ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5622.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5622/2015-177
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce PROBUTO a.s., IČO 25277901, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Svatovojtěšská 2835, zastoupeného JUDr. Pavlem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalovanému J. V., H. B., zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Sokolovská 5/49, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 115/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2015, č. j. 20 Co 50/2015-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 5. 5. 2015, č. j. 20 Co 50/2015-157, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 23. 4. 2014, č. j. 7 C 115/2012-103, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 6. 2014, č. j. 7 C 115/2012-106, zamítl žalobu, na zaplacení 100 000 Kč (výrok I), zastavil řízení v částce 107 500 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Žalobce se po žalovaném domáhal vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v částkách 100 000 Kč, 7 500 Kč a 100 000 Kč, které zaslal bez právního důvodu na účet žalovaného. Žalovaný namítal, že platby představovaly nájem za užívání nebytových prostor v jeho objektu. Soud z provedených důkazů dovodil, že statutární zástupce žalobce Z. Š. s žalovaným dohodl pronájem nebytových prostor s ročním nájemným 100 000 Kč, a naopak neuvěřil tvrzení Z. Š., že částky uhradil nedopatřením. Žalovaný se tak na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil a soud žalobu ohledně částky 100 000 Kč zamítl. Stran 107 500 Kč vzal žalobce žalobu zpět a soud řízení zastavil.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, č. j. 20 Co 50/2015-157, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III); výrok II zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud měl za potvrzené, že žalobce užíval nebytové prostory v objektu žalovaného. Fotografie údajně vlastních prázdných skladovacích prostor neprokazují, že žalovaný neužíval prostory žalovaného, stejně jako skutečnost, že pronájem nebyl veden v účetnictví žalobce a nepřisvědčil ani námitce, že soud prvního stupně přičetl jednání o nájmu, které vedl Z. Š., přímo žalobci. Žádná společnost nemůže jednat sama a vždy za ni jedná určitá fyzická osoba. Za oprávněnou neměl ani výhradu, že soud prvního stupně sám započetl vzájemné pohledávky účastníků, aniž by projev vůle k započtení některý z nich učinil, neboť je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Dohodnuté nájemné také lze považovat za tržní, tj. odpovídající obvyklému nájmu, a jeho výši nebylo potřeba zvláště zkoumat. Soud uzavřel, že žalobce uzavřel s žalovaným neplatnou smlouvu o nájmu nebytových prostor, na jejímž základě tyto prostory fakticky užíval a za toto užívání poskytl finanční plnění odpovídající nájemnému obvyklému v místě a čase. Žalovaný se proto bezdůvodně neobohatil o částku, kterou mu žalobce za užívání nebytových prostor poskytl. Odvolací soud ovšem shledal důvodněným odvolání žalobce proti výroku o nákladech řízení, neboť soud prvního stupně stanovil odměnu zástupce z tarifní částky 207 500 Kč i u těch úkonů právní služby, které advokát vykonal až po částečném zpětvzetí žaloby žalobcem. Rozsudek proto změnil ve výroku III tak, že žalovanému přiznal v rámci nákladů řízení odměnu za zastupování vypočtenou z částky 207 500 Kč do doby částečného zpětvzetí žaloby a po tomto zpětvzetí již jen z částky 100 000 Kč.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž předně zpochybnil závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky došlo k uzavření nájemní smlouvy, z níž vyplývalo právo žalobce k užívání nebytových prostor za nájemné odpovídající finanční částce zaslané žalobcem na účet žalovaného. Tento závěr stojí na rozporných skutkových zjištěních, selektivním výběru důkazů a je překvapivý. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu stran výkladu právních úkonů (§34 obč. zák. a násl.). Výklad domnělé nájemní smlouvy dovolatel shledává v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, či nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 1604/13, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 78/2014. Odvolací soud posoudil v rozporu s §32 odst. 1 obč. zák. a judikaturou to, kdo byl stranou domnělé nájemní smlouvy, když dovodil, že jednání pana Š. je nutno přičíst žalobci. Nesprávný je i závěr, že pokud by byla platba provedena omylem za třetí společnost, žalobce by nebyl vůbec aktivně legitimován, neboť by byla obohacená tato jiná společnost, nikoliv žalobce. Odvolací soud se v této části odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se naplnění podmínek aplikace §454 obč. zák. Odvolací soud také pochybil, pokud neposuzoval, zda uvedené finanční plnění odpovídá hodnotě obvyklého nájemného. Z citované judikatury dovolacího soudu totiž vyplývá, že výši peněžité náhrady podle §458 odst. 1 obč. zák. nelze ztotožňovat s výší plnění, na které by vznikl nárok v případě, že by mezi stranami byla uzavřena platná smlouva. Dovolatel poukázal i na procesní pochybení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.; řízení bylo vedeno před věcně nepříslušnými soudy. Jednalo se totiž o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z obchodního závazkového vztahu, který měl v prvním stupni rozhodovat krajský soud.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k posouzení jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem označené právní otázky posouzení výše obvyklého nájemného odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Předně nutno zdůraznit, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Ke skutkovým námitkám směřujícím k závěrům o uzavření či neuzavření předmětné nájemní smlouvy k nebytovým prostorům se Nejvyšší soud, jenž není instancí nalézací, nýbrž pouze přezkumnou, nemůže vyjadřovat či je revidovat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4282/2013). Pakliže dovolatel tvrdí, že v daném případě mezi účastníky nedošlo k uzavření (byť neplatné) smlouvy o nájmu, ze které tak nemohla vyplývat práva k užívání nebytových prostor ani povinnost k úhradě nájemného, nemohou být tyto námitky v dovolacím řízení úspěšnými. Relevantním právním úvahám obsaženým v napadeném rozsudku, dle nichž dovolatel uzavřel s žalovaným neplatnou smlouvu o nájmu nebytových prostor (podle které tyto prostory i fakticky užíval, za což uhradil žalovanému spornou částku), přitom nelze ničeho vytknout.
S uvedeným souvisí i námitky dovolatele směřující proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů. Takové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2827/2010), nicméně i přesto je vhodné uvést, že pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Ustanovení §132 o. s. ř., které je v procesu hodnocení důkazů určující, ponechává postup při hodnocení důkazů na úvaze soudu. Ze zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měly při hodnocení důkazů vycházet (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2006, s. 609 an.). Zde navíc odvolací soud důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z §132 o. s. ř., když vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil, vysvětlil, které důkazy považoval za klíčové (výpovědi svědků, kteří v předmětných prostorách viděli uskladněno automobilové zboží značky, se kterou převážně pracovala společnost dovolatele, či svědků, jež měli zájem pronajímat si tyto prostory, ale bylo jim sděleno, že je pronajímá Z. Š.; dva příkazy k úhradě sporné částky s označením „nájem“), a které potvrzovaly správnost skutkového závěru, že dovolatel nebytové prostory v objektu žalovaného užíval. Stejně pečlivě a podrobně se soud vypořádal s námitkami dovolatele vznesenými na svou obranu, kterými se mu ovšem nepovedlo popřít výše uvedený skutkový závěr (fotografie prázdných prostor skladu), a které nemohly být ve věci směrodatné (výpověď zaměstnance dovolatele K.). Odvolací soud nepominul žádné relevantní skutečnosti, a v provedeném hodnocení důkazů a závěrech z něj dovozených není logický rozpor, nejsou shora uvedené dovolací námitky opodstatněné (soud důkazy rozhodně nehodnotil excesivně). Odůvodnění odpovídá požadavkům dovolatelem citované judikatury a napadené rozhodnutí tudíž nelze označit za překvapivé.
Následně se dovolací soud zabýval odvolatelem vznesenou otázkou posouzení výše bezdůvodného obohacení představovaného obvyklým nájemným náležejícím žalovanému za užívání nebytových prostor v jeho vlastnictví.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.).
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval otázkou určení obvyklého nájemného pro účely stanovení výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním cizí nemovitosti a ve své konstantní judikatuře dovozuje, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek, zpravidla právě formou nájmu, který by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2606/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1155/2015).
K otázce stanovení výše obvyklého nájemného jako částky rovnající se nájemnému sjednanému ve smlouvě se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2973/2013. Ve shodě s ustálenou judikaturou v něm konstatoval, že při stanovení výše peněžité náhrady, jež má představovat ekvivalent majetkového prospěchu nabytého jako bezdůvodné obohacení, je třeba vycházet z ceny, která je v daném místě a čase obvyklá, a kterou je možno pokládat za objektivní kritérium vyhovující zákonným požadavkům. Doplnil také, že byť nelze vyloučit, že tato cena může odpovídat ceně uvedené v neplatné smlouvě, žádá si takovýto závěr náležitou oporu ve skutkových zjištěních i v právním hodnocení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, dle kterého nelze vyloučit, že výše plnění bude odpovídat částce předpokládané neplatnou smlouvou, tento závěr však lze učinit pouze, dospěje-li soud po náležitém posouzení k závěru, že obvyklá cena poskytnuté služby a tedy i výše získaného obohacení, odpovídá i ceně sjednané). Výše majetkového prospěchu nabytého užíváním nebytových prostor tedy nemůže být stanovena podle nájemného sjednaného ve smlouvě, jež byla shledána neplatnou, aniž by se soud zabýval tím, zda tato částka vskutku odpovídá nájemnému obvyklému v místě a čase, neboť by šlo o podklad nedostatečný.
Závěr odvolacího soudu, který nepokládal za potřebné zvlášť zkoumat výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, a který považoval nájemné sjednané mezi účastníky bez dalšího za tržní, neboť účastníci jako podnikatelé byli znalí (měli být) místního podnikatelského prostředí a tržních podmínek, proto nelze shledat úplným a vyhovujícím citované rozhodovací praxi. Pokud tedy soud náležitým způsobem neposoudil výši obvyklého nájemného předmětných nebytových prostor v daném místě a čase, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolání tudíž bylo podáno důvodně.
Výklad §454 obč. zák. (coby další dovolací námitka) není pro řešenou věc podstatný, neboť není otázkou, na níž je založeno napadené rozhodnutí. V dané věci se totiž nejednalo o plnění za jiného ve smyslu §454 obč. zák., ale o plnění bez právního důvodu, resp. plnění z neplatného právního úkonu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. Pro úplnost však lze uvést, že aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). V řešeném případě se vydání obohacení domáhal dovolatel s tvrzením, že z jeho účtu byla sporná částka odeslána na účet žalovaného. Pokud tedy dovolatel tvrdil, že žalovaný se obohatil na jeho úkor, svědčila mu ve sporu aktivní věcná legitimace, zatímco žalovaný byl pasivně věcně legitimován. Jestliže by z účtu dovolatele byla sporná částka zaslána jako plnění za jinou společnost, svědčila by pasivní věcná legitimace k vydání obohacení této jiné společnosti, jakožto subjektu, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k němu dojít mělo, a nikoliv žalovanému – to však v řízení prokázáno nebylo.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dovolací soud i k možným procesním pochybením odvolacího soudu majícím charakter vady řízení ve smyslu v §242 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud proto nemohl pominout námitku věcné nepříslušnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů 1. ze smluv o úvěru, o běžném účtu a o vkladovém účtu a z jejich zajištění […], 2. o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti se smlouvami uvedenými pod bodem 1 a jejich zajištění, 3. o určení vlastnictví k nemovitostem a o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem, 4. o práva k cizím věcem, 5. týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor, 6. o peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Posuzování podmínek řízení, k nimž patří i určení věcně příslušného soudu, nutno vztahovat k zahájení řízení, tedy k momentu podání žaloby (§11 odst. 1 o. s. ř.), jež v tomto případě zněla na 207 500 Kč a žádáno bylo v této výši vydání bezdůvodného obohacení, ve vztahu mezi dovolatelem, který vystupoval jako podnikatel při své podnikatelské činnosti, a žalovaným, který byl v řízení označen jako fyzická osoba (nepodnikatel), ovšem rozhodující pro posouzení této skutečnosti je stav faktický, pro jehož posouzení podle dovolacího soudu není ve spise dostatek podkladů a nelze proto uzavřít, že žalovaný v daném vztahu vystupoval jako podnikatel při své podnikatelské činnosti . Odvolací soud proto v dalším řízení tuto skutečnost po případném doplnění rozhodných skutečností předmětnou námitku zváží.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). O dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s §243a odst. 1, věty první, o. s. ř.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu