ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5223.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5223/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně J. T. , zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63/42, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, o zaplacení částky 1 052 336 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 154/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2016, č. j. 29 Co 150/2016-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. února 2016, č. j. 27 C 154/2015-60, v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 1 052 336 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; rozsudek byl změněn toliko ve výroku o určení lhůty k plnění (vše výrokem I rozsudku), stejně tak jako ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II), a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Dovoláním není napadeno rozhodnutí z okruhu usnesení vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Řešení relevantních otázek hmotného práva napadeným rozsudkem (otázka vzniku bezdůvodného obohacení a určení jeho výše) je řešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (dle níž dochází k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku již ze samotného titulu vlastnického práva, jež zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, jenž je spolu s ostatními citovanými rozhodnutím Nejvyššího soudu – vydanými po 1. lednu 2001 – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Vlastní-li obec (žalovaná) místní komunikaci vystavěnou na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně (§9 odst. 1 věty druhé zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dále jen – „zák. č. 13/1997 Sb.“), získává v důsledku bezesmluvního užívání zastavěných pozemků na úkor žalobkyně majetkový prospěch (plnění bez právního důvodu), který je povinna žalobkyni vydat (§451 odst. 1, 2 obč. zák.); k užívání pozemků zastavěných pozemními komunikacemi přitom srovnej pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, a ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013.
K problematice poskytování náhrady za užívání pozemků představujících veřejné prostranství pak srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016; z judikatury Ústavního soudu pak např. nálezy ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, či usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15.
Ani v otázce určení výše náhrady za užívání cizí věci (nemovitosti) se právní posouzení věci odvolacím soudem neodchyluje od ustálené judikatury (z níž srovnej např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009), podle níž se výše takto získaného bezdůvodného obohacení poměřuje částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí (nemovitostí), zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy; bylo-li by nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.
I s přihlédnutím k odvolacím soudem učiněným skutkových zjištěním pak rozhodnutí odvolacího soudu – v rovině navazujícího právního posouzení věci – nekoliduje ani s další, dovolatelkou předestřenou judikaturou dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012), jež připomíná, že při kvantifikaci bezdůvodného obohacení je třeba vycházet „z pozemků obdobných, z čehož plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka“ (s připomenutím oněch závěrů odvolacího soudu, jež jsou skutkovým zjištěním, že i části pozemků ve vlastnictví žalobkyně, jež nejsou bezprostředně zastavěny pozemní komunikací, tvoří s touto nedělitelný funkční celek, že „jejich využití pro žalobkyni dle jejich původního charakteru je vyloučeno“, a že výše obvyklého nájemného, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných pozemků v daném místě a čase, tak či onak přesahuje výši nájemného regulovaného právnímu předpisy, z níž odvolací soud při kvantifikaci bezdůvodného obohacení vycházel).
Námitky, jež dovolatel dále vznáší vůči závěrům odvolacího soudu o určení výše bezdůvodného obohacení, stejně tak námitky směřující proti závěrům o zastavěnosti pozemků (včetně posouzení, zda pozemky bezprostředně nezastavěné se stavbou funkčně souvisí a zda jsou samostatně využitelné vlastníkem či nikoliv) představují pak polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která již nepřestavuje uplatnění (jediného) způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbylé námitky dovolatele (navzdory formulovanému dovolacímu důvodu dovozovaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, či námitky o tom, že rozhodnutí vychází z neúplně či nesprávně zjištěného skutkového stavu věci) vystihují pak tzv. jiné vady řízení, k nimž, stejně tak jako ke zmatečnostem, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) vady řízení nejsou, stejně tak jako dovolatelkou současně uplatňovaný důvod, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“ (ten koresponduje dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012).
Sluší se dodat, že jak pro časové omezení plynoucí z ustanovení 242 odst. 4 o. s. ř., tak i pro zákaz novot v dovolacím řízení (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.) nemohl dovolací soud přihlížet k doplnění dovolání o další skutečnosti a důkazy, jež dovolatelka uvedla ve svém podání ze dne 25. 11. 2016 (nadto učiněném po uplynutí dvouměsíční lhůty k dovolání; §240 odst. 1 věty první o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení, jímž tento výrok dovolatel napadá toliko z důvodu, že za náklady řízení vzniklé žalobkyni, které je povinen této účastnici nahradit, považuje odvolací soud i náklady žalobkyní opatřeného důkazu – „znaleckého posudku č. 1481-31/15 ze dne 15. 7. 2015“, zpracovaného znalcem Ing. Davidem Kaftanem, za nějž žalobkyně vynaložila /a žádala náhradu/ ve výši 32 670 Kč) je vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež stanoví bagatelní limit přípustnosti dovolání proti rozhodnutím, v nichž bylo napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a jež se uplatňuje i pro rozhodování o náhradě nákladů řízení (k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S výjimkou zahrnutí nákladů na pořízení znaleckého posudku v podlimitní výši 32 670 Kč pak dovolatel rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (ať již jde o náklady vzniklé v řízení před soudem prvního stupně, či o náklady odvolacího řízení) nijak nezpochybňuje.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobkyně spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání nelze v daném případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu