ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4240.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4240/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Business Development Services ČR, a. s., se sídlem v Boru, Kosov 31, identifikační číslo osoby 26199921, zastoupené JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, proti žalované CTP Invest, spol. s r. o., se sídlem v Humpolci, Central Trade Park D1 1571, identifikační číslo osoby 26166453, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení částky 30.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1791/2008, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 Cmo 200/2015-1136, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Českých Budějovicích (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 23. 4. 2015, č. j. 13 Cm 1791/2008-1039, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.000.000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu co do částky 27.000.000 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 Cmo 200/2015-1136, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu svým dovoláním napadla žalobkyně i žalovaná.
Přípustnost dovolání dovozuje žalobkyně z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při řešení otázky moderace smluvní pokuty dle §301 obch. zák. Dovolatelka konstatuje naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť soudy nesprávně aplikovaly moderační oprávnění soudu k výši smluvní pokuty.
Žalovaná spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) ve skutečnosti, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž nelze přiznat smluvní pokutu v situaci, kdy věřitel jedná šikanózně a zneužívá institutu smluvní pokuty na úkor dlužníka. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) je dle žalované dán tím, že odvolací soud se nezabýval otázkou rozporu nároku žalobkyně na smluvní pokutu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy. Dále žalovaná za nesprávné právní posouzení věci považuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení s poukazem, že podle odvolacího soudu se neuplatní zásada úspěchu ve věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání obou účastníků bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání žalobkyně, která zpochybňuje rozsah moderace smluvní pokuty učiněné soudy nižších stupňů, není přípustné. Odvolací soud totiž při právním hodnocení této otázky nevybočil z pravidel pro použití moderačního práva (snížení smluvní pokuty dle §301 obch. zák.) a rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, je rozhodnutí soudu o použití jeho moderačního práva ve smyslu §301 obch. zák. výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje dále popsané tři postupné fáze. V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zdali použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zdali nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Stejně jako ve shora popsané první fázi jeho rozhodování, zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody. (shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 276/2009 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, které skutečnosti považoval za významné pro aplikaci moderačního práva dle §301 obch. zák. v dané výši. Tento úvahový postup odpovídá shora uvedené ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. K přezkumu samotné výše /moderované/ smluvní pokuty dovolací soud uvádí, že jak vysvětlil v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2012, pod číslem 168), ustanovení §301 obch. zák. co do způsobu vymezení kriterií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách. V poměrech projednávané věci přitom soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud potvrdil) vyšel z individuálního posouzení kritérií pro použití moderačního práva, nevybočil přitom z judikatorního rámce k podmínkám aplikace §301 obch. zák. způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2008/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné řešení otázky právní, není naplněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud její dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud dále posuzoval dovolání žalované. Ta odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku rozporu nároku žalobkyně na smluvní pokutu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
Úvaha žalované pomíjí názory vyslovené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, který byl uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém dovolací soud mimo jiné uvádí, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle §39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Obdobně dovolací soud opakuje, že samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neodůvodňuje aplikaci ustanovení §265 obch. zák., nýbrž postup soudu podle §301 obch. zák. Pro rozpor s poctivým obchodním stykem by bylo možné odepřít výkon práva na zaplacení smluvní pokuty, pokud by byla smluvní pokuta vymáhána způsobem, který je vůči dlužníku zneužívající (například šikanózní) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3682/2008).
Důvody pro aplikaci §265 obch. zák. stejně jako §39 obč. zák. však dle obsahu spisu ze skutkových zjištění v projednávané věci neplynou. Tato ustanovení přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (respektive v rozporu s dobrými mravy), a proto nepožívá právní ochrany (respektive jde o neplatné právní jednání dle §39 obč. zák.), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Námitkami žalované do skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně naplnění předpokladů §265 obch. zák. (§39 obč. zák.) se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Přípustnost dovolání potom nezakládají ani námitky žalované dovolávající se rozporu rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení s v dovolání konkretizovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015. Takový rozpor dovolací soud však neshledal.
Z výše uvedeného vyplývá, že ani podáním žalované nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu