ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3433.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3433/2016-977
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatelky A. M. , zastoupené JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, PSČ 110 00, za účasti 1) I. M. , a 2) KANSAS s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Moskevská 503/56, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 26450879, obou zastoupených JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15, PSČ 293 01, o určení společníka společnosti s ručením omezeným, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 83/2005, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. 14 Cmo 574/2014-914, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 11. září 2014, č. j. 37 Cm 83/2005-849, zamítl návrh na určení, že navrhovatelka je od 30. září 2002 společnicí společnosti KANSAS s. r. o. (dále jen „společnost“) s obchodním podílem ve výši 100 % (výrok I.), a rozhodl o zrušení v řízení dříve nařízených předběžných opatření (výroky II. a III.) a o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. března 2016, č. j. 14 Cmo 574/2014-914, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé, když předchozí usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2011, č. j. 14 Cmo 45/2010-707, jakož i usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 37 Cm 83/2005-641, zrušil Nejvyšší soud k dovolání I. M.(dále jen „I. M.“) usnesením ze dne 10. srpna 2013, č. j. 29 Cdo 488/2012-770, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Otázka, zda je smlouva o převodu obchodního podílu, podle níž bude cena za převod určena po podpisu smlouvy znaleckým posudkem, který bude ve sjednané lhůtě vypracován, absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o ceně, dovolání přípustným nečiní.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle něhož je takové ujednání o ceně neurčité a zakládá neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatou při výkladu §115 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Již v usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1999, pod číslem 30, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož smlouvu o převodu obchodního podílu podle §115 obch. zák. lze využít jak pro úplatný, tak pro bezúplatný převod. Aby byla smlouva o převodu obchodního podílu určitým právním úkonem, musí být z jejího obsahu zjistitelné, zda úmysl účastníků směřoval k uzavření smlouvy o úplatném, nebo o bezúplatném převodu. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil; srov. např. usnesení ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2845/2007, ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1899/2009, ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 392/2010, ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2147/2013, a ze dne 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 898/2013, jež jsou veřejnosti dostupná - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na webových stránkách tohoto soudu; www.nsoud.cz .
V usnesení ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005, pak Nejvyšší soud doplnil, že v úplatné smlouvě o převodu obchodního podílu musí být uvedena cena nebo způsob jejího určení. Nejvyšší soud zde přitakal závěrům Vrchního soudu v Praze, přijatým v rozsudku ze dne 15. března 1995, sp. zn. 7 Cmo 120/94, podle kterých obchodní zákoník sice nezařazuje dohodu o ceně obchodního podílu či způsobu jejího určení mezi náležitosti smlouvy o převodu obchodního podílu, z požadavku určitosti právního úkonu (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) však vyplývá nezbytnost takové dohody, neboť zákon pro smlouvu o převodu obchodního podílu nestanoví postup pro určení ceny, není-li uvedena ve smlouvě (jak to činí např. pro kupní smlouvu či smlouvu o dílo) a při nedostatku smluvního ujednání o ceně by tedy nebylo možné cenu s použitím dispozitivního ustanovení zákona určit (shodně viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 29 Odo 794/2006, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 4234/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1685/2013).
Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2002, které byly přijaty při výkladu kupní smlouvy o převodu spoluvlastnického práva k nemovitosti podle občanského zákoníku, současně platí, že není vyloučeno, aby kupní cena byla ve smlouvě stanovena jiným způsobem než uvedením peněžní částky, ovšem musí se tak stát způsobem, kterým bude možno kupní cenu zcela nepochybně určit, a to již v době uzavření smlouvy, neboť smlouva nemůže být platně uzavřena bez dosažení shody o jejích podstatných náležitostech. Tomuto požadavku by samozřejmě vyhovoval odkaz na konkrétní již existující znalecký posudek o ceně prodávané věci, jelikož ze závěrů tohoto posudku by bylo možno v okamžiku uzavření smlouvy bez jakýchkoli pochyb stanovit přesnou finanční částku. Naproti tomu pokud by určení kupní ceny ve smlouvě bylo omezeno na odkaz na znalecký posudek, který bude teprve v budoucnosti vypracován, nemohlo by jít o určitý a tedy platný právní úkon, neboť ani samotným účastníkům smlouvy by v době jejího uzavření nebylo známo, za jakou cenu je věc vlastně prodávána, a tento nedostatek by nebylo možno překlenout ani výkladem.
Právě uvedené judikatorní závěry, které jsou ustáleně sdíleny (z novější judikatury viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 20/2015), se mutatis mutandis uplatní i při posouzení určitosti cenového ujednání ve smlouvě o převodu obchodního podílu.
Namítá-li dovolatelka, že k určitosti ujednání o ceně za převod obchodního podílu podle §409 odst. 2 obch. zák. postačí, když je ve smlouvě stanoven způsob jejího dodatečného určení, přehlíží, že právní úpravu kupní smlouvy o převodu movité věci v obchodním zákoníku nelze bez dalšího aplikovat na smlouvu o úplatném převodu obchodního podílu, jelikož tento nebyl podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 (rozhodné pro projednávanou věc) věcí v právním smyslu (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 29 Odo 794/2006, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněného pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 5452/2008). Povaha obchodního podílu tak neumožňovala analogickou aplikaci §409 odst. 2 obch. zák. na cenové ujednání ve smlouvě o převodu obchodního podílu (k tomu srov. v poměrech akciové společnosti, ve které je obchodní podíl vtělen do cenného papíru - akcie, na niž se dle §1 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, vztahují ustanovení o věcech movitých, §13 odst. 1 větu druhou tohoto zákona, jež užití §409 odst. 2 obch. zák. vylučuje).
Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 29 Odo 159/2002, není přiléhavý, neboť skutkový stav, ze kterého odkazované rozhodnutí vychází, je odlišný. Nejvyšší soud se v uvedeném rozhodnutí zabýval platností kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem, v níž byla kupní cena dohodnuta, aniž byla stanovena znaleckým posudkem, jak ukládá §196a odst. 3 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), a otázkou možného sjednání doplatku kupní ceny.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka vázanosti odvolacího soudu svým předchozím zrušeným rozhodnutím ve věci samé.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že odvolací soud může změnit svůj závazný právní názor, který vyslovil v předchozím odvolacím řízení ve věci, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, či ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1298/2011, ze dne 3. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 949/2014, ze dne 6. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1849/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2016, sp. zn. 21 Cdo 4194/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2788/2015).
Závěry dovolatelkou obšírně citované judikatury (nálezů Ústavního soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, a ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008), na projednávanou věc nedopadají. V citovaných věcech totiž nebylo předchozí (zavazující) rozhodnutí soudu zrušeno vyšší soudní instancí na základě podaného opravného prostředku; jinak řečeno, vedle sebe zde stála dvě pravomocná rozhodnutí téhož soudu vydaná v rámci jednoho řízení řešící stejnou právní otázku.
Na závěru o nezávaznosti předchozího rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v projednávané věci ničeho nemění ani dovolatelkou citované obecné závěry, jež Ústavní soud učinil v nálezu sp. zn. II. ÚS 1688/10, podle nichž „tentýž odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru“.
Nelze totiž přehlédnout, že v projednávané věci v důsledku kasace rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně Nejvyšším soudem soud prvního stupně následně znovu provedl dokazování, v jehož rámci se - s ohledem na pokyn Nejvyššího soudu obsažený v jeho zrušovacím rozhodnutí - zvláště zaměřil na tvrzení a důkazy předložené I. M. k průkazu existence ujednání o ceně (v podobě I. M. tvrzené). Odvolací soud se (s novými) skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ztotožnil, a své nové rozhodnutí tak učinil na základě jiného skutkového stavu.
Vzhledem k tomu, že před přijetím napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zde nebylo žádné pravomocné meritorní rozhodnutí o projednávané věci (neboť předchozí rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil), nelze uvažovat ani o existenci překážky věci pravomocně rozsouzené ( rei iudicatae ; k tomu srov. §159a a §167 odst. 2 o. s. ř.).
A konečně, jelikož právní otázka (ne)platnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, resp. jejího obsahu a určitosti ujednání o ceně, byla v projednávané věci zkoumána soudem prvního stupně (nadto opakovaně) a odvolací soud se s jejím právním posouzením ztotožnil, mohla být dovolatelka ve svých očekáváních toliko zklamána, nikoli překvapena. Za popsaného stavu by napadené rozhodnutí mohlo být „překvapivé“ pouze pro účastníka svých práv nedbalého a na odvolací řízení nepřipraveného (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2015, sen. zn. 29 ICdo 7/2015, uveřejněného pod číslem 60/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4249/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 1818/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 71/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu