ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2437.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2437/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. H. , zastoupené Mgr. Martinem Pujmanem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Jugoslávská 620/29, proti žalovaným: 1) V. N. a 2) A. N. , oběma zastoupeným Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 59/II, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 60/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016, č. j. 20 Co 399/2016-407, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016, č. j. 20 Co 399/2016-407, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 5 C 60/2015-355, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 78/3 a parc. č. 73/5 (dále jen „sporné pozemky“) zapsaných na listu vlastnictví č. 195 pro obec a k. ú. K., vedeného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění se soud prvního stupně rozsáhle zabýval otázkou, zda právní předchůdce žalobkyně nabyl sporné pozemky smluvně, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak bylo, takže žalovaní nemohli vlastnické právo ke sporným pozemkům nabýt. Žalobkyně sporné pozemky nenabyla smluvně, neboť nebyly obsaženy v darovací smlouvě ze dne 3. 8. 1995 (dále jen „předmětná darovací smlouva“), nabyla je však na základě vydržení, když je od roku 1995 do roku 2008 užívala jako své vlastní; domnělým titulem držby se stala předmětná darovací smlouva. Její otec jí předal držbu pozemků v rámci existujícího oplocení, sporné pozemky nebyly od ostatních nijak opticky odlišeny a se skutečně nabytými pozemky bezprostředně sousedily, což činí její omyl omluvitelný; to platí tím spíše, že právní předchůdce byl jejím vlastním otcem a sama do té doby užívala pozemky v jím užívaných hranicích a že pozemky byly na ni převáděny bezplatně. Konečně i při porovnání poměru nabyté plochy (468 m 2 ) a skutečně drženého pozemku (o 163 m 2 více) se jedná o takový rozdíl, který nemusela žalobkyně při zachování běžné opatrnosti zaregistrovat, když podle judikatury nelze vyloučit ani oprávněnou držbu drženého pozemku přesahující i o více jak 50 % výměru skutečně nabytého pozemku. Znalecký posudek naopak její dobrou víru nedokládá, neboť stav oplocení i stav a množství dřevin se na pozemcích od doby, kdy byl znalecký posudek vyhotoven, změnil. Vzhledem k tomu žalobkyně v roce 2005 sporné pozemky vydržela a stala se jejich vlastnicí, když z dokazování nevyplývá, že by do tohoto data svoji dobrou víru ztratila, protože rozpor stavu skutečného a zapsaného shledala až v roce 2008.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 20 Co 399/2016-407, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jakož i s právním posouzením soudu prvního stupně, které považoval za správné a na jeho rozhodnutí zcela odkázal. Zdůraznil, že vlastnické právo ke sporným pozemkům nabyl právní předchůdce žalobkyně, pročež je smluvně nemohli nabýt právní předchůdci žalovaných; ti je nenabyli ani na základě vydržení. Souhlasil rovněž se závěrem, že žalobkyně sporné pozemky nabyla na základě vydržení v roce 2005, protože byla na základě předmětné darovací smlouvy vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejich vlastnicí, a to po dobu 10 let. Po shrnutí vývoje zápisu v katastru nemovitostí zdůraznil, že sporné pozemky byly oploceny s pozemky skutečně nabytými, přičemž držbu žalobkyni předal její otec. Poměr skutečně nabyté a držené výměry je pak v souladu s judikaturou dovolacího soudu, takže v souhrnu je nezbytné hodnotit omyl žalobkyně jako omluvitelný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaní v první řadě nesouhlasí s tím, že právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům na základě smlouvy ze dne 8. 3. 1951. Zdůrazňují, že soud neměl k dispozici žádné důkazy, z nichž by se podávala existence uvedené smlouvy, když nebyl doložen její originál a u kopií není prokázáno, že by se shodovaly s originály, a byly podle jejich názoru do archivu vloženy účelově. Polohopisný plán z roku 1950 pak nesplňuje veškeré potřebné náležitosti pro zápis do katastru nemovitostí a nemůže být ani důkazem uzavření uvedené smlouvy. Nebylo prokázáno ani uzavření tvrzené smlouvy, ani její schválení; smlouva je tak neplatná. Rovněž soudy nepřihlédly k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy, když není zřejmé, kdy se měl právní předchůdce žalobkyně chopit držby sporných pozemků. V rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 396/2013 a 30 Cdo 1717/2014 tak nebylo přihlédnuto ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Žalovaní s odkazem na judikaturu dovolacího soudu rozporují dále dobrou víru žalobkyně; ta se po uzavření předmětné darovací smlouvy nemohla při běžné opatrnosti v dobré víře ujmout držby sporných pozemků a uvedená smlouva nemohla být domnělým právním titulem pro nabytí vlastnického práva ke sporným pozemkům. Poukazují na výměru skutečně převáděných pozemků, na polohu sporných pozemků a na skutečnost, že nešlo o jeden oplocený funkční celek. Jestliže tedy právní předchůdce žalobkyně byl skutečně vlastníkem sporných pozemků, náležejí tyto pozemky do jeho pozůstalosti, a proto není v dané věci aktivně věcně legitimována. Soud pak v rozporu s judikaturou nesprávně hodnotil důkaz výslechem L. N. a J. K. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, přičemž má za to, že dovolání žalovaných nesplňuje předpoklady vymezení jeho přípustnosti a tato se nepodává ani ze samotného obsahu dovolání. Tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu nejsou zákonným dovolacím důvodem. Navrhuje proto odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k nabytí vlastnického práva žalobkyní vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání zčásti přípustné a zároveň i důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé v první řadě rozporují skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům na základě smlouvy ze dne 8. 3. 1951, svou polemiku však staví nikoliv na nesprávném právním posouzení, nýbrž na rozporování zjištěného skutkového stavu; dovolání nemůže být z tohoto důvodu přípustné. Obdobně je tomu i v případě rozporování výpovědi svědků L. N. a J. K. Na uvedeném přitom ničeho nemění ani poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 396/2013 a 30 Cdo 1717/2014.
Toliko pro úplnost dovolací soud dodává, že ačkoliv se soudy rozsáhle zabývaly problematikou, zda právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům, nemá tato otázka pro právní posouzení věci význam, neboť rozhodnutí soudu není založeno na tom, že by žalobkyně měla nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům darováním, tedy odvozeně od jejího právního předchůdce, nýbrž originárně, tj. na základě vydržení, když podle skutkových tvrzení měla mít za to, že jí skutečně darované pozemky tvoří celou zahradu, kterou její rodina dlouhodobě užívala.
Žalovaní dále zpochybňují posouzení dobré víry žalobkyně, že měla být na základě darovací smlouvy oprávněnou držitelkou sporných pozemků; namítají přitom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v nabývací smlouvě [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98 (uveřejněný pod č. C 631 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000 (uveřejněný pod č. C 836 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko, a proto je třeba každý případ posoudit individuálně. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti, které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených pozemků [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010 (uveřejněné pod č. C 10 712 v Souboru)].
Při zodpovězení otázky, jaké překročení výměry je třeba při zachování obvyklé opatrnosti poznat, záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. Význam hraje i společné oplocení pozemků, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005 (publikovaný pod č. C 4263 v Souboru)].
V rozsudku ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000 (uveřejněném pod č. C 1 399 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl: „Stává se, že „kupující se ujme na základě různých skutečností držby pozemku o větší výměře, než jaký koupil. Nejde-li o naprosto podstatné překročení výměry, může jít o stav, kdy kupující ani při zachování obvyklé opatrnosti nemusel mít pochybnosti o svém právu. Pokud se však chopí držby plochy více než dvojnásobné, tyto pochybnosti objektivně měl mít. … Kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Proto pokud kupující se chopili i držby pozemku, jehož výměra byla dokonce vyšší než plocha pozemku, který koupili, neboť se neseznámili s výměrou kupovaného pozemku, mohli sice být subjektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘.“ Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010 (uveřejněného pod č. C 10 712 v Souboru), potom vyplývá, že „právní předpis neukládá povinnost ověřit rozlohu nabývaných pozemků; nicméně … kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat“ [dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2812/2012 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Omluvitelnost omylu při překročení výměry nabytého pozemku o více jak 100 % připustil Nejvyšší soud jen zcela výjimečně, byly-li pro to dány mimořádné okolnosti případu, neboť téměř dvojnásobné překročení výměry koupeného pozemku z objektivního hlediska zásadně tolerovat nelze [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Výjimku z pravidla shledal Nejvyšší soud například v situaci, v níž byl sporný pozemek od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců žalobce a byl jimi užíván jako součást jejich pozemku, přiléhajícího k jejich domu. Tento pozemek neměl samostatný přístup a přístup po vydržecí dobu byl a stále je pouze z usedlosti žalobce. Žalobce přitom nenabýval pozemek, který by neznal, ale pozemek na něj byl po polovinách převeden osobami blízkými, přičemž šlo o pozemek bezprostředně rodinou užívaný; neměl tudíž důvod zajímat se o jeho parametry. Nadto v titulu vydržení (postupní smlouvě) nebyla nijak zmíněna výměra pozemků nabývaných žalobcem [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy. 2005, č. 3, str. 101)]. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávaná za úplatu cizí osobou, a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby.
Obdobně v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1004/2009 (dostupném na www.nsoud.cz ), shledal Nejvyšší soud, že konkrétní okolnosti případu (vyvolání důvěry samotným převodcem, který umožnil užívat již rok před převodem uzavřený funkční celek, dále blízké vztahy mezi převodci a nabyvateli, nepřehlednost a svažitost pozemku, utvrzení znalcem, dlouhodobá nečinností původního vlastníka, který byl na rozpor upozorněn vydržitelem po více jak 20 letech od nerušeného užívání), převažují nad kritériem poměru velikosti koupených pozemků k velikosti pozemků skutečně užívaných, které je jinak nejvýznamnějším kritériem pro posuzování obdobných sporů.
V posuzovaném případě soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se na základě předmětné darovací smlouvy chopila oprávněné držby nejen jí skutečně nabytých pozemků, ale i sporných pozemků, které byly ve společném oplocení, nebyly nijak opticky odlišeny a se skutečně nabytými pozemky bezprostředně sousedily, což činí její omyl omluvitelným; to platí tím spíše, že právním předchůdcem byl její vlastní otec a sama do té doby užívala pozemky v jím užívaných hranicích a že pozemky byly na ni převáděny bezplatně. Konečně i při porovnání poměru nabyté plochy (468 m 2 ) a skutečně drženého pozemku (o 163 m 2 více) se jedná o takový rozdíl, který nemusela žalobkyně při zachování běžné opatrnosti zaregistrovat, když podle judikatury nelze vyloučit ani oprávněnou držbu drženého pozemku přesahující i o více jak 50 % výměru skutečně nabytého pozemku. Znalecký posudek naopak její dobrou víru neprokazuje, neboť stav oplocení i stav a množství dřevin se na pozemcích od doby, kdy byl znalecký posudek vyhotoven, změnil. Vzhledem k tomu žalobkyně v roce 2005 sporné pozemky vydržela a stala se jejich vlastnicí, když z dokazování nevyplývá, že by do tohoto data svoji dobrou víru ztratila, protože rozpor stavu skutečného a zapsaného zjistila až v roce 2008. Se závěrem soudu prvního stupně se následně s obdobným odůvodněním ztotožnil i odvolací soud.
Dovolací soud závěry soudů obou stupňů přezkoumal, načež dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů v současné fázi řízení nemohou obstát.
Není pochyb o tom, že žalobkyně na základě předmětné darovací smlouvy nabyla pozemek parc. č. st. 177, jehož součástí je dům, o výměře 244 m 2 a pozemek parc. č. 73/3 o výměře 224 m 2 v obci a k. ú. K. Vedle toho se žalobkyně nepochybně chopila držby sporných pozemků o celkové výměře 163 m 2 a – ačkoliv doposud nebyl učiněn adekvátní skutkový závěr – nejspíše i držby pozemku parc. č. 73/4 o výměře 607 m 2 , který měla žalobkyně následně nabýt na základě darovací smlouvy ze dne 13. 1. 2011 od manželů Veselých; tato skutečnost by přitom hrála podstatnou roli pro posouzení věci.
Předpoklad uchopení se držby rovněž pozemku parc. č. 73/4 v k. ú. K. vyplývá již ze samotné žaloby (č. l. 1–6 spisu), v níž žalobkyně uvedla: „Na žalobkyni byl převeden darovací smlouvou uzavřenou dne 3. 8. 1995 rodinný dům v obci K. se stavební parcelou 177 a pozemkovou parcelou 73/3, vše v katastrálním území K. Do vlastnictví a řádného užívání převzala žalobkyně celý oplocený komplex tvořící oplocenou zahradu. Součástí oploceného komplexu tvořícího rodinný domek se zahradou byly i pozemky, v jejichž řádném užívání svým otcem žalobkyně pokračovala, aniž by věděla, že nedošlo k provedení vkladu vlastnického práva do vložky pozemkové knihy ve prospěch otce žalobkyně… V roce 2008 žalobkyně lustrací katastru nemovitostí zjistila, že nejen že není v katastru nemovitostí uvedena jako vlastnice pozemků, které byly převedeny na V. Č. v roce 1951… Dotazem na katastrální úřad žalobkyně zjistila, že z původní parcely č. 80 je místo parcely 80/2, která měla být vytvořena na základě geometrického plánu, vytvořena parcela č. 73/4, k níž je evidované vlastnické právo ve prospěch manželů V.… Z pozemků, které byly původně převedeny na V. Č. trhovou a směnnou smlouvu v roce 1951, se jí podařilo uvést do souladu skutečný stav se stavem v katastru nemovitostí uzavřením smlouvy darovací s manžely M. a M. V., kteří na žalobkyni převedli parcelu č. 73/4, oddělenou z původní parcely pozemkového katastru č. 80 geometrickým plánem ze dne 18. 8. 2010.“
Soud prvního stupně pak ve svém rozhodnutí uvedl, že z notářského zápisu sp. zn. N 12/2011 vyhotoveného dne 13. 1. 2011 JUDr. J. M. (č. l. 28–30) zjistil, že manželé V. darovali žalobkyni pozemek parc. č. 73/4 (oddělený z p. k. č. 80). Z čestných prohlášení (č. l. 137–138) zjistil, že zahrada za domem v obci K. tvořila vždy jeden oplocený celek, nikdy nebyla rozdělena cestou, vždy sousedila přímo se zahradou rodiny P. a byla užívána V. Č. a následně žalobkyní. Z vyjádření Obce K. ze dne 22. 6. 2015 pak zjistil, že zahrady parc. č. 73/3 a 73/4 za domem v obci K. tvořily vždy jeden oplocený celek a byly obhospodařovány majiteli. Zahrada nebyla nikdy oddělena plotem od parc. č. 78/3 a vždy přímo sousedila s pozemkem parc. č. 78/4 a parc. č. 116/3; plot mezi pozemkem parc. č. 78/3 a parc. č. 73/4 postavil žalovaný 1) nedávno pravděpodobně bez stavebního povolení, plot nikdy nebyl ani mezi pozemky parc. č. 73/5 a parc. č. 73/4. Z výpovědi svědka J. K. zjistil, že právní předchůdce žalobkyně užíval celý oplocený komplex nemovitostí, který dnes tvoří pozemky parc. č. 73/5, 73/4 a 78/3 již od 60. let.
I přes tato zjištění a další zjištění získaná z dalších provedených důkazů však soud prvního stupně neučinil výslovný skutkový závěr o tom, zda oplocený komplex tvořil vedle pozemků parc. č. st. 177 a parc. č. 73/3 v k. ú. K. a sporných pozemků rovněž pozemek parc. č. 73/4 v k. ú. K; přiléhavý skutkový závěr v tomto ohledu neučinil ani odvolací soud. Tato skutečnost přitom, jak bude vysvětleno dále, může hrát pro správné posouzení věci (vydržení vlastnického práva žalobkyní ke sporným pozemkům) zásadní význam.
Jak vyplývá z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, není vyloučena oprávněná držba části pozemku, jehož držby se držitel chopí v domnění, že tvoří část pozemku, který skutečně nabyl, přičemž jedním z rozhodujících faktorů je i poměr výměry skutečně nabytého pozemku a výměry drženého pozemku
V poměrech dané věci učinily soudy zjištění, že žalobkyně nabyla pozemek o výměře 468 m 2 , ale chopila se držby dalších 163 m 2 , což tvoří 34,83 % výměry skutečně nabyté předmětnou darovací smlouvou. Ovšem pokud by uzavřený areál tvořil i pozemek parc. č. 73/4 o výměře 607 m 2 (který žalobkyně rovněž nenabyla na základě předmětné darovací smlouvy, ale až na základě darovací smlouvy ze dne 13. 1. 2011 od manželů V.) pak by tento poměr byl zcela zásadně odlišný, a sice že by výměra držených pozemků nad rámec pozemků skutečně nabytých činila 164,53 %. Pokud by tedy skutečně pozemek parc. č. 73/4 tvořil jeden komplex s ostatními pozemky, přičemž i u něj si žalobkyně myslela, že jej měla nabýt na základě předmětné darovací smlouvy, pak by bylo nezbytné tuto skutečnost zohlednit i v rámci posouzení dobré víry žalobkyně, na čemž ničeho nemění okolnost, že žalobkyně pozemek parc. č. 73/4 na základě následného darování již vlastní.
Dovolací soud tak uzavírá, že v současné situaci je pro absenci podstatného skutkového zjištění právní posouzení učiněné odvolacím soudem neúplné, a tudíž i nesprávné, dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) byl proto uplatněn zcela právem.
V další fázi řízení se bude proto odvolací soud znovu zabývat oprávněností držby žalobkyně, přičemž ukáže-li se, že žalobkyně se chopila držby i pozemku parc. č. 73/4 o výměře 607 m 2 (byť jej následně nabyla na základě darovací smlouvy ze dne 13. 1. 2011 od manželů V.), zohlední tuto skutečnost do svých úvah o oprávněnosti držby sporných pozemků. Přesáhne-li výměra držených pozemků výměru skutečně nabytých pozemků o více jak 100 %, řádně posoudí, zdali jsou dány zcela výjimečné okolnosti případu, které by nad touto skutečností převážily. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu