ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4484.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4484/2017-389
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce R. H. , O., zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované K. H. , D., zastoupené JUDr. Sylvou Chalupovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Hroní Lán 29, o zaplacení 180 738 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 115/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. února 2017, č. j. 12 Co 331/2016-301, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalovaná dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2016, č. j. 16 C 115/2014-228, jímž tento soud (ve věci samé) uložil žalované zaplatit žalobci částku 149 900 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 1. článku II. přechodných ustanovením zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, ovšem ani řádné vymezení důvodů dovolání, a kdy absenci těchto (obligatorních) náležitostí dovolání (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné (podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013) proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále pak např. již usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citované), usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu (k otázce obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání) pak srovnej např. i usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu)].
Příslušná pasáž dovolání (článek I, odstavce 4 a 5) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Při vymezení důvodu dovolání (byť jej podřazuje ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) pak dovolatelka evidentně vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud co do zjištění okolností o rozsahu bezesmluvního užívání věci (bytu) žalovanou, jenž byl v rozhodné době (a to nesporně) již v žalobcově vlastnictví, či okolností, jež vedly soudy nižších stupňů k hodnotícímu závěru, že uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobcem nelze kvalifikovat jako výkon práva rozporný s dobrými mravy. K posléze označené otázce (o aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů v nyní souzené věci, se zřetelem na její specifičnost) sluší se pak připomenout rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž oprávnění aplikovat ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy mělo by z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu; dovolací soud mohl by tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011) a o takový případ – vycházeje z odvolacím soudem akcentovaných okolností, zahrnujících v to i výsledek sporů účastníků o vrácení daru či o vyklizení bytu žalovanou – evidentně nejde.
Vůči výrokům o náhradě nákladů řízení pak dovolatelka již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – vůbec nevznáší.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobci, jenž měl by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení v zásadě právo, v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Z důvodu neprojednatelnosti dovolání nebylo pak možno vyhovět ani dovolatelkou současně podanému návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí podle §243 písm. a) o. s. ř., který tak sdílí osud (vadného) dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu