ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5002.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5002/2017-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 320/49, proti žalované H. Š. , zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1301/26, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 120/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2017, č. j. 11 Co 197/2017-400, ve znění opravného usnesení ze dne 8. srpna 2017, č. j. 11 Co 197/2017-417, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2017, č. j. 11 Co 197/2017-400, ve znění opravného usnesení ze dne 8. srpna 2017, č. j. 11 Co 197/2017-417, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Davida Nováka, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 320/49.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2017, č. j. 6 C 120/2014-354, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem dosud nedokončené stavby rodinného domu (dále jen „předmětná stavba“) na pozemku v katastrálním území O. a obci O. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2017, č. j. 11 Co 197/2017-400, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2017, č. j. 11 Co 197/2017-417, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětné stavby na pozemku v k. ú. O. a obci O. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se skutkovými zjištěními a závěry učiněnými odvolacím soudem, za nesprávné rovněž považuje právní posouzení věci. Odvolací soud se nadto dopustil zásadních procesních pochybení a vad, čímž učinil své rozhodnutí překvapivým, nepřezkoumatelným a nesprávným. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy, na něž se odvolává. Stěžejním důkazem je smlouva o dílo, kterou soud prvního stupně důsledně neprovedl, pročež se nevypořádal ani s námitkami a výhradami žalované k tomuto důkazu, tak i ke stavebním deníkům a financování stavby žalobcem. Pokud by provedl tento důkaz při prvním jednání, uplatnila by proti němu žalovaná výhrady; odvolací soud tak neučinil, proto je jeho rozhodnutí překvapivé a nepřezkoumatelné. Odvolací soud nevzal náležitě do úvahy všechny provedené důkazy, čímž došlo k porušení §132 o. s. ř. a v důsledku toho i k porušení práva na spravedlivý proces. Jestliže odkazuje na předmanželskou smlouvu, dopouští se při její interpretaci nepřesností. Odvolací soud správně neaplikoval přechodná ustanovení občanského zákoníku týkající se superficiální zásady, když má za to, že předmětná stavba je součástí pozemku pod stavbou; odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, 22 Cdo 1450/2015 a 22 Cdo 892/2016. Z uvedeného vyplývá, že nelze určit vlastnické právo k předmětné stavbě. Stran právního posouzení namítá, že odvolací soud postavil své rozhodnutí na smlouvě o dílo, nezabýval se přitom skutečnou vůlí účastníků, kterou dostatečně transparentně projevili po dobu manželského soužití, a sice koupí pozemku pod předmětnou stavbou, rozhodováním o výstavbě domu a o jeho dispozičním řešení či stavebním řízením vedeným oběma účastníky jako společnými stavebníky. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1266/2016, 22 Cdo 349/2004 a 22 Cdo 628/2009, na které poukazuje odvolací soud, na posuzovaný případ nedopadají. Žalobce nemá ujasněnou povahu nároku na požadovaném určení a neprokázal naléhavý právní zájem, neboť paralelně vede řízení ohledně finančního vypořádání ze zrušeného spoluvlastnictví ke stavbě. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření považuje rozsudek odvolacího soudu za správný, dovolání naopak považuje za nepřípustné, neboť není v něm uvedeno, v jakém rozsahu žalovaná rozsudek odvolacího soudu napadá, a nebyla řádně vymezena přípustnost dovolání ani dovolací důvod. Vypořádává se s jednotlivými argumenty žalované, když především zdůrazňuje, že předmětnou stavbu až na schody, které jsou zanedbatelnou položkou a navíc samostatnou věcí, financoval on ze svých výlučných prostředků na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřel toliko on sám; odvolací soud tak rozhodl v souladu s aktuální judikaturou. Nesouhlasí s tím, že uzavření předmanželské smlouvy nevylučovalo nabývání věcí do společného jmění manželů účastníků, ani s tím, že pozemek pod předmětnou stavbou je ve společném jmění manželů. Rozporuje dále argument, že předmětná stavba je součástí pozemku, když má za to, že tomu tak s ohledem na okamžik jejího postavení a na rozdílný právní režim stavby a pozemku být nemůže; žalovanou zdůrazňovaná judikatura tento závěr nevyvrací, nýbrž potvrzuje. Nesouhlasí ani s existencí vad řízení a pro odklad vykonatelnosti nespatřuje naplnění zákonných podmínek. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Žalovaná v replice a v jejím doplnění polemizuje s žalobcem v tom, že nesplnila veškeré náležitosti přípustnosti dovolání, dovolací argumentaci upřesňuje, když především kritizuje formalistický výklad předmanželské smlouvy a lpění na smlouvě o dílo, poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se respektu k autonomii vůle účastníků (sp. zn. I. ÚS 625/03, IV. ÚS 3168/16), jakož i týkající se rozhodování při střetu dvou základních práv podle ideje spravedlnosti (sp. zn. I. ÚS 357/10), a setrvává na svém dovolacím návrhu.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož ke vzniku vlastnického práva k předmětné stavbě výstavbou mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), naopak otázku, zdali je předmětná stavba věcí samostatnou, nebo součástí pozemku, posoudil dovolací soud podle intertemporálních ustanovení o. z.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud v první řadě zdůrazňuje, že dovolání je z nemalé části založeno na polemice se zjištěným skutkovým stavem, což zřetelně vyplývá z té části dovolání, ve které „žalovaná konstatuje, že se skutkovým hodnocením a skutkovými závěry učiněnými odvolacím soudem nesouhlasí, považuje je za nesprávné“; skutkový stav však v dovolacím řízení nelze přezkoumávat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz )]. Rovněž zpochybňování hodnocení důkazů nelze napadnout v dovolacím řízení žádným způsobilým dovolacím důvodem.
Stran tvrzených vad řízení je pak nezbytné zdůraznit, že vady řízení jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]; to však v posuzovaném případě splněno nebylo.
Nad rámec uvedeného dovolací soud zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť se z něj podávají důvody jeho rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu není rovněž objektivně překvapivé, pokud se způsob výstavby řešil od počátku řízení a pokud nadto při jednání dne 13. 6. 2017 předestřel odvolací soud účastníkům řízení své právní stanovisko k posuzovanému případu opřené o judikaturu Nejvyššího soudu [viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Není pravdou, že by soud prvního stupně neučinil žádné skutkové zjištění vyplývající ze smlouvy o dílo, když ze strany 7 odůvodnění jeho rozhodnutí se podává zřejmý opak. Pokud se následně odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, je takový postup souladný s §213 o. s. ř. Poukaz na §118a o. s. ř. je pak zcela nepatřičný, neboť ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nezaložily své závěry na neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu v otázce intertemporálních ustanovení týkajících se superficiální zásady.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba. Podle §3055 odst. 1 o. z. stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v tom, že k naplnění superficiální zásady může dojít především při výchozím předpokladu, že vlastnický režim stavby a pozemku nacházejícího se pod stavbou je zcela totožný. Pokud tento předpoklad u stavby není naplněn (vyjma institutu přestavku), stavba se součástí pozemku nestává a zachovává si tak nadále svou samostatnou právní existenci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015 (dostupný na www.nsoud.cz ), a judikaturu v tomto rozhodnutí uvedenou].
V dané věci je žaloba postavena na tvrzení, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětné stavby, jež se nachází na pozemku v k. ú. O., který účastníci nabyli na základě kupní smlouvy od obce O. s tím, že se má stát součástí společného jmění účastníků. Odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení případu není rozhodné, zda je tento pozemek součástí společného jmění manželů či má jiný vlastnický režim. S uvedeným se lze ztotožnit, neboť pro posouzení tohoto případu je vskutku rozhodné, že předmětná stavba a pozemek pod ní se nacházející zcela zjevně nemají shodný vlastnický režim, když v řízení nijak nevyšlo najevo, že by tento pozemek měl být ve výlučném vlastnictví žalobce; to ostatně ani žalobce, ani žalovaná netvrdí. Za dané situace superficiální zásada nijak nebránila tomu, aby mohlo být o žalobě na určení vlastnického práva žalobce k předmětné stavbě podle §80 o. s. ř. rozhodováno a případně vyhověno.
Žalovaná dále rozporuje závěr odvolacího soudu, že se žalobce stal výlučným vlastníkem předmětné stavby, namítá přitom rozpor s judikaturou dovolacího soudu.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolací soud předesílá, že účastníci řízení si v předmanželské smlouvě modifikovali rozsah společného jmění manželů, když jej vztáhli toliko na obvyklé vybavení domácnosti a na finanční prostředky uložené na společném účtu, případně na věci za tyto společné finanční prostředky koupené. Jelikož v řízení neučinily soudy závěr, že by na předmětnou stavbu měla dopadat některá z výjimek předmanželské smlouvy zakládající vznik společného jmění, je třeba vyjít z toho, že vlastnický režim k předmětné stavbě na základě výstavby mohl mít v daném případě podobu výlučného vlastnictví některého z účastníků nebo spoluvlastnictví účastníků. V tomto směru ostatně dovolatelka žádné námitky v dovolání nevznáší.
Judikatura dovolacího soudu v minulosti dovodila, že pro posouzení, zdali ke stavbě vzniklo výlučné vlastnictví či podílové spoluvlastnictví více osob, hraje důležitou roli otázka, jestli byla stavba postavena tzv. svépomocně (vlastní organizační činností) nebo zdali byla postavena na základě smlouvy o dílo (dodavatelským způsobem).
Pokud byla stavba postavena svépomocně, nabývá vlastnictví k nově zhotovené stavbě ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník ve smyslu občanského práva). Pokud stavbu provádí více osob, je rozhodující pro posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě jejich dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř. konkludentní); tato dohoda založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah, není přitom potřeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )]. To, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je zpravidla důkazem o existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody o spoluvlastnictví stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného; závěr o existenci takové dohody lze podle konkrétních okolností případu učinit i s ohledem na chování účastníků po dokončení stavby, například čestné prohlášení o spoluvlastnictví stavby [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014 (uveřejněné pod č. C 14 603 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Není-li výjimečně takové dohody a z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].
Jiná situace nastává, pokud je stavba postavena na základě smlouvy o dílo (dodavatelským způsobem); v tomto případě je vlastníkem zhotovované stavby objednatel, a to od počátku výstavby. Je-li objednatelů více, stávají se spoluvlastníky stavby,
nebylo-li ujednáno něco jiného. Uzavření smlouvy o zhotovení věci na zakázku více objednateli totiž v sobě zahrnuje i dohodu o nabytí spoluvlastnictví ke zhotovované věci, nebylo-li, byť i konkludentně, ujednáno něco jiného [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 102), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 628/2009, ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016, či ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016 (dostupná na www.nsoud.cz) ].
V daném případě se soud prvního stupně zabýval úmyslem účastníků na začátku výstavby předmětné stavby. Účastníci společně jako manželé uzavřeli kupní smlouvu ohledně pozemku, na němž byla postavena předmětná stavba, a rovněž oba vystupovali jako stavebníci ve stavebním řízení. Z listinných důkazů týkajících se získání pozemku za účelem výstavby předmětné stavby a z průběhu stavebního řízení dovodil soud prvního stupně jednoznačný úmysl účastníků jako tehdejších manželů postavit společně rodinný domek za účelem užívání rodinou. Není přitom podstatné, zda se některý z účastníků podílel menší měrou na financování předmětné stavby, ani to, že pouze žalobce uzavřel smlouvu o dílo, zadal vypracování projektu a vytýčení předmětné stavby. Pokud účastníci byli manželé a vedli společnou domácnost, je obvyklé, že společné hospodaření včetně vytváření nových hodnot odráží celkové možnosti a schopnosti obou partnerů. Výstavbu začali v době, kdy žili jako rodina společně se svou dcerou. Úmysl postavit společně předmětnou stavbu pak vyplývá i z výpovědí svědků, podle nichž bylo prokázáno, že žalovaná se rovněž podílela na výstavbě předmětné stavby tím, že zajišťovala vnitřní vybavení domku. Nevlastní otec žalované se také velkou měrou podílel na výstavbě domku a sám uvedl, že situaci bral tak, že jsou rodina a domek staví manželé a že bude jejich. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že na samém počátku výstavby byli účastníci vedeni úmyslem postavit předmětnou stavbu společně, tu společně užívat a mít ji ve společném vlastnictví. Naopak na základě provedených důkazů nebylo možné uzavřít, že vůle účastníků byla taková, že předmětnou stavbu postaví sám žalobce a bude jej mít pouze on ve výlučném vlastnictví. Soud prvního stupně tak uzavřel, že předmětná stavba je v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení.
Na rozdíl od toho odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně skutkově zjistil, že předmětná stavba nebyla zhotovena svépomocí, tedy nepostavili ji účastníci řízení, ale byla zhotovena na základě smlouvy o dílo a jediným objednatelem díla byl žalobce, který také celou cenu díla zaplatil. Vlastníkem stavby je tedy její objednatel, jímž je žalobce.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. V dané věci je třeba zdůraznit, že podle odvolacího soudu byla předmětná stavba vystavěna na základě smlouvy o dílo, jejímž předmětem nebylo provedení jen dílčích prací, které by bylo možné zařadit do kategorie „svépomocné výstavby“ (zejména zednické či tesařské práce), nýbrž komplexní zhotovení předmětné stavby. Za dané situace tak ve shodě s judikaturou není pro určení vlastnického práva ke stavbě rozhodující dohoda či vůle účastníků na počátku výstavby, nýbrž skutečnost, kdo byl objednatelem zhotovení předmětné stavby na základě smlouvy o dílo; podle dokazování jím byl toliko žalobce, pročež závěr o jeho výlučném vlastnickém právu v dovolacím přezkumu obstojí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Na uvedeném nic nemění skutečnost, že účastníci řízení měli provést před výstavbou určité přípravné práce, především vybudování žalovanou tvrzené základové desky, neboť na základě nich předmětná stavba jako samostatná věc zjevně nevznikla. Rovněž není podstatná skutečnost, že dovolatelka následně investovala do předmětné stavby prostředky na výstavbu schodiště, když není zřejmé, jak by tato skutečnost měla ovlivnit závěr o tom, že výstavbu „hrubé stavby“, která se následně stala věcí v právním slova smyslu, byla zajištěna dodavatelským způsobem na základě „komplexní“ smlouvy o dílo. Podle judikatury pak závěr o výlučném právu žalobce nevylučuje ani skutečnost, že oba účastníci byli vlastníky pozemku pod stavbou obzvláště tehdy, když za účinnosti obč. zák. se superficiální zásada ve vztahu ke stavbám neuplatňovala, a že také oba společně vystupovali ve stavebním řízení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
K výhradě společné vůle před výstavbou dovolací soud podotýká, že pokud vskutku měli účastníci před výstavbou předmětné stavby shodnou vůli tuto stavbu společně vystavět a mít ji v režimu spoluvlastnickém, pak v závislosti na obsahu dohody lze případně uvažovat o tom, že účastník by mohl mít nárok na převod spoluvlastnického podílu, pokud by dohoda účastníků s výstavbou předmětné stavby dodavatelským způsobem počítala či pokud by mohl vzniknout některé straně dohody nárok z porušení smluvní povinnosti. Samotná dohoda spoluvlastníků před výstavbou však neopravňuje učinit závěr o tom, že osoba odlišná od objednatele se stane vlastníkem stavby tím spíše, jestliže jakýkoliv závěr o možném spoluvlastnickém režimu nijak nevyplývá z uzavřené smlouvy o dílo.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. prosince 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu