ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3684.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 3684/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 287/18, proti žalovaným 1) J. T. a 2) M. Š. , zastoupeným Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Modřanech, Komořanská 63/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 18 Co 193/2015-762, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 18 Co 193/2015-762, ve výrocích I., II. a III. se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 8 C 62/2006-716, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce je na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a nikoli na základě kupních smluv ze dne 18. dubna 2005, č. KUP/21/04/003038/2005 a č. KUP/21/04/003039/2005, vlastníkem „pozemku parc. č. 534/7 o výměře 15.792 m 2 , parc. č. 534/10 o výměře 8.344 m 2 , parc. č. 534/11 o výměře 12.910 m 2 , parc. č. 534/12 o výměře 3.004 m 2 , parc. č. 534/13 o výměře 1 m 2 , parc. č. 534/14 o výměře 1.609 m 2 , parc. č. 534/35 o výměře 1609 m 2 , par. č. 534/35 o výměře 106 m 2 , parc. č. 534/36 o výměře 139 m 2 , parc. č. 534/37 o výměře 4.216 m 2 , parc. č. 534/38 o výměře 2.997 m 2 , zapsaných na LV 3495 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, k. ú. S.“ . Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. června 2015, č. j. 18 Co 193/2015-762, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.), změnil v nákladovém výroku II. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, 1.775.238,06 Kč a jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.) a nevyhověl návrhu žalovaných na vydání opravného rozhodnutí (výrok IV.).
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Právní předchůdce žalovaných – jejich otec M. Š. – byl vlastníkem pozemků parc. č. 534/1, díly 1, 3 a 4 o celkové výměře 76.550 m 2 a parc. č. 534/2 o výměře 49.473 m 2 , obou v katastrálním území S., obec P. Rozhodnutím odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26. ledna 1987, č. j. výst. 2502/3606/86-Br/H (dále jen „vyvlastňovací rozhodnutí“), mu byla vyvlastněna část pozemku parc. č. 534/1 o výměře 34.905 m 2 a část pozemku parc. č. 534/2 o výměře 1.722 m 2 (dále též jen „vyvlastňované části pozemků“) ve prospěch československého státu zastoupeného VHMP-VIS, a to pro účely realizace stavby „Prosecká radiála“. Ve vyvlastňovacím rozhodnutí bylo uvedeno, že vyvlastňované části pozemku jsou vyznačeny „v situaci č. zak. 1310-0024-21, vypracované PUDIS“ (dále jen „plánek PUDIS“) . Rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 28. listopadu 1990, sp. zn. 8 D 728/90, byla schválena dohoda dědiců po M. Š., zemřelému 13. března 1990, podle níž každý z žalovaných jako dědiců nabyl ideální jednu polovinu mimo jiných i pozemků parc. č. 534/1 – ostatní plocha a parc. č. 534/2 díl 1 – orná. Oba žalovaní pak dne 16. listopadu 1992 uplatnili nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. jako oprávněné osoby po svém otci za vyvlastněné nemovitosti v k. ú. S. a L., přičemž už dne 26. září 1991 vyzvali Výstavbu inženýrských staveb k vrácení majetku – pozemků parc. č. 534/1 a 534/2 v k. ú. S., které byly vyvlastněny na základě vyvlastňovacího rozhodnutí. Dne 18. dubna 2005 byly mezi žalobcem jako kupujícím a žalovanými jako prodávajícími uzavřeny dvě kupní smlouvy ohledně pozemků, které jsou označeny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a které byly v kupních smlouvách specifikovány podle geometrického plánu č. 473-19/2003 ze dne 10. září 2003. Dne 27. července 2005 byl podán u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu návrh na vklad vlastnického práva. Ve vztahu k 1. žalované byl návrh na vklad vlastnického práva vzat zpět a vlastníkem ½ zůstala 1. žalovaná. Ve vztahu k 2. žalovanému bylo na základě návrhu zapsáno vlastnické právo k ½ ve prospěch žalobce. Následně žalovaný 2) dne 25. dubna 2008 od kupní smlouvy odstoupil z důvodů nezaplacení kupní ceny a dne 12. května 2008 uplatnil ve vztahu k žalobci a žalované 1) námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu podle §140 a §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud především usoudil, že vyvlastňovací rozhodnutí nelze pokládat za neplatný právní úkon ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, avšak poté – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu z 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a z 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 953/2005 – uzavřel, že jde nicotný akt (paakt), neboť je nevykonatelné pro neurčitost výrokové části, z níž není zřejmé, která konkrétní část pozemků měla být vyvlastněna. Byť v době vydání vyvlastňovacího rozhodnutí se nemovitosti tzv. evidovaly v evidenci nemovitostí, musel být i tehdy podle odvolacího soudu podkladem pro dělení pozemků a změnu hranic vypracovaný geometrický plán potvrzený příslušným orgánem geodézie, který v daném případě pro účely vyvlastnění zpracován nebyl (resp. byl vypracován až dne 10. září 2003). Jde-li o plánek PUDIS, na nějž odkazuje vyvlastňovací rozhodnutí, tak plánek tam uvedeného původního čísla neexistuje a u přepsaného čísla není uvedeno jméno, datum či podpis úřední osoby, která měla opravu vyznačit. Podle odvolacího soudu je tedy vyvlastňovací rozhodnutí nicotný akt, neboť je nevykonatelné proto, že na jeho základě nebylo možné vyznačit změny v evidenci nemovitostí a později nebylo ani vkladuschopné. Za této situace byli k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků oba žalovaní, kteří je zdědili – každý z nich k jedné ideální polovině – po svém otci. Proto nebyly splněny podmínky pro přechod daného nemovitého majetku na žalobce a žalobce ani nemůže být v projednávané věci aktivně věcně legitimován. Následně odvolací soud dodal, že ostatně žalobce ani nepodal v jednoroční pořádkové lhůtě podle §8 zákona č. 172/1991 Sb. (a ani poté) návrh na zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem údajně získaným podle zákona č. 172/1991 Sb. a tohoto zápisu se domáhal až na základě kupních smluv uzavřených s žalovanými dne 18. dubna 2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni účastníci řízení.
Žalobce opřel přípustnost dovolání, které směřuje proti výrokům I., II. a III. rozsudku odvolacího soudu, o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Zejména konstatoval, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky, zda vyvlastňovací rozhodnutí lze posoudit jako nicotný akt /paakt/), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z důvodů obšírně popsaných v dovolání nesouhlasil s názorem, že vyvlastňovací rozhodnutí je nicotný akt. V této souvislosti mimo jiné uvedl, že vyvlastnění bylo uskutečněno podle tehdy účinného stavebního zákona (zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném znění), před vyvlastňovacím rozhodnutím bylo vydáno pravomocné územní rozhodnutí, o vyvlastnění rozhodl příslušný orgán, bylo nařízeno ústní jednání, v rozhodnutí byla stanovena výše náhrady, lhůta pro započetí s výstavbou a poučení účastníka o opravném prostředku; rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. února 1987 a přivodilo rovněž zamýšlené právní důsledky, neboť vyvlastněné části předmětných pozemků byly zastavěny. Dále namítl, že po vyvlastnění státem nabyl předmětné pozemky podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., a proto se na něj nevztahuje propadná lhůta upravená v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 173/2012 Sb.; dodal, že původní (jednoroční) lhůta upravená v ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb., byla lhůtou pořádkovou, z jejíhož nedodržení nevyplývaly pro obec žádné sankční důsledky. Ve vztahu k nákladovým výrokům II. a III. uvedl, že z důvodů v dovolání podrobně popsaných měl odvolací soud při výpočtu odměny za jeden úkon právní služby vycházet z tarifní hodnoty upravené v §9 odst. 3 písm. a/ ve spojení s ustanovením §9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobce vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Dovolání žalovaných směřuje proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu. Žalovaní namítli, že – z tam podrobně rozvedených příčin – měl odvolací soud při výpočtu odměny za jeden úkon právní služby vycházet ve smyslu §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 30.207.570,- Kč u každého z nich. Navíc jsou-li samostatní společníci s „odlišnými samostatnými nároky“, nemohou být ve vztahu k odměně oprávněni společně a nerozdílně, a náleží každému z nich odměna z výše uvedené tarifní hodnoty, snížená o 20 % ve smyslu §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených nákladových výrocích II. a III. zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k tomuto dovolání žalobce zpochybňoval správnost dovolacích argumentů a navrhl, aby dovolání žalovaných bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání účastníků řízení projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání byla podána včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky, zda vyvlastňovací rozhodnutí lze posoudit jako nicotný akt /paakt/), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacímu důvodu je předmětem dovolacího přezkumu především posouzení správnosti (předběžného) právního názoru, že vyvlastňovací rozhodnutí lze posoudit jako nicotný akt (paakt), v důsledku čehož nemohl stát (a poté ani obec) nabýt vlastnické právo k vyvlastňovaným částem pozemků.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí ze dne 26. ledna 1987 o vyvlastnění ve smyslu §114 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném znění); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 30. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, z 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, z 1. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, z 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a sdílí jej i v projednávané věci. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní teorií a soudní praxí pak byl a je i nyní za nicotný pokládán správní akt vydaný k tomu /“absolutně“/ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem svěřena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové literatury se k uvedenému názoru hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé správní právo, část všeobecná, Melantrich, Praha 1937, str. 289 – 290; pro další období lze pak poukázat např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo – obecná část, Nakladatelství C.H. Beck/SEVT, Praha 1994, str. 65. V dobové soudní praxi pak byla absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu zmiňována jako důvod nicotnosti správního aktu, např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních pod čísly 1457/1922, 10303/1933 a 627/1941; pro následující období shodné závěry obsahují např. rozsudky Vrchního soudu v Praze z 10. března 1995, sp. zn. 6 A 28/94, uveřejněný pod č. 126/1996 časopisu Správní právo, a z 31. března 1995, sp. zn. 7 A 129/1994, uveřejněný pod č. 239/1998 časopisu Soudní judikatura ve věcech správních (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí R 11/2000). V judikatuře Nejvyššího správního soudu byl pak přijat názor, že nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. července 2005, sp. zn. 6 A 76/2001, uveřejněný pod č. 793/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Samotná skutečnost, že správní rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem, však jeho nicotnost nezakládá. K otázce nicotnosti správních aktů se vyjádřil i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze 17. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 108/2000, ze 7. února 2005, sp. zn. IV. ÚS 402/04, či nálezy z 10. října 2002, sp. zn. III. ÚS 728/01, nebo z 15. listopadu 2010, sp. zn. IV. ÚS 1463/09) a v této souvislosti konstatoval, že nicotnost správních aktů je právně upravena zejména v §77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle něhož nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný (odstavec 1), nicotným je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Právní věda považuje za nicotný správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence právního podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného nebo jinak nemožného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či vnitřní rozpornost a neexistence vůle (srov. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 226 an.). Ve smyslu této judikatury nicotným je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že ve skutečnosti správní akt vůbec nevznikl, v důsledku čehož z něho pro adresáty nevyplývají žádná práva a povinnosti. Tyto vady jsou natolik závažné, že působí faktickou neexistenci samotného správního aktu.
V posuzovaném případě z výrokové části vyvlastňovacího rozhodnutí vyplývá, že předmětem vyvlastnění byly části pozemků parc. č. 534/1 a 534/2 k. ú. S. o výměrách 34.905 m 2 a 1.722 m 2 vyznačené v plánku PUDIS (tam specifikovaném). Přitom z plánku PUDIS se zřetelně podává, že zobrazuje nejen dotčené pozemky, nýbrž i jejich vyvlastňované části o shora označených výměrách. Vzhledem k tomu se pak jeví příliš formálním názor, že plánek tam uvedeného původního čísla neexistuje a u přepsaného čísla není uvedeno jméno, datum či podpis úřední osoby, která měla opravu vyznačit, a to zvláště se zřetelem k tomu, že jde o opravu jediné číslice z jedenácticiferného označení, jak výstižně dodal žalobce. S přihlédnutím ke shora uvedeným judikatorním závěrům nelze tudíž souhlasit s názorem, že vyvlastňovací rozhodnutí (podle §114 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném znění) je nevykonatelné pro neurčitost výrokové části, neboť z ní údajně není zřejmé, která konkrétní část pozemků měla být vyvlastněna. Dovolací soud souhlasí sice s názorem, že i v době vydání vyvlastňovacího rozhodnutí musel být podkladem pro dělení pozemků a změnu hranic vypracovaný geometrický plán potvrzený příslušným orgánem geodézie. Ve fázi vyvlastňovacího řízení však ještě o (právní) dělení pozemků a změnu jejich hranic pro účely vyznačení změn v tehdejší evidenci nemovitostí ve skutečnosti nešlo a nic nebránilo tomu, aby pro dělení pozemků a změnu jejich hranic byl v návaznosti na vyvlastňovací řízení a s přihlédnutím k jeho výsledkům zpracován příslušný geometrický plán. Pro vyvlastňovací řízení lze však pokládat za dostatečný – z hlediska identifikace vyvlastňovaných částí pozemků – plánek PUDIS. Byly-li rozhodnutím odboru výstavby obvodního národního výboru (v daném případě vydaným podle 114 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném znění) vyvlastněny části pozemků vyznačené (pouhým) plánkem PUDIS, bylo zapotřebí i z takového rozhodnutí vycházet. Takovéto rozhodnutí tedy nelze považovat za nicotný správní akt, který by neměl žádné právní účinky (shodně srov. citované rozhodnutí R 49/1959 i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2185/2003). Je tedy nepochybné, že vyvlastňovacím rozhodnutím (jehož existence je nesporná a nebyla v řízení zpochybněna) byly vyvlastněny tam uvedené a plánkem PUDIS specifikované části pozemků.
K právním názorům, které odvolací soud přijal s poukazem na ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., dovolací soud uvádí následující. Původní (jednoroční) lhůta upravená v ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb., byla lhůtou pořádkovou, z jejíhož nedodržení nevyplývaly pro obec žádné sankční důsledky. Lhůta upravená v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 173/2012 Sb. (vztahující se k přechodu vlastnického práva na obec podle §1, 2, 2a nebo §2b tohoto zákona) je lhůtou propadnou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2002, sp. zn. 30 Cdo 2232/2000, z 26. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 3376/2014, a z 8. listopadu 2016, sp. zn. 26 Cdo 2158/2016 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 28. června 2016, sp. zn. IV. ÚS 1130/2016, a z 28. února 2017, sp. zn. III. ÚS 418/17/).
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek ve výroku I. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil, a to včetně závislých nákladových výroků II. a III., aniž se – pro nadbytečnost – zabýval jejich správností z pohledu uplatněných dovolacích námitek účastníků řízení (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Při rozhodování o nákladech řízení však soud v dalším řízení nepřehlédne, že při určení tarifní hodnoty ve sporech o určení vlastnictví či neplatnosti právních úkonů soud primárně vychází z ceny věci, která je předmětem sporu; schází-li však ověřitelný údaj o ceně věci, jde o spor ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. a/, popř. §9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „AT“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, ze 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 3107/2014, uveřejněné pod číslem 28/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, či ze 4. října 2016, sp. zn. 26 Cdo 1492/2016). Současně ani neopomene, že ustanovení §12 odst. 4 AT se použije při společném zastupování více osob bez ohledu na to, zda mají v řízení postavení samostatných či nerozlučných společníků; aplikace citovaného ustanovení však nesmí být formální a nesmí zakládat zjevnou nespravedlnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu