ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.4675.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 4675/2017-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v právní věci navrhovatele S. M. , zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, nám. Míru 137/9, PSČ 787 01, za účasti posuzované B. O. , o úpravu svéprávnosti, o žalobách pro zmatečnost podaných navrhovatelem proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2014, č. j. 14 Co 239/2014-177, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2015, č. j. 14 Co 309/2015-246, a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 15. září 2014, č. j. 14 Nc 1387/2012-188, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 14 Nc 1387/2012, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2016, č. j. 14 Co 548/2015-349, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 11. prosince 2015, č. j. 14 Nc 1387/2012-290, ve znění usnesení ze dne 11. dubna 2016, č. j. 14 Nc 1387/2012-315, odmítl podání navrhovatele doručená soudu prvního stupně dne 5. září 2014 a 25. září 2015, označená jako žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. e), g) a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2014, č. j. 14 Co 239/2014-177, a ze dne 31. srpna 2015, č. j. 14 Co 309/2015-246, a podání navrhovatele doručené soudu prvního stupně dne 7. listopadu 2014, označené jako žaloba pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. e), g), odst. 2 písm. a), odst. 3 a odst. 4 o. s. ř. proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 15. září 2014, č. j. 14 Nc 1387/2012-188 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání navrhovatele usnesením ze dne 18. října 2016, č. j. 14 Co 548/2015-349, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Navrhovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tyto vady nelze pokračovat.
Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel v dovolání ze dne 23. listopadu 2016 uvádí, že je podává „dle o. s. ř., §237, §239, §241a/1“, aniž by vymezil, který z předpokladů přípustnosti dovolání vypočtený v §237 o. s. ř. a ve vztahu k jaké otázce hmotného či procesního práva, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí, považuje za splněný. Uvedenou vadu dovolání přitom neodstranil ani podáním ze dne 3. srpna 2017, ve kterém pouze konstatuje, že „přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 o. s. ř. a důvod podaného dovolání odvozuje z ust. §241a odst. 1 o. s. ř.“.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v poměrech projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sen. zn. 31 NSČR 9/2015, uveřejněné pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 21. července 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, či ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14.
Dovolatel při vymezení předpokladů přípustnosti měl vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, vymezit se vůči ní a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna (absence judikatury, rozpor apod.) [k tomu srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, veřejnosti dostupného − stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na webových stránkách Ústavního soudu].
Z §241a odst. 2 o. s. ř. se rovněž podává, že další obligatorní náležitostí dovolání je vymezení důvodu dovolání, což lze učinit pouze tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem tato nesprávnost spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel však pouze odkazuje na §241a o. s. ř., aniž by specifikoval, kterou otázku hmotného či procesního práva posoudil odvolací soud podle jeho mínění nesprávně a v čem tato nesprávnost spočívá; ani zde pouhý odkaz na §241a o. s. ř. k projednání dovolání nepostačuje.
Na závěru o absenci obligatorních náležitostí projednávaného dovolání nemohou ničeho změnit ani námitky dovolatele směřující vůči porušení jeho ústavně zaručených práv, kdy dovolatel pouze obecně konstatuje, že došlo k porušení „čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 10“ a „čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2“, aniž by svou argumentaci dále konkretizoval a odůvodnil. Jeho námitky tak nemohou představovat naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1136/16, ze dne 11. července 2017, sp. zn. II. ÚS 838/16, nebo ze dne 25. července 2017, sp. zn. I. ÚS 850/17).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. prosince 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu