ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.5960.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 5960/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) R. H. , b) F. Z. , c) J. H. , d) B. H. , společně zastoupených Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti žalovaným 1) V. H. a 2) Výchovnému ústavu Ostrava – Hrabůvka , Ostrava – Hrabůvka, Slezská 46/23, o 960.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 154 C 124/2012, o dovolání žalobců a) – d) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016, č. j. 11 Co 234/2016-167, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 8. 2016, č. j. 11 Co 234/2016-182, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci jako příbuzní poškozené A. H. uplatnili nárok na náhradu škody (nemajetkové újmy) každý ve výši 240.000 Kč, jež jim vznikla usmrcením poškozené, jíž zavraždil žalovaný 1) na útěku ze zařízení ústavní výchovy žalovaného 2).
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 154 C 124/2012-138, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit každému za žalobců 240.000 Kč, náhradu nákladů řízení a nákladů státu, ve vztahu k žalovanému 2) žalobu zamítl, žalobcům a) – c) uložil povinnost uhradit žalovanému 2) náklady řízení a vůči žalobkyni d) shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci §150 o. s. ř. a povinností k náhradě nákladů řízení ji nezavázal. Žalovaný 1) plně uznal nárok v žalobě uvedený a zavázal se splácet svůj dluh dle možností ve splátkách, proto okresní soud rozhodl ve vztahu k němu rozsudkem pro uznání. Ve vztahu k žalovanému 2) soud shledal důvodnou námitku promlčení, neboť advokát žalobců vyzval jménem všech pozůstalých dopisem již ze dne 6. 4. 2009 žalovaného 2) k jednání o náhradě škody, popsal okolnosti útěku žalovaného 1) a nastolil otázku solidární odpovědnosti ústavu za usmrcení poškozené. Byla-li žaloba podána dne 27. 9. 2012, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 6. 2016, č. j. 11 Co 234/2016-167, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 8. 2016, č. j. 11 Co 234/2016-182, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích o věci samé ve vztahu k oběma žalovaným, změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích o nákladech řízení a žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením námitky promlčení okresním soudem a doplnil, že nárok dle §444 odst. 3 obč. zák. je nárokem na náhradu škody na zdraví, u níž neplatí objektivní promlčecí doba, nýbrž pouze subjektivní dvouletá promlčecí doba podle §106 odst. 1 obč. zák., která běží ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě na zdraví a o tom, kdo za ni odpovídá. Žalobci nepotřebovali pro uplatnění nároku znát veškeré skutečnosti z řízení žalobkyně L. M. (sestry poškozené) vedeného u téhož soudu proti stejným žalovaným pod sp. zn. 156 C 13/2010, které skončilo 10. 7. 2012 a na jehož výsledek čekali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, neboť mají za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že při řešení otázky promlčení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem, že jejich nárok na náhradu škody je promlčen, neboť nesdílejí právní názor odvolacího soudu ohledně běhu subjektivní promlčecí doby. Z konstantní judikatury vyplývá, že poškozený se dozví o tom, kdo za škodu odpovídá, v okamžiku, kdy prokazatelně získá informace o okolnostech vzniku škody, které mu napomohou učinit si dostatečně pravděpodobný úsudek o tom, která osoba za škodu odpovídá. Dle dovolatelů se o okolnostech svědčících pro odpovědnost žalovaného 2) dozvěděli až poté, co jim sdělila výsledek svého sporu L. M., tedy po dni 10. 7. 2012, kdy nabyl právní moci rozsudek ve věci paní M., od čehož dovolatelé odvozují i počátek běhu promlčecí doby. Povědomost o možné odpovědnosti žalovaného 2) pak dle dovolatelů nedokazuje ani dopis jejich právního zástupce ze dne 6. 4. 2009, neboť dle dovolatelů byl zaslán pouze k vyjasnění všech rozhodných skutečností, a to pro žalobkyni L. M. Rovněž v otázce náhrady nákladů řízení měl odvolací soud pochybit, pokud přiznal žalovanému 2) náklady právního zastoupení, přestože se jedná o instituci státem zřízenou, a tedy s odpovídajícím aparátem způsobilým hájit práva této organizace. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Na tomto závěru nic nemění mylná úvaha dovolatelů, že „pakliže by se dovolací soud ztotožnil s dovolací argumentací žalobců, bylo by následně nutné ukládat oběma žalovaným povinnost k zaplacení žalovaných částek i nákladů řízení společně a nerozdílně … a ve své podstatě by tak došlo k duplicitě žalovaného nároku a nákladů řízení“. Nastala-li by procesní situace předjímaná dovolateli, nic by nebránilo uložit povinnost k plnění nároku i náhrady nákladů řízení žalovanému 2) společně a nerozdílně se žalovaným 1), jemuž již byla povinnost k plnění pravomocně uložena. Dovolání podané žalobci proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujícím výroku ve vztahu k prvnímu žalovanému, je tedy nutno odmítnout jako podané osobou neoprávněnou (§243c odst. 3 a §218 písm. b/ o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně spočívá v závěru o promlčení nároku na náhradu škody uplatněného vůči žalovanému 2) ve dvouleté subjektivní promlčecí době podle §106 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Je-li uplatněn nárok pozůstalého na jednorázové odškodnění (§444 odst. 3 obč. zák.) za škodu způsobenou usmrcením a dovolatelé odpovědnost za usmrcení poškozené ve vztahu k žalovanému 2) dovozují na základě §422 odst. 1, odst. 2 obč. zák., tedy že nebyl dodržen náležitý dohled nad žalovaným 1), pak okolností podstatnou pro úsudek o odpovědném subjektu je vědomost o tom, kdo měl povinnost nad žalovaným 1) vykonávat dohled.
Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby se totiž vědomost poškozeného o odpovědném subjektu váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si lze učinit úsudek o tom, který subjekt je za škodu odpovědný. Namítají-li dovolatelé, že pro vymezení odpovědného subjektu neměli dostatek informací, dokud se nedozvěděli od L. M. výsledek předchozího civilního řízení sp. zn. 156 C 13/2010, zjevně zaměňují skutkové okolnosti pro uplatnění nároku s právním posouzením otázky odpovědnosti žalovaného 2) a otázky jeho případného vyvinění se ve smyslu §422 odst. 2 obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 723/2008, neboť odvolací soud vyšel ze zjištění, že skutkové okolnosti pro vymezení odpovědného subjektu dovolatelé znali již z průběhu trestního řízení proti žalovanému 1).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že subjektivní vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon v ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
C 4273, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010). Takové informace podle zjištění odvolacího soudu žalobci měli již v době sepsání dopisu žalovanému 2) dne 6. 4. 2009 (tento dopis byl sepsán z pověření žalobce b/, nikoli L. M., a to jménem všech pozůstalých). Ostatně dovolatelé ani neuvedli, kterou skutkovou okolnost podstatnou pro uplatnění nároku, jíž dříve neznali, se dozvěděli až z výsledků právního sporu L. M. Právní závěr odvolacího soudu o promlčení nároku v subjektivní promlčecí době vychází ze skutkových zjištění, jež v dovolacím řízení nemohou doznat změny, a je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení, neobsahuje dovolání povinné údaje podle §241a odst. 2 o. s. ř. - vymezení přípustnosti a důvodu dovolání, tedy postrádá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti. I kdyby však dovolací soud pokládal formální náležitosti dovolání z obsahového hlediska za splněné, nelze výhrady dovolatelů akceptovat. Účelnost náhrady nákladů řízení je třeba vždy posuzovat se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu, zejména povaze a náročnosti sporu a povaze účastníků řízení. Žalovaný 2) je příspěvkovou organizací zřízenou za účelem výchovy mládeže, což neznamená, že disponuje potřebným právním aparátem pro hájení svých práv, a nelze na něm tedy spravedlivě požadovat, aby zajišťoval ochranu svých práv v řízení o náhradu škody (tedy v záležitosti, jež není pro žalovaného 2/ běžnou) svými zaměstnanci, popřípadě aby nesl náklady řízení ze svého, jak ostatně uvedl již odvolací soud. Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je tedy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, či ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3220/2015), která navazuje na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, či ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13).
Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému 2) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu