ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5056.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5056/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) Bc. I. K. , a b) P. K. , obou P., zastoupených JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení 873 900 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 245/2011, o dovolání žalobců i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2015, č. j. 30 Co 198/2015-171, takto:
I. Dovolání žalobců i žalovaného se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. prosince 2014, č. j. 30 C 245/2011-139, ve výroku pod bodem I, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení částky 873 900 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco ve výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně změnil „jen tak“, že výše nákladů, jíž jsou povinni žalobci společně a nerozdílně zaplatit žalovanému, činí 1 800 Kč, „jinak“ rozsudek i v tomto výroku potvrdil (vše výrokem II) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaný.
Žalobci dovoláním napadají rozhodnutí ve věci samé, zpochybňujíce přitom závěr odvolacího soudu, že v souzené věci nevzniklo jinému na jejich úkor bezdůvodné obohacení (užíváním pozemku parc. č. 4555/1 v kat. území M. v jejich vlastnictví, jenž je podle zjištění soudů nižších stupňů pozemkem lesním) a argumentujíce dále i tak, že je to právě žalovaný (hlavní město Praha), jenž je povinen k vydání bezdůvodného obohacení a jenž je tak ve sporu pasivně legitimován.
Žalovaný dovoláním brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy kritizuje závěr, že mu s ohledem na jeho poměry a postavení (jako hlavního města) nelze přiznat náhradu nákladů vynaložených v řízení na advokátní zastoupení, totiž že tyto náklady nelze v tomto případě pokládat za účelně vynaložené.
Nejvyšší soud dovolání obou procesních stran odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť nejsou přípustná, protože dovoláním napadená rozhodnutí odvolacího soudu totiž nepatří do okruhu usnesení uvedených v §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti nim nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť otázky hmotného a procesního práva, na jejichž vyřešení napadená rozhodnutí závisejí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených otázek.
K otázkám hmotného práva, jež kladou žalobci ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé, dovolací soud zásadně odkazuje na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016, jež bylo vydáno ve skutkově a právně podobné věci těchže účastníků (jež se od nyní posuzované věci liší toliko obdobím, za nějž je nárokována náhrada za užívání pozemku z titulu bezdůvodného obohacení), včetně další judikatury dovolacího soudu odkazované v tomto již dříve vydaném rozhodnutí. V něm se dovolací soud vyslovil i k opětovně nastolené otázce významu obecně závazných vyhlášek žalovaného, pokud jimi byl sporný pozemek řazen mezi veřejná prostranství, odkazuje přitom i na judikaturu, jež akcentuje, že prostor splňující zákonné znaky dané §34 zákona č. 128/2000 Sb. je veřejným prostranstvím ex lege (srov. například nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaný pod č. 211/2005 Sb., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013) a kdy příslušná obecně závazná vyhláška může tak nanejvýše deklarovat již existující stav (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005), jejž však není způsobilá změnit. Ve světle výše uvedeného není tedy podstatná ani žalobci zdůrazňovaná okolnost o zahrnutí předmětného pozemku vyhláškou žalovaného mezi lokality, jejichž (zvláštní) užívání podléhá poplatku za užívání veřejného prostranství.
Přitom i v nyní souzené věci vychází odvolací soud ze zjištění, že předmětný pozemek je pozemkem určeným k plnění funkce lesa [§3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů] a že žalobcům (nad rámec omezení plynoucích z institutu obecného užívání lesů; srov. §19 odst. 1 cit. zákona) žádné další omezení neplyne (tím méně omezení mající původ v činnosti žalované), k čemuž Nejvyšší soud i zde poukazuje na judikaturou Ústavního soudu (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1133/16, či ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 2152/15, nebo jeho plenární nález ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03) a Nejvyššího soudu (viz přiměřeně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, či ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014) zdůrazňovanou skutečnost, že vlastnické právo není právem absolutně neomezeným; naopak podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod může být určitým způsobem limitováno, přičemž v souladu se závěry vyjádřenými ve vzpomínaných rozhodnutích lze příslušnou kompenzaci přiznat toliko u omezení dosahujících jisté výraznější intenzity.
Řešení rozhodné otázky hmotného práva tak není pak v rozporu ani s další, v dovolání odkazovanou judikaturou dovolacího soudu – rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, a ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, jež řeší otázku vzniku bezdůvodného obohacení obce na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem právě veřejným prostranstvím. Relevantní není ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013, řešící otázku vzniku bezdůvodného obohacení na straně vlastníka stavby – místní komunikace zbudované na cizím pozemku, ovšem ani na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007 (jímž byla řešena otázka výše náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v užívání pozemku pro jiné než podnikatelské účely bez právního titulu, za období v němž byla výše nájemného regulována cenovými předpisy), či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2691/2013 (v němž dovolací soud odklidil rozhodnutí soudů nižších stupňů z důvodu, že tyto se dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda se na dotčeném pozemku, za jehož užívání byla žádána náhrada, nacházela stavba v právním smyslu či nikoliv).
Přípustnost dovolání žalobců nemohou založit ani otázky směřující k určení subjektu legitimovaného k vydání bezdůvodného obohacení (kdy dovolatelé povinnost k vydání bezdůvodného obohacení či náhrady za něj – stejně tak jako v případě pozemků představujících veřejné prostranství – připínají příslušné obci), neboť na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud zamítl žalobu již proto, že nejsou naplněny předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení).
Jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu hodnotí Nejvyšší soud i závěry odvolacího soudu, o něž se opírá (žalovanou napadené) rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (a kdy přípustnost proti tomuto rozhodnutí je také třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř. (v situaci, kdy měla být podle dovolání odepřena dovolateli částka převyšující 50 000 Kč, jež podle §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. představuje bagatelní limit přípustnosti dovolání, který se uplatňuje i ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (ať jde již o náklady řízení vzniklé účastníkům u soudu prvního stupně či v odvolacím řízení) následuje onu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (a Ústavního soudu), jež kloní se k závěru, že i u hlavního města Prahy lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů, pročež se jím vynaložené náklady na zastoupení advokátem nepokládají za účelné, není-li v příslušném řízení prokázán opak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12). Předestřená teze si nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřuje k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídá na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat). Postup odvolacího soudu není ani v rozporu s tezemi obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 1920/14, v němž bylo obecným soudům vytknuto, že náhradu nákladů na advokátní zastoupení organizační složce státu přisoudily bez náležitého posouzení jejich potřebnosti. Právě uvážení relevantních skutečností i v nynější kauze vedlo odvolací soud k závěru o neúčelnosti výloh žalovaného na zastoupení advokátem v řízení. Zdůrazňovaný nevstřícný přístup žalobců nebo hodnocení pře coby zbytečné pak neznačí, že by snad předmětná věc vykazovala takovou míru složitosti, jež by činila požadavek žalovaného města na náhradu výloh na advokátní zastoupení obhajitelným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 399/2016). Ani tento posuzovaný případ se nijak nevymyká obvyklé agendě žalovaného (kdy se žalovaný zpravidla brání uplatněným nárokům na náhradu za bezesmluvní užívání pozemků ve vlastnictví jiných osob), nehledě na to, že u zaměstnanců vybavených právnickým vzděláním lze očekávat, že budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti hlavního města, třebaže půjde o problematiku, s níž se ve své praxi zcela standardně nesetkávají (přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13, bod 26).
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolání žalované přípustné není, je-li – jak vidno shora – relevantní otázka procesního práva, na jejímž řešení žalovanou napadené nákladové rozhodnutí vskutku závisí, vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a kdy není důvod k tomu, aby tato dovolacím soudem vyřešená otázka procesního práva byla posouzena jinak.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení, vydané v situaci, kdy dovolání obou účastníků byla odmítnuta, odůvodněno být nemusí (srov. §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu