ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5230.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5230/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. N. , , zastoupené JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75/15, proti žalovanému L. D. , zastoupenému JUDr. Patrikem Novosadem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Králova 1283, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 36/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2016, č. j. 11 Co 383/2015-541, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2016, č. j. 11 Co 383/2015-541, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, č. j. 13 C 36/2012-457, ve výroku I. přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“) účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci uvedené v tomto výroku v celkové hodnotě 22 300 Kč, kapitálové životní pojištění Horizont a důchodové pojištění u Kooperativa pojišťovny, a. s., tedy aktiva celkem ve výši 36 907 Kč, úvěr u GE Money Bank, a. s., korunový účet u GE Money Bank, a. s., revolvingový úvěr u GE Money Bank, a. s., a úvěr u Stavební spořitelny České spořitelny a. s., tedy pasiva v celkové výši 505 665,14 Kč. Ve výroku II. přikázal ze zaniklého SJM účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci uvedené v tomto výroku v celkové hodnotě 65 650 Kč a družstevní byt o velikosti 1+3 v 7. podlaží domu ve V. M., ul. N. v hodnotě členských práv 890 000 Kč. Ve výroku III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze zaniklého SJM 701 054 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve výroku IV. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že SJM účastníků zaniklo 2. 12. 2010, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství. Výlučným nájemcem družstevního bytu a členem bytového družstva se stal rozhodnutím soudu žalovaný. Za trvání manželství si účastníci pořídili v rozhodnutí uvedené movité věci, přičemž se dohodli na rozsahu, hodnotě a způsobu vypořádání. Za trvání manželství vznikly závazky, a to z titulu úvěru u GE Money Bank, a. s., kdy se jedná o třetí překlenovací úvěr s dlužnou částkou 153 732,05 Kč zatěžující zaniklé SJM. Není přitom podstatné, pro jaké účely byl ten který úvěr poskytnut, podstatné je, že tento úvěr, ať byl poskytnut ke koupi vozu zn. KIA či nikoliv, je pasivem vzniklým za trvání manželství. Celkově pasiva SJM představují částku 545 665,14 Kč, přičemž všechny tyto dluhy převezme žalobkyně, s čímž žalovaný vyslovil souhlas. Pokud jde o další tvrzené pohledávky, bylo prokázáno, že otec žalobkyně žalobkyni zapůjčil dvakrát částku 20 000 Kč s tím, že v řízení uvedl, že nebude požadovat vrácení těchto prostředků. Soud tak vyšel ze skutečnosti, že se jedná o dar žalobkyni na úhradu jejích potřeb, a proto tyto částky nebyly zahrnuty do vypořádání SJM. Rovněž do vypořádání SJM nespadá závazek vůči Autocentru Lukáš, neboť ten byl za trvání manželství zcela uhrazen. Do SJM nespadá závazek vůči manželům B., neboť se jedná o výlučnou odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu na majetku jiného, nadto žalovaný neprokázal, zda, kým a v jaké výši byl tento závazek uhrazen za trvání manželství. Půjčka od paní K. ve výši 50 000 Kč byla rovněž v plné výši již vrácena. Stran finančních prostředků ve výši 50 000 Kč z investičního životního pojištění, které žalovaný vybral za trvání manželství, je zřejmé, že vybraná částka byla za trvání manželství spotřebována. Rovněž nebyl prokázán vnos od matky žalovaného v rozsahu 310 000 Kč. Do vypořádání naopak soud započítal hodnotu členských práv k družstevnímu bytu ve výši 890 000 Kč. Jelikož oběma účastníkům náleží ½ hodnot ze zaniklého SJM, soud zavázal žalovaného k úhradě vypořádacího podílu žalobkyni v částce 701 054 Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, č. j. 11 Co 383/2015-541, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého SJM účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci v hodnotě 19 600 Kč, kapitálové životní pojištění ve výši 20 692 Kč, důchodové pojištění ve výši 16 216 Kč, pohledávku ze smlouvy o půjčce poskytnutou M. K. ve výši 260 000 Kč, zůstatek na korunovém účtu u GE Money Bank, a. s., ve výši – 19 058 Kč, zůstatek na úvěru u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., ve výši – 260 829 Kč, ze zaniklého SJM účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci v hodnotě 21 050 Kč, automobil zn. KIA v hodnotě 44 200 Kč, obvyklou cenu členského podílu družstevního bytu o velikosti 1+3 ve výši 890 000 Kč, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého SJM částku 623 580 Kč ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, přičemž za skutkové zjištění vzal i shodné tvrzení účastníků, že jim za trvání manželství vznikla pohledávka z titulu půjčky vůči paní K. V rámci právního posouzení vyšel ze zásady, že podíly obou manželů na majetku jsou stejné, když nespatřoval důvody pro modifikaci jednotlivých podílů. Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že družstevní byt byl v jeho výlučném vlastnictví. V řízení bylo prokázáno, že se účastníci stali za trvání manželství nájemci bytu ve Z., který byl posléze vyměněn s otcem žalobkyně za jeho družstevní byt. Následně byl družstevní byt ve Z. prodán a z výtěžku prodeje byl získán současný družstevní byt. I za nesporného zjištění, že žalovaný před uzavřením manželství získal nájemní byt o velikosti 1+1, který vyměnil za trvání manželství za družstevní byt s otcem žalobkyně, nemá toto zjištění žádný význam pro právní posouzení věci ve smyslu zahrnutí předmětného družstevního bytu, resp. jeho majetkové hodnoty do vypořádání SJM, když k tomuto bytu vzniklo nejen právo společného nájmu, nýbrž i členství v bytovém družstvu. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětem vypořádání SJM je závazek z úvěrového účtu u GE Money Bank. Smlouva o úvěru byla uzavřena 17. 6. 2010 s výší úvěru 145 000 Kč, zůstatek úvěru ke dni zániku SJM činil 138 727 Kč. I když smlouvu o úvěru uzavřela žalobkyně v době, kdy již s žalovaným společně nehospodařili, tímto úvěrem byl uhrazen předchozí úvěr ze dne 18. 3. 2008, jehož zůstatek k 17. 6. 2010 činil částku 118 302,59 Kč. Žalobkyně tedy fakticky bez souhlasu žalovaného získala pouze částku 26 697 Kč. Úvěrem ze dne 18. 3. 2008 byl uhrazen předchozí úvěr ve výši 80 000 Kč. Získala-li tak žalobkyně z úvěru ze dne 17. 6. 2010 navíc částku 26 697 Kč, kterou sama spotřebovala, nejedná se o rozsah mimo rámec běžného hospodaření, a úvěr se tak stal předmětem vypořádání SJM. Jelikož žalobkyně na tento úvěr po právní moci rozsudku o rozvodu manželství uhradila do jeho úplného zaplacení 154 222,05 Kč, jedná se o její vnos na společný majetek. Správně naopak nebyly do vypořádání zahrnuty půjčky ve výši 2 × 20 000 Kč, když se jedná o půjčky poskytnuté žalobkyni jejím otcem, a finanční prostředky životního pojištění a kapitálového životního pojištění žalovaného ve výši 15 471 Kč, resp. 42 170 Kč, které byly žalobcem spotřebovány. I když k výběru uvedených částek došlo v době, kdy již účastníci společně nehospodařili, lze tyto částky ještě uznat jako běžné hospodaření, ke kterému byl oprávněn každý z manželů, nebyly proto nijak v rámci vypořádání zohledněny. Stran ostatních položek odkázal odvolací soud na závěry učiněné soudem prvního stupně. Aktiva SJM činí 1 271 757 Kč, pasiva SJM představují 279 887 Kč, vnosy činí 328 531 Kč, takže při rovnosti podílů by každý z účastníků měl získat 471 613 Kč. S ohledem na nerovnoměrné vypořádání majetku odvolací soud uložil žalovanému povinnost, aby žalobkyni doplatil 623 580 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla doposud vyřešena, a sice zda náleží do SJM účastníků majetková hodnota odpovídající členskému podílu družstevního bytu a závazek z úvěrového účtu; žalovaný se domnívá, že ani jedna z uvedených hodnot neměla být vypořádána. Stran hodnoty družstevního bytu zdůrazňuje celý proces jeho nabytí, když poukazuje na skutečnost, že celá kupní cena byla hrazena z výtěžku prodeje družstevního bytu 3+1 ve Z., přičemž družstevní byt byl získán krátce po uzavření manželství výměnou za byt 2+1 ve výlučném vlastnictví žalovaného s doplatkem 150 000 Kč, který rovněž uhradil žalovaný. Pokud by dovolací soud dospěl k jinému názoru, pak dovolatel „zdvořile apeluje na dovolací soud“, ať jej vypořádá s vědomím, že žalovaný na pořízení bytu 3+1 ve Z. sám uhradil doplatek ve výši 150 000 Kč a byl pro něj použit byt nesporně ve výlučném vlastnictví dovolatele. Do vypořádání SJM nenáleží závazek ze smlouvy o úvěru uzavřené s GE Money Bank, a. s., dne 17. 6. 2010, neboť k tomuto závazku se žalobkyně zavázala až po opuštění společné domácnosti, žalovaný neměl o tomto závazku žádnou povědomost, nadto je nesporné, že výše tohoto závazku překračovala běžnou míru závazků SJM účastníků. Reálná výše úvěru totiž byla 138 727,34 Kč, kdy tyto prostředky byly částečně použity na uhrazení předchozích závazků vůči GE Money Bank, a. s., a částečně tento úvěr užila výlučně pro své potřeby samotná žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně nepovažuje dovolání za přípustné, neboť odvolací soud se zcela vypořádal se všemi podstatnými otázkami společného jmění účastníků. Stran družstevního bytu nesouhlasí s tím, že by nebyl předmětem SJM, přičemž popisuje celou genezi jeho nabytí. Pokud žalovaný zdůrazňuje, že se zasloužil o nabytí družstevního bytu, pomíjí, že jeho pořizovací cena byla uhrazena prodejem družstevního bytu 3+1 ve Z., který nabyli účastníci od rodičů žalobkyně, kteří s ohledem na existenci manželství nemohli převést podíl v bytovém družstvu jen na žalobkyni; mělo by se tedy přihlédnout k zásluhám žalobkyně. Není pravdou, že k výměně došlo krátce po svatbě a že výměna proběhla s doplatkem ve výši 150 000 Kč, který měl pocházet z výlučného vlastnictví žalovaného; existenci této částky žalovaný neprokázal. Stran úvěru uvádí, že původně si účastníci půjčili na automobil zn. KIA od otce žalované 80 000 Kč, následně tento dluh splatili prvním překlenovacím úvěrem ve výši 80 000 Kč, ten následně splatili druhým překlenovacím úvěrem ve výši 160 000 Kč. Druhý překlenovací úvěr o aktuální výši 118 302,59 Kč byl zaplacen třetím překlenovacím úvěrem ve výši 145 000 Kč. Tento úvěr byl uzavřen za trvání manželství, přičemž zbylá část úvěru ve výši 26 697,41 Kč byla použita na samostatnou domácnost žalobkyně, kterou vedla po odchodu ze společné domácnosti. Tento třetí překlenovací úvěr tak byl zcela správně zahrnut do SJM účastníků. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání je zčásti přípustné a zároveň i důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Dovolatel zaprvé rozporuje nesprávné vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 782/2008 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, 14, str. 521), Nejvyšší soud vyložil, že pokud ve sporu vedeném podle §705 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku bylo návrhu jednoho z bývalých manželů na zrušení jejich společného členství v bytovém družstvu vyhověno, nelze v řízení o vypořádání jejich SJM dospět k závěru, že členský podíl v družstvu do tohoto jmění nikdy nepatřil. Uvedené rozhodnutí zdůraznilo, že řešení otázky, zda účastníkům nabytím členského podílu v bytovém družstvu vzniklo společné členství, zakládající právo na vypořádání tohoto podílu v rámci řízení o vypořádání SJM, zásadním způsobem závisí na rozhodnutí soudu, jež bylo dříve učiněno ve sporu účastníků o zrušení společného nájmu družstevního bytu a určení dalšího nájemce a výlučného člena družstva ve smyslu §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. Takovým rozhodnutím, kterým bylo mimo jiné určeno, který z účastníků se stává výlučným členem družstva (a tedy i tím, kdo nabývá členská práva a povinnosti – členský podíl), a jež nabylo právní moci, jsou podle §159a odst. 4 o. s. ř. vázáni nejen účastníci řízení, ale také soud rozhodující o vypořádání hodnoty sporného členského podílu [srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1594/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 354/2015 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz) ].
Při aplikaci těchto závěrů judikatury na posuzovaný případ je zřejmé, že námitka žalovaného zpochybňující „vlastnické právo“ k členskému podílu v bytovém družstvu nemůže být úspěšná již z toho důvodu, že bylo rozsudkem soudu prvního ze dne 20. 9. 2012, č. j. 22 C 36/2012-44, pravomocně rozhodnuto, že se ruší společný nájem družstevního bytu nacházejícího se v 7. podlaží domu na ul. N. ve V. M. (výrok I.) a že se určuje, že žalovaný bude dále nájemcem uvedeného bytu a členem Stavebního bytového družstva Valašské Meziříčí, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Sokolská 489 (výrok II.). Za dané situace nelze v tomto řízení o vypořádání SJM účastníků úspěšně zpochybnit závěr, že členský podíl v bytovém družstvu nenáležel do SJM účastníků.
Jestliže se odvolací soud uvedenou otázkou zabýval věcně, činil tak nad rámec své přezkumné činnosti. Jeho závěry jsou však souladné s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto nemohou založit nesprávné právní posouzení věci.
Toliko pro úplnost lze uvést, že podle judikatury Nejvyššího soudu vzniká společné členství manželů v bytovém družstvu při naplnění všech zákonných podmínek ex lege bez ohledu na vůli manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011 (uveřejněný pod č. C 10 115 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2115/2005 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Stran požadavku dovolatele na Nejvyšší soud, aby se v rámci meritorního rozhodnutí „vypořádal se skutečnostní, že žalovaný sám hradil doplatek ve výši 150 000 Kč a na pořízení bytu 3+1 ve Z. byl za trvání manželství účastníků použit byt 2+1 ve Z., který byl nesporně ve výlučném vlastnictví dovolatele“, není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tato skutečnost v případě jejího prokázání měla promítnout v posuzované věci. Měl-li snad žalovaný na mysli disparitu vypořádacího podílu, je třeba zdůraznit, že s takovou námitkou by přišel prvně až v dovolacím řízení, a proto by nebylo možné odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci z toho důvodu, že se touto námitkou nezabýval [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ]. V dalším řízení se však s uvedenou námitkou odvolací soud vypořádá jednak z hlediska jejího možného zohlednění v rámci tzv. disparity podílů a také z hlediska eventuálního vnosu výlučného majetku do společného, byly-li by pro takový postup splněny podmínky jak z hlediska obsahu, tak i včasnosti uplatněného nároku.
Dovolatel dále namítá, že soud nesprávně vypořádal závazek z úvěrové smlouvy uzavřené s GE Money Bank, a. s. dne 17. 6. 2010, neboť závazek byl převzat bez jeho vědomí a jeho rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné.
Dovolací soud především konstatuje, že odvolací soud neučinil předmětem vypořádání uvedený závazek z úvěrové smlouvy, protože ten byl po zániku manželství zcela splacen, nýbrž do vypořádání zahrnul vnos žalobkyně ve výši 154 222 Kč, což je částka, kterou žalobkyně vynaložila na uhrazení uvedeného závazku. Jelikož je však pro závěr o existenci vnosu podstatné, zdali byl vynaložen na výlučný dluh žalované či na dluh společný [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006 (uveřejněný pod č. C 4 621 v Souboru)], má dovolatelem uváděná námitka pro poměry vypořádání podstatný vliv, byť již dluh v současnosti vzhledem k jeho uhrazení neexistuje.
Podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou právní hypotézou; to jaké byly v konkrétní věci majetkové poměry manželů, zda byl závazek těmto poměrům přiměřený, je na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyla řádně odůvodněna anebo by byla zjevně nepřiměřená [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010 (uveřejněný pod č. C 13 030 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Stran posuzovaní majetkových poměrů Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013 (uveřejněném pod č. C 13 833 v Souboru), uvedl: „Při posuzování otázky, zda žalovaným převzaté závazky představují součást společného jmění manželů, vyšel odvolací soud z úvahy, podle níž je přiměřenost závazků majetkovým poměrům nutno posuzovat zejména s ohledem na, jakým způsobem manželé hospodařili, jaké transakce činili a jaké právní úkony uzavírali. Tyto závěry dovolací soud sdílí; nikoliv však již kategorický závěr odvolacího soudu, že pro toto posouzení je bez významu, ‚jakého majetku (v jaké hodnotě) manželé za celé manželství nabyli‘. Podle přesvědčení dovolacího soudu nelze odhlédnout také od celkových majetkových poměrů manželů… Obecně lze za závazky odpovídající majetkovým poměrům považovat zejména takové, k jejichž úhradě manželé disponují potřebnými finančními prostředky, jejichž použití nebude pro jejich celkovou majetkovou sféru představovat výraznější dopad.“
V dané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětem vypořádání SJM je závazek z úvěrového účtu u GE Money Bank. Tento účet byl založen 17. 6. 2010, kdy výše úvěru činila 145 000 Kč, a zůstatek úvěru k právní moci rozvodu manželství činil 138 727 Kč. Žalobkyně prokázala, že i když smlouvu o úvěru uzavřela sama v době, kdy již společně nehospodařili, tímto úvěrem byl uhrazen předchozí úvěr ze dne 18. 3. 2008, jehož zůstatek k 17. 6. 2010 činil částku 118 302,59 Kč. Žalobkyně tedy fakticky bez souhlasu žalovaného získala pouze částku 26 697 Kč. Úvěrem ze dne 18. 3. 2008 byl uhrazen předchozí úvěr ve výši 80 000 Kč. Získala-li tak žalobkyně z úvěru ze dne 17. 6. 2010 navíc částku 26 697 Kč, kterou sama spotřebovala, nejedná se o částku, kterou by bylo možné vyhodnotit jako částku vynaloženou mimo rámec běžného hospodaření, a úvěr se tak stal předmětem vypořádání.
Dovolací soud uvedené závěry odvolacího soudu přezkoumal, načež dospěl k závěru, že jsou zjevně nepřiměřené. Není pochyb o tom, že smlouvu o úvěru uzavřela toliko žalobkyně za trvání manželství bez předchozího souhlasu žalovaného. Za dané situace ve shodě se zněním §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. se mohl stát dluh součástí SJM jen za předpokladu, že by tento dluh odpovídal míře přiměřené majetkovým poměrům nebo že by jej žalovaný schválil alespoň dodatečně, například souhlasem s použitím prostředků z něj získaných na platbu předchozího dluhu. Druhou variantou se odvolací soud vůbec nezabýval, a proto do úvahy přicházela v rámci dovolacího přezkumu toliko první zmíněná varianta, tedy přiměřenost majetkovým poměrům.
Závěr odvolacího soudu je v tomto ohledu postaven na skutečnosti, že nominální výše úvěru sice činila 145 000 Kč, ale tyto finanční prostředky byly použity z převážné části na zaplacení dřívějšího společného dluhu, takže fakticky je výše závazku 26 697 Kč, což je suma odpovídají majetkovým poměrům účastníků. S takovým posouzením se však nelze ztotožnit. Podle dovolacího soudu nelze postupovat naznačeným způsobem, tedy že by se v rámci zkoumání, zda závazek je v rozsahu míry přiměřené majetkovým poměrům manželům, od skutečné výše závazku odečítaly jen určité částky v závislosti na účelu, k němuž byly použity; to se plně týká i situace, kdy byly z velké části vynaloženy finanční prostředky na splacení předchozího závazku náležejícího do SJM. Ostatně takový postup nijak nemůže poskytnout odpověď na otázku, zdali je nově vzniklý závazek skutečně přiměřený majetkovým poměrům manželů. Pokud by již dříve manželé společně převzali závazek nepřiměřený jejich majetkovým poměrům, který se stal součástí jejich SJM jen z důvodu vzájemného souhlasu obou manželů, pak skutečnost, že si stejně vysoký či ještě vyšší závazek následně sám převzal jen jeden z manželů, nemůže vést bez dalšího k závěru, že závazek je svým rozsahem přiměřený majetkovým poměrům manželů.
Pochybení odvolacího soudu v dané věci spočívá v tom, že ve skutečnosti vůbec nezjišťoval, jaké jsou skutečné majetkové poměry manželů, a to zejména z hlediska jejich příjmů a výdajů a z hlediska celkového stavu jejich majetkové sféry, a jimi nepoměřoval vzniklý dluh. Za dané situace proto nelze učinit jiný závěr než ten, že právní posouzení je ohledně závěru, že předmětný dluh tvoří součást SJM, neúplné, a tudíž věcně nesprávné.
V další fázi řízení bude proto na odvolacím soudu, aby znovu řádně zkoumal, zdali rozsah uvedeného závazku je přiměřený majetkovým poměrům manželů, či nikoliv, přičemž se bude zabývat konkrétními majetkovými poměry manželů, ve vztahu k nimž zohlední výši závazku žalobkyně. V případě, že soud dospěje k závěru, že závazek je svým rozsahem nepřiměřený majetkovým poměrům manželů, bude se zabývat otázkou, zdali následně nedošlo k jeho dodatečnému schválení žalovaným, například při zaplacení předchozího úvěru. Ukáže-li se, že se závazek skutečně nestal součástí SJM účastníků, pak není možné do vypořádání SJM zahrnout platby z výhradních prostředků žalobkyně na tento dluh, neboť by jimi neplatila dluh společný, nýbrž svůj dluh výlučný; na tom ničeho nemění ani okolnost, že se finanční prostředky nabyté na základě závazku, který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého a který svým rozsahem přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, stávají součástí společného jmění manželů [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 (uveřejněný pod č. C 4 256 v Souboru)].
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243e odst. 2 o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)]. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu