ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.757.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 757/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. V. B. , zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalovaným 1) KOMTERM Morava, s.r.o. , se sídlem Brno, Traťová 653/3, PSČ 619 00, identifikační číslo osoby 27562778, 2) KOMTERM Čechy, s.r.o. , se sídlem Praha 4, Bělehradská 55/15, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28510011, 3) KOMTERM, a.s. , se sídlem Praha 4, Bělehradská 55/15, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26760738, všech zastoupených Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 832/19, o zaplacení částky 203 560,58 USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 9/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2016, č. j. 5 Cmo 437/2014-966, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 35 332 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Petra Svatoše, advokáta, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 1585/7 s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. května 2014, č. j. 11 Cm 9/2013-833, zavázal žalované 1), 2) a 3) povinností zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 203 560,58 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z této částky od 1. 5. 1997 do zaplacení s tím, že plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 25. července 2014, č. j. 11 Cm 9/2013-846, rozhodl o náhradě nákladů státu.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) poté, co jeho předešlé usnesení, jímž zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 4. dubna 2016, č. j. 23 Cdo 4052/2015-945, rozsudkem ze dne 4. srpna 2016, č. j. 5 Cmo 437/2014-966, výrokem I., změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., týkajícím se rozhodnutí o částce 203 560,58 USD tak, že žalované jsou povinny zaplatit žalobci 203 560,58 USD do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, z toho žalované 1) a 2) jsou povinny zaplatit žalobci tuto částku společně a nerozdílně, a to pouze do výše jmění, které na ně dle ocenění přešlo z žalované 3), kdy plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných; výrokem II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. ohledně zaplacení úroku z prodlení, ve výroku II. a ve výroku doplňujícího rozsudku, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se při svém rozhodnutí řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v usnesení ze dne 4. dubna 2016, č. j. 23 Cdo 4052/2015-945, podle něhož odvolací soud nesprávně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozhodnutí ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 32 Cdo 2306/98 , publikované v Soudní judikatuře pod č. 58/2001, rozhodnutí ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005 , ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1074/2003 , ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004 - všech publikovaných na www.nsoud.cz , a ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96 , publikovaném v Soudních rozhledech č. 6/97, stejně jako v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 468/2006 , publikovaném na www.nsoud.cz ) dovodil, že vymezení pohledávek v posuzované smlouvě o postoupení pohledávek č. 9779 ze dne 21. 8. 1997, uzavřené mezi společnostmi CRB (jako postupitel) a RESPO (jako postupník), je určité, jestliže smluvním stranám bylo zřejmé, jaké pohledávky jsou předmětem smlouvy, resp. že pro určitost pohledávek postačuje vědomost obou smluvních stran o tom, co je předmětem postoupení. Odvolací soud v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu o nutnosti zkoumat vůli účastníků smlouvy ze dne 21. 8. 1997 vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za úplná a správná. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že pohledávky společnosti RESPO, kterými měly být hrazeny pohledávky postupované společností CRB, jednak neexistovaly, jednak nebyly a ani nemohly být určitě označeny. Dále uvedl, že navíc se společnost RESPO dostala do prodlení, když při podpisu smlouvy neposkytla úplatu ve formě smlouvy o postoupení pohledávek a svou povinnost nesplnila ani přes výzvu společností CRB k dodatečnému plnění. Společnost CRB proto mohla od smlouvy odstoupit, pokud by smlouva byla platná. Smlouva z 21. 8. 1997 však nebyla platná pro neurčité vymezení pohledávek, které měly být poskytnuty jako úplata. Navíc byl postupitel touto smlouvou uveden v omyl, když úplata nemohla být od počátku poskytnuta, neboť společnost RESPO vůbec neměla pohledávky, jimiž měla poskytnout úhradu za postoupené pohledávky. Odvolací soud zároveň konstatoval, že předchůdce žalovaných se nezbavil své povinnosti tím, že by plnil třetí osobě na základě oznámení o postoupení pohledávek. Odvolací soud z uvedeného dovodil, že žalobce je ve věci aktivně legitimován, jestliže smlouvou o postoupení pohledávek z 10. 9. 1998 získal pohledávky společnosti CRB, které jsou předmětem tohoto řízení, mohl-li postupitel (společnost CRB) s těmito pohledávkami za společností Energetika Tatra (právní předchůdce žalovaných) za dodávku černého energetického uhlí nakládat a postoupit je žalobci.
K námitkám procesního pochybení odvolací soud uvedl, že nezjistil, že by soud prvního prvního stupně překročil zákon v rámci své poučovací povinnosti. Podle §153 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhoduje soud o žalobě, petitem však není striktně vázán. U jednání dne 23. 5. 2014 soud prvního stupně připustil změnu žaloby v části týkající se úroku z prodlení, žalobce však v závěrečném návrhu formuloval ještě petit žaloby ve vztahu ke všem žalovaným. Tuto formulaci soud prvního stupně převzal do svého rozhodnutí a navíc uložil povinnost plnit žalovaným společně a nerozdílně. Odvolací soud uvedl, že pokud bylo řízení vedeno v závěrečné fázi proti třem žalovaným, a to z důvodu právního nástupnictví, případně s tím souvisejícího ručení, nebyl soud striktně vázán formulací původního petitu, takže ani nebylo nutné měnit žalobu. Pokud byla žaloba změněna a o této změně nebylo soudem rozhodnuto, ale bylo rozhodnuto o změněné žalobě, má se za to, že tato změna byla připuštěna, a ani tato procesní nepřesnost proto nemohla mít podle odvolacího soudu vliv na rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud se v tomto směru necítil být vázán žalobou, a proto v reakci na další odvolací námitku na žalované straně změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně jistiny tak, jak je ve výroku uvedeno. Vyšel přitom z ustanovení §257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, a s ohledem na toto ustanovení zavázal nástupnické společnosti žalované 3) zaplatit žalovanou částku společně a nerozdílně, a to s omezením uvedeným v tomto ustanovení zákona. Výrok rozhodnutí odvolací soud formuloval v souladu s judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2165/2008) tak, aby odrážel postavení dlužníka a ručitelů, to je akcesorickou povahu závazku formulací, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytovaného plnění povinnost ostatních žalovaných.
Ohledně namítaného zániku pohledávek započtením, odvolací soud uvedl, že samy žalované v minulosti tvrdily, že započtení se netýkalo pohledávek posléze postupovaných. Předmětné pohledávky proto tímto způsobem zaniknout nemohly, plněno na ně nebylo.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. napadly žalované dovoláním. Přípustnost dovolání zakládají na tom, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za tuto právní otázku žalované považují otázku možnosti překročení žalobního návrhu soudem s odkazem na §153 odst. 2 o. s. ř. a též otázku existence předmětných pohledávek, resp. otázku jejich zániku započtením dne 19. 11. 1996, a v souvislosti s těmito předestřely i otázku mezí poučovací povinností soudu ve vztahu k poučení o hmotném právu.
Dovolatelky namítají, že soud prvního stupně žalobce poučil o hmotném právu, upozornil žalobce, že na straně žalovaných nastala změna a je zde více žalovaných subjektů. Soud žalobce zároveň poučil o nutnosti úpravy žalobního petitu tak, aby reflektoval mnohost účastníků. Poté, co žalobce svůj žalobní návrh upravil, soud prvního stupně rozhodl o věci, aniž by vyslovil se změnou žalobního návrhu v části mnohosti žalovaných souhlas. Takové poučení je podle dovolatelek zjevně nepřípustným poučením o hmotném právu a soud tak porušil zásadu rovnosti účastníků a zásadu nestrannosti soudu, když prostřednictvím poučení o formulaci petitu zvýhodnil žalobce na úkor žalovaných. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že soud prvního stupně nebyl oprávněn s odkazem na §153 odst. 2 o. s. ř. překročit žalobní návrh, protože při jím provedené úpravě neupravoval rozdělení výše plnění mezi jednotlivé žalované, ale nepřípustně doplňoval další žalované mezi osoby, kterým měla být žalobním návrhem uložena povinnost. Odvolací soud pak pochybil, pokud v překročení žalobního návrhu soudem prvního stupně neshledal porušení procesních předpisů a výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nezrušil.
Dovolatelky nesouhlasí ani s posouzením otázky existence nárokovaných pohledávek. Závěr odvolacího soudu, že předmětné pohledávky byly prokázány, je podle dovolatelek chybný a nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelky namítají, že pohledávky, které jsou předmětem toho řízení, zanikly zápočtem provedeným se souhlasem společnosti CRB společností Energetika TATRA dne 19. 11. 1996. Společnost CRB tedy po započtení nebyla věřitelem pohledávek a nemohla je proto platně postoupit na žalobce, který tak není a nemůže být aktivně legitimován k uplatnění pohledávek v tomto řízení. Jím uplatněný nárok je proto potřeba zamítnout v celém rozsahu. Dovolatelky navíc namítají, že odvolací soud o platnosti započtení rozhodoval de facto jako soud prvoinstanční, což je v rozporu se zásadou dvojinstančnosti soudního řízení a rozhodnutí odvolacího soudu považují též za překvapivé.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaných uvedl, že odvolací soud věc posoudil správně a dospěl ke správným právním závěrům, proto považuje dovolání žalovaných za zcela nedůvodné. K námitce žalovaných ohledně hmotněprávního poučení soudem prvního stupně uvádí, že takové poučení nemá podklad v protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 23. 5. 2014. Námitky žalovaných, týkající se žalobního petitu, jsou podle žalobce nedůvodné, neboť v průběhu řízení zcela přesně, určitě a srozumitelně označil povinnost, která měla být žalovaným uložena. Tato povinnost byla v rozsudku soudu prvního stupně precizně formulována a v žádném případě nebylo žalobci rozsudkem soudu prvního stupně přiznáno víc, než co on sám navrhoval. Rovněž za nedůvodné považuje námitky žalovaných k posouzení otázky započtení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami oprávněnými, tedy účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), které jsou řádně zastoupeny advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zároveň se musí jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Poukazují-li dovolatelky na odchýlení se odvolacího soudu od citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, řešících otázku poučovací povinnosti soudu a zabývající se správnou formulací žalobního petitu při solidární povinnosti více zavázaných osob, je nutno konstatovat, že v přezkoumávané věci odvolací soud řešil otázku nároku žalobce na zaplacení úhrady za pohledávky postoupené smlouvou o postoupení pohledávek na žalobce, založené na řešení otázky platnosti postoupení s ohledem na zjištění skutkových okolností týkajících se existence předmětných pohledávek a namítaného zániku pohledávek jejich započtením. Přezkoumával tedy právní posouzení soudu prvního stupně ohledně platnosti smlouvy o postoupení pohledávek a rovněž o aktivní legitimaci žalobce. K odvolacím soudem řešeným právním otázkám však dovolatelky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nevymezily, jsou-li jejich dovolací námitky založeny na kritice procesního postupu soudu a na kritice hodnocení důkazů učiněných oběma soudy, kdy ze své argumentace o vadách procesního postupu soudu dovozují nesprávné právní posouzení. Nejvyšší soud však již dříve přijal závěr, že z důvodu, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání podat nelze (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 a ze dne 27 .1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 275/2014, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Proto také ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Skutečnost, že žalované mají jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Považují-li dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, nutno připomenout, že podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných není pro nedostatek vymezení předpokladů pro přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo jinak, než dovolání žalovaných jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu