ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.1681.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 1681/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci žalobkyně B. Ž. , zastoupené Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, PSČ 738 01, proti žalovanému Š. O. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, PSČ 750 02, o určení neplatnosti smlouvy, o určení členství v družstvu, o určení nájemního práva k družstevnímu bytu a o uložení povinnosti zápisu do seznamu členů družstva, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 96/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2016, č. j. 8 Cmo 171/2016-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 6. ledna 2016, č. j. 30 Cm 96/2015-77, zamítl žalobu o určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 15. července 2014 (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je členkou Stavebního bytového družstva Frýdlant nad Ostravicí, se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Janáčkova 1238, PSČ 739 11, identifikační číslo osoby 00035394 (dále jen „družstvo“) [výrok II.], zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je nájemkyní bytu č. 14 o velikosti 3+1 nacházejícího se v II. nadzemním podlaží domu na ulici K. ve F. n. O. ve vlastnictví družstva (výrok III.), zamítl žalobu o uložení povinnosti družstvu zapsat žalobkyni do seznamu členů družstva (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatelka co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu v návaznosti na rozhodnutí prvoinstančního soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací i prvoinstanční soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. V podstatě tak pouze cituje předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v §237 o. s. ř.
Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Z dovolání (posouzeného z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) není patrné, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem ani při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem má odchylovat ani která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně ani od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit. Dovolatelka tudíž shora uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v projednávané věci nedostála.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Marek D o l e ž a l
pověřený člen senátu