ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1390.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1390/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) M. S. , a b) L. M. , obou zastoupených Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Čajkovského 1640/8, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, za vedlejší účasti na straně žalovaného – městské části Praha 11 , se sídlem v Praze 11, Ocelíkova 672/1, IČO: 00231126, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 383/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2016, č. j. 51 Co 275/2016-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výrokem pod bodem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. května 2016, č. j. 25 C 383/2014-126, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 16. června 2016, č. j. 25 C 383/2014-147, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že J. S. – právní předchůdce žalobců – byl ke dni své smrti jediným vlastníkem pozemků parc. č. 536/477, 536/479, 536/480, 536/481 a 536/379, všechny v obci P., k.ú. H. (dále jen „předmětné pozemky“). V rozsudku odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným (výrok II) a žalobci a vedlejší účastnicí (výrok III).
Odvolací soud jako správná převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, podle nichž jsou žalobci dědici pana J. S., k pozemku parc. č. 536/379 je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnictví žalovaného a J. S. a k pozemkům parc. č. 536/477, 536/479, 536/480 a 536/481 je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo žalovaného. Ač předmětné pozemky nebyly vyvlastněny, byly před rokem 1990 převzaty státem a užívány prostřednictvím jeho organizací, čímž došlo k jejich převzetí bez právního důvodu. Je-li převzetí věci státem restitučním důvodem podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), mohli se žalobci, resp. jejich právní předchůdce, domáhat nápravy prostřednictvím tohoto předpisu; tuto možnost nevyužili a prosazení (tvrzeného) vlastnického práva k pozemkům se nemohou úspěšně domáhat postupem podle obecných předpisů, žalobou o určení vlastnického práva, kdy stanovený způsob možné nápravy, tedy prostřednictvím předpisů restitučních, obcházejí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné, proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., jelikož rozhodné otázky hmotného práva vymezené dovoláním odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešených otázek.
K argumentaci žalobců sluší se uvést, že rozhodovací praxe Ústavního soudu, připouštějící dříve nápravu minulých křivd i podle obecných předpisů, byla vskutku překonána pozdější rozhodovací praxí nejenom Nejvyššího soudu, nýbrž i Ústavního soudu. Konkrétně ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, byl vysloven názor, dle něhož vydáním restitučních předpisů zákonodárce v podstatě legalizoval vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu za splnění dalších zákony stanovených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Tím je současně vyloučena možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, byť by to jinak bývalo možné, neboť restituční zákonodárství je speciální úpravou k předpisům obecným. K uvedenému stanovisku se Ústavní soud posléze přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 881/07, a ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 280/04, či usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 436/10). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu pak lze odkázat zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a na něj navazující judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2228/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3614/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5522/2015).
V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je přitom i ten závěr, že osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů se nemůže úspěšně domáhat určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněný pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že převzetím věci státem bez právního důvodu (restituční titul dle §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě) se rozumí právě převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelům lze nicméně přisvědčit v tom, že jak dovolací soud, tak Ústavní soud vyslovily a odůvodnily také závěr, dle nějž nelze výše uvedené závěry aplikovat mechanicky a formalisticky a že za určitých skutkových okolností, zejména neměl-li účastník k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a není tak možno uzavřít, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, nelze soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3107/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3251/2008; z judikatury Ústavního soudu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, a ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10). O takový případ však v projednávané věci nejde, jestliže podle skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, se v rozhodné době stát chopil držby pozemků, jež prostřednictvím svých organizací (jako věc vlastní) dále užíval (kdy mohl by být – jak výše uvedeno – naplněn restituční titul dle §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě). Nejde o případ, kdy by vlastnické právo právního předchůdce žalobců nebylo nijak zpochybněno a on tak neměl rozumný důvod uplatnit své právo podle restitučního předpisu. Toliko duplicita zápisu v katastru nemovitostí není pak důvodem, pro nějž by bylo možno restituční předpisy obejít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 247/2010).
Napadají-li pak dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům ovšem již žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňují a tedy ani neotevírají právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobců bylo odmítnuto a náklady žalovaného (spojené s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím zvolené advokátky) nelze pokládat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva, v situaci, kdy projednávaná věc není nikterak složitá a kdy u žalovaného jako hlavního města lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, a to aniž by musel využívat pomoci advokátů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2357/2016, nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12). Vedlejší účastnici pak v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu měla by právo, nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se pak podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu