ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.147.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 147/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Mgr. BcA. R. K., Ph.D. , zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, advokátem se sídlem v Brně, Benešova 628/12, proti žalovanému J. M. , zastoupenému Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, B. Němcové 432, o 137 500 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 2/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2016, č. j. 70 Co 287/2015-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 373 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Miloslava Jančíka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 5. 2015, č. j. 29 C 2/2014-186, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 137 500 Kč, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení; dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit náhradu nákladů řízení státu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 70 Co 287/2015-277, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů státu, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podává žalobce (dále „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud projednal dovolání v souladu s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (o. z.), ve znění pozdějších předpisů podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), protože k bezdůvodnému obohacení mělo dojít před 1. 1. 2014.
Dovolání není přípustné, rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a nejde ani o otázku v judikatuře dosud neřešenou.
K rozhodování o správě společného majetku, konkrétně o užívání domu žalovaným:
Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). To, zda v konkrétní věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících v nalézacím řízení; jejich úvahu dovolací soud zpochybní jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy pod č. 2/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013).
Na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění manželů, či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4257/2014).
Odvolací soud vyšel mimo jiné z toho, že žalovaný se v domě zdržoval proto, aby poskytl ochranu Mgr. J. B., „která jej o to požádala v době, kdy se z rozhodnutí soudů a policejního vykázání podávalo, že žalobce je osobou násilnou a paní B. osobou ohroženou domácím násilím“; na tom nic nemění, že žalobce odsouzen v trestním řízení nebyl, neboť rozhodnutí nevyšlo z toho, že by tu domácí násilí nebylo, nebylo však prokázáno. Nelze též přehlédnout, že jmenovaná přibrala žalovaného do domu na doporučení policie, aby s ní někdo pobýval. Hlavním účelem jeho pobytu v domě tak mělo být zajištění jejího bezpečí.
Situaci, kdy se třetí osoba, která není rodinným příslušníkem, v domě ve společném jmění manželů zdržuje v podstatě denně, z domu pracuje (tj. provádí výdělečnou činnost „na dálku“) a občas v něm přespí, nechá si do místa posílat poštu a má zde trvale některé osobní věci, nelze z hlediska obecných zvyklostí označit za běžnou. Ani jednání, kterým se o takovém užívání nemovitosti rozhoduje, nemůže být proto považováno za obvyklou správu majetku ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. To platí obecně; je však vždy třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem věci. Bylo by absurdní a vedlo by k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§2 odst. 3 ve spojení s §3030 o. z.) požadovat po osobě, která je ohrožena domácím násilím, a jejímuž manželovi je proto úředně zakázán vstup do společného obydlí a policie jí doporučí, aby s ní kvůli její ochraně někdo v domě pobýval, aby si k přibrání spolubydlícího vyžádala souhlas druhého manžela.
V této individuální situace tak lze při zvážení skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel a kterými je dovolací soud vázán, učinit závěr, že právní názor, že jednání Mgr. J. B. se pohybovalo v rámci obvyklé správy společného majetku (tedy obvyklé v té situaci, která nastala), není zjevně nepřiměřený. Její rozhodnutí o přibrání žalovaného k užívání domu tak není relativně neplatné podle §145 odst. 2 obč. zák. (proto ani nebylo třeba se zabývat otázkou uplatnění relativní neplatnosti proti všem účastníkům právního úkonu), a dovolání tak není přípustné. Je tak třeba vyjít z toho, že žalovaný nezískal bezdůvodné obohacení užíváním věci na základě neplatného právního úkonu.
K posouzení věci z hlediska dobrých mravů:
Protože není zjevně nepřiměřené rozhodnutí o tom, že jednání, kterým Mgr. J. B. přibrala žalovaného k bydlení, není postiženo důvodem relativní neplatnosti, a že tak žalovaný neužíval dům bez právního důvodu, není třeba podrobovat dovolacímu přezkumu úvahu o rozporu nároku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy; o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu totiž nešlo.
Již jen na okraj se uvádí, že úvaha odvolacího soudu o aplikaci institutu dobrých mravů není v tomto případě zjevně nepřiměřená. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by snad odvolací soud vyšel pouze z okolností na straně žalovaného a žádným způsobem nezohlednil okolnosti na straně žalobce. Naopak zohlednil, proč bývalá manželka žalobce umožnila žalovanému nemovitost užívat a proč ji žalovaný užíval.
Dovolatel poukazuje na to, že žalovaný nemovitost užíval ještě dlouho po zrušení předběžného opatření; odvolací soud však přesvědčivě vysvětlil, proč to nevylučuje aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. Zjištěný skutkový stav je třeba hodnotit na základě poznatků, které měli žalovaný a bývalá manželka žalobce v době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení, přičemž dospěl k závěru, že pocit ohrožení u bývalé manželky žalobce v rozhodné době trval.
Zpochybňuje-li dovolatel zjištění, že bývalá manželka žalobce i po zrušení předběžného opatření cítila ohrožení a že právě to bylo důvodem, pro který žalovaný dům užíval, jedná se o polemiku se zjištěným skutkovým stavem, kterým je však dovolací soud vázán. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
K námitce, že pokud měl odvolací soud za to, že uplatněný nárok lze posoudit tak, že je v rozporu s dobrými mravy, měl s tímto názorem účastníky seznámit a případně se zabývat tím, zda byla v řízení náležitě splněna poučovací povinnost soudu podle §118a o. s. ř., se poznamenává: Tato námitka by byla relevantní, kdyby odvolací soud věc posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, a odmítl jeho vydání s poukazem na dobré mravy. Soud však žalobu zamítl proto, že o bezdůvodné obohacení nešlo, jeho úvaha o dobrých mravech tak byla jen „eventuální“ a na věcnou správnost rozhodnutí nemá tato eventuální procesní vada vliv.
K neprovedení navrženého důkazu:
Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, naopak není skutečnost, že odvolací soud neprovedl dovolatelem navržený důkaz. Obecný soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak neprovede-li je, musí náležitě vyložit, z jakých důvodů tak neučinil; samotné právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů podle §120 o. s. ř. provede, je totiž projevem ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005). Odvolací soud však vysvětlil, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl: dovolatel neuvedl, jaké skutečnosti měly být navrženým důkazem prokázány, přičemž okolnosti užívání domu již byly dostatečně objasněny.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu