ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2991.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2991/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, proti žalovanému Ing. R. K. , zastoupenému JUDr. Lenkou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 478/72, o zaplacení částky 403.323 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 275/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2016, č. j. 44 Co 23/2015-545, takto:
I. Dovolání žalovaného se v rozsahu, kterým byl napaden první výrok rozsudku odvolacího soudu co do částky 36.666 Kč s úroky z prodlení a výroky druhý a třetí o náhradě nákladů řízení, odmítá.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání žalovaného zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.390,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 10. září 2014, č. j. 8 C 275/2009-495, zamítl žalobu na zaplacení částky 403.323 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 403.323 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o spoluzavinění poškozeného na následcích dopravní nehody ve výši 100 %. Podle soudu prvního stupně nemohl žalovaný za daných okolností střetu zabránit. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rozsah spoluzavinění poškozeného na škodném následku posoudil vadně, neboť by tak zcela eliminoval v rozporu s ustanovením §135 odst. 1 o. s. ř. trestní odsouzení žalovaného v části, týkající se uznání zavinění na poškození zdraví chodce Ing. O. I když odvolací soud uznal, že na straně chodce došlo k pochybení při pohybu na pozemní komunikaci, měl za to, že stejně závažného pochybení se dopustil i žalovaný tím, že nepřizpůsobil rychlost svého vozidla dané situaci. Okolnostmi, jež mohly být příčinou střetu na straně řidiče jsou zejména rychlost vozidla žalovaného, kterou znalec vyčíslil na 47 km/h., a která byla zcela nepřiměřená daným okolnostem – špatné viditelnosti, blízkosti nástupního ostrůvku MHD, blízkosti přechodu pro chodce a jež tak neodpovídala dané situaci na pozemní komunikaci, aby ji bylo možno označit za přiměřenou ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Pokud by žalovaný přizpůsobil rychlost svého vozidla všem rizikovým faktorům v místě nehody a vyvinul tak větší obezřetnost, ke střetu s poškozeným by nedošlo, případně nikoliv s fatálními následky. Podíl obou účastníků dopravní nehody na škodlivém následku je možno hodnotit z každé strany na 50 % tak, jak již učinila žalobkyně při výplatě odškodnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel předně namítá, zdali lze stanovit výši náhrady nákladů vynaložených dle §24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. v paušální výši 10 % z hodnoty částky vyplacené oprávněné osobě, jednak namítá nesprávné posouzení míry spoluzavinění poškozeného na nehodě. Závěr odvolacího soudu o podílu na škodlivém následku ve výši 50 % nemá oporu v provedeném dokazování. Nepřiměřená rychlost vozidla nevyplynula ze znaleckých posudků. Odvolací soud opomenul skutečnost, že i přes rizikové faktory – blízkost nástupního ostrůvku, přechodu pro chodce – byla v místě dovolená rychlost 50 km/h. Poškozený porušil povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích, žalovaný nemohl předpokládat jeho vstup do jízdní dráhy, jeho obezřetnost byla úměrná, větší vyvinout nemohl. Šlo tak o rozhodující příčinu vzniku škody.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila s tím, že napadené rozhodnutí považuje za správné a navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv soudy obou stupňů rozhodovaly o celém žalobou uplatněném požadavku jedním výrokem, rozhodovaly o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobkyní požadovaná částka je totiž souhrnem částek představujících jednak náhradu toho, co žalobkyně ve smyslu ustanovení §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. plnila pozůstalým po poškozeném z dopravní nehody za situace, kdy pro škodící vozidlo ve vlastnictví žalovaného nebylo ke dni nehody sjednáno zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., a jednak tzv. delegační poplatek za výkon působnosti žalobkyně pověřeným subjektem podle ustanovení §24 odst. 9 tohoto zákona. Jde o nároky se samostatným skutkovým základem, byť se týkají totožné škodní události (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 25 Cdo 3415/2006, in www.nsoud.cz ). Rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, a dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008, in www.nsoud.cz ). Bylo-li tedy napadeným rozsudkem rozhodnuto o nároku na náhradu poplatku za výkon působnosti žalobkyně pověřeným subjektem ve výši 36.666 Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku I. napadeného rozsudku vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (když nejde o žádnou z výjimek ze stanoveného limitu v tomto ustanovení zmíněných). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu, tj. co do částky 36.666 Kč podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání do výroků o nákladech řízení není přípustné, když žalovaný nespecifikoval žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ani ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Vytýká-li žalovaný, že „názor odvolacího soudu, že dovolatel porušil ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., nemá oporu v provedeném dokazování, je v rozporu se skutkovým zjištěním odvolacího soudu a též i soudu prvního stupně a je rovněž v rozporu se skutkovým zjištěním Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 45/2006 při stanovení viny za dopravní nehodu“, pak těmito námitkami přípustnost dovolání nezakládá. Takováto argumentace žalovaného totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, směřují-li námitky dovolatele proti správnosti zjištěného skutkového stavu, hodnocení důkazů odvolacím soudem a dovozuje-li dovolatel jiné skutkové závěry, než k jakým dospěl odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nesouhlasí-li dovolatel s tím, jak odvolací soud posoudil míru spoluzavinění poškozeného, jak posoudil rychlost vozidla žalovaného, a namítá-li v této souvislosti, že zcela opomenul určité skutečnosti, pak v rámci svých námitek nepředkládá dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku, která dle jeho názoru nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolání je pouhou polemikou s úvahami odvolacího soudu a dovolatel jím žádnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se případně vztahují další kriteria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením §237 o. s. ř.), k posouzení neotevírá.
V projednávané věci odvolací soud posuzoval, v jakém rozsahu odpovídají za škodu jednotliví účastníci dopravní nehody, tedy míru jejich spoluzavinění, a to za situace, kdy byl ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. vázán pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v trestním řízení o tom, že byl žalovaným spáchán trestný čin (v dané věci byl žalovaný na základě trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 28. března 2006 pod sp. zn. 9 T 45/2006, který nabyl právní moci dne 28. dubna 2006, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 trestního zákona). V závislosti na skutkových okolnostech daného případu (dopravní nehody) pak dospěl k závěru, že sice na straně chodce došlo k pochybení při pohybu na pozemní komunikaci (přecházení mimo přechod, špatný odhad vlastní rychlosti a rychlosti vozidla žalovaného atd.), avšak že stejně závažného pochybení se dopustil i žalovaný tím, že nepřizpůsobil rychlost svého vozidla dané situaci, že tedy podíl obou účastníků dopravní nehody na škodlivém následku je možno hodnotit z každé strany na 50 %. Jeho postup byl zcela v souladu s východisky nastavenými ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, ze dne 22. srpna 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 23 Cdo 956/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, ze dne 22. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 1877/2013). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se nikterak neodchyluje ani od judikatury Nejvyššího soudu týkající se výkladu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. zmiňované dovolatelem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, či ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 818/2004, usnesení ze dne 28. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007). Poukazy dovolatele na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu tak nejsou případné.
Stejně tak není relevantní v daném případě odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006. Z dovolání není zřejmé, v čem se měl odvolací soud od závěrů vyslovených v uvedených rozhodnutích odchýlit.
Spatřuje-li dovolatel zásadní pochybení odvolacího soudu v tom, že odvolací soud oprávněnost nároku žalobkyně a jejího titulu jinak právně posoudil než soud prvního stupně, aniž by důkazy provedené soudem prvního stupně odlišně hodnotil či zpochybnil, pak Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že posoudí-li odvolací soud věc po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, jde o situaci běžnou, odpovídající procesním předpisům. Odlišnému právnímu posouzení věci přitom nebrání ani to, když se odvolací soud ztotožní se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a v rámci odvolacího řízení z nich vychází. V projednávané věci přitom ani nebyly skutkové závěry soudu prvního stupně před odvolacím soudem účastníky řízení zpochybněny a bylo tak možno z nich v rámci odvolacího řízení vycházet. Naopak, jestliže by se chtěl odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, bylo za takové situace nezbytné, aby odvolací soud předmětné důkazy sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro zhodnocení těchto důkazů – viz ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. (z judikatury k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 5037/2009, ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2163/2010, či ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2514/2012).
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud rozhodnutím většiny senátu k závěru, že právní posouzení učiněné odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která by měla být v rozhodování dovolacího soudu měněna, a současně dovolatelem nebyla předložena k posouzení právní otázka, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Za dané situace by bylo namístě dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Jelikož však toto rozhodnutí nebylo členy senátu přijato jednomyslně, nebylo možno dovolání odmítnout, protože podle §243c odst. 2 o. s. ř. k přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle §237 přípustné, je třeba souhlasu všech členů senátu.
Nejvyšší soud proto rozhodl ve zbylé části dovolání o zamítnutí dovolání [§243d písm. a) o. s. ř.], nemohl-li dovolání odmítnout (srov. §243c odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 9.940 Kč dle §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.150,40 Kč, tedy celkem ve výši 12.390,40 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu