soud není oprávněn se v dovolacím řízení zabývat (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že zjišťuje-li soud vůli účastníků při uzavírání smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Činí-li soud ze smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo z vůle stran jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (uveřejněný pod č. C 812 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].
V dané věci žalobkyně rozporuje závěry soudů obou stupňů v tom ohledu, že podle jejího přesvědčení mezi účastníky existovala v době provedení bourání stavby na pozemku parc. č. 11 v k. ú. S. konkludentní dohoda spoluvlastníků o tom, že zničí společnou věc. Svou dovolací argumentací pak žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že taková konkludentní dohoda vyplývá z ohlášení o odstranění stavby, přičemž práva a povinnosti z dohody nadále trvaly i k okamžiku zbourání uvedené stavby. Jestliže ovšem soudy v dané věci učinily závěr, že konkludentní dohoda sice platně vznikla, ale – jak vyplývalo z rozhodnutí o povolení odstranění stavby – bylo její trvání omezeno do dubna 2011, nesměřuje dovolací argumentace ve skutečnosti do právního posouzení věci, nýbrž do skutkového stavu. Žalobkyně se totiž v zásadě domáhá, aby dovolací soud provedl jiné hodnocení důkazů, než učinily soudy, případně aby dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, která se týkají společné vůle stran, z nichž by mohlo vyplynout pro žalobkyni příznivější právní posouzení.
Poukazuje-li pak dovolatelka na vady řízení, dovolací soud zdůrazňuje, že v jejich souvislosti nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ]. Za dané situace se proto nemohl dovolací soud (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) tvrzenými vadami řízení v této fázi dovolacího řízení zabývat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu