ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4698.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4698/2015-537
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. P. , IČO 11027886, se sídlem v Praze 6, Opuková 175/40, zastoupeného JUDr. Mgr. Jaromírem Peterou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti žalovanému R. N. , H. K., zastoupenému Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 117 C 48/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2015, č. j. 24 Co 213/2015-477, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 342 Kč k rukám JUDr. Mgr. Jaromíra Petery, advokáta v Hradci Králové, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 12. 2014, č. j.
117 C 48/2010-434, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalobce se domáhal vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v kauci, kterou zaplatil žalovanému na základě smlouvy o budoucí smlouvě o nájmu nebytových prostor (dále jen „smlouva o budoucí smlouvě“), od níž žalobce posléze odstoupil, protože žalovaný neprovedl do určité doby rekolaudaci nebytových prostor, jež měly být předmětem nájemní smlouvy, na zubní ordinaci, přestože žalobce mu řádně předložil projekt úprav. Soud předně dovodil, že termínem „projekt zubní ordinace“ nebyla myšlena kompletní projektová dokumentace ve smyslu stavebně technických předpisů, ale pouze nárys rozmístění zubařských křesel v prostoru včetně jejich vývodů, a ten žalobce předložil. Žalovaný naopak nepřipravil nebytové prostory tak, aby byly schopny užívání, a proto žalobce od smlouvy o budoucí smlouvě odstoupil důvodně. Žalovaný žalobci nevrátil zaplacenou kauci, a proto je návrh na vrácení kauce s příslušenstvím důvodný a žalovaný je povinen žalobci vydat podle §457 obč. zák. to, co na základě zrušené smlouvy obdržel. Soud nepřisvědčil námitce žalovaného na započtení nákladů v podobě nerealizovaného nájmu na pohledávku žalobce z důvodu nekonkrétnosti. Kromě toho nájemní prostory nejprve nebyly způsobilé k pronájmu a následně je žalovaný pronajal jinému subjektu, takže nemohl utrpět v souvislosti s nepronajmutím těchto prostor žádnou škodu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 6. 2015, č. j.
24 Co 213/2015-477, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ze smlouvy o budoucí smlouvě vyplynulo, že právo žalobce jakožto nájemce na odstoupení od smlouvy bylo vázáno výlučně na objektivní skutečnost, že předmětné nebytové prostory nebudou žalovaným jakožto pronajímatelem zkolaudovány na zubní ordinaci nejpozději do 30. 6. 2009, k čemuž nedošlo. Přestože se žalobce zavázal poskytnout součinnost ke změně účelu užívání nebytových prostor, nemělo to žádný význam pro jeho možnost odstoupit od smlouvy, a posuzování této otázky bylo nadbytečné. Žalobce tedy platně odstoupil od smlouvy, jež se tím od počátku zrušila, čímž odpadl právní důvod plnění, na základě nějž žalovaný obdržel kauci 400 000 Kč, a proto je povinen žalobci tuto kauci vrátit jako bezdůvodné obohacení. Bez ohledu na výše uvedené má krajský soud za to, že smlouva je jako celek od samého počátku absolutně neplatná pro neurčitost, neboť v ní nebyla s určitostí sjednána doba, do kdy má být uzavřena vlastní nájemní smlouva k nebytovým prostorám, jakožto podstatná náležitost smlouvy o smlouvě budoucí. Uzavření nájemní smlouvy bylo vázáno na splnění odkládací podmínky, o níž nebylo v době uzavření smlouvy jisté, zda vůbec a kdy v budoucnu nastane, přičemž splnění této podmínky záviselo na nejistém rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný je proto povinen vrátit žalobci žalovanou částku i jako bezdůvodné obohacení z neplatného právního úkonu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z následujících otázek. Předně vymezuje otázku doposud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a sice zda je poskytnutí součinnosti ke splnění konkrétní povinnosti podle smlouvy podmínkou pro vznik práva odstoupit od smlouvy v důsledku prodlení druhé strany se splněním té povinnosti, k níž se váže povinnost součinnosti odstupující strany. Odvolací soud dospěl k závěru, že nikoliv, takový výklad však odporuje §520 obč. zák. Dovolatel reálně nemohl provést kolaudaci prostor bez součinnosti žalobce, proto se nemohl dostat do prodlení, pokud žalobce tuto součinnost neposkytl. V souvislosti s tím, zda žalobce splnil svoji povinnost poskytnout dovolateli součinnost, vznáší dovolatel otázku výkladu pojmu „projekt“. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, přitom vyplývá, že není podstatné, jak je pojem projekt definován v předpisech stavebního řízení, ale jaký význam je tomuto pojmu přikládán v obchodním styku a jaká je vůle jednajících osob. Soud měl při výkladu tohoto pojmu zohlednit skutečnost, že žalobce dovolateli zasílal vizualizace až do 27. 5. 2009, jakož i to, že žalobce žádal dovolatele, aby s rekonstrukcí počkal do doby, kdy budou vizualizace ordinací kompletní. Soud tedy dospěl k nesprávnému právnímu posouzení otázky, jak má být vykládán pojem „projekt“, a na základě toho i k závěru, že žalobce řádně splnil svou povinnost poskytnout nezbytnou součinnost. Soud neaplikoval §35 odst. 2 obč. zák., čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 12/2004). V návaznosti na to dovolatel namítl zásah do práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že soud nevyhověl jeho důkazním návrhům vztahujícím se k výkladu pojmu projekt užitému ve smlouvě. Dále dovolatel poukázal na otázku platnosti smlouvy o smlouvě budoucí, pokud doba, dokdy má být uzavřena vlastní nájemní smlouva, je stanovena tak, že nájemní smlouva má být uzavřena do jednoho měsíce od právní moci kolaudace nebytových prostor na zubní ordinaci. Odvolací soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy pro neurčitost, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu; viz rozsudek ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99, v němž dovolací soud řešil otázku platnosti smlouvy o smlouvě budoucí, která měla být uzavřena do určité doby od okamžiku rozhodnutí určitého orgánu, ač nebylo jisté, zda takové rozhodnutí bude vydáno. Dovolatel rovněž poukazuje na zásadu, že je nutno posuzovat, zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětná smlouva byla považována za neplatnou, a na zásadu přednosti takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, jež jsou dovozovány judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu.
Žalobce ve vyjádření k dovolání předně namítl jeho nepřípustnost. Soudy obou instancí se řádně zabývaly výkladem pojmu „projekt“, přičemž soud prvního stupně provedl k této otázce rozsáhlé dokazování. Podklady, které žalobce zaslal dovolateli, byly dostatečné pro zahájení stavebních prací a pro zadání zpracování projektové dokumentace pro stavební řízení. Povinnost provést kolaudaci v první polovině roku 2009 nebyla vázána na součinnost žalobce, resp. bylo jednoznačně smluveno (bez dalšího) právo žalobce na odstoupení v případě, že v této lhůtě nebude provedena kolaudace. Žalobce se ztotožnil i se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy pro neurčitost lhůty pro uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor. Obecně lze určení lhůty spojovat s určitou budoucí událostí, která může, ale nemusí nastat, přesto však musí být v textu smlouvy o budoucí smlouvě existovat určité nejzazší datum, do kterého je třeba provést kolaudaci.
Žalovaný v replice k vyjádření žalobce nad rámec výše řečeného upozornil na jiné řízení vedené mezi účastníky u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 165/2016, v němž Městský soud v Praze dovodil, že pro právo budoucího nájemce odstoupit od smlouvy pro prodlení pronajímatele s provedením kolaudace je rozhodná součinnost nájemce předložením projektu.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k posouzení jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou platnosti smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu neurčitosti ujednání doby, dokdy měla být uzavřena hlavní nájemní smlouva, neboť na jejím vyřešení závisela případnost dalších dovolacích otázek.
Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (§37 odst. 1 obč. zák.). Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný,
je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005). Obecně se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy ( pactum de contrahendo ) zakládá mezi subjekty smluvní (kontraktační) povinnost. Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že si její subjekty v souladu s širokou smluvní svobodou písemně shodně a tím závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou budoucí realizační smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). K platnosti smlouvy o smlouvě budoucí stačí dohoda účastníků o podstatných náležitostech zamýšlené smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2012). Doba k uzavření hlavní smlouvy je postavena naroveň ujednání o podstatných náležitostech (srov. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 4087/2008, cit. výše).
Při výkladu právních úkonů je nutno přihlížet k tomu, že jejich autoři, často laici, nejsou schopni ve smluvním textu dohodnout podstatu závazku pomocí pregnantní terminologie. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy proto nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť zasahují do smluvní svobody občana vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu smluvní volnosti (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny). Jedním ze základních principů výkladu smluv je proto přednost výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li oba tyto výklady možné. V duchu těchto zásad dospěl Ústavní soud k závěru o dostatečné určitosti a platnosti ujednání o době pro uzavření hlavní smlouvy ve znění, že „kupní smlouva bude uzavřena po vyřešení majetkoprávních vztahů k pozemkům náležejícím k obytnému domu“. Z celkových okolností jím posuzovaného případu totiž bylo zřejmé, že smluvními stranami dohodnutá a definovaná lhůta byla v době uzavření smlouvy srozumitelná, jasná a přijatelná oběma účastníkům řízení (nález Ústavního soudu dne 8. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2095/14, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 190/2014).
Obdobným způsobem dovolací soud postupoval při úvaze o ujednání, kterým se smluvní strany v nyní řešené věci zavázaly uzavřít hlavní smlouvu o nájmu „do jednoho měsíce po právní moci kolaudace na výše uvedené zubní ordinace“. Ve srovnání s ujednáním citovaným výše v nálezu Ústavního soudu je toto ujednání formulováno dokonce ještě určitěji, neboť stanoví přesnou dobu (jeden měsíc), v rámci které po splnění odkládací podmínky (právní moci kolaudačního souhlasu), má být uzavřena hlavní nájemní smlouva. Dobu takto ujednanou dovolací soud pokládá za dostatečně určitou, srozumitelnou a jasnou jak pro oba účastníky řízení, tak navenek, přičemž je logické, že nejistá doba (ve smyslu přesného dne či okamžiku), kdy v budoucnu nastane určitá skutečnost, je pro obsah smlouvy o smlouvě budoucí, právě pro její specifický charakter, v případech, jako je věc posuzovaná, naopak typická, aniž by mohla vést k závěru o neurčitosti takového ujednání. Argumentu odvolacího soudu, že doba uzavření hlavní nájemní smlouvy vázaná na vydání rozhodnutí stavebním úřadem není stanovena určitým způsobem, protože je závislá na budoucí nejisté události, tedy pomíjí specifičnost daného kontraktu (a faktickou nemožnost uvést termín přesnější) a lze k tomu dále uvést, že zákonná úprava nabízí řešení pro situaci, kdy se okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, změnily do té míry, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena (viz §50a odst. 3 obč. zák.). Za takovou situaci lze nepochybně považovat právě případ, kdy by stavební úřad nevydal kolaudační souhlas a ve smlouvě předpokládaná budoucí nejistá událost by nenastala.
Lze tedy uzavřít, že sporné ujednání je určité a smlouva o budoucí smlouvě platná, a proto bylo možno se zabývat otázkou, zda bylo poskytnutí součinnosti ze strany žalobce ke splnění smluvní povinnosti dovolatele podmínkou pro vznik práva žalobce odstoupit od smlouvy z důvodu prodlení dovolatele se splněním povinnosti, k níž měl žalobce poskytnout součinnost, a pokud ano, zda žalobce tuto svou povinnost splnil předložením daného projektu zubní ordinace.
Z ustanovení §520 obč. zák. vyplývá, že k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Jde-li o plnění věci, nese věřitel nebezpečí její ztráty, zničení nebo poškození.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že závisí na obsahu závazkového právního vztahu, zda vůbec, popřípadě jaké součinnosti věřitele ke splnění dluhu je zapotřebí, a která je fakticky ke splnění závazku nutná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 337/2012). Kromě součinnosti stanovené zákonem či sjednané smluvně může jít o různé úkony věřitele, bez nichž nelze závazek splnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3994/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2131/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Cdo 1842/2008).
Z povahy závazku a obsahu smlouvy o smlouvě budoucí i zamýšleného účelu využití předmětných prostor nepochybně vyplývá, že žalobcova součinnost ke splnění povinnosti dovolatele byla nezbytná, a to pro specifičnost zařízení, která měla být do ordinací umístěna, i pro skutečnost, že žalobce – budoucí nájemce – je zubařem, který měl provozovat v zubních ordinacích lékařskou praxi. Ve světle citované judikatury tedy dovolací soud uzavírá, že poskytnutí součinnosti žalobce, jakožto povinnosti, ke které se zavázal ve smlouvě o budoucí smlouvě, bylo nezbytnou podmínkou toho, aby bylo možno uvažovat o prodlení odvolatele s plněním své povinnosti rekolaudovat nebytové prostory na zubní ordinaci. Odvolací soud tedy tuto dílčí otázku vyřešil v rozporu s citovanými judikatorními závěry, pokud dovodil, že právo žalobce na odstoupení od smlouvy o budoucí smlouvě bylo vázáno výlučně a jen na objektivní skutečnost, že nebytové prostory nebudou zkolaudovány do určité doby na zubní ordinace, a že možnost odstoupení nebyla vázána na jakékoliv jeho předchozí jednání či poskytnutí součinnosti.
Zbývá tedy posoudit, zda žalobce dovolateli potřebnou součinnost poskytl. Žalovaný sám označil otázku, zda mu žalobce předložil či nepředložil projekt, za skutkovou, vědom si toho, že dovolací soud není k posouzení takové otázky příslušný. V rámci své argumentace proto vznesl otázku výkladu pojmu „projekt“ užitého ve smlouvě o smlouvě budoucí. Jádro dovolatelovy argumentace směřuje k tomu, že soudy měly při výkladu tohoto pojmu zohlednit skutečnost, že žalobce zasílal různá upřesnění a vizualizace vybavení ordinací také po datu určeném k předložení projektu, i to, že žalobce žádal o vyčkání s provedením rekonstrukce do doby zkompletování vizualizací. Dovolatel proto tvrdí, že žalobce mu ve stanovené lhůtě do 28. 2. 2009 nepředložil svou představu toho, jak by nebytové prostory měly být stavebně uspořádány a vybaveny, a že i kdyby byl výklad pojmu „projekt“ provedený odvolacím soudem správný, zjištěný skutkový stav neodpovídá závěru, že mu takový projekt žalobce předložil ve stanovené lhůtě (což je opět otázka toliko skutková, kterou ovšem dovolacímu přezkoumat nepřísluší).
Soudy vyšly z toho, že ve smlouvě o budoucí smlouvě se dovolatel zavázal provést kolaudaci předmětných prostor na zubní ordinace do první poloviny roku 2009, a to při součinnosti nájemce – žalobce, který měl nejpozději do 28. 2. 2009 předložit projekt zubní ordinace (viz článek I smlouvy o budoucí smlouvě, in fine ). Žalobce, resp. jeho jménem projektant Milan Kupka, zaslal dovolateli dne 16. 2. 2009 výkres a technický popis, tuto skutečnost strany nesporují. Přestože žalobce, případně osoby jednající jeho jménem, několikrát v období od konce dubna 2009 zhruba do poloviny června 2009 zasílali dovolateli ještě různá upřesnění, je nutno uzavřít, že tyto podklady (vizualizace nábytku, zpřesnění počtu umyvadel či zásuvek) sice byly potřebné pro efektivní provedení stavebních prací a rekonstrukce prostor, nicméně nepředstavovaly podklady nezbytné pro provedení kolaudace nebytových prostor na zubní ordinaci. Žalobce se přitom zavázal poskytovat v dohodnuté době součinnost při činnosti směřující ke kolaudaci prostor, a jeho právo na odstoupení od smlouvy o budoucí smlouvě se vázalo na zajištění kolaudace dovolatelem, nikoliv na provedení samotné rekonstrukce. Závěru (právnímu) o poskytnutí součinnosti ve stanovené lhůtě podle Nejvyššího soudu ničeho nelze vytknout, a pokud dovolatel nezajistil kolaudaci prostor ve stanoveném termínu, vzniklo žalobci právo odstoupit od smlouvy o budoucí smlouvě, které využil. Dovolatel je proto povinen vydat žalobci přijatou kauci jako bezdůvodné obohacení podle §457 obč. zák.
Co se týče námitky zásahu do práva na spravedlivý proces, který měl spočívat v zamítnutí důkazních návrhů, které se vztahovaly k výkladu pojmu projekt, dovolací soud odkazuje na §120 o. s. ř., dle kterého soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud prvního stupně, v jehož ingerenci především je nalézací řízení, podrobně a pečlivě odůvodnil, proč zamítl provedení dalších důkazů a dovolací soud jeho odůvodnění nemá čeho vytknout, při zdůraznění toho, že důkazy, které soud provedl, byly z hlediska §132 o. s. ř. hodnoceny korektně a z hlediska potřebných zjištění lze mít taktéž provedené dokazování za dostatečné.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. v otázce platnosti smlouvy o smlouvě budoucí a v otázce vztahu součinnosti žalobce a prodlení dovolatele, neshledal jej však důvodným. Navzdory nesprávnému posouzení dílčích otázek odvolacím soudem dovolací soud uzavřel, že v meritu věci je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Za situace, kdy dovolatel netvrdil a kdy dovolací soud z obsahu spisu neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečností) ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud povinen v případě přípustného dovolání přihlížet z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §8 a §7 bodu 6 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9 900 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a po připočtení 21% DPH má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12 342 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu