ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1475.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 1475/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobce J. C. , zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Třebíč, Bráfova 50, proti žalované MUDr. A. V. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem Jihlava, Královský vršek 25, o 139.031,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 177/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2016, č. j. 17 Co 269/2015-235, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 12 C 177/2012-176, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 139.031,40 Kč (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalobci i žalované uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů státu každému 13.130,50 Kč (výrok III). Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady škody na zdraví způsobené při poskytování zdravotních služeb žalovanou lékařkou; náhrada škody sestává z bolestného, nákladů léčení a náhrady ušlé mzdy. Na základě znaleckého dokazování dospěl soud k závěru, že žalobcem tvrzená škoda nevznikla v souvislosti s lékařským zákrokem, který žalobci poskytla žalovaná a který byl proveden lege artis. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením §150 o. s. ř., přičemž přihlédl k tomu, že žalobce se dlouhodobě domníval na základě diagnózy chybně stanovené třetí osobou, že škoda na jeho zdraví vznikla v souvislosti s žalovanou provedeným lékařským zákrokem. Dále soud zohlednil žalobcovu snahu o mimosoudní vyrovnání s žalovanou a okolnost, že žalovaná nevedla řádným způsobem lékařskou dokumentaci a neměla ke své činnosti formálně příslušné oprávnění podle veřejnoprávních předpisů.
K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 17 Co 269/2015-235, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok I), změnil ve výroku II tak, že uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení v částce 60.727 Kč (výrok II), změnil ve výroku III tak, že žalobce je povinen nahradit náklady státu ve výši 13.130,50 Kč (výrok III), uložil žalobci nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 23.562 Kč (výrok IV) a uložil žalobci nahradit náklady odvolacího řízení státu v částce 5.696 Kč, stanovené samostatným usnesením Krajského soudu ze dne 7. 12. 2016, č. j. 17 Co 269/2015-246 (výrok V). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrdil jeho závěr, že škoda na zdraví žalobce nevznikla v příčinné souvislosti s lékařským zákrokem žalované, který byl navíc shledán lege artis. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které lze při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikovat §150 o. s. ř.. Skutečnost, že žalobce byl dlouhodobě léčen s chybně určenou diagnózou, nelze považovat za důvod, pro který by neměla být žalované přiznána náhrada nákladů řízení. Rovněž žalobcova snaha o mimosoudní vyrovnání s žalovanou nelze pokládat za důvod zvláštního zřetele hodný, jelikož nárok se ukázal jako nedůvodný. Ani okolnost, že žalovaná nevedla řádným způsobem lékařskou dokumentaci a neměla ke své činnosti formálně příslušné oprávnění podle veřejnoprávních předpisů, nelze přičítat k její tíži, neboť nijak nesouvisí s případným porušením právní povinnosti ve vztahu k žalobcem tvrzené škodě. Jiné skutečnosti, které by odůvodňovaly uplatnění moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř z obsahu spisu nevyplývají.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které směřuje do výroků II až V. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2940/2013). Žalobce je přesvědčen, že odvolací soud zcela pominul hledisko spravedlnosti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, dále nezohlednil jako důvod hodný zvláštního zřetele vliv třetí osoby na vznik sporu a výši nákladů řízení, ani okolnosti, které vyplývaly ze spisu (např. majetkové poměry účastníků), ačkoliv tak měl učinit i bez návrhu účastníků řízení. Odvolací soud dle dovolatele rovněž pochybil tím, že možnost aplikace §150 o. s. ř. vztahoval pouze k nákladům účastníků a nikoliv k nákladům státu. Řízení je navíc zatíženo vadou, neboť odvolací soud nedal účastníkům možnost vyjádřit se k jeho záměru neaplikovat moderační právo podle §150 o. s. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II a III potvrzuje, výrok IV změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrok V změnil tak, že žalobce a žalovaná jsou povinni nahradit státu náklady odvolacího řízení v částce, jejíž výše bude stanovena samostatným rozhodnutím.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel, ač namítá odklon rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, poukázal na právní názory v rozhodnutích Nejvyššího soudu, které odvolací soud při svém rozhodnutí v obecné rovině respektoval, neboť vycházel z názoru, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.) a aplikace §150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje tuto základní zásadu. Jde o výjimku z pravidla a nelze ji vykládat tak, že kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení je namístě nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, publikované pod číslem 2/2014 Sbírky rozhodnutí, dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, usnesení ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, nebo usnesení ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014).
Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a v čem spočívají důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech rozhodných okolností konkrétní věci. Soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení na obou stranách sporu, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a uváží, zda by po úspěšném účastníku bylo s ohledem na konkrétní okolnosti případu možno spravedlivě požadovat, aby vynaložené náklady nesl ze svého (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, a ze dne 21.7.2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014). Za okolnosti zvláštního zřetele, které odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení, přitom nelze považovat pouze skutečnost, že by jejich přiznání způsobilo jednomu z účastníků větší újmu než druhému, ale je nutné, aby byly dány i další zvláštní okolnosti mající vliv na spravedlivé rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. nelze považovat ani skutečnost, že žalobce se před podáním návrhu na zahájení řízení snažil o dosažení dohody se žalovaným ohledně uspokojení tvrzeného nároku, o němž se později v občanském soudním řízení ukázalo, že není opodstatněný, a proto nebylo žalobě vyhověno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 5327/2014).
Jestliže je §150 o. s. ř. aplikován v situaci, kdy jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, a je nespravedlivé požadovat po účastníkovi hrazení nákladů řízení, je třeba posuzovat důvody zvláštního zřetele hodné jak ve vztahu k účastníkovi řízení, jemuž by za normálních okolností byla náhrada nákladů přiznána, tak ve vztahu k náhradě nákladů státu (pokud je o nich v daném řízení rozhodováno). Závěry takového posuzování se mohou lišit. Například budou-li ve sporu důvody zvláštního zřetele hodné spočívající v postupu stran v řízení, nelze nepřiznání náhrady nákladů automaticky vztáhnout i na výrok o náhradě nákladů státu. Naopak pokud bude posuzována například situace, kdy majetkové poměry účastníka jsou natolik špatné, že je nespravedlivé po něm požadovat, aby hradil jakékoliv náklady řízení, měl by se takový závěr vztahovat jak na náhradu nákladů řízení druhému účastníkovi, tak i státu. Je tedy třeba posuzovat okolnosti každého jednotlivého případu zvlášť a zaměřit se na to, zda jsou důvody zvláštního zřetele hodné dle §150 o. s. ř. použitelné i ve vztahu k náhradě nákladů státu či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1533/2016).
V dalších svých rozhodnutích (např. ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007) Nejvyšší soud zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně existence či neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z dosavadní judikatury a jeho právní názor na předpoklady aplikace §150 o. s. ř. z ní nevybočuje. Za zjevně nepřiměřenou nelze označit úvahu, že postačujícím důvodem zvláštního zřetele hodným pro výjimečné nepřiznání nákladů úspěšné žalované není okolnost, že žalobce byl léčen pro třetí osobou chybně stanovenou diagnózu. Odvolací soud nevyloučil aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. na náhradu nákladů řízení státu, avšak pokud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné ve vztahu mezi účastníky řízení ani jakékoli mimořádné okolnosti na straně státu, pak jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu není rovněž v rozporu s výše citovanou judikaturou.
Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a přípustnost nezakládá ani námitka vady řízení, ostatně žádné zákonné ustanovení nestanoví povinnost soudu informovat strany řízení o záměru upustit od aplikace §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení a dovolatel měl možnost se k této otázce vyjádřit, když mu bylo doručeno (prostřednictvím jeho zástupkyně) odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu