ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1614.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1614/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. Č. , zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, za účasti: 1) Dostihového závodiště Praha, státního podniku v likvidaci , IČO: 00017388, se sídlem v Praze 5, Velká Chuchle, zastoupeného Mgr. Lucií Žákovou (dříve Hruškovou), advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, 2) hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 3) České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 235/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016, č. j. 24 Co 30/2012-517, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. červena 2011, č. j. 34 C 235/2005-251, jímž tento soud – v řízení dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – zamítl žalobu na určení, že žalobce jako oprávněná osoba (její právní nástupce) podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vtahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) je vlastníkem pozemků v katastrálním území V. Ch., identifikovaných ve výroku pod bodem I rozsudku, a že požadovaným rozhodnutím soudu má být nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 25. 3. 2005, č. j. PÚ 113/91/7.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 o. s. ř., neboť není přípustné.
Napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť právní otázky vymezené dovoláním odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Dovolatelem vymezené otázky, týkající se výkladu a aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, Nejvyšší soud řešil již rozsudkem ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1939/2007 (vydaným na prakticky totožném skutkovém základě – ve věci restituce pozemků, na nichž se nachází dostihové závodiště ve V. Ch.); k jeho závěrům se opakovaně přihlásil i ve své další rozhodovací praxi (srov. usnesení ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4080/2011, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 153/2014). Je přitom zajisté i dovolateli známo, že stejné závěry Nejvyšší soud učinil již dříve i v nyní projednávané věci – v usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 893/2014 (jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2013, č. j. 24 Co 30/2012-328, později však odklizeném na podkladě žalobcem podané žaloby pro zmatečnost).
V odkazovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud vyslovil i k dovolateli nyní znovu nastolené otázce, lze-li dostihové závodiště považovat za „sportovní zařízení“ ve smyslu citovaného ustanovení zákona, na níž podal kladnou odpověď s argumentací dále rozvedenou ve vzpomínaných rozhodnutích. Přitom vyřešil i dovolatelem znovu pokládanou otázku hmotného práva, zdali je existence sportovního zařízení překážkou pro vydání pozemků i tehdy, bylo-li zřízeno před tzv. rozhodným obdobním, tj. zasahuje-li doba jeho zřízení před 25. únor 1948, uzavíraje, že v případech, v nichž bylo tělovýchovné nebo sportovní zařízení zřízeno na pozemku před 1. říjnem 1976 (jak se stalo v případě dostihového závodiště v Ch.), jsou tato zařízení překážkou vydání pozemků již pro samu svoji existenci na předmětných pozemcích; tzv. rozhodné období zákona o půdě (tj. doba od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) stanoví časovou hranici pouze ve vztahu ke vzniku majetkové křivdy, jež má být odčiněna, není ji však možné spojovat s aplikací ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Počáteční lhůtu, k níž by se měl vázat okamžik zřízení sportovního zařízení, zákon nestanoví.
Prezentovaný výklad tohoto relevantního ustanovení zákona učiněný obecnými soudy byl shledán ústavně konformním (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 2744/09, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost v její části směřující i proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1939/2007). Přitom Ústavní soud odkázal i na závěry, jež sám vyslovil již v usnesení ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 342/02, dle nejž překážkou vydání pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě je sama existence tělovýchovného nebo sportovního zařízení na předmětných pozemcích, dodávaje, že pokud by měl zákonodárce v úmyslu vymezit počátek doby jinak, nepochybně by tak učinil, jako tomu je v případě ustanovení §11 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o půdě.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (v situaci, kdy jsou předmětné pozemky – dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů – součástí areálu uvedeného sportovního zařízení – dostihového závodiště) nekoliduje pak ani s tzv. „areálovou judikaturou“ Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (z níž srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, resp. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98).
Výklad relevantního ustanovení restitučního předpisu, jež stanoví jednu z překážek naturální restituce obnovením vlastnictví k původně vlastněnému pozemku, vychází jak z dikce tohoto ustanovení, tak i jeho smyslu a účelu (jímž je ochrana veřejného zájmu v podobě zachování provozu tělovýchovného či sportovního zařízení); tento výklad sledující zásadu proporcionality – jak vidno shora – obstál při přezkumu v rovině ústavněprávní (krom shora označeného usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 342/02 srovnej dále např. i usnesení sp. zn. IV. ÚS 2848/14, III. ÚS 1850/14 či I. ÚS 1222/14). I proto neshledává Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci důvody, pro které by se měl od již dříve přijatého řešení rozhodných právních otázek odchýlit (a tedy ani z tohoto hlediska dovolání přípustné není).
Konečně, přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem naposled uplatněná námitka o nedostatku subjektivní legitimace někdejšího správce konkursní podstaty Dostihového závodiště Praha k podání odvolání proti obvodním soudem již dříve vydanému rozhodnutí (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 6. 2009, č. j. 34 C 235/2005-141), jež nevystihuje kvalifikovanou otázkou procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí. Taková námitka vystihuje vadu řízení (dovozuje-li dovolatel, že odvolací soud měl již tehdy odvolání odmítnout a nikoliv je projednat věcně; k tomu srov. např. i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 1993, sp. zn. 6 Cdo 67/92, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, č. 6, ročník 1993, s. 211). Takovou vadou (pokud by byla argumentace dovolatele vskutku důvodná, což nyní dovolací soud nehodnotí) bylo by také postiženo nikoliv dovoláním nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž již jemu předcházející kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 12. 2010, č. j. 24 Co 259/2010, 260/2010, 261/2010-187. Nadto sluší se připomenout, že samy vady řízení nejsou dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013), neboť ke zmatečnostem, stejně tak jako k jiným vadám ohrožujícím správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud až v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení – v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto – odůvodněno být nemusí (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu