ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1222.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1222/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 8 To 130/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 149/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 2 T 149/2016, byl obviněný M. T. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „v přesně nezjištěné době po dni 11. 7. 2012 na přesně nezjištěném místě a nezjištěným způsobem, si přisvojil vrtací systém ED 1300, který mu byl jakožto jednateli společnosti TM J. servis, spol. s r.o., předán do užívání na základě Smlouvy o finančním leasingu s opcí na koupi předmětu leasingu, kterou jako tehdejší jednatel společnosti TM J. servis, spol. s r.o. uzavřel a podepsal dne 28. 1. 2009 v tehdejších provozních prostorách uvedené společnosti na adrese Z., J., se společností SG Equipment Finance Czech Republic, s.r.o., kdy se jednalo o předmět leasingu v pořizovací ceně 33.320.000,- Kč, který si společnost TM J. servis, spol. s r.o., převzala téhož dne na základě písemného Přejímacího protokolu na adrese Z., J., přičemž společnost TM J. servis, spol. r. o. se v leasingové smlouvě zavázala, že v době pronájmu zařízení uhradí akontaci ve výši 16.660.000,- Kč a 61 splátek v celkové výši 19.907.661,06 Kč, nicméně do současné doby byla uhrazena pouze akontace a první splátka ve výši 16.999.116,6 Kč a dále v nepravidelných 40 splátkách různé výše celková částka 12.505.333,56 Kč, z důvodu neplacení leasingových splátek byla leasingová smlouva vypovězena písemnou výpovědí, která byla společností TM J. servis, spol. s r. o., doručena dne 11. 7. 2012, přičemž o existenci této výpovědi M. T. věděl, avšak v rozporu se všeobecnými obchodními podmínkami pro finanční leasing, které jsou nedílnou součástí uzavřené smlouvy o finančním leasingu, předmět leasingu společnosti SG Equipment Finance Czech Republic, s.r.o., IČ: 61061344, nepředal a dále s ním naložil nezjištěným způsobem, čímž společnosti SG Equipment Finance Czech Republic, s.r.o., IČ: 61061344, způsobil škodu ve výši 2.681.689,- Kč“.
Za to byl odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu členství ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu v trvání 5 (pěti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., IČ: 61061344, se sídlem nám. Junkových 2772/1, Praha 5, škodu ve výši 3.815.551 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 2 T 149/2016, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 8 To 130/2017, a to tak, že jej podle §256 zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 8 To 130/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 520-527), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný trvá na tom, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán a v žalobním návrhu a odsuzujícím rozsudku označený skutek není trestným činem. Namítá, že s věcí nenakládal on, ale právnická osoba, za kterou jednal. Cituje výrok o vině, jež považuje v jednotlivostech za zcela nekonkrétní a k jeho obsahu či vyjasnění ani nesměřovalo provedené dokazování. Hodnocení důkazů soudy lze považovat za extrémně rozporuplné se skutkovými zjištěními. Má za to, že soudy nerespektovaly ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a porušily zásadu in dubio pro reo. V této souvislosti uvádí, že provedenými důkazy nebylo nijak prokázáno, že s cizí věcí (s vrtacím strojem) naložil nezjištěným způsobem. Trvá na tom, že si cizí věc nepřisvojil, po vypovězení leasingové smlouvy s touto věcí nijak nedisponoval a ani jinému neumožnil neoprávněnou dispozici s ní. S ohledem na uvedené poukazuje na důkazy svědeckou výpovědí svědků A. S. a H. W. či na fotografie stroje, se kterými poté polemizuje. Skutečnost, že předmět zmíněné smlouvy nevrátil, nezakládá sama o sobě trestní odpovědnost za předmětný trestný čin. Poškozený věděl o umístění předmětu leasingu v zahraničí, avšak nepodnikl žádné kroky k jeho převzetí a svým laxním postojem zapříčinil i promlčení pohledávky ze sjednané smlouvy. Má za to, že jelikož se jedná svou podstatou o obchodněprávní spor mezi podnikatelskými subjekty, není na místě věc řešit prostředky trestního práva. Nejednal v úmyslu zpronevěřit cizí věc, což potvrzuje skutečnost, že uhradil podstatnou část leasingových splátek a svůj závazek dodatečně zajistil zástavním právem. Nesouhlasí s argumentací soudů obou stupňů v otázce neplatnosti zástavních smluv, neboť zástavní právo bylo řádně zapsáno v katastru nemovitostí. Stejně tak převod obchodního podílu, nesvědčí o jeho trestní odpovědnosti za zločin zpronevěry, neboť k němu došlo více než jeden rok po zániku závazkového vztahu vyplývajícího z leasingové smlouvy. Obdobný závěr platí také o smlouvě o prodeji podniku, jejíž sjednání nemělo žádný vliv na jeho trestní odpovědnost.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2017, sp zn. 8 To 130/2017, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby ho sám zprostil obžaloby postupem podle §226 tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 10. 2017, sp. zn. 1 NZO 906/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla s odkazem na teoretická východiska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že některé z námitek obviněného, jimiž brojí proti hodnocení některých důkazů a skutkovým závěrům z nich vyvozených tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. V dané věci nelze spatřovat ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jež by opodstatňoval zásah dovolacího soudu do skutkového stavu věci. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Skutkovým závěrům soudů zcela odpovídá právní kvalifikace skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku porušení principu in dubio pro reo, jež je svou povahou námitkou procesního charakteru a není způsobilá založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K posouzení trestní odpovědnosti obviněného M. T. je podstatné uvést, že zločin zpronevěry je dokonán v okamžiku, kdy pachatel svévolně naložil s cizí svěřenou věcí a trvale vyloučil svěřitele této věci z jeho dispozičních oprávnění. V této souvislosti lze odkázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2007 Sb. rozh. tr.), podle které spočívá-li trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku v tom, že pachatel neoprávněně převedl na třetí osobu věc, kterou měl v dispozici na podkladě tzv. leasingové smlouvy, je tento trestný čin dokonán již okamžikem, kdy došlo k takovému svévolnému převodu předmětu leasingu, a nikoli až okamžikem, kdy poté pachatel přestal hradit leasingové splátky. Za této situace je případná úhrada dalších leasingových splátek i po okamžiku dokonání už jen pouhou náhradou způsobené škody. Podle skutkových zjištění, obviněný tedy daný trestný čin dokonal. Následné kroky a právní jednání obviněného, které uskutečnil po dokonání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a jimiž argumentuje v podaném dovolání, nemohou zpochybnit naplnění všech zákonných znaků citovaného zločinu. K subjektivní stránce, s odkazem na skutkovou větu státní zástupkyně uvedla, že rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil ve skutkové větě ve výroku o vině rozsudku, svědčí o existenci zavinění obviněného M. T. ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně konstatoval soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (viz jeho s. 9). Lze považovat za správný závěr soudů obou stupňů, že obviněný jednal úmyslně, pokud trvale vyloučil svěřitele věci z možnosti dispozice s ní. K zajišťovacím právním institutům, s odkazem na skutkový stav věci, státní zástupkyně uvedla, že je vyloučeno, aby v době spáchání posuzovaného zločinu mohly uvedené právní nástroje plnit zajišťovací funkci. O účelovosti jednání obviněného svědčí také další kroky, které podnikl po spáchání citovaného zločinu a které spočívaly v převodu obchodního podílu na cizího státního příslušníka, který nebyl schopen ani ochoten pokračovat v podnikání obchodní společnosti TM J. servis, spol. s r. o. Za situace, kdy se této obchodní společnosti přestalo ekonomicky dařit, převedl obchodní podíl na tzv. bílého koně a tím se zbavil i břímě dluhů, které by jinak musel zaplatit. Pochybnosti nelze mít ani o naplnění objektivní stránky předmětného zločinu, kdy ze skutkové věty rozsudku prvního stupně se jednoznačně podává, že obviněný si přisvojil cizí věc a způsobil na majetku poškozeného značnou škodu. Přitom přisvojením cizí věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena. Pokud v uvedených souvislostech obviněný namítl, že s věcí nenakládal on ale právnická osoba, za kterou v rozhodné době jednal, nelze takové námitce z pohledu použité právní kvalifikace skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku přiznat žádný právní význam. Z postavení obviněného jako jednatele obchodní společnosti TM J. servis, spol. s r. o., vyplývalo jeho oprávnění jednat jménem této společnosti, resp. za ni. Důsledky jeho trestného jednání tak na něj přímo dopadají. K námitce obviněného ve vztahu k uplatnění subsidiarity trestní represe, státní zástupkyně, s odkazem na teoretická východiska uvedla, že i tato námitka je neopodstatněná. Ze skutkových okolností je zřejmé, že obviněný označeným protiprávním činem zasáhl do majetkových práv právnické osoby, takže bylo nezbytné reagovat na jeho jednání i prostředky trestněprávní represe. Závěrem se státní zástupkyně obecně vyjádřila k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., s tím, že obviněný výslovně neuvedl jeho konkrétní alternativu, přičemž podstatná část námitek obviněného zpochybňuje učiněná skutková zjištění a rozsah provedeného dokazování, což nelze pod jimi uplatněné dovolací důvody podřadit. Námitky, jež lze formálně pod uvedené dovolací důvody podřadit, jsou však nedůvodné.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 8 To 130/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. T. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný podle obsahu dovolání poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (svědecké výpovědi svědků A. S. a H. W., dále fotografie vrtacího stroje a nepřímo zástavní smlouvy a smlouvu o prodeji podniku) a vadná skutková zjištění (zjištění stran laxního jednání poškozené společnosti) stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že si cizí věc nepřisvojil, po vypovězení leasingové smlouvy s touto věcí nijak nedisponoval a ani jinému neumožnil neoprávněnou dispozicí s ní).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. T. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, vadných skutkových zjištění a vlastní verzi skutkového stavu věci, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání naznačuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu, resp. subjektivní a objektivní stránka zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Taktéž má za to, že v projednávané věci byla ve vztahu k jeho osobě porušena subsidiarita trestní represe.
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Základní skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn. že nad věcí vykonává práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou nemůže nakládat podle vlastního užívání, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s věcí oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.).
Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a), nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. Závěr o subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištění soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
K uvedenému je třeba nejprve podotknout, ostatně jak již uvedla státní zástupkyně, že předmětný trestný čin je dokonán okamžikem, kdy pachatel svévolně naloží s cizí svěřenou věcí a trvale vyloučí svěřitele této věci z jeho dispozičního oprávnění. K tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2007 Sb. rozh. tr., podle které spočívá-li trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku v tom, že pachatel neoprávněně převedl na třetí osobu věc, kterou měl v dispozici na podkladě tzv. leasingové smlouvy, je tento trestný čin dokonán již okamžikem, kdy došlo k takovému svévolnému převodu (např. k prodeji, přenechání, darování, pronájmu apod.) předmětu leasingu, a nikoli až okamžikem, kdy poté pachatel přestal hradit leasingové splátky. Tedy úhrada dalších leasingových splátek i po okamžiku dokonání trestného činu zpronevěry je již jen pouhou náhradou způsobené škody. Podle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, obviněný M. T. přestal hradit leasingové splátky a po výpovědi leasingové smlouvy nepředal cizí věc obchodní společnosti SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., jako svěřiteli, a s uvedenou věcí naložil nezjištěným způsobem. Z toho tedy vyplývá, že obviněný předmětný zločin dokonal. Následné jednání obviněného a právní kroky, jimiž v podaném dovolání obviněný argumentuje, nemohou nikterak zpochybnit naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a dále bude rozvedeno.
Ze skutkové věty rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmý úmysl obviněného, a to ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný jednal úmyslně, pokud trvale vyloučil svěřitele věci z možnosti dispozice s ní, což vyplývá především ze způsobu a charakteru jednání obviněného vyjádřeného v popisu skutku výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. V této souvislosti je třeba poukázat na další rozhodné okolnosti, zejména pak na neodvratnost následku v podobě porušení zájmu na ochraně majetku, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který mohl snadno nastat, a v této trestní věci také nastal. V této souvislosti lze poukázat na další skutkové okolnosti, jež mají vliv na posouzení této formy zavinění. Z výpovědi svědků H. W., J. R. a A. S., stejně jako z e-mailové komunikace mezi obviněným a poškozenou obchodní společností je zřejmé, že obviněný pravdivě neoznačil poškozené obchodní společnosti místo, ve kterém se nachází svěřený vrtací stroj, a neposkytl ani žádnou součinnost k jeho předání. Obviněný v čestném prohlášení nepravdivě uvedl, že se předmětná věc nachází na adrese ve Slovinsku. Poškozená obchodní společnost v rozhodné době nevěděla, kde se vrtací stroj nachází, kdy k tomu je třeba uvést, že za žádných okolností nelze po svěřiteli spravedlivě požadovat, aby aktivně zjišťoval místo, kde se jim svěřená věc nachází. Obviněný poškozené společnosti jako svěřiteli neposkytl žádné plnění k doplacení existujícího dluhu z leasingové smlouvy a ani mu nezajistil možnost dispozice s jim svěřenou věcí. Ani tvrzení obviněného, že zaplatil většinu hodnoty stroje, nelze považovat za relevantní. Obviněný nevzal totiž v úvahu zbývající částku dluhu ve výši 2.681.689 Kč, která představuje značnou škodu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku a kterou svěřiteli neuhradil. Soudy zcela správně posoudily jednání obviněného ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy těmto závěrům nelze ničeho vytknout.
Nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran zajištění závazku, kdy k tomu lze uvést toliko, že po výpovědi leasingové smlouvy dne 11. 7. 2012 obviněný sjednal jako jednatel obchodní společnosti Solární energetická společnost, s. r. o., zástavní smlouvy k pozemkům ve vlastnictví této právnické osoby, kdy zástavním věřitelem byla společnost TM J. servis, spol. s r. o. Zástavní smlouvy však byly v době zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí relativně neplatné. Podle tehdy platného a účinného §196a odst. 5 zákona č. 513/19991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“), mohla společnost poskytnout zajištění závazku propojených osob pouze se souhlasem valné hromady, kdy souhlas valné hromady Solární energetické společnosti, s. r. o., nebyl podle vědomí poškozené společnosti dán. Předmětné zajištění tedy nemůže jakkoliv zpochybnit závěr o naplnění všech zákonných znaků daného trestného činu. Na okraj Nejvyšší soud podotýká, že skutečnost, zda byly nebo nebyly splněny podmínky stanovené v §196a obchodního zákoníku nebyla předmětem posuzování ze strany katastrálního úřadu (podle tehdy platného a účinného §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), a proto také došlo k zápisu předmětného zástavního práva. Ani další zajišťovací právní nástroj v podobě ručení obviněného nebyl dostatečně účinnou zárukou zaplacení zbývající částky dluhu vůči poškozené společnosti, jelikož obviněný neměl žádný další majetek způsobilý k takovému zajištění. Lze tedy uzavřít, že zajištění pohledávky věřitele (tj. obchodní společnosti SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o.), které poskytl obviněný M. T., bylo nedostatečné, právně zpochybnitelné a účelové. Za takových okolností je proto vyloučeno, aby v době spáchání posuzovaného trestného činu mohly uvedené právní nástroje plnit zajišťovací funkci. Lze přisvědčit i státní zástupkyni ve vztahu k účelovosti jednání obviněného a jeho dalších kroků, jež podnikl po spáchání předmětného trestného činu, které spočívaly v převodu obchodního podílu na cizího státního příslušníka, který nebyl schopen ani ochoten pokračovat v podnikání obchodní společnosti TM J. servis, spol. s r. o. Za situace, kdy se této obchodní společnosti přestalo ekonomicky dařit (jak obviněný uvedl ve své výpovědi u hlavního líčení) převedl obchodní podíl na tzv. bílého koně a tím se zbavil i břímě dluhů, které by jinak musel zaplatit.
Soudy byla náležitě posouzena i objektivní stránka předmětného trestného činu. Z rozhodných skutkových okolností, vyjádřených ve skutkové větě rozsudku nalézacího soud jednoznačně vyplývá, že obviněný si přisvojil cizí věc a způsobil na majetku poškozené společnosti značnou škodu. Přitom přisvojením cizí věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena. Soudy obou stupňů zcela správně dovodily, že v daném případě šlo o cizí věc, která byla obviněnému svěřena, protože mu byla odevzdána do faktické moci, přičemž podmínky nakládání s ní vymezovala leasingová smlouva. Obviněný proto s takto svěřenou věcí nemohl nakládat podle vlastního uvážení, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření. Nebylo rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně naložil (srov. k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004, uveřejněné pod č. 14/2006-11. Sb. rozh. tr.). Přitom trestného činu zpronevěry se může dopustit i pachatel, který si přisvojil cizí svěřenou věc tím, že v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena, ji odmítl vydat vlastníkovi, resp. svěřiteli a svévolně ji ponechal mimo svůj dosah na neznámém místě. Namítá-li obviněný, že s věcí nenakládal on, ale právnická osoba, za kterou v rozhodné době obviněný jednal, nelze ani této námitce přiznat jakékoliv opodstatnění. Z postavení obviněného jako jednatele obchodní společnosti TM J. servis, spol. s r. o., vyplývalo jeho oprávnění jednat jménem této společnosti, resp. za ni. Na tomto místě Nejvyšší soud uzavírá, že kvalifikace skutku soudy jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku je naprosto přiléhavá.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze připustit, že by se v projednávané věci mohlo jednat o porušení zásady subsidiarity trestní represe, jak se obviněný dovolává. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) .
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. T. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 11. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu