ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2839.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2839/2017-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze , IČ 144 51 115, se sídlem v Praze 1, Hrad III. Nádvoří 48/2, zastoupené prof. JUDr. Dr.h.c. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným 1. F. P. , zastoupenému JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, a 2. České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 255/2015, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2017, č. j. 22 Co 441/2016-227, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 8 C 255/2015-182, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 8 C 255/2015-215, určil, že druhá žalovaná je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných pozemků (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II. a III.) i o soudním poplatku (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že 1. žalovaný je evidován jako výlučný vlastník dotčených nemovitostí, jež nabyl kupní smlouvou sjednanou s Pozemkovým fondem ČR dne 26. 10. 2007. Jako kupující měl vůči prodávajícímu nárok na převod jiného pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), v hodnotě 319.075 Kč. Řečený nárok získal v důsledku vícerého postoupení pohledávky zprvu svědčící B. T., jenž byl původní oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě. Všechny pozemky představující předmět smlouvy náležely v minulosti právní předchůdkyni žalobkyně – Proboštské kapitule sv. Víta v Praze a do vlastnictví státu přešly na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 4. 1948, jímž byla revidována pozemková reforma dle zákona č. 142/1947 Sb. Okresní soud považoval žalobkyni za osobu oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a jí uplatněnou žalobu dle §18 odst. 1 tohoto zákona shledal důvodnou, poněvadž k převodu vlastnictví kupní smlouvou došlo v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě, přičemž vyhovění žalobě nebrání ani dobrá víra na straně 1. žalovaného.
K odvolání obou žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 22 Co 441/2016-227, ve výroku IV. změnil, ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, připomněl, že veškeré sporné pozemky jsou historickým církevním majetkem, dispozici s nímž zákon vylučoval. Uzavřenou kupní smlouvu označil za právní úkon učiněný contra legem, jejž stíhá absolutní neplatnost podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Vyzdvihuje účel ustanovení §29 zákona o půdě a odkazuje na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, neshledal v dané věci okolnosti opodstatňující suspendování blokačních účinků posledně jmenované normy. Konstatoval, že v poměrech projednávané pře nelze vlastnickému právu 1. žalovaného přiznat ochranu, neboť není původním restituentem ani do dotčených pozemků nikterak neinvestoval, pročež jej není důvodu favorizovat na úkor žalobkyně, jíž náleží primární restituční nárok odůvodňující zásah do již provedeného majetkového přesunu. Svou úvahu ústící v potvrzení rozhodnutí okresního soudu pak podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí dovoláním 1. žalovaný, maje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro přítomnost otázky, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Nesouhlasí s náhledem odvolacího soudu, jenž s odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4546/2015 preferoval restituční nárok žalobkyně a zohlednil přitom především skutečnost, že 1. žalovaný není původním restituentem, nýbrž svůj nárok získal postoupením. Upozorňuje na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu k otázce nabývání vlastnického práva od nevlastníka, vyjadřuje přesvědčení, že v dané věci by za přihlédnutí k veškerým souvislostem sporu (zejména dobré víře 1. žalovaného jakožto restituenta v jednání orgánů veřejné moci) měly být suspendovány blokační účinky §29 zákona o půdě. Nejvyššímu soudu proto navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude žaloba zamítnuta.
Dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu též 2. žalovaná, spatřujíc jeho přípustnost v odklonu krajského soudu od ustálené judikatorní praxe soudu Nejvyššího, a to konkrétně stran výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a o. s. ř. Nesouhlasíc s právním hodnocením kupní smlouvy jako neplatné, poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, z něhož vyplývá, že účelem zákona č. 428/2012 Sb. nebyla náprava veškerých majetkových křivd církví a náboženských společností. Uvažuje-li se pak o jejich legitimním očekávání v odčinění bezpráví realizovaných na jejich majetku za minulého režimu, je nutné brát v potaz i legitimní očekávání žalovaného 1. a jeho víru v platnost kupní smlouvy uzavírané s právním předchůdcem 2. žalované. Obdobně jako 1. žalovaný poukazuje dále i dovolatelka na judikaturu Ústavního soudu k otázce nabývání vlastnického práva od nevlastníka, akcentujíc význam dobré víry nabyvatele. Vzhledem k předestřeným důvodům požaduje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oba dovolatelé rovněž zmínili institut finanční náhrady ve smyslu §15 zákona č. 428/2012 Sb.
Při rozhodování o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenou podle §241 odst. 1, resp. jednající ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žádné z dovolání ovšem za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení považovat nelze.
Ve světle okolností nyní projednávané pře, v níž je řešen střet nároků dvou osob v postavení restituentů, i dovolateli přednesených argumentů se předně jeví vhodným připomenout recentní judikaturu Nejvyššího soudu (zejména jeho usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5850/2016, či rozsudek ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015), v níž vyřčené konkluze k účinkům §29 zákona o půdě aproboval i Ústavní soud (srov. především jeho nálezy ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). Ve shora jmenovaných rozhodnutích byl přijat závěr, dle něhož je v naznačených případech spíše třeba poskytnout ochranu původnímu vlastníku daného majetku, než pozdějšímu nabyvateli (byť by své právo odvozoval rovněž z restitučních předpisů), pro nějž konkrétní nemovitosti představovaly toliko náhradní plnění a jenž v případě neplatnosti kupní smlouvy jako nabývacího titulu bude i nadále disponovat nárokem na náhradu podle zákona o půdě. Souladné s obecnou ideou spravedlnosti tak bylo shledáno právě řešení preferující v obdobných situacích církevní právnickou osobu, jakožto původního vlastníka, jejž nadto se spornými nemovitostmi pojí i historické vazby, zatímco pro restituenta, ve vztahu k němuž se jedná o pozemek toliko náhradní, bude mít stejného významu i přidělení jiných pozemků na základě zachovaného restitučního nároku. V dané kauze pak nejsou dány zvláštní okolnosti, jež by snad odůvodňovaly judikaturou předvídanou suspenzi blokačních účinků §29 zákona o půdě (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn 28 Cdo 5476/2016), přičemž zmiňovaný institut finanční náhrady dle §15 zákona č. 428/2012 Sb. (jak již Nejvyšší soud podotkl v usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016) svou koncepcí a funkcí posouzení smlouvy o převodu majetku příčící se §29 zákona o půdě jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje, poněvadž ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě v případě, že jí nezákonně převedený majetek z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebude vydán (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Rovněž skutečnost, že smlouvy, kterými měly být vzpomínané pozemky převedeny ze státu na soukromé subjekty, byly sjednány s Pozemkovým fondem České republiky, coby subjektem veřejnoprávní povahy výjimečné nenastoupení blokačních účinků §29 zákona o půdě odůvodnit nemůže (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3074/2017, či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017). Úsudek odvolacího soudu pokládající kupní smlouvu za neplatnou lze proto označit za souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchylovat.
Ve výše citovaných rozhodnutích se Ústavní soud vyjádřil i k námitce dobré víry nabyvatele pozemků a k dovolateli i v nynější věci prosazované favorizaci pozdějšího dobrověrného majitele odvozujícího své vlastnické právo od nevlastníka upozornil na značnou odlišnost nynější pře od takových případů. Rozdíl spatřoval zejména v okolnosti, že subjekt dovolávající se ochrany své dobré víry (zde 1. žalovaný) byl sám jednou ze stran absolutně neplatného právního jednání, přičemž s odkazem na svůj nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 56, připomněl, že k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi). Je proto zjevné, že není možné přisvědčit argumentům dovolatelů orientovaným nastíněným směrem.
Vymezuje-li pak žalovaný 1. přípustnost dovolání potřebou odlišného vyřešení dovolacím soudem již posuzovaného problému, nelze z jeho pouhého nesouhlasu s právním řešením dané věci odvolacím soudem a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, jenž nutno dodat důsledně sleduje dosavadní praxi dovolacího i Ústavního soudu, konkrétně vyčíst, jakým odlišným směrem by se dle jeho mínění judikatura měla nadále ubírat.
Avizuje-li potom 2. žalovaná odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu příslušných ustanovení o. s. ř. (§135 odst. 2 a §159a o. s. ř.), nemůže ani tato její námitka přípustnost dovolání založit, neboť na jejich interpretaci nyní napadené rozhodnutí nespočívá, a není tak co do své věcné správnosti ohroženo její eventuální nepřiléhavostí. Další judikaturu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, či názory dovolacího soudu, jimž by se náhled odvolacího soudu příčil, neuvádí.
Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že ani jeden z dovolatelů ve svém podání nenastolil žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než obě dovolání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu