ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4156.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 4156/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně O. Z. , proti žalovanému P. D. , zastoupenému Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 271/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2015, č. j. 7 Cmo 405/2014-338, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 8. října 2014, č. j. 21 Cm 271/2009-324, kterým Krajský soud v Brně přiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků za odvolání podané proti rozsudku téhož soudu ze dne 30. září 2011, č. j. 21 Cm 271/2009-84, v rozsahu 50 %.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého v poměrech dané věci nebyly splněny podmínky pro úplné osvobození žalovaného od soudních poplatků.
Přitom zejména zdůraznil, že žalovaný požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků opětovně, přičemž majetkové poměry žalovaného se oproti stavu, který zde byl v době, kdy soud prvního stupně rozhodoval o předchozí žádosti (tu soud prvního stupně zamítl usnesením ze dne 2. dubna 2012, č. j. 21 Cm 271/2009-133, jež Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesením ze dne 30. srpna 2012, č. j. 7 Cmo 197/2012-171), změnily jen potud, že v exekuci byl postižen obchodní podíl žalovaného ve společnosti Real plus s. r. o. Žalovaný pak dále sice doložil, že je od doby ukončení své podnikatelské činnosti v roce 2010 veden u úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání, neuvedl však žádné konkrétní objektivní okolnosti, které by mu bránily „uplatnit se na trhu práce a opatřit si tak prostředky na zaplacení soudního poplatku“. Rovněž tvrzení žalovaného o tom, že finanční prostředky na pokrytí životních potřeb mu poskytuje jeho dcera, bylo neurčité, když žalovaný netvrdil, jakými finančními částkami a po jakou dobu mu dcera vypomáhá a tyto skutečnosti se nepodávají ani z předloženého čestného prohlášení jeho dcery.
Za tohoto stavu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému lze přiznat osvobození od soudních poplatků pouze v rozsahu 50 %.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 99/2013“), vyložil, že účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
Nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, pak byla Nejvyšším soudem zdůrazněna také v celé řadě jeho dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, nebo usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015). Srov. dále též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16.
Ve své rozhodovací činnosti se Nejvyšší soud (opakovaně) zabýval rovněž otázkou vázanosti soudu rozhodnutím o (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků a předpoklady, za nichž soudy mohou o opakované žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků rozhodnout. Závěry, k nimž v této souvislosti dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout následovně.
1/ Usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. Šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno (srov. R 99/2013).
2/ V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v R 99/2013 nebo v usneseních ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016, a ze dne 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015. Shodně srov. také důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, a ze dne 15. července 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13.
3/ Postup soudu (při posuzování následné žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků), založený výlučně na hodnocení aktuálních poměrů žadatele a pomíjející závěry předchozího rozhodnutí, de facto znamená opětovné hodnocení skutečností, z nichž toto rozhodnutí vycházelo, a tedy nepřípustný přezkum jeho závěrů (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 40/2016).
Napadené rozhodnutí se přitom uvedeným judikatorním závěrům (posuzováno co do výsledku) neprotiví. Jestliže dovolatel podal nový návrh na osvobození od soudních poplatků, mohl mu soud prvního stupně (případně odvolací soud) vyhovět pouze tehdy, změnily-li by se poměry dovolatele, z nichž soud vycházel v původním rozhodnutí. V situaci, kdy v řízení zásadní změna poměrů žalovaného prokázána nebyla, nelze úvahu odvolacího soudu, podle níž žalovaný nesplňuje předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, považovat za nesprávnou či zjevně nepřiměřenou (k tomu srov. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14).
V této souvislosti lze dodat, že úplné osvobození od soudních poplatků, jehož se dovolatel domáhá, přichází v úvahu – jak ostatně plyne přímo z textu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. – jen výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Ty ovšem dovolatel soudům nižších stupňů ani dovolacímu soudu nepředestřel.
Konečně dovolání nečiní přípustným ani námitky, podle kterých žalovaný „svou majetkovou a sociální situaci řádně soudu prvního stupně doložil“ a z takto zjištěných skutečností měl soud prvního stupně (popř. odvolací soud) správně dovodit závěr, že dovolatel splňuje zákonné předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků; jejich prostřednictvím totiž dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, na kterou by se vztahovalo některé z kriterií přípustnosti dovolání vymezených §237 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu