ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2633.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2633/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) A. H., V., b) M. M. W., H., c) E. W. v. B., H., d) Y. L., W., e) M. Ch.-J., N., f) A. P. v. E., Q., g) M. D., Q., h) I. O., S. P., i) M. J., O., všech zastoupených Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, za účasti České republiky – Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, o poskytnutí náhrady za znárodněný majetek , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 90/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 12 Co 201/2016-209, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobců proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 2016, č. j. 18 C 90/2013-179 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. března 2016, č. j. 18 C 90/2013-194), neboť není přípustné (srov. §243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří mezi rozhodnutí, jež jsou vypočtena v ustanovení §238a o. s. ř., a dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť relevantní otázku hmotného práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí – zda je žalobcům možno přiznat náhradu za znárodněný majetek na základě poválečných předpisů o znárodnění (zde podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků) – odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
I v nyní posuzované věci (jež se přes dovolateli tvrzené individuální okolnosti od jiných typově obdobných případů pociťované křivdy ve sféře majetkové v důsledku poválečného znárodnění principiálně neliší) uplatní se ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž se lze zmírnění majetkové křivdy, došlo-li k ní neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, domáhat toliko za podmínek stanovených restitučními předpisy (podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na který odkazuje ustanovení §2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96), čímž je možnost vznášení nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění tímto zvláštním restitučním mechanismem nápravy vytěsněna, pročež se již v současnosti uspokojení práv založených kupříkladu dekretem č. 100/1945 Sb. s úspěchem domáhat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3886/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2811/2015). Závěr o poměru restitučních předpisů (coby legis specialis) k ostatním právním předpisům sleduje též principy vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu (přiměřeně srov. např. plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., jímž byl právní názor o specialitě restitučních předpisů vztažen i na případy majetkových křivd, k nimž došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy).
K prezentovaným závěrům se Nejvyšší soud již dříve přihlásil i v případech, kdy došlo ke znárodnění majetku přímo (ex lege) na základě poválečných dekretů (dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.) v tzv. první vlně znárodnění, tj. před rozhodným obdobím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2811/2015, usnesení ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3628/2014, nebo usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3680/2016), dodávaje, že „výklad (zastávaný dovolateli), dle nějž by zákonodárce zamýšlel prostřednictvím restitučních zákonů ve výslovně upravených případech provést částečnou nápravu majetkových křivd, nezřídka za striktních podmínek a v omezeném rozsahu, zatímco v případech restituční legislativou neupravených by měly být bez dalšího poskytovány náhrady předvídané předpisy o znárodnění, by zcela popíral smysl restitučního zákonodárství jako nástroje nápravy pouze některých majetkových bezpráví“.
Uvedené závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu obstály i při přezkumu rozhodnutí obecných soudů v rovině ústavněprávní – k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3047/2015, ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/2015, ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3549/16, a ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 73/17, jimiž byly jako zjevně bezdůvodné odmítnuty ústavní stížnosti směřující i proti shora označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 137/2015, 28 Cdo 1484/2015, 28 Cdo 2811/2015 a 28 Cdo 3628/2014). K dovoteli nastolené ústavněprávní dimenzi případu nelze než ocitovat závěry artikulované Ústavním soudem i ve shora odkazovaných rozhodnutích, tedy že „systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon; bylo jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé, a to rozporná s demokratickými hodnotami, po roce 1989 napraví a jakým způsobem; pokud restituční zákonodárství stanovilo, za jakých (osobních, věcných, časových) podmínek se lze domáhat za dobu minulou nápravy újmy, není možno se domáhat nápravy jinými postupy; výjimkou není ani skutečnost, že se stěžovatelé nedovolávají obecných občanskoprávních předpisů, nýbrž poválečného právního předpisu - dekretu č. 100/1945 Sb.“ (usnesení sp. zn. III. ÚS 3729/2015, II. ÚS 73/17). Aprobován byl i ten závěr, že „bez právního vymezení nemohou (obecné soudy) o náhradě rozhodovat, a to i s ohledem na vůli zákonodárce projevenou prostřednictvím restitučních předpisů, které byly od počátku určeny a deklarovány jako nástroj ke zmírnění ‚některých‘ křivd“ (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3047/2015).
Proto Nejvyšší soud neshledal ani důvody pro jiné posouzení této v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené (a i pro danou věc relevantní) právní otázky, z čehož plyne, že není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu