ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5387.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5387/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a ve věci žalobce T. F. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Gajdošova 4392/7, proti žalovanému J. H. , zastoupenému Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 640/45, o vyklizení pozemků a odstranění stavby, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 1/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, č. j. 18 Co 380/2015-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 108 C 1/2014-48, uložil žalovanému povinnost odstranit do třiceti dnů od právní moci rozsudku na vlastní náklady budovu bez č. p./č. e. – garáž, postavenou na pozemku parc. č. 3153 v katastrálním území Ž., obci B., zapsanou na LV č. 3412 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město Praha západ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 18 Co 380/2015-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Především namítá nedostatek aktivní legitimace žalobce. Žalobce získal vlastnické právo k pozemku na základě neplatné kupní smlouvy od babičky L. F. Neplatnost kupní smlouvy dovozuje z dřívějšího řízení vedeného mezi stranami tohoto sporu u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 EC 2/2012, z něhož vyplynulo, že L. F. žalobci předmětný pozemek ve skutečnosti darovala, z daňových důvodů však uzavřeli namísto darovací smlouvy smlouvu kupní. Takto uzavřená kupní smlouva je podle žalovaného simulovaným právním úkonem a žalobce není vlastníkem sporného pozemku . Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl výslech L. F. Za dosud neřešené právní otázky považuje: zda „je po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud v řízení o odstranění stavby povinen zkoumat aktivní žalobní legitimaci žalobce – osoby zapsané v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku, na němž se předmětná stavba nachází, v situaci, kdy žalovaný namítá, že žalobce i přes zápis v katastru nemovitostí ve skutečnosti není vlastníkem pozemku“, a dále, zda „podléhá právo vlastníka pozemku na odstranění stavby promlčení“. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné – stejně jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu - na www.nsoud.cz )].
Pro posouzení, zda žalovaný řádně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je nutné poukázat na následující:
Odvolací soud předně uzavřel, že žalovanému nesvědčí právo předmětné pozemky užívat, když po vypovězení nájemní smlouvy zaniklo právo mít na těchto pozemcích umístěnou stavbu garáže. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 1997/2010).
Podle §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.
Podle §126 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud zdůraznil, že uvedené normy nejsou obsahově odlišné, a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Dovolací soud nevidí důvod ani po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku měnit právní názor, vyslovený v rozsudku ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, publikovaném pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, týkající se stavby postavené na základě nikoliv neomezeného práva užívání pozemku; zanikne-li takové právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Pokud někdo postaví stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012). Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud v Nálezu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 22/01 (Sb. ÚS sv. 22 č. 55, s. 5), ve kterém uvedl: „V případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému jen dočasně, by bylo omezením jeho práva, které by nesplňovalo podmínky stanovené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod“.
Tento závěr odvolacího soudu však žalovaný prostřednictvím dovolání nenapadá. Z obsahu dovolání je zřejmé, že namítá nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, který dovozuje z toho, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a jeho babičkou L. F., na jejímž základě nabyl žalobce vlastnické právo k pozemku parc. č. 3153, je zastřeným právním úkonem, neboť účastníci kupní smlouvy hodlali uzavřít darovací smlouvu, z daňových důvodů však uzavřeli smlouvu kupní. Vychází přitom z výpovědi L. F. učiněné v řízení vedeném mezi stejnými účastníky u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 217 EC 2/2012, z níž vyplynulo, že L. F. pozemek žalobci ve skutečnosti darovala.
Předestřel-li dovolatel k řešení podle jeho mínění dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, „zda je po účinnosti o. z. soud v řízení o odstranění stavby povinen zkoumat aktivní žalobní legitimaci žalobce – osoby, zapsané v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku, na němž se předmětná stavba nachází, v situaci, kdy žalovaný namítá, že žalobce i přes zápis v katastru nemovitostí ve skutečnosti není vlastníkem pozemku“, nejde o otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť její řešení vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení §41a odst. 2 obč. zák., které upravuje posuzování neplatnosti právního úkonu při tvrzení o simulovaném, resp. disimulovaném právním jednání.
Podle §41a odst. 1 obč. zák. má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.
Podle §41a odst. 2 obč. zák. má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený.
Má-li být určitým právním úkonem, to jest konkrétně právním úkonem předstíraným - učiněným naoko (tzv. simulovaným právním úkonem) - zastřen jiný právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon), je simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej uzavřít neplatný. Zásadně proto platí tento jiný, tj. zastřený právní úkon. Podmínkou však je, že zastřený právní úkon odpovídá vůli subjektů, a dále, že jsou u něj splněny i ostatní náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost, např. že vyhovuje zákonu, že jej neobchází, resp. že se nepříčí dobrým mravům (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 381.).
Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009, ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, jež jsou – stejně jako i níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), že přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladově těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013.
V dané věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je jako vlastník pozemku zapsán v katastru nemovitostí, a je proto aktivně legitimován k podání žaloby na odstranění stavby na tomto pozemku postavené. Soud prvního stupně přitom mimo jiné konstatoval, že z tvrzení L. F. není možné bez dalšího dovozovat tak zásadní závěr, že jde o zastřený (a tudíž neplatný) právní úkon. I kdyby kupní cena ve výši 170 000,- Kč skutečně nebyla žalobcem L. F. dosud uhrazena, nemění to nic na platnosti uzavřené kupní smlouvy, jelikož zde pouze existuje pohledávka L. F. vůči žalobci na zaplacení kupní ceny. Prodávající může disponovat nárokem na zaplacení kupní ceny (i vzdát se jej), aniž by to mělo vliv na platnost kupní smlouvy. Na smlouvu by bylo možno nahlížet i jako na smlouvu darovací a účastníci by se darovací smlouvy mohli i platně dovolat, neboť byla dodržena písemná forma, zcela jednoznačně byla vyjádřena vůle účastníků smlouvy k převodu nemovitostí z paní F. na žalobce a byly splněny i veškeré náležitosti smlouvy darovací. Odvolací soud dále doplnil, že žalovaný nemůže být případnou nesprávností zápisu sám nijak dotčen na svém věcném právu (procesní postavení v řízení o žalobě na odstranění stavby nelze považovat za dotčení ve věcném právu), a ani jeho tvrzení, že uzavřením kupní smlouvy mělo být zastřeno skutečné darování nemovitosti L. F. T. F. z daňových důvodů, není přesvědčivé, neboť v době uzavření smlouvy byla sazba daně darovací nižší než sazba daně z převodu nemovitostí. Z výše uvedeného je zřejmé, že se nalézací soudy námitkou dovolatele zabývaly a jejich závěr že žalobce je jako vlastník pozemku zapsán v katastru nemovitostí, a je proto aktivně legitimován k podání žaloby na odstranění stavby na tomto pozemku postavené, je správný.
Neobstojí ani další dovolatelem vymezená, a podle jeho názoru dovolacím soudem dosud neřešená, právní otázka, zda „podléhá právo vlastníka pozemku na odstranění stavby promlčení.“
Nejvyšší soud se otázkou promlčení „vlastnických žalob“ podrobně zabýval v usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014, ve kterém uzavřel, že „posuzování nároků vlastníka vzniklých v důsledku neoprávněného zásahu do jeho vlastnického práva je nutné posoudit trvání protiprávního činu, kterým byl zásah do vlastnického práva vyvolán. Je nezbytné rozlišovat, zda se jedná o zásah jednorázový, či trvající. Zásahem jednorázovým je rušení spočívající v jediném, krátkou dobu trvajícím aktu, a to i v případě, že rušitel sice vyvolal trvalé změny na věci, ale další trvání protiprávního stavu (tj. věci ve stavu vyvolané zásahem) již není důsledkem pokračování v rušení či aktivního udržování stavu způsobeného rušením. Trvajícím je takový zásah do vlastnického práva, při kterém rušitel vyvolá stav zasahující do vlastnického práva jiného a pak jej udržuje, přičemž tento zásah trvá do odstranění rušitelem udržovaného protiprávního stavu (srov. obdobně NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ, A., JELÍNEK, J., VADUCHOVÁ, M. Trestní právo hmotné. Obecná část. Codex Praha 1997, 3. vydání, s. 63 a násl.). Příkladem jednorázového zásahu je rozbití okna, příkladem zásahu trvajícího je složení panelů na pozemek ve vlastnictví jiného.
Vlastnickému právu jako právu absolutnímu odpovídá absolutní povinnost všech nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva. V souvislosti s narušením vlastnického práva vzniká řada práv relativních, např. vlastníkovi vzniká právo domáhat se vůči rušiteli vydání věci či žádat, aby rušitel od zásahu do vlastnického práva upustil (srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 196, či LAZAR, Ján a kol. Občianské právo hmotné. 3. vydání. Bratislava: Iura Edition, 2006, díl I., s. 186). Poruší-li někdo povinnost nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva tím, že do jeho práva zasáhne, vznikne mezi ním a vlastníkem relativní právní vztah, jehož subjekty jsou individualizovány a jehož obsah je jiný než obsah absolutního vlastnického práva (obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva).
Podle §1042 o. z. „vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.“
Rušenému vlastníkovi je na základě §1042 o. z. přiznána jen blíže neurčená „ochrana“ vlastnického práva, avšak toto ustanovení nevylučuje, aby další ustanovení o. z. obsahovala konkrétní formy této ochrany. Tak např. podle §1000 o. z. nepoctivý držitel nahradí škodu, která vzešla z jeho držby, a to především formou naturální restituce (§2951 odst. 1 o. z.). Zasáhne-li rušitel do vlastnického práva tak, že nelze uvažovat o držbě (byť nepoctivé) práva zásah umožňujícího, lze ustanovení o neoprávněné držbě aplikovat přinejmenším analogicky. Není důvod pro to, aby postavení tohoto rušitele bylo jiné než toho, kdo se ve zlé víře a vědomě protiprávně chová způsobem, který by mohl tvořit obsah nějakého práva, jehož je držitelem.
V případě jednorázových zásahů byla věc na základě protiprávního zásahu poškozena a zásah již skončil (byť jeho následky přetrvávají, ale rušitel již do práva vlastníka aktivně nezasahuje). Potom ovšem právní vztahy vlastníka a těchto osob ohledně důsledků neoprávněného zásahu, kterým byla způsobena škoda, upravují ustanovení o vztahu držitele a vlastníka, a z §1042 o. z. není možné vyvozovat další práva vlastníka, která zákon na základě tohoto ustanovení nezakládá. Vlastník věci je tedy oprávněn domáhat se v případě jednorázového zásahu odstranění důsledků tohoto zásahu pouze z titulu náhrady škody (v tomto smyslu je možné dále vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001).
V případě trvajícího zásahu do vlastnického práva vzniká mezi vlastníkem a rušitelem relativní právní vztah (jehož obsahem je kupř. povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva) a vlastník má po dobu trvajícího zásahu (po kterou rovněž trvá relativní právní vztahy vzniklý v důsledku tohoto zásahu mezi vlastníkem a rušitelem) právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel podle §1042 o. z. Kupříkladu umístí-li rušitel na pozemek vlastníka svou věc, je vlastník oprávněn domáhat se vyklizení předmětného pozemku. Umístí-li rušitel na pozemek vlastníka věc cizí, může vlastník pozemku žalovat rušitele i vlastníka této věci, neboť vlastník věci nemá právo mít své věci na cizím pozemku a rušení trvá, dokud nebudou odstraněny.
Shora uvedené se projeví při posuzování promlčení práva vlastníka domáhat se uvedení věci do stavu předešlého zásahu do vlastnického práva, příp. zdržení se rušení. Jedná-li se o zásah jednorázový, který již skončil, začne promlčecí doba práva vlastníka domáhat se uvedení věci do stavu předešlého zásahu běžet v okamžiku vzniku škody (tedy v okamžiku ukončení jednorázového zásahu). V případě trvajícího zásahu se může vlastník domáhat podle §1042 o. z., aby se rušitel dalšího rušení zdržel (např. žalobou na vyklizení pozemku), a po dobu trvání rušení promlčení nepřichází vůbec do úvahy“.
Způsobilým dovolacím důvodem není ani dovolatelem namítaná vada řízení (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) spočívající v neprovedení důkazu výslechem svědkyně L. F. (babičky žalobce). Dovolatel v souvislosti s ní Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Námitka neprovedení důkazů je totiž namítanou vadou řízení, kterou by se dovolací soud mohl v souladu s ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu