ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.5379.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 5379/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupeného Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti žalovanému ZPS - SLÉVÁRNA, a. s. , se sídlem ve Zlíně – Malenovicích, třída 3. května 1172, PSČ 763 02, identifikační číslo osoby 47908319, zastoupenému JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, o zaplacení 57.912.905,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 39 C 79/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2016, č. j. 47 Co 220/2014-583, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 81.892,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 29. ledna 2014, č. j. 39 C 79/2011-521, zamítl žalobu o zaplacení 57.635.082,04 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je prohlášení žalovaného ze dne 13. října 1997 o převzetí ručení za závazek dlužníka (společnosti ZPS - SM, a. s.) z úvěrové smlouvy ze dne 26. srpna 1997 (uzavřené mezi Komerční bankou, a. s. jako věřitelem a společností ZPS - SM, a. s. jako dlužníkem) neplatným právním úkonem podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor s §196a odst. 1 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obch. zák.“), neboť bylo učiněno bez předchozího souhlasu valné hromady žalovaného, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Právnická osoba je ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. (za analogické aplikace §116 obč. zák.) osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu). Je tomu tak proto, že právnická osoba vytváří svoji vůli a projevuje ji navenek právě prostřednictvím fyzických osob, které jsou členy statutárního orgánu, přičemž tyto fyzické osoby mají z titulu svého postavení (a z něj vyplývající odpovědnosti) k této (své) právnické osobě takový vztah, že by důvodně pociťovaly újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2004“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2012, sp. zn. 21 Cdo 2281/2011].
2) Ze stejných důvodů platí, že právnická osoba je ve smyslu §196a odst. 1 obch. zák. osobou blízkou členu představenstva akciové společnosti, je-li tento člen taktéž členem statutárního orgánu dotčené právnické osoby (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 3896/2009, ze dne 28. června 2011, sp. zn. 21 Cdo 4124/2010, ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013, ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014, či ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 ICdo 9/2015).
3) Důsledkem absence předchozího souhlasu valné hromady s právními úkony vypočtenými v §196a odst. 1 a 4 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, byla absolutní neplatnost těchto právních úkonů (za všechna rozhodnutí viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003, ze dne 3. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1564/2010, či ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 23/2013).
Namítá-li dovolatel, že Ing. R. Z., jenž byl v době převzetí ručitelského závazku žalovaným členem představenstva společností ZPS - SM, a. s. (dlužníka z úvěrové smlouvy) a současně členem představenstva žalovaného, nebyl oprávněn jménem těchto společností jednat samostatně, přehlíží, že závěry formulované v rozhodnutích uvedených výše pod bodem 2) [jak se z těchto rozhodnutí také podává] platí bez ohledu na to, zda dotčený člen představenstva byl oprávněn jménem akciové společnosti jednat samostatně a zda právní úkon vypočtený v §196a odst. 1 obch. zák. jménem akciové společnosti učinil. Je tomu tak proto, že výkon funkce člena představenstva, resp. práva a povinnosti člena představenstva a z nich se podávající „kvalita“ vztahu mezi tímto členem a akciovou společností (jež odůvodňuje závěr o tom, že akciová společnost je osobou blízkou členu svého představenstva), se zdaleka nevyčerpává samostatným jednatelským oprávněním. Člen představenstva se podílí na rozhodování představenstva jakožto kolektivního orgánu a (zejména, byť nikoliv pouze) vahou svého hlasu ovlivňuje rozhodnutí představenstva, která jsou (mohou být) následně realizována právními úkony. Z pohledu kvalifikace akciové společnosti jakožto osoby blízké členu představenstva tak není významné, zda dotčený člen představenstva může samostatně jednat jménem společnosti či zda při sporném právním úkonu jménem akciové společnosti jednal (srov. obdobně – při posuzování odpovědnosti členů představenstva družstva za škodu způsobenou porušením povinností při výkonu funkce – důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4423/2013).
Ze shora citované judikatury (včetně R 53/2004) rovněž plyne, že právnická osoba (akciová společnost) je osobou blízkou členu svého statutárního orgánu bez dalšího (na rozdíl od společníků či zaměstnanců) právě proto, že vztah mezi členem statutárního orgánu a „jeho“ právnickou osobou je takového charakteru, že by důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Dovolateli nelze přisvědčit, že by v tomto ohledu byla judikatura Nejvyššího soudu rozporná.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se taktéž podává, že souhlas valné hromady vyžadovaný ustanovením §196a odst. 1 obch. zák. nelze pominout jen proto, že je možné odhadovat, jak by dopadlo jednání valné hromady, kdyby se uskutečnilo; srov. zejména důvody shora citovaných rozsudků sp. zn. 29 Cdo 4822/2008 či sen. zn. 29 ICdo 23/2013.
Okolnosti projednávané věci jsou zcela odlišné od skutkových okolností, jež Nejvyšší soud posuzoval v rozsudku ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, jehož závěrů se dovolatel dovolává. V označeném rozsudku Nejvyšší soud řešil situaci, kdy smlouvu o půjčce, uzavřenou mezi společníkem jakožto věřitelem a společností s ručením omezeným jakožto dlužníkem podepsali oba společníci, kteří byli současně (jedinými) jednateli společnosti, tedy všechny osoby, které by byly oprávněny brojit proti usnesení valné hromady o souhlasu s touto smlouvou. Taková situace v projednávané věci nenastala. Z dovolatelem tvrzených okolností nelze usuzovat na existenci (tacitního) souhlasu obou tehdejších akcionářů žalovaného. Skutečnost, že většinový akcionář žalovaného sám učinil obdobné ručitelské prohlášení, sama o sobě neznamená, že by souhlasil s ručitelským prohlášením učiněným žalovaným. A ze skutečnosti, že většinový akcionář byl současně osobou ovládající druhého akcionáře, taktéž nelze usuzovat na existenci souhlasu tohoto (menšinového) akcionáře s ručitelským prohlášením; dovolatel zde přehlíží, že osobami vytvářejícími a projevujícími vůli menšinového akcionáře, který byl taktéž akciovou společností, nebyli jeho společníci (akcionáři), ale členové jeho statutárního orgánu (představenstva).
Zbývá dodat, že shora uvedené judikaturní závěry se plně prosadí i v projednávané věci, a to přesto, že byly formulovány až poté, kdy žalovaný učinil posuzované ručitelské prohlášení (srov. v této souvislosti zejména důvody nálezů Ústavního soudu ze dne 9. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2234/10, a ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, či důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006, a ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 4034/2009).
Usuzuje-li dovolatel opačně (poukazuje na důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2234/10 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011), přehlíží, že výklad práva zaujatý ve výše citovaných rozhodnutích a aplikovaný v projednávané věci nepředstavuje změnu dřívější judikatury; Nejvyšší soud v minulosti nezaujal názor odchylný od názorů vyjádřených ve výše citovaných rozhodnutích. Ostatně poukazuje-li dovolatel na to, že v době, kdy podal žalobu v projednávané věci (duben 2007), nemohl předvídat závěry formulované následně v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, pomíjí, že závěr, podle něhož právnická osoba je osobou blízkou členu svého statutárního orgánu, Nejvyšší soud přijal (byť při výkladu §42a obč. zák.) již v roce 2002 (viz R 53/2004), tj. dokonce dříve, než se dovolatel stal věřitelem žalobou uplatněné pohledávky.
Jelikož absence předchozího souhlasu valné hromady vede sama o sobě k závěru o neplatnosti ručitelského prohlášení učiněného žalovaným, nečiní dovolání přípustným ani výklad požadavku §196a odst. 1 obch. zák. na dodržení podmínek obvyklých v obchodním styku; jeho posouzení se totiž nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 bodu 7 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), účinné od 1. července 2014, ve výši 67.380 Kč, a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 14.212,80 Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 81.892,80 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu