ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.372.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 372/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobce P. B. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalovaným: 1) M. T. a 2) B. T. , zastoupeným JUDr Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Sokolská 1788/60, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných Zemědělského družstva Rozvoj Chrášťany v likvidaci , se sídlem v Chrášťanech 22, IČO: 00108758, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 43/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2016, č. j. 28 Co 319/2016-329, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné, nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. 6 C 43/2013-287, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem částí pozemku p. č. st. 210 v k. ú. Ch. u R. (dále jen „předmětný pozemek“) zastavěných přístavbou jídelny a částí rampy, tvořících součást budovy č. p. na pozemku parc. č. st. 40/1 v k. ú. Ch. u R., podanou k soudu prvního stupně dne 15. 2. 2013 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 28 Co 319/2016-329, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že „žalobce je výlučným vlastníkem části stavebního pozemku odděleného z parc. č. st. 210 v k. ú. Ch. u R. geometrickým plánem č. 501-52/2014, vyhotoveným dne 27. 6. 2014 oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Milanem Tesáčkem a schváleným dne 4. 7. 2014 Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště v Rakovníku, označené v tomto geometrickém plánu jako stavební parcela č. 210/2 o výměře 50 m² v k. ú. Ch. u R.“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. – IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, když stanovil započetí běhu vydržecí doby dnem účinnosti darovací smlouvy ze dne 30. 10. 1991. Jak bylo v řízení prokázáno, zemědělská usedlost č. p. byla v minulosti právním předchůdcem žalobce nabyta usneseními o dědictví v letech 1955 a 1968 a následně byla sdružena do zemědělského družstva, jemuž náleželo pouze užívací právo a vlastníkovi zůstalo vlastnické právo zachováno. Za takové situace bylo nezbytné do vydržecí doby započíst i oprávněnou držbu před 1. 1. 1992, a proto k vydržení došlo již 1. 1. 1992. Úvahy o tvrzeném narušení dobré víry někdy v letech 1994 či 1995 nemohou již mít žádný význam. Ostatně ani se zpochybněním dobré víry nesouhlasí, když výpovědi svědků byly nekonkrétní, nevěrohodné a v přímém rozporu s dalšími důkazy, z nichž vyplynulo, že účastníci se o skutečných hranicích předmětného pozemku a poloze přístavby č. p. dozvěděli až v roce 2012. Podle žalobce došlo k porušení procesních předpisů v jeho neprospěch, protože měl být poučen podle §118a o. s. ř. o tom, že soud bude vycházet ze závěru o tom, že jeho dobrá víra byla v průběhu vydržecí doby narušena. Rovněž od počátku argumentoval absolutní neplatností smlouvy, na jejímž základě měli žalovaní nabýt předmětný pozemek; soudy se však vůbec těmito zásadními argumenty vůbec nezabývaly. Nesouhlasí pak ani s tím, že nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci přestavku a v této souvislosti spatřuje přípustnost dovolání v neřešení otázky aplikace §1087 a §3059 občanského zákoníku. Poukazuje na skutečnost, že zemědělské družstvo bylo v době výstavby poctivým držitelem, neboť stavělo na svém pozemku a až následně se stavba ocitla na pozemku žalované. Stran výkladu pojmu „malého přesahu“ zdůrazňuje, že samotný stavební pozemek parc. č. st. 40/1, na němž stojí budova, má výměru 1 933 m 2 , takže 50 m 2 z toho tvoří toliko 5 % plochy. Ve vztahu k předmětnému pozemku je pak třeba připočíst i sousední parcelu s ním tvořící funkční celek, neboť nelze pozemek ztotožňovat s pojmem parcely. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ani vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému vydržení mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Oproti tomu otázku nabytí vlastnického práva na základě přestavku posoudil dovolací soud podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť k němu mělo dojít 1. 1. 2014, kdy o. z. nabyl účinnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel v první řadě namítá, že odvolací soud se při posouzení otázky vydržení sporné části předmětného pozemku odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel v souvislosti s vydržením v první řadě namítá, že odvolací soud nesprávně nezohlednil držbu jeho právního předchůdce.
Byť judikatura dovolacího soudu s poukazem na §134 odst. 3 obč. zák. připouští, že do vydržecí doby si lze započíst oprávněnou držbu svého právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 256/2003 (uveřejněný pod č. C 1 860 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)], je nezbytné, aby ten, kdo se takového započtení dovolává, uplatnil v tomto ohledu příslušná skutková tvrzení. Žalobce přitom v žalobě ani později v řízení nenavrhoval, aby byla do jeho vydržecí doby zahrnuta i doba oprávněné držby jeho právního předchůdce, naopak například z podání ze dne 7. 4. 2014, v němž žalobce navrhoval pokračování v řízení podle §111 odst. 3 o. s. ř. a rozšířil skutkový základ věci, je zřejmé, že počátek oprávněné držby vztahoval k roku 1991. Jestliže tedy až v dovolání přichází s tvrzením o potřebě započtení oprávněné držby jeho právního předchůdce již před tímto datem, jedná se o nepřípustnou novotu v dovolacím řízení (srovnej §241a odst. 6 o. s. ř.).
Odvolací soud se rovněž neodchýlil od judikatury dovolacího soudu v otázce přerušení běhu vydržecí doby.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3624/2015 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)].
Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1 966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5 472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4 243 v Souboru)]. K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010 (uveřejněný pod č. C 13 016 v Souboru)]. V rozsudku ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004 (uveřejněném pod č. C 2968 v Souboru), pak dovolací soud uvedl, že „oprávněný držitel věci nemůže být v žádném případě v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu, a uvede k tomu možné důvody. V takovém případě nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, že i přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Takové setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele; informace, která je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc nepatří, způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel“.
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V dané věci odvolací soud, na základě účastnické výpovědi žalovaného 1) a svědeckých výpovědí pana G. a dcery žalovaných paní S., dospěl k závěru, že žalobce se nejpozději v první polovině 90. let minulého století dozvěděl o tom, že není vlastníkem sporné části předmětného pozemku, na níž se nachází přístavba jídelny a části rampy, a že žalovaným za užívání této části předmětného pozemku poskytoval naturálie v podobě obilí. Žalobce se snaží tyto závěry zpochybnit tím, že poukazuje na údajnou nevěrohodnost svědků, nekonkrétnost jejich výpovědí a rozpornost s jinými důkazy; tím však dovolatel ve skutečnosti rozporuje hodnocení provedených důkazů, které však dovolacímu soudu nepodléhá (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). Samotný závěr o tom, že informace o tom, že stavba části budovy č. p. 15 se nachází na části předmětného pozemku, a poskytování protihodnoty v podobě naturálií – obilí za jeho užívání, zpochybňuje dobrou víru žalobce, je ve zjevném souladu s judikaturou dovolacího soudu, pročež v tomto ohledu nelze odvolacímu soudu čeho vytknout.
Dovolací soud se dále ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v tom, že pro posuzovanou věc není rozhodná otázka, zdali sami žalovaní nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě kupní smlouvy, nebo ne. Dovolacímu soudu totiž není zřejmé, jak by tato otázka měla změnit závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce pozbyl dobrou víru v to, že je vlastníkem sporných částí předmětného pozemku, či o tom, že žalobce nenabyl vlastnické právo ke sporným částem předmětného pozemku na základě institutu přestavku. Dovolatel ostatně soudům v této souvislosti vytýká pouze to, že se uvedenou námitkou nezabývaly, odvolací soud však v odůvodnění svého rozhodnutí jasně vysvětlil, že proč posouzení této skutečnosti nepovažuje z právního hlediska pro posouzení věci za podstatné.
Nelze se ztotožnit s výhradou údajné překvapivosti rozhodnutí a s námitkou porušení poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. Otázka zpochybnění dobré víry žalobce se řešila již v řízení před soudem prvního stupně a již ten dospěl k závěru o zániku dobré víry, a proto pokud i odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, nemůže být na jeho rozhodnutí zhola nic objektivně překvapivého; možné subjektivní překvapení z výsledku sporu potom zákonnou ani ústavní ochranu nepožívá.
Stran absence poučení podle §118a odst. 1 nebo 3 o. s. ř. je pak třeba zdůraznit, že toto poučení je nezbytné poskytnout za situace, kdy by jinak mělo být rozhodnuto na základě neunesení důkazního břemene, což nebyl posuzovaný případ, v němž bylo rozhodnuto na základě zjištěného skutkového stavu. Nadto ve shodě s teorií analýzy norem [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010 (uveřejněný pod č. C 12 246 v Souboru)] leží tvrzení patřičných skutečností, které zpochybňují dobrou víru žalobce, a jejich prokázání na žalovaných, a nikoliv na žalobci, neboť právě žalovaným svědčí příznivé následky právní normy, tj. zánik dobré víry a nemožnost vydržení vlastnického práva žalobcem.
Dovolatel přípustnost dovolání dále spatřuje v otázce aplikace §3059 a §1087 o. z., která údajně neměla být doposud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.
Podle §3059 o. z. je-li stavba zřízena na několika pozemcích, použijí se §3056 až 3058 jen ve vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby. Stane-li se stavba součástí tohoto pozemku, použije se ve vztahu k pozemkům, na něž části stavby přesahují, ustanovení o přestavku.
Podle §1087 o. z. zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného přestavkem vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí, nestavěl-li zřizovatel stavby v dobré víře (odstavec 1). Kdo stavěl v dobré víře, nahradí vlastníku pozemku, jehož část byla zastavěna přestavkem, obvyklou cenu nabytého pozemku (odstavec 2).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015 (dostupném na www.nsoud.cz) ], zdůraznil, že §3059 „doplňuje přechodná ustanovení §3054 – §3058 o. z. tak, že umožňuje, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby; stavba se tak stane součástí toho pozemku, na němž převážně leží, ke zbylým pozemkům zákonodárce připouští uplatnění institutu přestavku. Ačkoliv znění §3059 o. z. odkazem na §3056 až 3058 o. z. naznačuje, že se zmíněné pravidlo uplatní toliko v situaci, kdy stavba coby samostatná věc v právním smyslu byla zřízena na více pozemcích, přičemž až po nabytí účinnosti občanského zákoníku by se sjednotil vlastnický režim ke stavbě a k pozemku, na němž převážná část této stavby leží, je třeba argumentem a fortiori dospět k závěru, že se stejné pravidlo uplatní i v situaci, kdy taková stavba již před 1. 1. 2014 byla zřízena na více pozemcích, přičemž vlastník stavby byl zároveň vlastníkem pozemku, na němž stavba ležela alespoň svou převážnou částí, přičemž i zde ke zbylým částem pozemků, na nichž se nacházela, se může uplatnit režim přestavku při splnění zákonných předpokladů. V opačném případě by totiž bez opodstatněného důvodu byly z aplikace §3059 o. z. vyloučeny právě ty případy, kdy již ke dni účinnosti o. z. se zřízená stavba nacházela mimo jiné na pozemku vlastníka stavby; v těchto případech by se §3059 o. z. pak již nikdy nemohl uplatnit.“
K aplikaci §1087 o. z. potom dovolací soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že: "Ustanovení §1087 o. z. upravující přestavek, který se s ohledem na ochranu nabytých práv uplatní teprve až u staveb zřízených po 1. 1. 2014. Zákonodárce nicméně ustanovením §3059 větou druhou o. z. obecně připustil použití režimu přestavku i na stavby zřízené alespoň z části na cizím pozemku před nabytím účinnosti občanského zákoníku (k tomu srovnej důvodovou zprávu k §3054 až 3061 o. z., dostupnou na http://obcanskyzakonik.justice.cz/ ). Ustanovení §3059 věty druhé o. z. naopak nelze vykládat tak, že by stanovil zvláštní podmínky pro uplatnění institutu přestavku nad rámec §1087 o. z. Smyslem právní úpravy §3059 o. z. není zavedení pravidla, aby v případě, kdy je stavba zřízena na některém z pozemků z převážné části, by se ve zbylém rozsahu u dalšího pozemku (pozemků) bez dalšího aplikovalo ustanovení o přestavku. Bylo by totiž v rozporu se zásadami, na nichž je občanský zákoník založen, aby se mohl stát vlastník stavby vlastníkem cizího pozemku za situace, kdy by si byl vědom toho, že svou stavbu zřídil – byť jen částečně – na cizím pozemku; občanský zákoník totiž chrání dobrou víru a nikoliv jednání nepoctivé (srovnej např. §6 o. z.). I pro případy předvídané v §3059 větě druhé o. z. platí, že se pro použití přestavku vyžaduje naplnění podmínek obsažených v §1087 o. z. Jinými slovy řečeno, úmysl zákonodárce je třeba vykládat tak, že se prostřednictvím §3059 věty druhé o. z. rozšiřuje toliko aplikace ustanovení o přestavku i na stavby zřízené před 1. 1. 2014 alespoň zčásti na cizím pozemku, ale nemodifikují se jím podmínky pro uplatnění přestavku (tj. pro posouzení situace jako přestavku) obsažené v §1087 o. z. (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §419-654. Praha: Leges, 2014, str. 1170, marg. č. 124).
Institut přestavku podle §1087 o. z. systematicky spadá do úpravy režimu staveb zřízených na cizím pozemku bez existence oprávnění na cizím pozemku stavět (§1084 a násl. o. z.). Právní úprava staveb zřízených na cizím pozemku přitom s ohledem na různé skutečnosti, zejména s ohledem na dobrou víru stavebníka, stanoví různé právní následky takové činnosti. Základním předpokladem pro aplikaci přestavku je skutečnost, že je stavba zřizována na cizím pozemku v dobré víře, že stavebník stavbu zřizuje na svém vlastním pozemku, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Tento předpoklad není naplněn tehdy, jestliže je stavba zřizována na cizím pozemku, ačkoliv stavebník v dobré víře není, a ani tehdy, pokud má stavebník ke zřízení stavby na cizím pozemku platný právní titul; o dobré víře ve vztahu k tomu, že stavebník vlastník staví na vlastním pozemku, nelze v tomto případě uvažovat právě pro existenci takového právního titulu.
Z toho lze argumentem a contrario dovodit, že byla-li stavba zřízena zčásti na cizím pozemku na základě platného existujícího oprávnění (např. nájmu, věcného břemene apod.), nelze uvedená ustanovení (§3059 ve spojení s §1087 o. z.) aplikovat, byť by později oprávnění k umístění stavby zaniklo, neboť v době zřízení stavby se nejednalo o stavbu zřizovanou na cizím pozemku v dobré víře, že stavebník zřizuje stavbu na svém vlastním pozemku. To platí i pro situace, kdy stavba byla zcela zřízena na pozemku stavebníka, přičemž později se stavba z nejrůznějších důvodů stala zčásti stavbou na cizím pozemku; ani v těchto případech totiž není stavba zřizována na cizím pozemku. Uvedené závěry pak plně platí i pro stavby zřízené před 1. 1. 2014.“
V posuzovaném případě nelze aplikovat institut přestavku již z toho důvodu, že – jak ostatně tvrdí i sám žalobce v dovolání – přístavbu jídelny a částí rampy provedlo ZD Chrášťany v době, kdy bylo vlastníkem předmětného pozemku, jednalo se tedy o oprávněnou stavbu provedenou na vlastním pozemku. Jestliže následně ZD Chrášťany převedlo předmětný pozemek na žalované, ačkoliv vědělo, že přístavba jídelny a části rampy se nachází na tomto pozemku, nemůže se nyní žalobce, který je současným vlastníkem budovy č. p. 15, domáhat uplatnění institutu přestavku. Již z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu obstojí, a není proto třeba se dále zabývat výkladem §1087 o. z.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu