ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1483.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1483/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce COOP Praha – západ, družstvo , IČO: 00031828, se sídlem v Praze 3, Malešická 2842/16a, zastoupeného JUDr. Jiřím Kroulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, U továren 999/31, proti žalovaným 1) M. J. , a 2) J. J. , zastoupeným JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, o zaplacení částek 1 957 867 Kč a 1 179 456 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 6 C 107/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2016, č. j. 23 Co 15/2016-274, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2016, č. j. 23 Co 15/2016-274, se v nákladových výrocích pod body II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2015, č. j. 6 C 107/2010-246, zamítl žalobu, jíž bylo žádáno, aby první žalovaný zaplatil žalobci částku 1 957 867 Kč a druhá žalovaná částku 1 179 456 Kč, vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výroky I a II); současně rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III). Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 11. 2002, č. j. 18 C 69/98-184, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2003, č. j. 36 Co 36/2003-224, bylo žalobci uloženo zaplatit žalovaným částky 1 957 867 Kč a 1 179 456 Kč. Protože žalobce neplnil dobrovolně povinnost uloženou tímto vykonatelným rozhodnutím, byla na jeho majetek nařízena exekuce, jíž byly přisouzené pohledávky vymoženy (uspokojeny). Následně byla tato pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí, jež představovala exekuční titul, zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, č. j. 33 Odo 1089/2005-277, a v pokračujícím řízení soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl; toto jeho rozhodnutí bylo potvrzeno i odvolacím soudem a dovolání proti němu podané Nejvyšší soud odmítl.
Podle závěru soudu prvního stupně žalobci vzniklo právo domáhat se vrácení dříve vymoženého plnění, jež ztratilo podklad v pravomocném a vykonatelném rozhodnutí, z titulu bezdůvodného obohacení. Právo na jeho vydání je však již promlčeno, jestliže žaloba, jíž bylo uplatněno, byla u soudu podána dne 21. 4. 2010, po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby (ve smyslu §107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), jejíž počátek soud prvního stupně spojil již s dnem následujícím po vymožení plnění v rámci nařízené exekuce dne 17. 12. 2003. Na závěru o promlčení práva podle soudu prvního stupně nemění nic ani to, že subjektivní promlčecí doba (§107 odst. 1 obč. zák.) v této době ještě ani nezačala plynout, pokud již před podáním žaloby (dle jeho závěru) uplynula promlčecí doba objektivní.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. března 2016, č. j. 23 Co 15/2016-274, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1 957 867 Kč, druhé žalované pak uložil k zaplacení 1 179 456 Kč, vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I); přitom znovu rozhodl i o nákladech řízení u soudu prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, tak, že prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částky 218 545,80 Kč a 157 541,20 Kč (výrok II) a druhé žalované 160 747,40 Kč a 107 324,60 Kč (výrok III), splatné k rukám advokáta zastupujícího žalobce v řízení, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně a za správný považoval i jím učiněný závěr, že v důsledku odklizení dříve vydaného pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, dle nějž bylo nuceně plněno v rámci nařízené exekuce, vzniklo žalobci právo požadovat po žalovaných vrácení vymožených částek z titulu bezdůvodného obohacení. Za chybný však označil závěr o promlčení tohoto práva, uzavíraje, že bezdůvodné obohacení vzniklo žalovaným teprve v okamžiku, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, č. j. 33 Odo 1089/2005-277, jímž dovolací soud v řízení o dovolání zrušil soudy nižších stupňů dříve vydaná rozhodnutí, jež představovala exekuční titul; se zřetelem na to, že zmíněný kasační rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci až dne 2. 5. 2008, objektivní (tříletá) i subjektivní (dvouletá) promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.) začala běžet až následujícího dne po zrušení rozhodnutí, tedy 3. 5. 2008, a protože právo u soudu bylo uplatněno žalobou dne 21. 4. 2010, stalo se tak dříve, než se promlčelo a žalobci – navzdory žalovanými uplatněné námitce promlčení – uplatněné právo přiznat lze.
O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud na základě poměru úspěchu účastníků ve věci a neshledal naplnění předpokladů pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. (jak navrhovali žalovaní). Konstatoval sice, že neúspěch v tomto i předchozím sporu bude mít pro žalované vážné dopady, nicméně byli to právě žalovaní, kteří „na prahu důchodového věku“ zahájili mnohaletý soudní spor a pokračovali v něm i po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, č. j. 33 Odo 1089/2005-277, kdy byl výsledek sporu přinejmenším nejistý a kdy si žalovaní – dle úvahy odvolacího soudu – museli být vědomi rizika možného neúspěchu v tomto i předchozím sporu; pokud se i přes očekávatelný důsledek neúspěchu ve věci v podobě povinnosti nahradit náklady řízení rozhodli toto riziko podstoupit, musí podle odvolacího soudu přijmout veškerou odpovědnost i za toto své rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, dovolateli dále formulovaných, při jejichž řešení se měl odvolací soud dle mínění dovolatelů odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné právní posouzení věci, naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.), dovolatelé označují řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, namítajíce, že pokud žalobce plnil již v rámci nařízené exekuce dne 17. 12. 2003, pak tříletá promlčecí doba začala dle jejich názoru plynout nejpozději následujícím dnem po tomto vymožení pohledávky a právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se pak promlčelo nejpozději k 18. 12. 2006. K tomu dovolatelé poukazují i na vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí lhůty, dovozujíce, že dvouletá subjektivní lhůta nemůže přesáhnout lhůtu objektivní. Současně namítají, že žalobce proti vymožení pohledávky v exekuci nijak nebrojil a nežádal o odklad vykonatelnosti exekučního titulu, ovšem nevyužil ani možnost uplatnit svou pohledávku po zrušení exekučního titulu jako náhradu škody vůči státu. Této žalobcově pasivitě – dle názoru žalovaných – by soudy neměly poskytnout ochranu, jestliže i podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu se nikdo nesmí ke svému prospěchu dovolávat vlastní nepoctivosti či jiných pochybení. Konečně dovolatelé napadají i výroky o náhradě nákladů řízení, jež považují za nesprávné proto, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení neaplikoval ustanovení §150 o. s. ř., ačkoliv pro jeho použití jsou dány sociální důvody, kdy žalovaní byli osvobozeni i od soudních poplatků. Přitom dovolatelé kritizují odvolací soud i za to, že jim při úvahách o aplikovatelnosti ustanovení §150 o. s. ř. přikládá k tíži, že se v řízení aktivně bránili žalobcem uplatňovanému právu. Proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje podané dovolání za nepřípustné a napadené rozhodnutí za správné. Odmítá argumentaci žalovaných o tom, že sám způsobil vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. Jde-li o otázku náhrady nákladů řízení, upozornil žalobce na skutečnost, že soudní řízení vyvolali žalovaní, kteří nereagovali na žalobcovu výzvu vydat včas bezdůvodné obohacení. Žalobce se tak ztotožňuje i se závěry odvolacího soudu stran náhrady nákladů řízení a navrhl odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř.), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 2, se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, které nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) uvedených v ustanovení §238a o. s. ř., je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Posouzení otázek vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení a jeho promlčení, na němž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, zřetelně koresponduje se závěry ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, jímž byl přijat a odůvodněn závěr, že „pokud na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno; tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§107 obč. zák.)“. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost [k tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, nebo usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016; z literatury srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1181, event. jiná vydání citovaného komentáře, jakož i Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, sv. I., s. 1066, případně též publikaci Vaněk, J.: Neoprávněný majetkový prospěch, Panorama Praha 1987, 1. vydání, str. 49 až 52, v níž je ohledně uvedených závěrů odkazováno na rozsudky bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 38/81, sp. zn. 1 Cz 75/82 a sp. zn. 1 Cz 39/83].
Z uvedeného současně vyplývá, že před zrušením rozhodnutí, dle nějž bylo plněno, byť šlo o rozhodnutí svou povahou deklaratorní, jehož výrok byl pro účastníky řízení a pro všechny orgány závazný, nemohl začít běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, vzniká-li toto právo – logicky – až právní mocí rozhodnutí, jímž bylo zrušeno vykonatelné rozhodnutí, dle nějž bylo plněno. Promítnuto do poměrů věci nyní posuzované, právo na vydání bezdůvodného obohacení nemohlo žalobci vzniknout (a ten je u soudu nemohl ani uplatnit) dříve, než nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, č. j. 33 Odo 1089/2005-277, jímž bylo odklizeno rozhodnutí, které bylo titulem pro exekucí vymožené plnění (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 11. 2002, č.j. 18 C 69/98-184, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2003, č.j. 36 Co 36/2003-224), a do doby odklizení těchto rozhodnutí nemohla tak běžet nejenom subjektivní, ale ani objektivní promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Řešení otázky vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení dovoláním napadeným rozsudkem, stejně tak jako posouzení otázky promlčení je tedy – jak vidno shora – plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, se kterou se naopak žalovanými v dovolání artikulovaný názor (že bezdůvodné obohacení vzniklo žalobci již samotným poskytnutím plněním, resp. jeho vymožením a že právo na jeho vydání mohl žalobce uplatnit navzdory existenci rozhodnutí ukládající mu povinnosti k tomuto plnění) evidentně rozchází. Zjevně nepřípadná v poměrech souzené věci je argumentace dovolatelů rozhodovací praxí, dle níž se nelze dovolávat ke svému prospěchu vlastní nepoctivosti, jestliže v rovině skutkových zjištění nebyla prokázána žádná okolnost nasvědčující takovému jednání ze strany žalobce (jemuž nelze klást k tíži ani to, že v situaci, kdy mu povinnost k plnění žalovaným ukládalo vykonatelné rozhodnutí, nevyužil v exekuci všechny prostředky k obraně proti vymožení pohledávky, jestliže se exekučnímu titulu bránil mimořádným opravným prostředkem – dovoláním, pokud snad ani dovolací soud v souvislosti s podaným dovoláním neshledal zákonné podmínky pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí).
K argumentaci dovolatelů, že kompenzace vzniklé újmy se měl žalobce domáhat jako náhrady škody způsobené nezákonným soudním rozhodnutím, pak Nejvyšší soud odkazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž odpovědnost státu za škodu zapříčiněnou výkonem veřejné moci nastupuje subsidiárně až v případě, kdy poškozený nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, jenž je mu povinen plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013) a že nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí mající za následek nabytí bezdůvodného obohacení třetí osobou lze proti státu úspěšně uplatnit pouze tehdy, nedosáhne-li poškozený uspokojení své pohledávky na vydání majetkového prospěchu vůči tomu, kdo jej získal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 693/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4004/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013).
Proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných v jeho části, kterou napadají rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné (§243c odst. 1 věty první, odst. 2 o. s. ř.).
Přípustné (pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva – výkladu ustanovení §150 občanského soudního řádu a jeho aplikace v posuzované věci; §237 o. s. ř.) a současně i opodstatněné (naplňující dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci; §241a odst. 1 o. s. ř.) je pak dovolání v části napadající rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a to jak nákladů odvolacího řízení, tak i nákladů řízení před soudem prvního stupně. Se zřetelem na výši žalobci přiznaných nákladů řízení není přípustnost dovolání proti napadeným nákladovým výrokům vyloučena ani ustanovením §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013); k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013.
Nákladové rozhodnutí odvolacího soudu se dozajista nikterak neprotiví základní zásadě ovládající rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, jíž je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), podle které ve věci úspěšný účastník má principiálně právo na náhradu nákladů řízení proti účastníku, jenž ve věci úspěch neměl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1270/2015). Z uplatňování uvedené zásady procesní předpis připouští výjimky, k nimž patří i výjimka formulovaná ustanovením §150 o. s. ř., určená k řešení situace, kdy jsou zde další důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž soud nemusí výjimečně nákladu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejedná se přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Zvláštní pozornost musí být věnována též náležitému odůvodnění úvah, jež vedly soud k závěru o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, či usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 323/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
Jde-li o pojem „důvodů hodných zvláštního zřetele“, nevyplývají z dikce ustanovení §150 občanského soudního řádu žádná omezení co do rozsahu skutečností, které lze takto zohlednit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/12). Rozhodovací praxe pak dovodila, že rozhodnými hledisky při úvahách o použití ustanovení §150 o. s. ř. jsou zejména majetkové, sociální, osobní a další poměry jak účastníka, který by měl náklady řízení hradit, tak ovšem i účastníka oprávněného k náhradě nákladů řízení, stejně tak jako další okolnosti, jež vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, jakož i postoje účastníků v průběhu řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014).
Posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být založeno na posouzení soudem izolovaně vybraných okolností, nýbrž vyžaduje zvážení všech okolností sporu a poměrů účastníků, které by mohly být pro aplikaci §150 o. s. ř. významné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4887/2014). Jde-li pak o posuzování důvodů pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy více stupňů, naplnění předpokladů aplikace ustanovení §150 o. s. ř. se v zásadě posuzuje samostatně pro řízení u soudu prvního stupně a před soudem odvolacím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci založil odvolací soud závěr o nenaplnění předpokladů pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v prvé řadě na tom, že si žalovaní povinnost k úhradě nákladů řízení protistrany sami zavinili, neboť „na prahu důchodového věku“ zahájili soudní řízení, v němž pokračovali, i když byl jeho výsledek nejistý, pročež si museli být vědomi rizika možného neúspěchu. K tomu odvolací soud dodává, že ani osvobození od soudních poplatků samo o sobě neimplikuje, že v případě neúspěchu ve věci nebude osvobozenému účastníku uložena povinnost uhradit náklady protistrany.
Úvaha odvolacího soudu o tom, že osvobození od soudních poplatků samo o sobě neimplikuje i „osvobození“ od povinnosti platit náhradu nákladů řízení, je s rozhodovací praxí dovolacího soudu bezesporu konformní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4581/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1487/2016). V dalším ovšem úvahy odvolacího soudu bezezbytku neobstojí a nejsou zcela souladné s výše vyloženou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu. I když jinak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí relevantní závěr z této rozhodovací praxe správně cituje, některá z takto judikaturou vymezených hledisek pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. pomíjí a nepřihlédl ke všem okolnostem případu, kdy také dostatečně nezohlednil výši nákladů řízení a v poměru k nim nezjistil, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení (jež byli osvobození i od soudních poplatků) a neprověřil žalovaným tvrzené okolnosti, že povinnost k náhradě nákladů řízení v určené výši byla by pro ně, se zřetelem k jejich sociálním a celkovým majetkovým poměrům, likvidační. Rozhodnutí pak založil i na důvodech, jež pro posouzení, zdali lze v projednávané věci aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., nemusí být až natolik určující (tedy že „žalovaní si povinnost k úhradě nákladů řízení protistrany zavinili, neboť „na prahu důchodového věku“ zahájili soudní řízení, v němž pokračovali, i když byl jeho výsledek nejistý, pročež si museli být vědomi rizika možného neúspěchu“).
Také z rozhodovací praxe Ústavního soudu (z ní v dané souvislosti srovnej zejm. nález ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 145/06) přitom vyplývá, že pod okolnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. nemožno podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, vybočují z jeho účelu a postrádají i smysl logický. Účastník tak dle Ústavního soudu nesmí být prostřednictvím aplikace ustanovení §150 o. s. ř. například „trestán“ za to, že neakceptoval návrh na smír; ke smírnému urovnání jej není možno takto nepřímo nutit, neboť je zcela na jeho vůli, aby zvážil své případné šance v řízení a svobodně se rozhodl, jak bude v řízení dále postupovat.
Ani v posuzované věci tak nelze žalované „trestat“ za uplatňování, resp. bránění svých (domnělých) práv. Není přiměřené odůvodňovat závěr o neaplikovatelnosti ustanovení §150 o. s. ř. v souzené věci tím, že žalovaní zahájili soudní řízení „na prahu důchodového věku“ a že v něm pokračovali přes vědomí rizika možného neúspěchu. Právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod náleží každému bez ohledu na jeho věk či jiné charakteristiky. Tvrzení, že v řízení žalovaní pokračovali přesto, že si museli být vědomi rizika možného neúspěchu, je pak tak obecné, že by jej bylo možno vyslovit o účastnících mnoha jiných řízení. Ve výsledku tak odvolací soud odůvodnil svůj závěr o (ne)použití ustanovení §150 o. s. ř. v zásadě tím, že žalovaní neúspěšně uplatňovali (bránili) svá práva. Takové odůvodnění je ovšem nedostatečné, kdy ze strany žalovaných nešlo navíc ani o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva a kdy v předchozím řízení (a následně i v tomto řízení na prvním stupni, byť se závěry okresního soudu – ve světle shora citované judikatury vztahující se k meritornímu posouzení – ukázaly jako neudržitelné) v zásadě uspěli (ač pro posouzení míry úspěchu ve věci, jde-li o samotné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., je pochopitelně významný toliko celkový výsledek řízení dle konečného rozhodnutí ve věci). V neposlední řadě nelze přehlédnout, že odvolací soud při úvahách o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v tomto řízení argumentoval z jisté části i postupem žalovaných v předchozím řízení těchto účastníků (tedy okolnostmi, jež v tomto řízení natolik relevantní nejsou a k nimž bylo přihlédnuto právě v řízení předcházejícím tomuto sporu účastníků; k tomu srovnej např. i nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 145/06). Možností aplikace ustanovení §150 o. s. ř. se pak odvolací soud nezbýval ani v kontextu jednotlivých stupňů řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které odvolací soud učinil bez toho, že by při svém rozhodování zohlednil všechna relevantní kritéria, k nimž spolu s okolnostmi případu patří zejména majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, správné není, a že závěry, k nimž odvolací soud dospěl na podkladě své úvahy, dostatečně nezohledňující ani výši přisouzených nákladů ve vztahu k poměrům žalovaných, pochopitelně ovšem s přihlédnutím k tomu, jak by se případná aplikace ustanovení §150 o. s. ř. mohla dotknout poměrů jinak k náhradě zásadně oprávněného žalobce (jenž je družstvem – právnickou osobou), jsou proto přinejmenším předčasné. Při úvaze o aplikovatelnosti ustanovení §150 o. s. ř. bude třeba zohlednit právě i okolnost, zda by uložení povinnosti žalovaným k náhradě nákladů řízení žalobci v plné výši – při uvážení jejich poměrů – nevedlo v jejich sféře k sociálně nepřijatelným důsledkům, jistě i s přihlédnutím k dalším relevantním okolnostem jako je povaha dané věci (v níž bylo nárokováno vrácení plnění, jež tito žalovaní dříve obdrželi na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, byť později zrušeného na základě mimořádného opravného prostředku) či postoj účastníků v průběhu v řízení.
Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadených nákladových výrocích pod body II a III zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 věty první, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými; v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu