ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2919.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 2919/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně D. K. , zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1615/1, 110 00 Praha 1, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, IČO 45272956, adresa pro doručování: Na Pankráci 1720/123, 140 00 Praha 4, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 88/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2011, č. j. 51 Co 183/2011-165, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2011, č. j. 51 Co 183/2011-165, ve výroku I., s výjimkou nároku na náhradu věcné škody v částce 6.750 Kč a znalečného v částce 3.275 Kč, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2012, č. j. 30 C 88/2008-203 ve výrocích II. a III. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, č. j. 51 Co 288/2012-222, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, č. j. 30 C 88/2008-121, žalobu co do částky 1.976.000 Kč zamítl, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 561.600 Kč s příslušenstvím a dalších 8.424.000 Kč (výrok I.), náhradu za cestovné 172.305 Kč a ubytovné 35.120 Kč s příslušenstvím (výrok II.), znalečné 3.275 Kč, náhradu nákladů za léky a zdravotnické potřeby 3.342 Kč, za rehabilitaci 41.435 Kč (výrok III.), věcnou škodu 6.750 Kč (výrok IV.), náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 120.744 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 115.950 Kč s příslušenstvím (výrok V.) a měsíční rentu 9.907 Kč od 1.4.2008 do budoucna (výrok VI.), náhradu nákladů za péči 342.370,- Kč (výrok VII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 21. 7. 2009, č. j. 30 C 88/2008-52, Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2010, č. j. 51 Co 572/2009-65, zrušil a vrátil se závazným právním názorem, že bude zapotřebí určit poměr odpovědnosti jednotlivých účastníků dopravní nehody, protože spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody nepředstavuje 100 % a je naopak nutno dovodit větší podíl u řidiče vozidla, který nehodu zavinil. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 14. 4. 2006 se žalobkyně stala jako spolujezdkyně na zadním sedadle automobilu účastnicí dopravní nehody, kterou zavinil řidič druhého vozu, pojištěný u žalované, jenž byl poté za to pravomocně odsouzen. Žalobkyně nebyla připoutána bezpečnostními pásy; kdyby byla, nedošlo by k fraktuře krčních obratlů, která vedla k ochrnutí všech končetin žalobkyně. Před úrazem byla žalobkyně zcela zdravá, s druhem plánovala druhé dítě a stavbu rodinného domu, chovala psy, hodně sportovala a byla společensky aktivní. V důsledku utrpěného zranění je bezmocná, druh s dcerou se o ni musí starat ve všech oblastech života včetně chodu domácnosti, je labilní a bere silné léky na bolesti. Soud s odkazem na objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků podle §427 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), dospěl k závěru, že žalovaná je podle §9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), povinna nahradit žalobkyni za pojištěného provozovatele vzniklou újmu na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění v podobě poúrazové kvadruplegie a vážných duševních poruch. Přiznané odškodnění, jehož bodové ohodnocení bylo kvůli zvlášť těžkým následkům podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. znalcem zvýšeno na celkem 5.850 bodů, soud s ohledem na mimořádné okolnosti případu podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil na patnáctinásobek. Dále žalobkyni přiznal náhradu znalečného, náhradu účelných nákladů spojených s léčením (jež zahrnují kromě nákladů za léky a zdravotnické potřeby a nákladů za každodenní poúrazovou péči také cestovné, ubytovné a náklady za rehabilitaci), náhradu věcné škody na oblečení a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení. Protože žalobkyně nebyla na zadním sedadle připoutána, soud podle §441 obč. zák. shledal přiměřenou míru, kterou by se měla podílet na vzniklé škodě, ve výši 20 %, když prvotní příčinou vzniku škody byla nebezpečná jízda řidiče druhého vozidla; proto v tomto rozsahu odškodnění krátil.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 9. 2011, č. j. 51 Co 183/2011-165, rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé potvrdil, ohledně částky 342.370 Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (poté Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 4. 2012, č. j. 30 C 88/2008-203, zastavil řízení o zaplacení částky 342.370 Kč (výrok I.); výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 1.432.172 Kč a výrokem III. povinnost zaplatit soudní poplatek 403.160 Kč a náklady státu 6.450 Kč; usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, č. j. 51 Co 288/2012-222, byl změněn výrok II. shora citovaného usnesení tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 1.156.468 Kč, jinak byl tento výrok potvrzen a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení). Odvolací soud rozsudek ve věci samé potvrdil s tím, že si soud prvního stupně opatřil dostatečné podklady, na jejichž základě učinil správné závěry. Vzhledem k zásadní devastaci života žalobkyně, která jí znemožňuje další uplatnění jak v oblasti rodinné, pracovní, tak zájmové, je na místě mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, přičemž jeho výše přiznaná soudem prvního stupně odpovídá kritériu přiměřenosti a všem okolnostem daného případu. Soud prvního stupně také správně při posouzení rozsahu spoluzavinění žalobkyně vyšel z porovnání závažnosti porušení právní povinnosti jak na straně viníka dopravní nehody, tak na straně poškozené, která nebyla připoutána bezpečnostními pásy.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §441 obč. zák. na zjištěný skutkový stav, neboť míra spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody byla stanovena v hrubém rozporu se skutkovými zjištěními. V řízení bylo prokázáno, že kdyby poškozená, sedící na zadním sedadle, byla připoutána bezpečnostním pásem, nevznikla by u ní žádná vážná zranění s trvalými následky. Z časového hlediska je navíc její porušení povinnosti připoutat se prvotní, až po určité době přistoupilo působení porušení právní povinnosti ze strany pojištěnce žalované, proto mezi jeho jednáním a vznikem škody na zdraví žalobkyně je v rozsahu těch zranění, které by v případě připoutání se neutrpěla, přerušena příčinná souvislost. Navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že dovolání je nedůvodné, neboť hlavní příčinou vzniku škody bylo jednání viníka nehody. Výlučné zavinění poškozené není možné, neboť pokud by viník do vozidla, v němž jela žalobkyně, nenarazil, ke škodě na zdraví by vůbec nedošlo. Žalobkyně se na vzniku škody podílela jako spolujezdec pouze pasivně, dopravní nehodě nemohla jakkoli zabránit, její porušení povinnosti je nepoměrně nižší, než míra viny řidiče, který nehodu způsobil, a nesouhlasí s názorem, že míra spoluúčasti by se měla hodnotit s ohledem na závažnost následku. Míra její spoluúčasti v rozsahu 20 %, je přiměřená a odpovídá skutkovým zjištěním daného případu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání vzhledem k datu napadeného rozhodnutí podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 3 o. s. ř.), osobou oprávněnou – účastnicí řízení, zastoupenou pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b), odst. 4 o. s. ř.] a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Avšak v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání se zkoumá samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu, mimo jiné o věcné škodě ve výši 6.750 Kč a o znalečném ve výši 3.275 Kč. Tyto nároky nepřevyšují limit stanovený v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; proto je dovolání proti rozhodnutí o těchto nárocích nepřípustné a dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný právní názor na míru spoluúčasti žalobkyně na vzniku škody.
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena také jednáním poškozeného, je vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, Soubor C 6063, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným se zvažují všechny skutečnosti, jež přispěly ke způsobení škody, a stejně jako u škůdce, lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Nejde přitom o spoluzavinění poškozeného v užším smyslu (zaviněné porušení právní povinnosti), nýbrž o spoluzpůsobení vzniku škody (spolupřispění) z jakýchkoliv důvodů, které jsou na straně poškozeného.
Podíl poškozeného na způsobení vlastní škody může být značný, např. jestliže spolujezdec vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že je pod vlivem alkoholu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, Soubor C 7833), avšak rozhodující příčinou stále zůstává nezodpovědné počínání řidiče vozidla, jenž zaviní dopravní nehodu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409, nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013). Proto nepůjde o nadpoloviční rozsah spoluúčasti poškozeného ani v případě, kdy jeho spolupřispění bude spočívat ve značně riskantním chování, např. tehdy, jestliže kromě nevyužití povinného bezpečnostního pásu k tomu přistoupí další okolnosti, jako například jeho vědomost, že řidič vozidla nemá řidičské oprávnění nebo že hrozí nezvládnutí řízení za špatných povětrnostních podmínek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, Soubor C 13869).
V projednávané věci, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, bylo prokázáno, že žalobkyně, která jela jako spolujezdkyně na zadním sedadle, ležela při jízdě na levém boku, obličejem dopředu k sedadlu řidiče a nebyla za jízdy připoutána bezpečnostním pásem. Nepřipoutání je v obecné rovině relevantní důvod, který spoluodpovědnost poškozeného za vlastní škodu zvyšuje, pokud je doloženo, že právě nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu či ke zhoršení jeho důsledků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, Soubor C 13869, obdobně rozsudek ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3797/2007, a rozsudek ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 969/2014).
Žalobkyně při dopravní nehodě, kterou zavinil provozovatel pojištěný u žalované, utrpěla závažná zranění, a to zlomeniny a posun obratlů C4 a C5 s těžkým poškozením krční míchy a v důsledku těchto zranění zůstala ochrnutá na všechny čtyři končetiny. Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, forenzní biomechaniky, zpracovaného znalcem prof. PhDr. Jiřím Strausem, DrSc., bylo zjištěno, že skutečnost, že žalobkyně nebyla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem, měla podstatný vliv na vznik jejích zranění. V případě připoutání pásem, by při dopravní nehodě bylo tělo zadrženo a nedošlo by k nárazu hlavou na přední část vnitřku vozidla - přední sedačku, nevznikly by podmínky pro mechanické působení na krční páteř a nedošlo by tedy k závažnému poranění krčních obratlů žalobkyně.
Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně o spoluzavinění žalobkyně v rozsahu 20 % vzhledem k cestování vleže a nepřipoutání se bezpečnostním pásem jako k okolnostem, které při dopravní nehodě vedly k mimořádně závažnému úrazu s trvalými následky, zatímco řidič a spolujezdkyně na předním sedadle, kteří byli připoutáni, utrpěli jen banální zranění. Avšak vzhledem k průběhu nehodového děje a mechanizmu úrazu a s ohledem na to, že zásadní a nejzávažnější trvalé následky nastaly právě v důsledku úrazu krčních obratlů, je zřejmé, že na závažnost a rozsah odškodňovaných následků mělo výrazný vliv jednání žalobkyně, takže i její podíl na vzniku škody je vyšší než 20 %, a to i za situace, že nehoda byla způsobena riskantním způsobem jízdy řidiče druhého vozidla. Pro odškodnění nároků, jež jsou předmětem řízení, jsou podstatné příčiny vzniku následků úrazu, nikoliv jen příčiny vzniku dopravní nehody. Z hlediska úrazového děje a rozsahu poškození zdraví žalobkyně je nepochybné, že pokud by byla při jízdě v souladu s dopravními předpisy připoutána bezpečnostním pásem, k tak závažným následkům na jejím zdraví by nedošlo. Určení míry spoluzavinění poškozené ve výši 20 % je zjevně nepřiměřené okolnostem daného případu, neboť její spolupřispění ke vzniku vlastní škody svým značně riskantním chováním, v jehož důsledku došlo k úrazu s mimořádně závažnými trvalými následky na jejím zdraví, je dáno ve větším rozsahu. Při posouzení míry spoluzavinění žalobkyně odvolací soud tyto okolnosti nezohlednil, byť zřejmě v daném případě nepůjde o nadpoloviční podíl, neboť rozhodující příčinou vzniku škody stále zůstává nezodpovědné počínání řidiče vozidla, jenž dopravní nehodu zavinil. Z těchto důvodů je dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v daném případě naplněn.
Nejvyšší soud shledal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným, proto jej v potvrzujících výrocích (s výjimkou nároku na zaplacení věcné škody v částce 6.750 Kč a znalečného v částce 3.275 Kč) zrušil (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 4. 2012, č. j. 30 C 88/2008-203, mimo jiné o náhradě všech nákladů řízení včetně nákladů vzniklých státu a i o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Toto usnesení bylo pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky napadeno odvoláním, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 7. 2. 2013, č. j. 51 Co 288/2012-222. Tato rozhodnutí jsou závislá na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu (§243c odst. 1 o. s. ř.), proto dovolací soud zrušil i tato rozhodnutí.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2017
JUDr. Marta Š k á r o v á
předsedkyně senátu