ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.12.2017.1
MSPH 93 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 12/2017-A-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužnice I. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3262/88a, PSČ 106 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ J. D. , narozené XY, a 2/ M. D. , narozeného XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Erikem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, PSČ 120 00, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016, č. j. MSPH 93 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. srpna 2016, č. j. MSPH 93 INS XY, rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ J. D. a 2/ M. D., tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice I. K. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužnice (bod II. výroku), určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o zjištění úpadku a účinky prohlášení konkursu (bod III. výroku) a ustanovil insolvenční správkyni (bod IV. výroku).
Insolvenční soud - vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 až 3 a §136 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl k závěru, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož má více věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti po dobu delší 3 měsíců.
Za doložené měl pohledávky insolvenčních navrhovatelů v celkové výši 53.150, Kč, a dále pohledávku Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ve výši 78.459 Kč, pohledávku České průmyslové zdravotní pojišťovny ve výši 423.236 Kč, pohledávku MONETA Money Bank, a. s. ve výši 94.005,83 Kč, pohledávku J. W. ve výši 23.595 Kč, pohledávku B. H. ve výši 297.293 Kč, pohledávku Obvodního soudu pro Prahu 8 ve výši 27.499 Kč a pohledávku DAILY WALKS & TOURS, s. r. o. ve výši 17.278 Kč.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Ve vztahu k výroku o zjištění úpadku dlužnice odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že v řízení byla osvědčena aktivní věcná legitimace insolvenčních navrhovatelů, když dlužnice neprokázala opodstatněnost své obrany spočívající na tvrzení, že pohledávky insolvenčních navrhovatelů (jež byly pravomocně přiznány soudem) zanikly tím, že dlužnice proti nim uplatnila k započtení vlastní pohledávky (pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení a pohledávku z titulu náhrady škody).
Stejně tak odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že byla založena domněnka platební neschopnosti dlužnice, neboť dlužnice své peněžité závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). K tomu doplnil, že dlužnice nastolila domněnku platební neschopnosti i tím, že k výzvě insolvenčního soudu nepředložila seznamy svého majetku a závazků (§3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona). Odvolací soud uzavřel, že dlužnice žádnou z těchto domněnek platební neschopnosti nevyvrátila.
Dovolání dlužnice proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ve výkladu dovoláním předestřených otázek souladné s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Výkladem ustanovení §3 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněném pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu §3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky, nikoli však existence „více věřitelů“ dlužníka ve smyslu §3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona ani existence peněžitých závazků těchto věřitelů „po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“ ve smyslu §3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona.
K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“), doplnil, že to, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).
Tamtéž Nejvyšší soud – k obraně dlužníka (vyvracejícího domněnku své platební neschopnosti) založené na tvrzení, že má majetek postačující k úhradě pohledávek věřitelů – dodal, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem.
Výše uvedené se pak v projednávané věci promítá takto.
Dovolatelka v dovolání připouští, že má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, nesouhlasí však se závěrem odvolacího soudu ohledně nastolení domněnek dle ust. §3 odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona. Nijak však nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a podle něhož nesplnila povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou jí uložil insolvenční soud.
Dovolatelka v dovolání dále konstatuje, že skutečnost, že je na majetek dlužníka vedena exekuce, obecně nevede k závěru, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, pokud je možno dosáhnout uspokojení pohledávek věřitelů vůči dlužníku výkonem rozhodnutí či exekucí. Dovolatelka však neoznačuje žádný majetek, z něhož by mohly být bez obtíží výkonem rozhodnutí či exekucí uhrazeny pohledávky věřitelů, jež měly soudy nižších stupňů za osvědčené (doložené).
Poukaz dlužnice (obsažený v doplnění dovolání) na to, že disponuje finančními prostředky v hodnotě cca 600.000 Kč, které (však) má uložené na úschovním účtu u advokáta, domněnku její platební neschopnosti založenou prostřednictvím ustanovení §3 odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona nevyvrací. Tyto finanční prostředky totiž nepostačují na úhradu splatných závazků dlužnice v celkové výši cca 1.000.000 Kč, jež měly oba soudy pro účely rozhodnutí o insolvenčním návrhu věřitelů za osvědčené.
Nadto platí, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek (srov. k tomu zejména usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009 (k němuž se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněném pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v R 83/2012), k tomu Nejvyšší soud dále doplnil, že takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů.
Výhrady, které dovolatelka uplatňuje proti závěru odvolacího soudu, že v řízení byla osvědčena aktivní věcná legitimace insolvenčních navrhovatelů (resp. proti způsobu, jakým odvolací soud dospěl k tomuto závěru) jsou objektivně nezpůsobilé zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozhodnutí a pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné. Je tomu tak proto, že ani účinné zpochybnění pohledávek těchto věřitelů by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o splnění podmínek pro zjištění úpadku dlužnice.
K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněného pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§141 odst. 2 insolvenčního zákona). Dále v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
Dovolání nečiní přípustným ani námitka směřující proti postupu insolvenčního soudu při doručování písemností dovolatelce [konkrétně výzvy ze dne 20. června 2016 (A-115)].
Tato námitka z obsahového hlediska vystihuje (jen) tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k posouzení její důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost). K tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice a ve výroku o ustanovení insolvenční správkyně, dovolatelka žádnou argumentaci způsobilou samostatně založit přípustnost dovolání proti těmto výrokům neuplatňuje. K tomu srov. závěry formulované např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu