ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2548.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2548/2017-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce L. K. , proti žalované A. K. , zastoupené Mgr. Vladimírem Rajfem, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 434/23, o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu a společného členství v bytovém družstvu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 88/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2016, č. j. 19 Co 255/2015-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 55 C 88/2012-137, zamítl žalobu, aby soud zrušil právo společného nájmu účastníků k tam specifikovanému družstevnímu bytu a jejich společné členství v družstvu (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 19 Co 255/2015-165, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se zrušuje právo společného nájmu žalobce a žalované k tam specifikovanému družstevnímu bytu a jejich společné členství v družstvu s tím, že výlučnou nájemkyní tohoto bytu a členkou družstva je žalovaná (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení částku 29.228,50 Kč (výrok II.), a současně rozhodl o nákladech účastníků v odvolacím řízení (výrok III.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že k datu 9. 1. 2007, kdy se byt užívaný účastníky stal bytem družstevním, se stali účastníci společnými nájemci družstevního bytu a vzniklo jejich společné členství v bytovém družstvu, neboť z okolností případu nelze usuzovat na úmysl žalobce trvale opustit společnou domácnost před tímto dnem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je ve svých důsledcích odrazem ustálené rozhodovací praxe, s níž se dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž nemá důvod se odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky.
Otázku vzniku členství v bytovém družstvu a společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu je třeba - s ohledem na dobu, kdy k němu mělo dojít - posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“).
Vzhledem k části uplatněných dovolacích výtek, jejichž prostřednictvím dovolatelka brojila mimo jiné též proti způsobu hodnocení důkazů, dovolací soud nejprve zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka od 1. 1. 2013 k dispozici nemá – viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2891/2015).
Nabytím vlastnického práva bytového družstva k bytovému domu došlo ke změně charakteru bytů v něm se nacházejících, a to z bytů „nedružstevních“ na byty, mající objektivně charakter bytů družstevních [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002 (proti tomuto rozhodnutí podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 31/04)]. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu vznikne manželům právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, jestliže se alespoň jeden z nich stal členem tohoto družstva, jsou-li společnými nájemci bytu ve smyslu ustanovení §703 a 704 obč. zák., a přešel-li dům, v němž se byt nachází, do vlastnictví bytového družstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněný pod číslem 43/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 780/2006, nebo ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2103/2012). Žalobce a žalovaná se stali společnými nájemci předmětného bytu (tehdy šlo ještě o „nedružstevní“ byt) dne 16. 12. 2002 za trvání manželství, kdy došlo k uzavření nájemní smlouvy k obecnímu bytu. Přešel-li po uzavření manželství bytový dům ke dni 9. 1. 2007 do vlastnictví bytového družstva, je závěr odvolacího soudu o vzniku společného nájmu družstevního bytu a společného členství v družstvu výrazem standardní soudní praxe za předpokladu, že společný nájem účastníků nezanikl dříve ve smyslu §708 obč. zák. trvalým opuštěním společné domácnosti žalobcem.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1014/2000, a ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2784/2004, uveřejněný pod č. 50 v sešitě č. 4 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura (ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 514/04)]. Přitom soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, z 11. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005, z 8. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 386/2006, a usnesení z 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1399/2005) se ustálila rovněž v názoru, že právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. V rozsudku ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.), z toho důvodu musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Závěr odvolacího soudu, že před datem 9. 1. 2007 žalobce trvale neopustil společnou domácnost a právo společného nájmu bytu účastníkům nezaniklo, je s výše uvedenou judikaturou v souladu a neodchyluje se ani od závěrů učiněných v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 629/2002, a ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002, na něž odkázala dovolatelka.
Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává do celého rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu, tudíž i proti jeho nákladovým výrokům, nelze však opomenout, že těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč, takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť to výslovně vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 20. listopadu 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu