ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1934.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1934/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A. T., P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem st., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o náhradě nákladů řízení , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 118 EC 1/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 35 Co 318/2015-255, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 35 Co 318/2015-255, se zrušuje v části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o náhradě soudního poplatku ve výši 19.522,- Kč, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2015, č. j. 118 EC 1/2012-222, tak, že žalobu, jíž se žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby domáhala zaplacení 390.437,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného (hlavní město Praha) v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním žalobkyní vlastněných pozemků, jež jsou veřejným prostranstvím, dovozuje pasivní věcnou legitimaci pro daný spor na straně příslušných městských částí (výrok I.).
V soudním řízení procesně úspěšnému žalovanému odvolací soud současně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Uzavřel totiž, odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2396/09 či II. ÚS 376/12, že náklady na jeho zastoupení advokátem nejsou účelné, neboť u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení, jehož prostřednictvím jsou schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci externích advokátů. Poukázal přitom na okolnost, že se projednávaný spor nevymyká běžné právní agendě, kterou je žalovaný z titulu správy svých majetkových záležitostí nucen řešit. Byť pak žalovaný účelně vynaložil náklady na úhradu soudního poplatku z odvolání ve výši 19.522,- Kč, odvolací soud mu jejich náhradu nepřiznal z důvodů zvláštního zřetele hodných (§150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu), jež spatřoval v tom, že v době zahájení soudního řízení byla soudní praxe při posuzování pro rozhodnutí o věci podstatné otázky, kdo je v předmětném sporu pasivně věcně legitimován, značně rozkolísána.
V závislosti na výsledcích řízení odvolací soud zároveň zavázal žalobkyni k náhradě nákladů státu ve výši 46.754,- Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Brojil vůči nákladovému výroku II. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud svým závěrem o neúčelnosti nákladů vynaložených na zastoupení žalovaného advokátem odchýlil od judikatury Ústavního soudu představované zejména nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Mínil rovněž, že závěry odvolacího soudu, jenž důvody zvláštního zřetele hodné, svědčící pro nepřiznání práva na náhradu nákladů vynaložených na úhradu soudního poplatku z odvolání, spatřuje v rozkolísanosti na posuzovaný případ dopadající judikatury, odporují rozhodovací praxi dovolacího soudu reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2493/2013 a sp. zn. 23 Cdo 2940/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013 a sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, a ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013. Namítal, že projednávaný spor o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 612.470,70 Kč s příslušenstvím vzniklého užíváním žalobkyní vlastněných pozemků, jež jsou veřejným prostranstvím, nelze zařadit mezi běžnou právní agendu dovolatele. Vyvozoval naopak, že se zřetelem k výši uplatněné pohledávky a množství obdobných žalob směřujících vůči dovolateli jde o spor mimořádný, jenž je navíc vzhledem k vývoji relevantní judikatury též právně složitý. Z uvedených skutečností dovolatel dovozoval, že náklady na zastoupení advokátem vynaložil za řízení účelně. Namítal rovněž, že důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání práva na náhradu nákladů vynaložených na úhradu soudního poplatku z odvolání nelze spatřovat toliko v okolnosti, že ke dni zahájení soudního řízení nebyla soudní praxe při řešení pro posouzení věci rozhodných právních otázek jednotná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku II. změnil a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení 160.269,- Kč, eventuálně aby rozsudek odvolacího soudu v naznačeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud dále zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na jejich zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat).
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutečností známých mu z jeho úřední činnosti (množství obdobných sporů vedených vůči žalovanému městu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jiných vlastníků, na nichž se nachází veřejné prostranství, a obdobnost právní argumentace používané v daných sporech), shledává projednávanou věc co do své složitosti a významu zcela obvyklou a rutinní a dovozuje z této skutečnosti neúčelnost nákladů vynaložených na zastoupení žalovaného hlavního města Praha advokátem, nijak se neodchyluje od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, přičemž předestřenou otázku účelnosti advokátního zastoupení statutárních měst v civilním sporném řízení zjevně není nutno oproti stávající judikatuře posuzovat jinak. Dovolatelem zdůrazňovaná výše uplatněné pohledávky (612.470,70 Kč s příslušenstvím), množství obdobných žalob, jež vůči němu směřují, či vývoj relevantní judikatury pak samy o sobě nejsou okolnostmi, jež by byly způsobilé prokázat účelnost zastoupení žalovaného advokátem z důvodu právní složitosti či mimořádnosti projednávané věci. Závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného hlavního města Praha v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jiných vlastníků, na nichž se nachází veřejné prostranství (na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu založeno), ostatně vyplývá z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015), když na specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, poukázal Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 (srovnej k uvedené problematice mimo jiné též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013). Za uvedené situace se tudíž požadavek žalovaného města na náhradu výloh spojených s jeho advokátním zastoupením v projednávané věci nejeví obhajitelným.
V souladu s aktuální rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13), zdůrazňující demonstrativnost výčtu nákladů uvedeného v §137 odst. 1 o. s. ř. a možnost zahrnutí mezi tyto náklady i hotové výdaje nezastoupeného účastníka stanovené paušální částkou dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, resp. za využití novelizovaného ustanovení §151 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2015), by přitom bylo možno uvažovat o nároku statutárního města na náhradu zmíněných výloh. Leč takovouto kompenzaci procesní obrany žalovaný nepožadoval, což odpovídá tomu, že k hájení svých práv zvolil jiný postup. Účelem úpravy §137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §142 o. s. ř. je přitom nahradit výdaje účastníkem skutečně upotřebené k hájení práva (srov. přiměřeně Drápal, L., Bureš, J. a kol . Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 978), nikoliv náklady hypotetické, k jejichž vynaložení mohlo dojít, uplatňoval-li by svá procesní práva odlišně.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání, pokud jím žalovaný brojil vůči závěru, že náklady na jeho zastoupení advokátem nebyly za řízení vynaloženy účelně, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání ovšem Nejvyšší soud shledal přípustným (§237 o. s. ř.) v části směřující vůči výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. negativně rozhodnuto o požadavku žalovaného na náhradu soudního poplatku ve výši 19.522,- Kč. Při zkoumání předpokladů, za nichž lze procesně úspěšnému účastníkovi z výjimečných důvodů odepřít právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ustanovení §150 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž je třeba vzít na zřetel nejen situaci toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a jiné skutečnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Vzhledem k tomu, že dotčené ustanovení je v podstatě výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je třeba je vykládat restriktivně a jeho aplikaci zakládat na pečlivém posouzení všech rozhodných hledisek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4079/2014). Byť interpretace ustanovení §150 o. s. ř. může být Nejvyšším soudem korigována výhradně tehdy, je-li možné výklad dané normy soudy nižších stupňů pokládat za zjevně nepřiměřený (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014), nezbývá než uzavřít, že v posuzovaném případě je uvedené hledisko naplněno, neboť odvolací soud při interpretaci dané normy nereflektoval základní judikatorně přijatá východiska. Odvolací soud totiž pochybil, spokojil-li se toliko s naplněním jediného aspektu, odůvodňujícího dle jeho názoru užití ustanovení §150 o. s. ř. na posuzovaný případ (zahájení soudního řízení v poměrech nejednotného rozhodování soudů vyššího stupně o otázkách, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno), a nezabýval se dalšími judikaturou zmiňovanými okolnostmi rozhodnými z hlediska aplikace uvedeného zákonného ustanovení. V situaci, kdy soudní řízení bylo zahájeno dne 3. 1. 2012, přitom se zřetelem k tomu, že pro právní posouzení věci rozhodné právní závěry byly přijaty již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, neobstojí ani úvaha odvolacího soudu, že by snad příčinou procesního neúspěchu žalobkyně mohla být rozkolísanost rozhodovací praxe Nejvyššího či Ústavního soudu.
Z obsahu spisu se navíc podává (u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží k vadám řízení z úřední povinnosti - §242 odst. 3 o. s. ř.), že odvolací soud v rozporu se závěry vyplývajícími např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5047/2015, neumožnil účastníkům řízení vyjádřit se k eventuální aplikaci moderačního práva ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.
S ohledem na předestřené bylo tedy dovolání žalovaného v části zpochybňující rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě zaplaceného soudního poplatku z odvolání shledáno důvodným, pročež Nejvyšší soud přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku v naznačeném rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je přitom ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu