ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3890.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3890/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Ing. P. K. , P., zastoupené Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 2170/161, proti žalovanému Ing. M. K. , P., Nosická 2390/10, zastoupenému JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, o zaplacení 207 346 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 55/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2015, č. j. 22 Co 286/2015-137, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu ve výroku pod bodem II, jímž tento soudu zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 5 C 55/2012-85 ve výroku pod bodem I o zamítnutí žaloby co do částky 197 353 Kč a k ní se vztahujícímu příslušenství, jakož i v závislém nákladovém výroku pod bodem III, a v uvedeném rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), neboť není přípustné (dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu – navzdory mínění dovolatele – nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Přes nikoliv zcela jednoznačné vymezení přípustnosti dovolání (dává-li snad dovolatel dovolacímu soudu v prvé otázce hmotného práva na zvážení více hledisek dle ustanovení §237 o. s. ř., jež takto zmiňuje v příslušné pasáži článku III dovolání – k vymezení přípustnosti dovolání srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), sluší se v obecné rovině k dovolatelem formulované otázce (týkající se určení doby vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, jenž odpadl, na jejímž řešení pak závisí i posouzení relevatní otázky promlčení práva) uvést následující.
Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4189, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007).
V dané procesní situaci, kdy dovoláním není zpochybňována právní kvalifikace uplatněného práva (a to ani co do naplnění konkrétní skutkové podstaty bezdůvodného obohacení uplatněné při zjištění, že žalobkyně investovala peněžitý obnos do bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného na základě dohody těchto účastníků s vidinou časově neomezeného společného soužití a bydlení), není nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného (vlastníka bytové jednotky) mohlo dojít právě v okamžiku, kdy účastníci zrušili společné soužití a společné užívání dotčené bytové jednotky (a kdy tedy odpadl právní důvod investic) a takový závěr se nepříčí ani ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, řešící danou otázku za podobných skutkových okolností (z ní srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009).
Předestírá-li pak dovolatel v dovolání další skutečnosti, z nichž dovozuje, že k právně relevantnímu projevu vůle účastníků (či některého z nich) směřujícímu k ukončení jejich dohody (jež vedle poskytnutí investic předpokládala i existenci společného soužití) došlo již před odvolacím soudem uvažovanou dobou, jde v tomto směru víceméně o kritiku skutkových zjištění, z nichž při právním posouzení věci odvolací soud vycházel, nikoliv o otázky týkající se výkladu a aplikace pro posouzení věci relevantních norem hmotného práva – ustanovení §451 odst. 2 a §107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013) – dále jen „obč. zák.“. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu znovu srovnej již výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K dalším žalobcem v dovolání akcentovaným skutečnostem (předestření dalších skutečností o chování žalobkyně za trvání společného soužití a jejich hodnocení v rovině morální, pokud nemají přímý vztah k okolnostem týkajícím se právního důvodu investic a jeho odpadnutí) odvolací soud přiléhavě odkázal na korektiv dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.) s tím, že pro posuzování těchto otázek (jež jsou i zde do značné míry skutkové povahy a nejde o kvalifikované otázky právní) je otevřen prostor v dalším řízení pokračujícím před soudem prvního stupně po kasaci jeho rozhodnutí.
Obdobný závěr platí i pro dovolatelem uplatňované námitky vůči odvolacím soudem předběžně a ryze okrajově zmiňované, blíže neodůvodněné metodice pro určení rozsahu bezdůvodného obohacení, jež pak nepatří k nosným důvodům rozhodnutí (to je založeno na závěru, že žalobkyní uplatněné právo promlčeno není a pouze proto se rozhodnutí soudu prvního stupně, jež vychází z jiného závěru bez zkoumání dalších relevantních okolností, ruší). I v této souvislosti zdůrazňuje se pak význam konkrétních skutkových zjištění o obsahu dohody účastníků a rozsahu na jejím základě provedených investic (s tím, že rozsah bezdůvodného obohacení má pochopitelně odpovídat míře majetkového prospěchu obohaceného, nikoli újmě, již utrpěl ochuzený), nehledě na další, dle odvolacího soudu možné kompenzabilní nároky na straně žalovaného (kdy ani tyto otázky nejsou předmětem dovolacího přezkumu, s ohledem na rozsah vymezený dovoláním).
Tedy již proto, že na řešení otázek týkajících se rozsahu vydání bezdůvodného obohacení kasační rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně na něm nezávisí), nelze ani pro tyto otázky (jejichž řešení bylo by v dané fázi řízení předčasné a ryze akademické, nadto nemající oporu v soudem dosud učiněných zjištěních) založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu