ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1041.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1041/2017-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání obviněného V. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 8 To 115/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 265/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 1. 2017, sp. zn. 13 T 265/2015, byl obviněný V. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. b), c) tr. zákoníku [bod 1) rozsudku], přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle §193b tr. zákoníku [bod 2) rozsudku], zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku [bod 3) rozsudku], přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku [bod 4) rozsudku] a dvojnásobným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem 5) rozsudku]. Uvedených trestných činů se podle tohoto soudu dopustil jednáním spočívající v tom, že:
1)
nejméně dne 24. 1. 2014 na Policii ČR, Krajském ředitelství policie kraje Vysočina, Územním odboru Jihlava, Oddělení obecné kriminality, na ul. Vrchlického 46 v Jihlavě a dne 17. 3. 2014 na Policii ČR, Krajském ředitelství policie kraje Vysočina, Odboru obecné kriminality, na ul. Vrchlického 46 v Jihlavě,
přestože byl poučen mimo jiné též o případných trestněprávních následcích uvedení nepravdivých údajů a těchto možných následků si byl vědom, při podání vysvětlení ve věci vedené pod č. j. KRPJ-8657/TČ-2014-160771 pro podezření ze spáchání zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, v úmyslu přivodit trestní stíhání M. K., a také nejméně v úmyslu poškodit ji vážně při jejím zaměstnání jakožto učitelky základní školy a narušit jí rodinné vztahy či vztahy se spoluobčany v místě bydliště, lživě uvedl, že M. K. mu opakovaně nabízela svou dceru, nezletilou YYYYY *), za cigarety a za peníze, k čemuž dodával, že YYYYY *) mu opakovaně sdělovala, že „ji k němu posílá mamka, že má hodně peněz a ať se jej drží, ať se s ním vyspí, ať mu vyhoní penis, či se s ním pomazlí“, kdy svou výpověď zakončil tím, že důvodem takového jednání M. K. je to, že si ona myslí, že on má hodně peněz, tak mu chtěla vnutit YYYYY *) do postele, aby z něj mohla těžit peníze, nebo protože se s ním M. K. chtěla sblížit prostřednictvím její dcery, přičemž takové skutečnosti předkládal i v několika svých písemných podáních a také je uváděl v rámci svého vyjádření v televizním pořadu Očima Josefa Klímy vysílaném na FTV Prima, kdy však po provedeném prověřování byla věc odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu, neboť bylo zjištěno, že tvrzení obžalovaného jsou nepodložená a nesmyslná, bez jakéhokoli reálného základu,
2)
nejméně od března roku 2012 do prosince roku 2014, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, zejména v D., okres J., a na dalších různých místech na okrese J.,
ačkoliv znal skutečný věk nezletilé QQQQQ *), tuto po uvedenou dobu pronásledoval, když neustále vyhledával její blízkost, snažil se s ní vejít v osobní kontakt, přičemž jí stále opakoval, že ji miluje, že se spolu musí sejít a že si ji vezme, a tohoto jednání se opakovaně dopouštěl na různých místech ve výše uvedené obci, dále v autobuse, kterým jmenovaná nezletilá cestovala i se svými kamarádkami, přičemž obžalovaný si opakovaně sedal v jejich blízkosti, snažil se s nimi bavit a také se jich dotýkat, přičemž nejméně v jednom případě na podzim roku 2012 sáhl nezletilé QQQQQ *) na hýždě, a tohoto jednání se dopouštěl i přes to, že mu nezletilá, její kamarádky, její rodiče a také rodiče jejích kamarádek opakovaně sdělovali, ať jmenovanou a její kamarádky nechá být, nevšímá si jich a ať je žádným způsobem nekontaktuje,
dále nezletilé před vánocemi v roce 2012 nechal na brance u domu, kde poškozená bydlí, tašku s USB diskem, který jí dal jako vánoční dárek a na svátek sv. Valentýna v roce 2013 jí na branku dal tašku s čokoládou,
dále nezletilou QQQQQ *) kontaktoval prostřednictvím sociální sítě Facebook, kdy jí asi v říjnu 2012 psal ze svého profilu vedeného pod jiným jménem, že ji miluje, přičemž poté, co se poškozené představil pravým jménem, tak ta jeho profil zablokovala, aby jí už dále nemohl psát,
dále nezletilou QQQQQ *) nejméně od 17. 4. 2013 kontaktoval písemně, napsal a různými způsoby (osobně, prostřednictvím jiných osob nebo prostřednictvím pošty) doručoval nezletilé poškozené nebo jejím rodičům dopisy nejméně kolem dnů 14. 5. 2013, 17. 4. 2013, 21. 8. 2013, 9. 9. 2013, 31. 10. 2013, 31. 7. 2014, 3. 8. 2014, 10. 8. 2014, 29. 8. 2014, 11. 9. 2014, 21. 9. 2014, 23. 9. 2014, 25. 10. 2014 a 30. 10. 2014, přičemž v těchto dopisech psal, že QQQQQ *) miluje, žádal o společnou schůzku s ní a jejími rodiči, aby si o všem promluvili a snažil se vysvětlovat svůj vztah ke jmenované, a dále zasílal nezletilé přání k svátku, narozeninám, k vánocům apod. a nechával jí u domu květiny, kdy tato přání a květiny vracela matka poškozené obžalovanému zpět do jeho poštovní schránky, přičemž obžalovaný v dopise adresovaném nezletilé poškozené, který vhodil do poštovní schránky H. dne 25. 10. 2014 nebo několik málo dní před tímto dnem, načež dne 25. 10. 2014 tento dopis ve schránce nalezla matka nezletilé QQQQQ *), napsal nezletilé, že ji zve dne 27. 10. 2014 na rande, a že má pro ně zajištěný pokoj na celý den, přičemž tohoto jednání se dopustil s cílem vykonat na pokoji s nezletilou QQQQQ *) soulož nebo ji jiným způsobem sexuálně zneužít, čímž by se dopustil nejméně zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku,
přičemž výše popsaným jednáním obžalovaný nezletilou QQQQQ *) omezoval v obvyklém způsobu života, protože poškozená se začala vyhýbat místům, kde by mohla obžalovaného potkat, po D. začala chodit vždy s další osobou a nechala se do školy, případně na své zájmy či kroužky vozit rodiči autem, neboť jednání obžalovaného vzhledem k jeho výbušnosti a dráždivosti vzbuzovalo v nezletilé QQQQQ *) a v jejích rodičích obavu o její zdraví, když obžalovaný jmenované mimo jiné také opakovaně sděloval, že by ona nebo její kamarádky „mohly dostat pár facek“,
3)
dne 12. 3. 2015 v době kolem 16:00 hod. před budovou na H. n. v P., okres J., s cílem přimět M. K., aby proti němu jako svědek nevypovídala v trestním řízení, ve kterém byl jako obžalovaný policejním orgánem Policie ČR, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Jihlava, Oddělení obecné kriminality, trestně stíhán pro jednání popsané výše v bodech 1. a 2., přistoupil k vozidlu jmenované zn. Opel Zafira, a to ve chvíli, kdy k vozidlu přicházela právě M. K., zastoupil jí cestu, aby nemohla odemknout dveře u řidiče a nastoupit do vozidla, přičemž na ni začal křičet: „Přestaň se vo mě votírat a povídat píčoviny na kriminálce. Já obtěžuju QQQQQ *)? Že jsem ji vosahal na zastávce a kdesi cosi ...“ a dále: „Chcípni ty děvko! A to stáhneš z tý kriminálky, nebo za sebe neručím!“, přičemž poškozená se snažila dostat ke dveřím řidiče, ale obžalovaný jí neustále zastupoval cestu, nakonec se poškozené podařilo dveře řidiče odemknout a když je pootevřela, tak ji obžalovaný chytil, začal s ní cloumat, odstrčil ji od dveří, potom ji chytil za obě ramena a začal s ní znovu cloumat, přičemž na ni po celou dobu křičel, poškozená ho po chvíli oběma rukama odstrčila, nastoupila do auta a ihned uzamkla všechny dveře vozidla, kdy obžalovaný při tomto napadení udeřil rukou do již dříve poškozeného a provizorně přidělaného levého zpětného zrcátka vozidla, které tímto ulomil,
4)
dne 17. 9. 2014 v době kolem 13:00 hod. v horní části M. n. v J.,
s cílem přimět YYYYY *), aby přemluvila QQQQQ *), aby se s ním znovu začala bavit, protože se obžalovaný domnívá, že YYYYY *) může za to, že se QQQQQ *) s ním v minulosti přestala bavit a začala se mu vyhýbat, přistoupil zezadu k YYYYY *) chytil ji za paže a řekl jí: „Čau lásko. ... Tak co YYYYY *)? Přemluv QQQQQ *), aby se ke mně vrátila, a budem kamarádi, jo? Já tě za odměnu neznásilním.“, nato YYYYY *) ze strachu z obžalovaného z místa utekla,
5)
nejméně od 1. 9. 2015 do 14. 12. 2015, kdy byl pro své dále popsané jednání zadržen Policií ČR a následně Okresním soudem v Jihlavě vzat do vazby, zejména v D., okres J., a na dalších různých místech na okrese J., přestože znal skutečný věk dále jmenovaných dívek,
a)
pronásledoval nezletilou XXXXX *), tak, že neustále vyhledával její blízkost, snažil se s ní vejít v osobní kontakt, a to tak, že na ni několikrát týdně v odpoledních hodinách čekal v D. na cestě, po které chodila jmenovaná domů od autobusové zastávky, když přijela autobusem ze školy, zde se jí nejprve ptal, proč nejela QQQQQ *), a poté začal XXXXX *) lichotit, zval jí na rande, ptal se jí, jestli s ním nebude chodit, nejméně jednou ji chytil za ruku, kdy se mu poškozená musela vytrhnout, dále v přesně nezjištěný den v září 2015 si při jízdě autobusem z D. do P. sedl za sedadlo, na kterém seděla XXXXX *), mluvil na ni a zezadu jí rukou sáhl na boční stranu hrudníku v úrovni podprsenky, až ho poškozená okřikla, ať jí nechá být, dále v tento den za ní během pouti v P. neustále chodil, mluvil na ni, pozoroval ji a vyhledával příležitost být v její blízkosti,
přičemž popsaného jednání se dopustil i přes to, že mu XXXXX *) opakovaně říkala, ať ji nechá být, že je jí to nepříjemné, navíc měla z obžalovaného strach, bála se, že by jí mohl nějak ublížit, což ji omezovalo v obvyklém způsobu života tím, že se mu snažila vyhýbat, utíkala před ním a její rodiče jí chtěli koupit obranný pepřový sprej, aby se mohla obžalovanému případně bránit,
b)
pronásledoval QQQQQ *), tak, že neustále vyhledával její blízkost, snažil se s ní vejít v osobní kontakt, a to tak, že na ni několikrát týdně čekal v ranních hodinách nedaleko domu v obci D., kudy ona chodí na autobus, kterým jezdí do školy, a dále na ní opakovaně čekal kolem 15:30 hod. v D. na cestě, po které chodila domů, když přijela autobusem ze školy, přičemž v průběhu září se mu nepodařilo jmenovanou na uvedených místech potkat, neboť ta z důvodu nemoci do školy nejezdila, ale od října do 14. 12. 2015 QQQQQ *) v ranních hodinách na uvedeném místě potkával jednou nebo dvakrát týdně, a dále ji nejméně sedmkrát potkal kolem 15:30 hod. na druhém uvedeném místě, přičemž vždy, když se mu podařilo takto poškozenou potkat, tak jí říkal, že ji miluje, že jsou manželé, snažil se ji chytat za ruku, tiskl se k ní a doprovázel ji směrem k zastávce nebo k domu, kde QQQQQ *) bydlí, a tohoto se dopouštěl i přes to, že mu opakovaně říkala, ať ji nechá na pokoji, a vždy zrychlila, aby byla dřív na zastávce nebo doma,
přičemž jmenovaná měla v důsledku popsaného jednání z obžalovaného strach, což ji omezovalo v obvyklém způsobu života tím, že se mu snažila vyhýbat, utíkala před ním, v pondělí a v pátek jezdila domů ze školy autem se svojí matkou, neboť autobusem, kterým by mohla jet, jezdil často též obžalovaný a nejméně v listopadu u sebe pro případnou obranu před obžalovaným nosila pepřový obranný sprej,
a jednání obžalovaného popsané výše pod písmeny a), b) vzhledem k jeho výbušnosti a dráždivosti vzbuzovalo v obou nezletilých poškozených či jejich rodičích obavu o jejich zdraví, když obžalovaný jmenovaným mimo jiné také opakovaně sděloval, že by ony nebo jejich kamarádky „mohly dostat pár facek, ať se mu vyhýbají, nebo by mohly jednu chytnout, či že je převychová“, kdy tyto obavy byly navíc umocněny předchozím jednáním obžalovaného, které je popsané v bodě 2), kterému byla nezletilá XXXXX *) opakovaně přítomna.
Okresní soudu v Jihlavě uložil obviněnému za uvedené trestné činy podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti nahradit poškozené QQQQQ *) nemajetkovou újmu v penězích v částce 200.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 1. 2017, sp. zn. 13 T 265/2015, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 8 To 115/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 8 To 115/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v řízení, které předcházelo vydání předmětného rozhodnutí byl dán dovolací důvod uvedený v písm. g) §265b odst. 1 tr. ř.
Ohledně skutku pod bodem 1) obviněný namítá, že nikdy neměl v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozené M. K., neboť jen reagoval na skutečnosti, kterým byl přítomen a chtěl, aby je orgány činné v trestním řízení prošetřily. Z jeho strany se tedy nejednalo o podání „šikanózního“ trestního oznámení. K argumentaci soudu druhého stupně, že jeho úmysl přivodit trestní stíhání poškozené vyplývá i ze skutečnosti, že poskytl rozhovor soukromoprávní televizi, uvádí, že rozhovor poskytl v šoku, když mu ochranka této televize zablokovala cestu a on odpovídal jen na položené otázky. Neuvědomoval si následky svého jednání. Podle obviněného u něho není dán úmysl spáchat uvedený trestný čin a to ani ve formě nepřímého úmyslu.
Ke skutku pod bodem 3) obviněný uvádí, že nenaplnil skutkovou podstatu zločinu vydírání podle §175 odst 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Připouští, že v důsledku dlouhodobých sporů si k poškozené vypracoval averzi, a proto ji oslovil a vyčetl ji lži, které o něm v rámci trestního řízení vypovídala. Popírá, že by chtěl poškozenou donutit k tomu, aby jako svědek nevypovídala. Chtěl pouze, aby uvedla před policejním orgánem pravdu. Podle jeho názoru došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jeho jednání by bylo možno posoudit toliko jako přestupek. Dále uvádí, že rozhodně popírá, že by poškozené bránil ve vstupu do vozidla, tuto skutečnost nepotvrdili, ani slyšení svědci.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 4) namítá, že ve věci nebylo provedeno dostatečné dokazování. Obviněný zdůrazňuje, že nepopírá, že s poškozenou hovořil, slova, která vyslovil, byla myšlena v nadsázce. K věci proto chtěl vyslechnout svědkyni J. P., což soud prvního stupně neučinil, přičemž své rozhodnutí odůvodnil nadbytečností provedení tohoto důkazu. Soud druhého stupně tento postup akceptoval. Podle obviněného postupem soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Současně namítá, že ve výpovědi svědkyně K. Z. jsou rozpory proti výpovědi poškozené. Ani z provedené nahrávky nelze dovodit, že by mohl u poškozené vyvolat jakékoliv obavy.
Dále ve vztahu k bodu 2), 5) písm. a), b) obviněný uvádí, že navrhovali výslech poškozených u hlavního líčení, stejně tak výslech svědkyně D. K., která by se mohla vyjádřit k tomu, jak se poškozená QQQQQ *) k němu chovala a že mu poslala sms zprávu, ve které ho zvala na tzv. párty, kde měla být poškozená tzv. zhulená a měla být donucena k určitému nevhodnému sexuálnímu chování. Soud prvního stupně výslech těchto svědkyň odmítl. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že pro postup podle §102 tr. ř. při provádění důkazů ve vztahu k nezletilým svědkyním nebyl zákonný důvod, neboť bez výslechů těchto svědkyň nemohlo dojít k náležitému objasnění věci. Dovolatel dále podrobně poukazuje na svoji obhajobu, na skutečnost, že nevlastní žádné motorové vozidlo, takže musel jezdit autobusem, a proto se setkával s poškozenými. Z jeho strany se tedy nejednalo o záměrné vyhledávání poškozených. Proto není naplněna skutková podstata přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dlouhodobostí se rozumí, že k jednání dochází po určitou dobu a opakovaně. Ojedinělé a nahodilé projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Podle dovolatele by se z jeho strany mohlo jednat toliko o přestupek. Současně obviněný uvádí, že samotné pořízené nahrávky dostatečně nereflektují jeho setkávání s poškozenými. Soudy také nevzaly v úvahu, že hovory s údajnou svědkyní Š. K. byly uskutečněny s QQQQQ *), přičemž předmětné sms zprávy a hovory představovaly provokaci jeho osoby. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy ve věci neprovedly komplexní dokazování. Zdůrazňuje, že poškozená QQQQQ *) ho udržovala v naději, že kamarádský vztah přejde v něco bližšího. Podle jeho názoru, i kdyby jeho jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty nebezpečného pronásledování, tak není na místě v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku uplatňovat trestní represi a následky s ní spojené.
Ohledně výroku o povinnosti nahradit nemajetkovou újmu obviněný namítá, že soudy se dostatečně nezabývaly odůvodněností tohoto výroku a jeho výší. S přiznanou nemajetkovou škodou nesouhlasí, když nemá za prokázanou svoji vinu. Přiznaná nemajetková újma neodpovídá vzniklé újmě, když soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že případná příkoří zapříčinila samotná poškozená.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 8 To 115/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 1. 2017, sp. zn. 13 T 265/2015, a podle §265l tr. ř. přikázal soudu nižšího stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 1 NZO 678/2017, nejprve zrekapitulovala obsah podaného dovolání a z jakých skutečností obviněný dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně poukazuje na skutečnost, že obviněný uplatňuje stejnou argumentaci, jakou uplatnil před soudy nižších stupňů. Jednání obviněného, které je mu kladeno za vinu, je prokazováno výpověďmi poškozených, ale i obsahem trestního oznámení, které učinil na poškozenou M. K., a dále i výpověďmi dalších svědků a pořízenými videozáznamy a audiozáznamy. Lze proto mít za to, že námitkami uplatněnými obviněným se řádně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, a za situace, kdy přezkumné řízení probíhalo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost a ani možnost se zabývat důvodností podaných námitek.
Státní zástupkyně rovněž poukazuje i na skutečnost, že obviněný se v dovolací argumentaci zabývá výlučně otázkami skutkovými, neboť komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené dokazování. Obviněný se tedy uplatněnou argumentací domáhá odlišného hodnocení provedených důkazů. Takto uplatněné námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů.
V závěru podaného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl tak, že ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne. Současně navrhla, aby o podaném dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
K vyjádření státního zástupce podal obviněný prostřednictvím obhájce dne 21. 9. 2017 repliku. Obviněný uvedl, že nesprávné právní posouzení spatřuje zejména v tom, že v žádném jednání nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu, mohlo by se jednat toliko o přestupkové jednání. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález III. ÚS 177/04, kde jsou vymezeny případy tzv. opomenutých důkazů. V případě nemajetkové újmu zdůrazňuje, že nárok ve skutečnosti uplatňují třetí osoby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že soudy jeho jednání nesprávně posoudily, když neměl v úmyslu poškozené M. K. způsobit trestní stíhání a z touto poškozenou se pohádal v afektu, neměl jí v úmyslu nijak vyhrožovat [skutek 1), 3)]. Dále naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že soudy neprovedly všechny požadované důkazy, ve způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a v porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Vzhledem k obsahu konkrétně uplatněné argumentace lze připustit, že obviněným uplatněné námitky jsou částečně podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Jedná se o námitky týkající se subsidiarity trestní represe.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu další zvolené dovolací argumentace považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že obviněný sice formálně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem použitou argumentaci nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když namítá způsob hodnocení provedených důkazů a rozsah provedeného dokazování. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když tyto nesměřují do právního hodnocení skutku nebo do jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž do způsobu hodnocení provedených důkazů, neboť obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (uvěřily výpovědi poškozených a svědků, neuvěřily jeho obhajobě a neprovedly všechny provedené důkazy), kdy na podkladě vlastní verze skutkového děje dospívá k závěru, že zjištěný skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Jedná se tedy o námitky procesní povahy. Takto formulované námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 18–25 rozsudku). Soud druhého stupně (str. 5–7 usnesení) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Uvedený soud i své úvahy rozvedl z pohledu argumentace obviněného použité v rámci podaného odvolání, když obviněný v rámci podaného odvolání v podstatě uplatnil totožné námitky jako v podaném dovolání. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést následující.
Obviněný ve vztahu ke skutku č. 1) v podstatě namítá, že neměl v úmyslu přivodit poškozené M. K. trestní stíhání a že tedy u něho chybí úmysl spáchat zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. b, c) tr. zákoníku. Byť by se navenek mohlo jevit, že obviněný uplatnil právně relevantní argumentaci, když otázka subjektivní stránky, konkrétně úmyslu spáchat konkrétní trestný čin se vztahuje k základům trestní odpovědnosti, je z pohledu uplatněných námitek nepochybné, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry. Obviněný totiž jen opakuje svoji obhajobu a na podkladě vlastní verze události (chtěl jen, aby orgány činné v trestním řízení prověřily jím reprodukované tvrzení svědkyně YYYYY *)) dospívá k závěru, že u něho chybí úmysl spáchat uvedený zločin. Tvrzení obviněného ovšem bylo důkazy provedenými v rámci prověřování jeho trestního oznámení zcela vyvráceno, neboť nikdo se slyšených svědků nepotvrdil jeho údaje uvedené v trestním oznámení. Proto obhajobu obviněného soud prvního stupně shledal za vyvracenou provedenými důkazy (viz str. 18–19), když shledal, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Bylo také bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný byl při podávání trestního oznámení řádně poučen o případných trestněprávních následcích uvedení nepravdivých údajů v trestním oznámení, přičemž i ve svých dalších podáních uvedl vědomě nepravdivé údaje, když následným dokazováním bylo prokázáno, že jeho tvrzení, že mu měla poškozená posílat svoji nezletilou dceru z důvodu nabízení sexuálních služeb je zcela nepravdivé. Uvedený nepravdivý údaj pak i uvedl v rámci svého televizního vyjádření pro televizi Prima. Obviněný si musel být vědom skutečnosti, že údaje, které uvádí v trestním oznámení, jsou nepravdivé a jsou způsobilé přivodit prověřování těchto údajů tím, že budou zahájeny úkony trestního řízení, což se i skutečně stalo, čin spáchal i prostřednictvím televize. Zároveň si musel být vědom toho, že již samotné prověřování těchto skutečností je způsobilé poškodit poškozenou vážně v zaměstnání, ale i narušit její rodinné vztahy nebo jí způsobit jinou vážnou újmu. Poškozená totiž pracovala jako učitelka, tedy jako osoba, u které se vyžaduje určitý morální kredit, přičemž informace, že měla údajně nabízet k sexuálním službám svoji nezl. dceru nepochybně byla způsobilá vážně narušit i její rodinné vztahy a vztah jiných osob k ní. Obviněný jednal v úmyslu přímém ve vztahu k lživému obvinění [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť uvedl prokazatelně nepravdivé údaje, čehož si musel být obviněný vědom, přičemž u obviněného byl dán i specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání poškozené, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1568/2015, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1272/2016). V tomto směru je třeba odkázat na skutečnost, že obviněný podal nejen trestní oznámení, ale opakovaně podával další podání adresovaná Policii ČR, ve kterých uváděl stejné nepravdivé skutečnosti (např. č. l. 10, kde dokonce uváděl, že poškozená dceru nabízela dalším mužům za cigarety), čímž nepochybně sledoval a snažil se docílit toho, aby bylo nadále pokračováno v prověřování jeho trestního oznámení a vůči poškozené byly vedeny úkony trestního řízení, což se i nakonec stalo, když poškozená a její dcera byly opakovaně vyslýchaný a jejich výpovědi prověřovány. Obviněný tedy jednal v úmyslu přivodit poškozené trestní stíhání.
Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že jednal ve vztahu k údajům poskytnutým televizi pod vlivem šoku, je třeba odkázat na obsah pořízeného vyjádření a na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatirie, ze kterého je zřejmé, že jeho rozpoznávací schopnost byla zcela zachována a ovládací schopnost pouze nepodstatně snížena. Obviněný nepochybně jednal v úmyslu přímém i k naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto zločinu. Na závěr je možno zdůraznit, že v případě naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty pod odst. 3 písm. b) §345 tr. zákoníku by postačila z hlediska zavinění i nedbalost, když k naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí nedbalost [viz §17 písm. a) tr. zákoníku]. V dané věci ovšem nepochybně obviněný jednal i v úmyslu přímém ve vztahu k naplnění všech znaků kvalifikovaných skutkových podstat.
Ohledně námitek týkajících se skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tyto mají opětovně zcela procesní charakter, když obviněný jen jinak než soudy interpretuje obsah hovoru, který vedl s poškozenou. V tomto směru je třeba odkázat na úvahy soudu prvního stupně týkající se důkazní situace ohledně tohoto skutku (viz str. 21–23 rozsudku), které obhajobu obviněného ohledně průběhu a důvodu konfliktu zcela vyvracejí. Bez ohledu na shora uvedené je třeba zdůraznit, že obsah použité vyhrůžky byl v průběhu řízení prokázán bez jakýchkoliv pochybností, když jako důkaz byl proveden zvukový záznam o průběhu konfliktu, který pořídil samotný obviněný (viz nahrávka č. 405 0383). Z nahrávky je zřejmé, že pohrůžku uvedenou v popisu skutku obviněný skutečně vyslovil, ale také, že na poškozenou cíleně čekal, když zjistil, že na místě se nachází její auto. Z pořízené nahrávky je nepochybné, že obviněný poškozenou napadl pro její výpověď na kriminálce, tedy proto, že v jeho trestní věci vystupovala jako svědek a vyzývá ji, aby to stáhla (svoji výpověď), nebo za sebe jinak neručí. V kontextu jeho chování, kdy poškozenou slovně napadal a snažil se jí zabránit v nastoupení do vozidla a jeho předchozího chování, kdy obviněný podával na poškozenou trestní oznámení a napadal její nezletilou dceru YYYYY *) [skutek pod bodem 4) rozsudku] nepochybně musela jeho pohrůžku vnímat jako pohrůžku možného použití násilí, pokud svoji výpověď nestáhne a obviněný nepochybně chtěl docílit toho, aby poškozená změnila svoji výpověď v jeho trestní věci ohledně jeho chování k poškozené QQQQQ *). Obviněný i proti poškozené použil násilí, když s ní cloumal.
Obdobná je situace i ve vztahu k poškozené YYYYY*) [skutek č. 4)]. Obviněný svoji dovolací argumentaci zakládá na tvrzení, sice pronesl předmětná slova, avšak tato nepronesl vážně a vyslovil je pouze v žertu. Současně namítá, že soudy neprovedly dostatečné dokazování, když neprovedly výslech navrhované svědkyně J. P. V souvislosti s rozsahem dokazování lze uvést následující. Obviněný primárně vyjadřuje nesouhlas s rozsahem dokazování před soudy nižších stupňů. Obecně je třeba uvést, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, obdobně nález Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Byť to explicitně obviněný v rámci podaného dovolání neuvádí, lze se domnívat, že v případě neprovedení požadovaného důkazů (výslechu navrhované svědkyně J. P.) se podle obviněného jedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu výkladu Ústavního soudu. V tomto směru lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
V předmětné věci lze uvést, že soud prvního stupně v rámci odůvodnění rozsudku odůvodnil, z jakých důvodů neprovedl všechny požadované důkazy (viz str. 18 rozsudku), přičemž soud druhého stupně se s rozsahem dokazování před soudem prvního stupně ztotožnil. Oba soudy dospěly k závěru, že navrhovaný výslech svědkyně J. P. představuje nadbytečný důkaz. Při posuzování námitky obviněného je třeba zdůraznit, že ani samotný obviněný nezpochybňuje pronesení předmětné věty, což je v souladu nejen s výpovědí poškozené, ale i zvukovým záznamem. Obviněný pouze tvrdí, že předmětnou větu pronesl v žertu. Objektivní stránka trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, když se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí být však adresován poškozenému, a ten je musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednání nutí, jde o pokus o vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, R 10/1979, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1172/2016), (blíže viz Šamal P, a kol., Trestní zákoník, Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751–1752). V dané věci je z výpovědi poškozené zřejmé, že z jednání obviněného měla obavy, bála se ho (viz č. l. 500-504). Při posuzování skutečnosti, zda poškozená mohla a vnímala jednání obviněného jako pohrůžku násilí, nelze pominout objektivně zjištěné skutečnosti. Obviněný měl prokazatelně k rodině poškozené, zejména k její matce silně negativní vztah, když v důsledku jednání obviněného se samotná poškozená musela podrobit výslechu na Policii ČR, kde byla vyslýchána k údajné trestné činnosti své vlastní matky. Samotné poškozené obviněný již dříve vyhrožoval, že by mohla dostat pár facek, přičemž poškozená byla přítomna nevhodnému chování obviněného vůči její kamarádce QQQQQ *) [skutek pod body 2) rozsudku]. Současně také nelze pominout věk poškozené, která měla 13 let a věk obviněného, který nepochybně byl pro poškozenou autoritou, když se jednalo z pohledu poškozené o staršího muže. Za této situace nepochybně poškozená musela vnímat vyslovená slova jako vyhrůžku použití násilí, když již smysl slova znásilnění vyvolává asociaci, že bude použito násilí vůči osobě, která bude obětí tohoto trestného činu. Pokud obviněný namítá, že uvedené slovní spojení použil v legraci, což je ovšem jeho verze události, tak je třeba zdůraznit, že rozhodující je, že se jednalo o zcela nevhodné slovní vyjádření, které nepochybně z pohledu jiných osob obsahovalo vyhrůžku, když důležité a podstatné jak tyto slova vnímala a mohla vnímat poškozená. Samotný obviněný si při pronášení těchto slov musel být vědom věku poškozené, skutečnosti, že jeho vztah k rodině poškozené jsou negativní, což sám připouští. Proto musel být srozuměn s tím, že vyřknutá slova může poškozená vnímat jako pohrůžku násilí. Za této situace má i Nejvyšší soud za to, že navrhovaný výslech svědkyně J. P. představuje nadbytečný důkaz. Pokud obviněný dále namítá, že svědkyně K. Z. nepotvrdila, že by poškozená z místa činu utekla, tak je třeba zdůraznit, že tato svědkyně nebyla k věci vyslechnuta jako svědkyně, když z připojeného přestupkového spisu vyplývá, že celé věci nevěnovala pozornost.
Rovněž ve vztahu ke skutkům pod body 2) a 5) a), b) obviněný jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů a se kterou se soudy nižších stupňů řádně a náležitých způsobem vypořádaly. Použitá argumentace má procesní charakter, neboť námitky obviněného směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy, když obviněný předkládá vlastní verzi události (s poškozenými se setkával náhodně, pořízené nahrávky jsou neprůkazné). Takto uplatněné námitky nemohou, jak již bylo uvedeno, zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Dále namítá rozsah dokazování a jeho způsob, když vyjadřuje nesouhlas s postupem soudu prvního stupně, který přečetl výpovědi svědkyň, které byly nezletilé, podle §102 odst. 2 tr. ř. a nevyslechnul navrhovanou svědkyni D. K. Jak již bylo naznačeno, takto uplatněné námitky nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod.
Přesto je možno konstatovat následující. Obviněný namítá, že soud prvního stupně pochybil, pokud v případě nezletilých svědkyň přečetl jejich výpovědi z přípravného řízení podle §102 odst. 2 tr. ř., aniž by tyto svědkyně vyslechnul u hlavního líčení. Obecně je třeba k naznačené problematice uvést následující. Podle §102 odst. 1 tr. ř. je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálněprávní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět ke správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče. Podle §102 odst. 2 tr. ř. v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v §211 odst. 1 a 2 tr. ř. V případě nezletilých poškozených se jednalo prokazatelně o osoby, které v době páchání trestné činnosti měly méně než 15 let, kdy menší části trestné činnost se měl obviněný dopustit vůči poškozené QQQQQ *) po dosažení věku 15 let. Všechny poškozené pak v době konání hlavního líčení nedosáhly věku 18 let, věkově měly 15 až 16 let. Vzhledem k charakteru trestné činnosti, kdy obviněný se měl trestné činnosti dopouštět vůči poškozeným po dlouhou dobu a opakovaně (viz poškozená QQQQQ *)) je nepochybné, že oživování věci by mohlo mít nepříznivý a negativní vývoj na poškozené, které se obviněného bály a musely částečně změnit způsob života vedeny snahou se vyhnout kontaktům s obviněným. Jednalo se také o zvlášť zranitelné oběti ve smyslu §2 odst. 4 písm. a) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, v platném znění. Proto lze mít za to, že soud prvního stupně postupoval v souladu s trestním řádem, pokud jejich výslechy z přípravného řízení přečetl postupem podle §102 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že výslechů těchto poškozených v přípravném řízení se účastnil tehdejší obhájce obviněného, když některé výslechy sice byly provedeny před zahájením trestního stíhání postupem podle §158a tr. ř., ovšem následně po zahájení trestního stíhání pro další část trestné činnosti, byly poškozené vyslechnuty opětovně, kdy vypovídaly o všech skutcích, které jsou obviněnému kladeny za vinu a kde měly postavení poškozených, takže obhájce obviněného měl možnost poškozeným klást otázky, což učinil. Kontradiktornost řízení a právo obviněného na spravedlivý proces bylo z pohledu čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP zachováno. Jinak řečeno, nevyhověním návrhu obviněného na výslech poškozených u hlavního líčení s odkazem na ustanovení §102 tr. ř., nemohlo dojít k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1537/2011). Nad rámec shora uvedeného je třeba současně podotknout, že výrok o vině uvedenými skutky není založen toliko na výpovědi poškozených, trestná činnost obviněného je prokazována řadou dalších důkazů, na které poukazuje soud prvního stupně (výpovědi rodičů poškozených, pořízené audiozáznamy, posílání dárků poškozené QQQQQ *) a obsah dopisů zasílaných této poškozené a jejím rodičům).
Z pohledu těchto důkazů je také třeba hodnotit návrh obviněného na doplnění dokazování o výslech svědkyně D. K., když ohledně rozsahu dokazování a povinnosti soudu provést požadované důkazy je třeba odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu týkající se této problematiky. Soudy dospěly k závěru, že se jedná o nadbytečný důkaz, přičemž vzhledem k rozsahu provedeného dokazování je třeba s jejich závěry souhlasit. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v dané věci nelze také pominout, že nutnost provedení určitého důkazu je nezbytné zvažovat i z pohledu §158 odst. 6 tr. ř., který stanoví, že úřední záznam o podaném vysvětlení primárně slouží v dalším řízení k zvážení, zda osobu, jenž učinila úřední záznam, je nutno v dalším řízení vyslechnout jako svědka, tedy zda výslech takové osoby v procesním postavení svědka v řízení před soudem může přispět k náležitému objasnění věci, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Úřední záznam o podaném vysvětlení tedy primárně slouží k tomu, aby soud posoudil zda nějakou osobu vyslechne jako svědka či nikoliv, když z tohoto pohledu může soud k obsahu úředního záznamu přihlížet. V předmětné věci soud prvního stupně sám na základě úředního záznamu, který byl učiněn v přípravném řízení, dospěl k závěru, že není třeba vyslýchat D. K. jako svědkyni u hlavního líčení, takže sám z vlastní iniciativy D. K. k hlavnímu líčení nepředvolával. Následně na základě provedeného dokazování před soudem neshledal ani za potřebné doplnit dokazování o požadovaný výslech právě z pohledu provedených důkazů. Jinak řečeno, soud dospěl k závěru, že ve věci byl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil.
Pokud obviněný odkazuje na hovory s údajnou svědkyní Š. K., kdy tvrdí, že ve skutečnosti fakticky komunikoval s poškozenou QQQQQ *), tak je třeba uvést, že se jedná opětovně o verzi obviněného, která byla vyvrácena provedenými důkazy. Jedná se o úřední záznam založený na č. l. 692, ze kterého je zřejmé, že předmětné číslo skutečně patřilo Š. K., nikoliv QQQQQ *) a že tato při sms zprávách obviněného upozorňovala, že není QQQQQ *). Stejně další námitka obviněného, že jeho jednání nebylo dlouhodobé a že musel jezdit autobusem, směřuje jen do způsobu hodnocení důkazů. Dlouhodobostí jednání obviněného se soud prvního stupně zabýval a řádně se s ní vypořádal (viz str. 20, 23–24 rozsudku) a Nejvyšší soud pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje. Tvrzení obviněného, že se s poškozenými setkával náhodně, protože musel jezdit mimo obec, je vyvráceno výpověďmi poškozených a slyšených svědků, ale i pořízenými audiozáznamy. Z těchto důkazů je zřejmé, že obviněný aktivně poškozené vyhledával a oslovoval, ačkoliv mu tyto zřetelně dávaly najevo, že si to nepřejí a stejné skutečnosti mu i sdělili jejich zákonní zástupci (rodiče). Z pořízených audio záznamu je také nepochybné, že poškozené i v nepřítomnosti rodičů dávali obviněnému najevo, že jeho jednání je jim nepříjemné a že si nepřejí, aby je obtěžoval, což je v rozporu s jeho obhajobou, že poškozené se bojí rodičů.
Rovněž další námitka obviněného vztahující se k náhradě nemajetkové újmy nenaplňuje zvolený důvod. Obviněný totiž fakticky vychází ze svojí obhajoby, že se žalovaných skutku nedopustil a že soud při stanovení výše majetkové újmy nezohlednil skutečnost, že vzniklou újmu zapříčinila samotná poškozená. Obviněný tedy opětovně uplatňuje námitky týkající se hodnocení důkazů, neuplatňuje žádné námitky hmotněprávní povahy. Pokud obviněný namítá, že nemajetkovou újmu uplatňují třetí osoby, tak je třeba uvést, že poškozená je nezletilá, takže jí v řízení ze zákona zastupují její zákonní zástupci (rodiče). Proto nemohl obviněný zvolenou argumentací naplnit zvolený dovolací důvod.
Jak již bylo naznačeno, pod zvolený dovolací důvod lze podřadit námitku obviněného týkající se použití subsidiarity trestní represe [skutky pod bodem 2), 3), 5)]. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.
Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“.
Platí, že trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvozené odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12). O takovou situaci se v dané věci nejedná. Nelze totiž pominout, že jednání obviněného se vyznačovalo dlouhodobostí [skutky pod body 2), 5) rozsudku], když v případě skutku pod bodem 2) trvalo více než dva roky, přičemž jeho jednání mělo různé formy (slovní, elektronické a písemné kontakty) a vyznačovalo se stupňující intenzitou. Obviněný se jednání dopustil proti více nezletilým osobám, tyto musely změnit svoje zvyky a chování (změny tras k autobusu, obavy chodit samy po vesnici apod.), když také nelze přehlédnout, že obviněný ve svém nevhodném chování vůči poškozené QQQQQ *) pokračoval i v průběhu trestního řízení, když jí posílal i z vazby dopisy a snažil se jí nadále kontaktovat. Obviněný se trestné činnosti dopustil v kvalifikovaných skutkových podstatách. Nelze také přehlédnout, že v případě skutku pod bodem 3) byla obava poškozené umocněna jeho předchozím nevhodným chováním vůči její osobě a jejím rodinným příslušníkům, když obviněný svého jednání vůči poškozené nezanechal, přestože proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro předchozí trestnou činnost [skutek pod bodem 1) rozsudku]. Za této situace je třeba mít za to, že uplatnění trestní represe vyžaduje naplnění reparační, preventivní, ale i represivní funkce trestního práva.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.