ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2413.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2413/2017-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně a) RegioJet a. s. , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, identifikační číslo osoby 28333187, a žalobkyně b) STUDENT AGENCY k. s. , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, identifikační číslo osoby 25317075, obě zastoupeny JUDr. Sylvií Sobolovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovaným 1) České dráhy, a. s. , se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, 2) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, 3) Česká republika – Ministerstvo dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, identifikační číslo osoby 66003008, o vrácení nedovolené veřejné podpory a ochraně proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 6/2015, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 95/2016-169, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 Cm 6/2015-148, rozhodl, že podle §92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), na návrh žalobkyně a) připouští, aby do řízení na straně žalobce jako další účastník přistoupila společnost STUDENT AGENCY k. s., se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, identifikační číslo osoby 25317075, která se svou účastí v řízení souhlasí.
K odvolání první žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť dle dovolatelky se odvolací soud při řešení procesí otázky, zda lze v procesních poměrech projednávané věci připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 věta první o. s. ř.), odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dle dovolatelky je naplněn dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně a) se k dovolání vyjádřila tak, že by je měl Nejvyšší soud odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové náležitosti předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá tedy určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka napadenému rozhodnutí odvolacího soudu předně vytýká, že odvolací soud se při svém právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a odkazuje na závěry formulované například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 79/2013, dle kterých přistoupení dalšího účastníka nelze připustit, jestliže žalobce pochybuje o své vlastní aktivní legitimaci (blíže viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 763/2005). Odkaz dovolatelky na tato rozhodnutí však není případný, neboť procesní situace, z níž vycházejí závěry v nich přijaté, není táž, o niž jde v souzené věci, v níž návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení (další žalobkyně) žalobkyně reagovala na obranu dovolatelky o tom, že v době tvrzeného porušení povinností žalovanými neexistovala. Zde se uplatní jiné judikatorní závěry - Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, proto je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně. V usnesení ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3900/2010, pak dovodil, že je třeba rozlišit nepřípustné zneužití procesního institutu přistoupení účastníka do řízení od jeho přípustného využití jako prostředku žalobcovy procesní obezřetnosti. V usnesení ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3575/2009, pak k případům, kdy žalobce hodlá „z opatrnosti“ vedení sporu rozšířit na dalšího žalovaného, zaujal názor, že takové postupy bývají z hlediska ekonomiky řízení únosné zejména u případů s takovým skutkovým základem, na němž se objektivně mohlo podílet více subjektů. Obdobně lze tyto závěry aplikovat i na přistoupení dalšího účastníka na straně žalobce. Tak je tomu bezesporu i v projednávané věci, kdy předmětem řízení jsou nároky z ochrany proti nekalé soutěži, které mohou svědčit více osobám současně.
K závěru o přípustnosti postupu podle ustanovení §92 odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodu procesní obezřetnosti se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 634/2012, odmítl), a v usneseních ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 196/2011, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3900/2010, ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2260/2012, a ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3935/2011. V této otázce tedy nelze dovodit rozpor řešení přijatého odvolacím soudem s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka dále namítá, že žalobkyně a) se návrhem na přistoupení společnosti STUDENT AGENCY k. s. do řízení pokouší obejít právní úpravu dle §92 odst. 2 o. s. ř., tedy že žalobkyně měla navrhnout záměnu účastníků na straně žalující. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s právní větou, dle které soud nepřipustí přistoupení dalšího žalovaného do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) také tehdy, je-li zřejmé, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení žalobce obchází institut záměny účastníků ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř.
Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v této souvislosti zároveň vysvětluje (srov. např. usnesení ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 847, usnesení ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 2006, pod číslem 18, a usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3728/2012, a ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010), že otázkou, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je věcně legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení nezabývá. Věcná legitimace je totiž, jakožto otázka hmotného práva, předmětem dokazování a soud ji může řešit jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé. V usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010, pak Nejvyšší soud dovodil, že nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (zejména nebylo-li dosud provedeno žádné dokazování) nelze posuzovat ani věcnou legitimaci dosavadního účastníka řízení, a zdůraznil, že nedostatek pasivní věcné legitimace (o niž šlo v tam souzené věci) původně žalovaného subjektu musí být zjevný, má-li na něm být založen závěr o tom, že žalobcův postup je účelový (že jde o obcházení ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř.). Tyto závěry se v plné míře uplatní též v procesních poměrech projednávané věci a argumentace dovolatelky, založená na jejím přesvědčení o nemožnosti žalobkyně a) být potencionálně dotčenou osobou tvrzeného protisoutěžního jednání žalovaných a z toho plynoucího nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně a), jenž nelze mít za zcela nepochybný, tudíž závěr o přípustnosti dovolání opodstatnit nemůže (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2292/2014).
V části dovolání, ve které dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami první žalované obsaženými v jejím odvolání, a proto je napadené usnesení odvolacího soudu nepřezkoumatelné, není dovolání přípustné, neboť v ní je uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Lze tedy shrnout, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Současně dovolací soud neshledal, že by v projednávané věci bylo naplněno jiné kritérium přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání a podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2017
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu