ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2807.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2807/2017-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J. Ú. , zastoupený Mgr. Radovanem Dospělem, advokátem se sídlem Brno, Marešova 305/14, proti žalovaným: 1) M. H. , zastoupený Mgr. Romanem Šteffelem, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, a 2) ParCar, s. r. o. , IČO: 255 45 043, se sídlem Brno, Pražákova 836/68, zastoupený JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Brno, Lidická 710/57, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 11 C 89/2010, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2017, č. j. 44 Co 39/2015-244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 6.560 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radovana Dospěla, advokáta se sídlem Brno, Marešova 305/14.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 8. 7. 2014, č. j. 11 C 89/2010-163, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit na náhradě škody na zdraví žalobci částku 153.600 Kč s úrokem z prodlení a nahradit mu náklady řízení, žalobu ve vztahu k žalované 2) zamítl a žalované 2) nepřiznal náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) byl v trestním řízení uznán vinným, že jako řidič nákladního vozu nedal na křižovatce při odbočování vlevo přednost žalobci přijíždějícímu v protisměru na motocyklu a vytvořil mu tak náhlou a neočekávanou překážku, a žalobce následkem střetu utrpěl těžké zranění s trvalými následky. Ve vztahu k žalované 2) jako zaměstnavateli žalovaného 1) soud dovodil, že žalovaný 1) neprokázal, že v době nehody plnil pracovní úkol nebo vykonával činnost v souvislosti se svým pracovním poměrem. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalované 2) soud odůvodnil ustanovením §150 o. s. ř. především proto, že žalobce navrhl přistoupení žalované 2) do řízení pouze na základě tvrzení žalovaného 1), že v době nehody vykonával pracovní činnost pro svého zaměstnavatele, a sporná byla pouze pasivní legitimace strany žalované.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 44 Co 39/2015-244, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná 2) za škodu vzniklou žalobci při dopravní nehodě neodpovídá, neboť jízda žalovaného 1), při níž způsobil nehodu, neměla žádnou souvislost s výkonem práce pro jeho zaměstnavatele. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že se jedná o výjimečný případ, když důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované 2) podle §150 o. s. ř. shledal především v okolnostech, že žalovaná 2) musela vynakládat náklady na svou obranu proto, že ze zákona je v kategorii přímo odpovědného subjektu za škodu jako tzv. používající osoba (§420 odst. 2 obč. zák.), tzv. exces žalovaného 1) byl založen na skutečnostech, které nemohly být žalobci známy, prokázání excesu žalovaného 1) bylo nepředvídatelné a existovalo riziko, že se jednalo o plnění jeho pracovního úkolu a žalovaná 2) se ve sporu ubránila právě z důvodu tzv. excesu žalovaného 1).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná 2) dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 825/2015, a ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4887/2014, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, a ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3217/2015, v nichž Nejvyšší soud vyložil možnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. jako výjimečné opatření podmíněné zvláštními okolnostmi případu, pro něž by se jevilo nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníkovi, aby si náklady řízení nesl ze svého, se zdůrazněním, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Dovolatelka namítá nesprávnou aplikaci §150 o. s. ř. a vznáší otázku, zda je možno za důvody hodné zvláštního zřetele považovat ty okolnosti, jež byly zvažovány odvolacím soudem, což v konkrétním případě nebylo dovolacím soudem doposud řešeno, a navíc jde o obecný právní význam v případech, kdy je podána žaloba o náhradu škody proti zaměstnanci a z opatrnosti i proti zaměstnavateli, který se žalobě ubrání z důvodu excesu zaměstnance. Dovozuje, že v daném případě nejsou důvody pro to, aby jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, okolnosti uvedené odvolacím soudem nemohou vést k odepření náhrady úspěšné žalované, a soudům vytýká, že nezkoumaly majetkové a další poměry všech účastníků a nedaly jí možnost vyjádřit se k záměru rozhodnout podle §150 o. s. ř. Své náklady řízení dovolatelka vyčíslila minimálně 128.066,40 Kč. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí sám změnil.
K dovolání se vyjádřil žalobce, který je považuje za nepřípustné, nastolené otázky nejsou natolik závažné, aby musely být řešeny dovolacím soudem, žalobkyní požadovaná náhrada je v částce nižší než 50.000 Kč. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu a poukázal na nepoměr požadované náhrady nákladů řízení žalovanou 2) ve výši 83,38 % z částky, přisouzené žalobci na náhradě za bolestné a za ztížení společenského uplatnění vůči zaměstnanci žalované, který žalobci způsobil opravdu závažná zranění.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka namítá odklon rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a poukazuje na právní názory v rozhodnutích Nejvyššího soudu, které ovšem odvolací soud v obecné rovině respektoval, když vycházel z názoru, že aplikace §150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení, a při úvaze o důvodech hodných zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. vymezil konkrétní okolnosti, specifické v tomto případě, jež shledal jako relevantní, a to na straně žalované 2) i na straně žalobce, kterého by podle výsledku řízení stíhala povinnost k náhradě nákladů řízení žalované 2). V tomto směru právní názor odvolacího soudu na předpoklady aplikace §150 o. s. ř. nevybočuje z dosavadní judikatury. Jeho závěr o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele vychází z konkrétních okolností případu, v úvahu soud vzal zejména situaci, jež vedla žalobce k uplatnění nároku i vůči žalované 2), a uvedl důvody, pro které lze na ni spravedlivě požadovat, aby své náklady řízení nesla ze svého, a pro něž by bylo v daném případě nepřiměřenou tvrdostí uložit náhradu nákladů řízení žalobci.
V jednotlivých rozhodnutích, na něž dovolatelka poukazuje, i v řadě dalších dovolací soud vyložil, jaké konkrétní okolnosti byly považovány za důvody hodné zvláštního zřetele (např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014). Avšak skutkový stav, na jehož základě bylo uvažováno o aplikaci §150 o. s. ř. v uvedených rozhodnutích, je rozmanitý a zcela odlišný, takže konkrétní závěry uvedené v těchto rozhodnutích nelze bez dalšího aplikovat na skutkový stav v nyní posuzované věci.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007) zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně existence či neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z dosavadní judikatury a jeho právní názor na předpoklady aplikace §150 o. s. ř. z ní nevybočuje.
Není vyloučeno, že právě konkrétní okolnosti, které v průběhu řízení vedly poškozeného k uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví nejen proti tzv. škůdci ale zároveň i proti jeho zaměstnavateli, včetně postoje účastníků v průběhu řízení, mohou být s ohledem na platnou právní úpravu odpovědnosti za škodu (§420 odst. 2 obč. zák.) jedním z relevantních důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska §150 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5278/2015).
Avšak vytyčením tří specifických otázek, jež podle dovolatelky nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, se dovolatelka v podstatě domáhá celkového přezkumu napadeného rozhodnutí v konkrétních souvislostech soudem třetího stupně. K tomu ovšem dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek neslouží.
Protože napadené rozhodnutí neznamená odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesněprávní otázky aplikace §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení, není dovolací důvod nesprávného právního posouzení naplněn.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu