ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2227.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2227/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. K. K. , zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1599/13, proti žalované J. K. , o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 125/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 11 Co 806/2015-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 25 C 125/2013-80, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem části pozemku stavební parcely č. 209 přiléhající k pozemku stavební parcely st. 208 a oddělené od zbytku stavební parcely st. 209 podezděným plotem zaměřeným v katastru nemovitostí (tento se stává novou hranicí předmětných pozemků), v k. ú. M. u D., obec J., vše zapsáno Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Děčín, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, č. j. 35 Co 249/2016-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že „napadený rozsudek dovolání připouští a v podstatě odkazuje na §237 o. s. ř.“, a že „podává dovolání z důvodů uvedených v §237 a §241a odst. 1 o. s. ř.“ Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka má za to, že „napadený rozsudek dovolání připouští“; tomu však nelze přisvědčit. Jednak není v pravomoci odvolacího soudu rozhodovat o přípustnosti dovolání (to plyne mimo jiné i z §239 o. s. ř.), jednak odvolací soud jen poskytl poučení, za jakých podmínek by podle zákona bylo dovolání přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
V dané věci dovolání výslovně přípustnost nevymezuje; již to by postačilo k jeho odmítnutí. Polemizuje s hodnocením důkazů a uvádí, že žalobkyně nevěděla o nutnosti registrace dohody státním notářstvím a o tuto nevědomost opírá svou dobrou víru. Nicméně v této souvislosti neuvádí nic, co by založilo přípustnost dovolání; jen na okraj tak dovolací soud poznamenává, že v této části je napadené rozhodnutí v souladu s jeho judikaturou.
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna, a má vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.
Posouzení, je-li držitel věci v dobré víře či nikoli, je vždy třeba hodnotit objektivně, nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka, a je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nemění nic ani to, že držitel bude nadále subjektivně v dobré víře; ke ztrátě dobré víry postačí, jestliže držitel při obvyklé opatrnosti mohl a měl dojít k závěru, že mu věc nepatří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001).
V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší soud uvedl: „Oprávněná držba se tedy zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘ a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností… Omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, však omluvitelný není“.
V dané věci bylo zjištěno, že právní předchůdci účastníků se v roce 1988 dohodli na směně částí svých pozemků, vymezených „laickým náčrtkem“, a že matka žalobkyně měla provedení úpravy zajistit. Dohodu sjednával otec žalobkyně, který se v roce 1991 rovněž stal spoluvlastníkem nemovitostí a věděl tak o tom, že k registraci dohody o směně části pozemků nedošlo. Tímto zjištěním, stejně jako zjištěním, že o tom věděla i žalobkyně, jak vyplývalo z jejího dopisu žalované z 29. 11. 2006, je dovolací soud vázán (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Za této situace je zřejmé, že matka žalobkyně ani její dědicové nemohli držet část pozemku parc. č. 209 v omluvitelném omylu; potřeba registrace smluv o nemovitostech vyplývala z jasného znění občanského zákoníku (§134 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném v době uzavření směnné smlouvy). Odkaz na „právní chaos“ počátkem 90. let minulého století tu neobstojí; to, že vlastnické právo k nemovitosti nelze převádět samotnou smlouvou, ale je třeba úřední akt – ať již registrace státním notářstvím či vklad práva do katastru nemovitostí, platí již od dob obecného občanského zákoníku z roku 1811 a jde o obecně známou skutečnost. Ostatně směnná smlouva byla uzavřena již v roce 1988.
Vzhledem ke všem těmto okolnostem není úvaha odvolacího soudu, že žalobkyně či její předchůdci nebyli již pro nedostatek registrace smlouvy a vědomost o něm oprávněnými držiteli podle §130 odst. 1 obč. zák. a že tak nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva podle §134 odst. 1 obč. zák., v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani není zjevně nepřiměřená.
To, že strany se podle uzavřené směnné smlouvy zachovaly, svědčí pro jejich držbu, a snad i pro subjektivní dobrou víru, nikoliv však pro dobrou víru objektivní, potřebnou k vydržení.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu