ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3067.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 3067/2015-915
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Black s. r. o. , se sídlem v Praze 8 - Libni, Pod Plynojemem 2244/13a, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 25 00 83 07, zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, PSČ 400 01, proti žalovanému JUDr. Miroslavu Koláčnému , advokátu, se sídlem v Ústí nad Labem, Dvořákova 2044/3, PSČ 400 01, jako správci konkursní podstaty úpadce PRIOR - Severočeské obchodní domy, státní podnik v „likvidaci“, identifikační číslo osoby 00 15 72 87, za účasti AVERSEN ENTERPRISES LIMITED , se sídlem Simis 12, Kiti, P.C. 7550, Larnaca, Kyperská republika, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, a za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 42/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2015, č. j. 10 Cmo 17/2012-839, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. srpna 2011, č. j. 43 Cm 42/2005-744, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Black s. r. o.) domáhala vyloučení ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce ((PRIOR - Severočeské obchodní domy, státní podnik v „likvidaci“).
Přitom šlo v pořadí o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, když rozsudek ze dne 6. dubna 2007, č. j. 43 Cm 42/2005-65, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu pro opožděnost, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. srpna 2007, č. j. 15 Cmo 106/2007-93, a rozsudek ze dne 29. května 2008, č. j. 43 Cm 42/2005-177, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl (se závěrem, že nezaplacení kupní ceny není důvodem pro soupis sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce), zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. února 2009, č. j. 15 Cmo 387/2008-342, s tím, že se soud prvního stupně nezabýval základní námitkou žalovaného, tj. námitkou absolutní neplatnosti smlouvy, na základě které měla žalobkyně nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. října 1997, č. j. 18 K 73/97-35, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správkyní konkursní podstaty ustavil Ing. Luďu Šabatovou (dále též jen „bývalá správkyně konkursní podstaty“), která sporné nemovitosti sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
2) Krajský soud v Ústí nad Labem k žádosti bývalé správkyně konkursní podstaty usnesením ze dne 11. listopadu 1997, č. j. 18 K 73/97-134 (dále jen „usnesení“), vyslovil souhlas s tím, aby bývalá správkyně konkursní podstaty prodala sporné nemovitosti mimo dražbu a současně (mimo jiné) jako podmínky takového prodeje určil minimální cenu 39.000.000,- Kč, splatnost kupní ceny ke dni podpisu kupní smlouvy, jakož i to, že daň z převodu sporných nemovitostí zaplatí kupující.
3) Bývalá správkyně konkursní podstaty (jako prodávající) a žalobkyně (jako kupující) podepsaly dne 9. února 1998 kupní smlouvu o prodeji sporných nemovitostí (a movitých věci specifikovaných v přílohách) [dále jen „kupní smlouva“], a to za kupní cenu 39.000.000,- Kč, která měla být uhrazena nejpozději do 31. ledna 1998, s tím, že v případě prodlení žalobkyně se zaplacením kupní ceny je prodávající oprávněna od smlouvy odstoupit. Smlouva je datována 17. ledna 1998.
4) Ke dni podpisu kupní smlouvy žalobkyně kupní cenu neuhradila.
5) Právní účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí nastaly dnem 9. února 1998.
6) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. srpna 1998, č. j. 18 K 73/97-175, zprostil bývalou správkyni konkursní podstaty funkce a následným usnesením ze dne 13. prosince 1999 ustavil žalovaného správcem konkursní podstaty úpadce; žalovaný dne 10. ledna 2000 sporné nemovitosti (opětovně) sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
7) Dne 27. prosince 2000 „adresoval žalovaný žalobkyni odstoupení od kupní smlouvy z důvodu zaplacení kupní ceny“.
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném k datu vydání usnesení – dále jen „ZKV“) a ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – uzavřel, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu [z rozsudku ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněného pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2005“) a z usnesení ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2298/2008] vyplývá, že „nerespektování podmínek prodeje stanovených konkursním soudem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu“ (kupní smlouvy), jímž správce konkursní podstaty zpeněží majetek podstaty prodejem mimo dražbu.
V poměrech dané věci je zjevné, že kupní smlouva „byla uzavřena“ v rozporu s usnesením, neboť „kupní cena nebyla kupujícím zaplacena ke dni podpisu smlouvy“ a kupní smlouva neobsahovala ujednání o závazku kupující zaplatit daň z převodu nemovitostí.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 10 Cmo 17/2012-799, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uzavíraje, že „kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s podmínkou obsaženou v bodě 6 usnesení, tj. že kupní cena měla být splatná ke dni podpisu kupní smlouvy, přičemž nerespektování této podmínky má následek absolutní neplatnost kupní smlouvy“.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. září 2014, č. j. 29 Cdo 3496/2012-821, výše uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud setrval na závěru, podle něhož je sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu postiženo zpeněžení věcí prodejem mimo dražbu nejen tehdy, není-li souhlas konkursního soudu udělen vůbec, ale i tehdy, nerespektoval-li správce konkursní podstaty podmínky pro prodej obsažené v usnesení, jímž konkursní soud takový souhlas udělil (k tomu srov. R 63/2005, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na rozdíl od odvolacího soudu však dovodil, že odvolací soud (nepřípustně) ztotožnil pojmy splatnost kupní ceny a úhrada kupní ceny, s tím, že ujednání obsažené v kupní smlouvě, podle něhož bude kupní cena v hotovosti v plné výši uhrazena nejpozději do 31. ledna 1998, odpovídá požadavku určenému usnesením, podle něhož cena bude splatná ke dni podpisu smlouvy.
Následně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2015, č. j. 10 Cmo 17/2012-839, rozsudek soudu prvního stupně (opět) potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplněných o zjištění učiněná v odvolacím řízení v rámci doplnění dokazování – dospěl k závěrům, podle nichž:
1) V době po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. května 2012, č. j. 10 Cmo 17/2012-799, a před jeho zrušením rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, č. j. 29 Cdo 3496/2012-821, byly sporné nemovitosti zpeněženy ve veřejné dobrovolné dražbě, konané dne 18. března 2013, přičemž jejich vlastníkem se stal ke dni příklepu vydražitel (V. S. s. r. o.), když řádně a včas zaplatil cenu dosaženou vydražením (4.200.000,- Kč). Za těchto okolností je nutné aplikovat úpravu obsaženou v ustanovení §243d odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jež poskytuje ochranu právům třetích osob v tom směru, že „nemohou pozbýt práv a povinností nabytých na základě původního zrušeného rozhodnutí jen proto, že právní vztahy účastníků řízení byly novým rozhodnutím upraveny jinak“.
2) Na tom, že se vydražitel stal vlastníkem sporných nemovitostí, nemůže nic změnit ani tvrzení žalobkyně, že u Okresního soudu v Teplicích podala žalobu „o neplatnost dražby, jíž byly sporné nemovitosti vydraženy“, a že řízení o této žalobě dosud nebylo pravomocně skončeno. Potud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2007, pod číslem 25, podle něhož nebylo-li pravomocným soudním rozhodnutím určeno, že veřejná dobrovolná dražba je neplatná, nemůže být v této dražbě nabyté vlastnické právo vydražitele úspěšně zpochybňováno v jiném řízení.
Za této situace se žalobkyně mohla domáhat určení, aby soud vyloučil náhradní peněžité plnění získané správcem za zpeněžený majetek konkursní podstaty, tak, že by v odvolacím řízení změnila žalobu (žalobní petit) ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř.; k dotazu odvolacího soudu ovšem žalobkyně žádný procesní návrh neuplatnila, když pouze navrhla, aby odvolací soud předběžně posoudil platnost dražby. V této souvislosti odvolací soud doplnil, že nebyl oprávněn (výslovně) poučit žalobkyni o tom, jak by měla formulovat žalobní petit, aby bylo možné žalobě vyhovět, když by nešlo o poučení o procesních právech a povinnostech.
3) Žalobě by nemohlo být vyhověno, ani kdyby byl požadavek na vyloučení náhradního peněžitého plnění uplatněn, když kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s podmínkou obsaženou v usnesení, podle níž byla minimální kupní cena sporné nemovitosti stanovena na 39.000.000,- Kč. V kupní smlouvě totiž byla kupní cena v této minimální výši stanovena, nicméně předmětem prodeje (vedle sporných nemovitostí) byly i movité věci, jejichž cena činila 647.169,- Kč. Z toho plyne, že kupní cena sporných nemovitostí ve skutečnosti činila toliko 38.352.831,- Kč. Potud se odvolací soud neztotožnil s argumentací žalobkyně, podle níž movité věci nebyly převáděny jako samostatné věci, nýbrž jako příslušenství sporných nemovitostí.
4) Konečně by žaloba nemohla být úspěšná, ani kdyby kupní smlouva byla platná, jelikož žalovaný odstoupil od této smlouvy pro nezaplacení kupní ceny. Výhradu žalobkyně, podle níž jí nebylo doručeno odstoupení od smlouvy, shledal účelovou, když k právně relevantnímu odstoupení od kupní smlouvy došlo v žalobě ze dne 26. července 2000, respektive v doplnění žaloby ze dne 5. ledna 2001, jíž se žalovaný u Krajského soudu v Ústí nad Labem vůči žalobkyni (tam žalované) domáhal určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem. O tom svědčí (i) ta část vyjádření žalobkyně, v níž konstatuje, že „v žalobě samotné uvádí 26. července 2000 žalobce, že nemá smysl právo na odstoupení uplatňovat, protože při neplatné smlouvě odstoupení nepřichází v úvahu; naproti tomu 5. ledna 2001 tvrdí, že od platné smlouvy odstupuje pro údajné nezaplacení kupní ceny (č. l. 712)“.
Proto odvolací soud shledal odvolání žalobkyně nedůvodným a rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v dokazování, jakož i to, že řízení je postiženo vadou, když „soudy odmítly vzít v úvahu důkazy spočívající v obou citovaných řízeních“.
Dovolatelka především akcentuje, že žalobou u Okresního soudu v Teplicích vedenou pod sp. zn. 8 C 127/2013, se domáhá určení neplatnosti dražby (rozuměj dražby, kterou žalovaný zpeněžil sporné nemovitosti); odvolací soud tak měl (podle jejího názoru) správně jednání odložit či přerušit do doby rozhodnutí o (ne)platnosti dražby. V této souvislosti zdůraznila, že u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod „sp. zn. 33 Cdo 20/2013“ je vedeno řízení o vyloučení „konkrétních věcí“ ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, které bylo překážkou pro realizaci dražby. Dále nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, podle nichž jí odstoupení od kupní smlouvy žalovaným bylo doručeno (dostalo se do její dispozice), a sporné nemovitosti byly (po jejich zpeněžení dražbou) vyškrtnuty ze soupisu majetku konkursní podstaty.
Konečně dovolatelka odvolacímu osudu vytýká, že nevyřešil „námitku dobré víry nabyvatele“ (rozuměj žalobkyně), včetně toho, že žalobkyně mohla nabýt vlastnické právo na základě dobré víry i v případě, kdy „smlouva v určité formální náležitosti byla vadná“. Poukázala rovněž na náklady vynaložené na „zhodnocení“ sporných nemovitostí, na cenu dosaženou v dražbě, jakož i na zásadu proporcionality a „nutnosti řešit střet základních práv dobrověrného nabyvatele a konkursní podstaty“. K (ne)platnosti dražby argumentuje ustanovením §19 odst. 3 ZKV ve spojení s právními závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 317/2009 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod číslem 172).
Vedlejší účastník na straně žalovaného považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu není ani měnící, ani skrytě měnící – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěrech, podle nichž:
1) Kupní smlouva je absolutně neplatná (§39 obč. zák.) pro rozpor s ustanovením §27 ZKV (pro nedodržení podmínky minimální ceny určené v usnesení).
2) Sporné nemovitosti žalovaný zpeněžil (v době po vydání rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, a před zrušením tohoto rozhodnutí soudem dovolacím), přičemž kasačním rozhodnutím dovolacího soudu nemohou být dotčena práva někoho jiného než účastníka řízení (§243d odst. 2 o. s. ř.).
3) V důsledku zpeněžení „opustily“ sporné nemovitosti soupis majetku konkursní podstaty, pročež nemohla být úspěšná žaloba o jejich vyloučení; žalobkyně přitom nezměnila žalobní petit a nedomáhala se vyloučení výtěžku zpeněžení ze soupisu majetku konkursní podstaty.
4) Pro případ, že neobstojí závěr o (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy, tato smlouva zanikla odstoupením ze strany prodávajícího (bývalé správkyně konkursní podstaty) pro nezaplacení kupní ceny, jež se stalo účinným poté, co se dostalo do dispoziční sféry žalobkyně (poté, co jí bylo doručeno).
Jelikož každý z těchto „dílčích“ závěrů sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby, není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, nebyl-li některý z těchto dílčích závěrů dovoláním zpochybněn nebo nebyla-li ohledně některého z těchto dílčích závěrů splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 48/2006“).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody R 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatelka v případě dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici.
Při respektování shora uvedených judikaturních závěrů je nepochybné, že polemikou se závěry soudů nižších stupňů o tom, že sporné nemovitosti po zpeněžení již nebyly zahrnuty do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce a že dovolatelce bylo doručeno (dostalo se do sféry její dispozice) odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny, dovolatelka zpochybňuje správnost skutkových zjištění rozhodných pro (následné) právní posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze.
Současně je zjevné, že závěr odvolacího soudu, jde-li o výklad ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř., je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu; k tomu obdobně srov. např. rozsudek ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, uveřejněný pod číslem 55/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněný pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na ně navazující usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 396/2008 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1076/2010), rozsudek ze dne 7. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012, usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179, rozsudek ze dne 16. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 62/2011, jako i usnesení ze dne 30. června 2014. sp. zn. 29 Cdo 3633/2012 (ve spojení s usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2015, sp. zn. II. ÚS 3348/14).
Jde-li o otázku (ne)platnosti veřejné dobrovolné dražby, v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá závěrům přijatým Nejvyšším soudem např. v rozsudcích ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005 a ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněných pod čísly 52/2006 a 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je ve výkladu ustanovení §19 odst. 3 ZKV v souladu i s dovolatelkou zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 317/2009. V poměrech dané věci je totiž nepochybné, že (sporná) dražba se konala v době, kdy byla žaloba o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce pravomocně zamítnuta, přičemž žalovaný neměl žádný důvod k pochybnostem, že by se žalobkyně mohla (jinou) žalobou nově a opodstatněně domáhat vyloučení týchž nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty téhož úpadce.
Konečně – jak je zřejmé z obsahu dovolání – dovolatelka nevznesla námitky vůči závěru odvolacího soudu o nutnosti změny žalobního petitu (ve smyslu požadavku na vyloučení výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí)
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl.
Žalovanému v dovolacím řízení podle obsahu spisu účelně vynaložené náklady nevznikly.
Vedlejšímu účastníku na straně žalovaného vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. července 2015), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč; celkem činí 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud při výpočtu odměny za zastupování vycházel z advokátního tarifu, srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 20. září 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu