ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4389.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4389/2017-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. M., P., b) O. Ž., P., zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o náhradě nákladů řízení , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 130 EC 259/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2017, č. j. 35 Co 477/2014-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. května 2014, č. j. 130 EC 259/2011-86, potvrzen v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit každému žalobci 39.695 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a jinak změněn tak, že se žaloba o zaplacení dalších 344.675 Kč se specifikovanými úroky z prodlení každému ze žalobců zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo žalobcům uloženo, aby žalovanému nahradili náklady řízení tvořené zaplacenými soudními poplatky v rozsahu 26.200 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel brojil vůči nákladovému výroku II., upozorňuje, že mu tímto výrokem nebyla přiznána náhrada nákladů řízení v částce přesahující 50.000 Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále i jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky procesního práva, na jejichž vyřešení rozhodnutí v napadeném rozsahu závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatel předložil k řešení procesněprávní otázku účelnosti nákladů advokátního zastoupení statutárního města. Vyjadřoval přitom přesvědčení, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozhodnutími ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1912/2015 a ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014. Za dosud neřešenou současně považoval otázku účelnosti advokátního zastoupení statutárního města za dovolacího řízení, respektive za řízení, v němž bylo rozhodování soudů nižšího stupně ovlivněno odlišným závazným právním názorem dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního opakovaně přiklání k (dovolateli dle jeho vlastního vyjádření dobře známému) názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nelze tedy náklady na jejich zastoupení advokátem považovat za náklady účelně vynaložené (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat).
Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníku stavby umístěné na cizím pozemku, respektive dosaženého obecným užíváním veřejného prostranství nacházejícího se na pozemku žalující osoby, jež se posuzovanými skutkovými okolnostmi ani právním posouzením nijak nevymyká obdobným sporům, jichž se žalované hlavní město Praha účastní, dovozuje neúčelnost jím vynaložených nákladů na zastoupení advokátem, nijak se od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu neodchyluje, přičemž předestřenou otázku účelnosti advokátního zastoupení statutárních měst v civilním sporném řízení zjevně není nutno oproti stávající judikatuře posuzovat jinak. Postupný vývoj relevantní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1934/2016) ani účast žalovaného v dovolacím řízení (srov. odůvodnění nákladových výroků např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2394/2016, nebo ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5002/2016) přitom samy o sobě nejsou okolnostmi, jež by byly způsobilé prokázat účelnost zastoupení žalovaného advokátem z důvodu právní složitosti či mimořádnosti projednávané věci. Závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného hlavního města Prahy v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jiných vlastníků, na nichž se nachází veřejné prostranství (na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo přisvědčeno obraně žalovaného, založeno), ostatně vyplývá z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015), když na specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, poukázal Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 (srovnej k uvedené problematice mimo jiné též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013). Za uvedené situace se tudíž požadavek žalovaného města na náhradu výloh spojených s jeho advokátním zastoupením v projednávané věci nejeví obhajitelným.
Dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015, přitom v souladu s výše citovanou judikaturou akcentuje princip, dle něhož náklady advokátního zastoupení statutárního města zásadně nelze považovat za účelně vynaložené. V dovolání citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, a ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1912/2015, jsou pak v souladu s výše uvedenými judikáty založena na obecném závěru, že náklady spojené se zastoupením účastníka advokátem nelze vždy (bez dalšího) považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.
V souladu s aktuální rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13), zdůrazňující demonstrativnost výčtu nákladů uvedeného v §137 odst. 1 o. s. ř. a možnost zahrnutí mezi tyto náklady i hotové výdaje nezastoupeného účastníka stanovené paušální částkou dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, resp. za využití novelizovaného ustanovení §151 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2015), by konečně bylo možno uvažovat o nároku statutárního města na náhradu zmíněných výloh. Leč takováto kompenzace procesní obrany žalovanému nepřísluší, neboť k hájení svých práv zvolil jiný postup (jsa zastoupen zvoleným advokátem). Účelem úpravy §137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §142 o. s. ř. je totiž nahradit výdaje účastníkem skutečně upotřebené k hájení práva (srov. přiměřeně Drápal, L., Bureš, J. a kol . Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 978), nikoliv náklady hypotetické, k jejichž vynaložení mohlo dojít, uplatňoval-li by svá procesní práva odlišně.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzované věci naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší. Žalobcům, kteří se k dovolání písemně nevyjádřili, pak v daném stádiu řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu