ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1443.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1443/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání, které podala obviněná D. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 9 To 124/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 T 19/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné D. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 4 T 19/2016, byla obviněná D. L. uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že „dne 10. 12. 2015 okolo 18:15 až 18:30 hodin v P. v ulici K. u domu po předchozí rozepři bývalých manželů P. ohledně styku s nezletilým synem napadla poškozenou V. P. tak, že tuto uchopila za pravé podpaží, odtáhla ji od vozidla a druhou rukou poškozenou udeřila do hrudníku, čímž jí způsobila zlomeninu dolní třetiny hrudní kosti s pohmožděním hrudníku a poškozenou tímto po dobu 4-6ti týdnů omezila v obvyklém způsobu života bolestivostí zranění při pohybu, změně polohy, v leže či při kašli, kýchání a smrkání“.
Za to byla odsouzena podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena přiměřená povinnost ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná povinna uhradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, škodu ve výši 3.024 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 4 T 19/2016, podala obviněná D. L. odvolání směřující do výroku o vině i trestu napadeného rozhodnutí.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 9 To 124/2017, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 9 To 124/2017, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 357–362), v rámci něhož uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodní pasáží obviněná v podstatě popřela, že by poškozenou způsobem popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku napadla. V této souvislosti soudům vytkla porušení jejího práva na soudní ochranu a nerespektování zásad nullum crimen sine lege, in dubio pro reo a presumpce neviny. Zdůraznila, že závěr soudů v tom smyslu, že její obhajoba je účelová, nemá oporu v provedených důkazech, neboť vyjma osamocené výpovědi poškozené neexistuje žádný jednoznačný důkaz svědčící pro závěr o její vině. Svědkyně K. totiž nebyla schopna sdělit k záležitosti konkrétnější informace a svědek P. označil její pozici obviněné za obrannou. Za nesprávné označila též hodnocení závěrů znaleckých posudků znalců MUDr. Hladíka a MUDr. Cypriánové, stejně jako argumentaci obou soudů, že by si poškozená jen těžko nevšimla, že má podobné zranění již z dřívějška. Pokud jde o utrpěné zranění poškozené, toto je podle obviněné buď staršího data, nebo vzniklo jiným způsobem, např. prudkým zakloněním či předkloněním při přetahování se o nezletilého syna. Soudům taktéž vytýká, že nesprávně odhlédly od situace předcházející celému konfliktu, tedy od vztahu mezi bývalými manželi P. V další části obviněná shrnula námitky vztahující se k naplnění, resp. nenaplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví. Zdůraznila v této souvislosti, že i pokud by její argumentace obsažená v předcházející pasáži dovolání nebyla shledána správnou, soudy pochybily, pokud její jednání hodnotily jako úmyslné, byť v úmyslu nepřímém. Úder pěstí je podle ní obecně vzácným druhem příčiny zlomeniny hrudní kosti, neboť tato je poměrně pružná, přičemž úder na hrudník rozhodně nelze považovat za úder na místo, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Pokud by úder směřoval na hlavu poškozené, byl veden mužem s odpovídající tělesnou konstitucí, nebo poškozená byla pokročilejšího věku, bylo by podle ní možno dovozovat srozumění pachatele s tím, že může způsobit zranění charakteru ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzovaném případě tomu tak ale nebylo a srozumění se vzniklým následkem dovodit nelze. Proto měly soudy své právní závěry vyložit v souladu se zásadou in dubio pro reo v její prospěch.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 9 To 124/2017, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 10. 2017, sp. zn. 1 NZO 1044/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl s odkazem na teoretická východiska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že z konkrétní argumentace obsažené v dovolání je namístě učinit závěr, že část výhrad – a to konkrétně těch, které jsou obsaženy v úvodní pasáži dovolání, jsou v podstatě jen polemikou obviněné D. L. s hodnocením důkazů soudy. Toto hodnocení, namítajíce současně porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny, označuje za vadné, zpochybňuje učiněná skutková zjištění, která shledává nesprávnými, přičemž prostřednictvím zmíněné argumentace předkládá svou vlastní představu o průběhu skutkového děje. Z ní se má podávat, že ona se žádného trestného činu nedopustila, neboť poškozenou způsobem popsaným v rozsudku nenapadla. Pokud jde o utrpěné zranění poškozené, toto je podle ní buď staršího data, nebo vzniklo jiným způsobem, např. prudkým zakloněním či předkloněním při přetahování se o nezletilého syna. Takto formulované výhrady obviněné D. L. se však s namítaným dovolacím důvodem zcela míjí a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu samy o sobě založit nemohou. V dané věci se taktéž nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, užití nezákonných důkazů, a dále situaci, kdy se skutková zjištění nachází v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Uvedeným nedostatkem však rozhodnutí soudů zatížena nejsou. Obvodní soud pro Prahu 8 totiž věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je v dostatečném rozsahu. Veškeré důkazy hodnotil řádně, podle zásad vymezených v §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace. Taktéž Městský soud v Praze odvolání obviněné řádně přezkoumal a vyjádřil se ke všem jejím výhradám. Rovněž on pak ve svém usnesení přiléhavě a podrobně zdůvodnil, proč bylo namístě podané odvolání zamítnout. Pouhá skutečnost, že obviněná se skutkovými závěry soudů nesouhlasí a vyjadřuje ohledně nich pochybnosti, ještě neznamená, že skutková zjištění soudu jsou nesouladná s provedenými důkazy, a že mezi výrokem rozsudku a objektivně zjištěným skutkovým stavem je exces. Naproti tomu výhrady obviněné stran naplnění, resp. nenaplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví lze pod jí uplatněný dovolací důvod podřadit. Tyto však státní zástupce považuje za neopodstatněné. V této souvislosti státní zástupce předně shledává poněkud problematickým a nepřípadným obviněnou prezentovaný závěr, že úder na hrudník není úderem na místo, kde by byly uloženy životně důležité orgány. To je výrok velmi zavádějící, neboť při poranění hrudníku může být poraněna nejen hrudní stěna, ale i orgány, které jsou uloženy v hrudním koši, tj. např. srdce, plíce či velké cévy. Obviněná dále pomíjí, že násilí z její strany, ačkoli šlo pouze o jeden úder pěstí, bylo vedeno větší až velkou intenzitou. Vyplynulo to zejména ze samotného znaleckého posudku. V uvedeném státní zástupce spatřuje naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 9 To 124/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznán vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou D. L. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítla nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené V. P., stejně jako svědecké výpovědi svědků V. K. a A. P., a dále znalecký posudek znalkyně MUDr. Aleny Cypriánové a znalce MUDr. Jiřího Hladíka a nepřímo její vlastní výpověď) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran stáří a vzniku zranění poškozené V. P., a taktéž námitky stran zohlednění konfliktní situace mezi bývalými manželi P.), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná trvá v podstatě na tom, že poškozenou V. P. způsobem popsaným ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně nenapadla).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi události. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod v drtivé většině nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř . nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná D. L. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozovala především z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kteroužto námitku obviněná v rámci podaného dovolání vznáší. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny dostatečně a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu žádné deformace důkazů nedopustily, a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněné ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví, kdy zpochybňuje zavinění ve formě úmyslu nepřímého. Obviněná uvedla, že nemohla vědět, že svým jednáním může poškozené ublížit na zdraví, potažmo namítá absenci srozumění s tím, že by následkem jejího jednání mohlo být ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku naplní pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele.
Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V projednávané věci k činu obviněné kladené za vinu došlo v zásadě tím, že po předcházející rozepři svého současného druha A. P. s jeho bývalou manželkou V. P., týkající se styku s jejich nezletilým synem, napadla obviněná poškozenou V. P. tím způsobem, že tuto uchopila za pravé podpaží, odtáhla jí od vozidla, kde předtím stála a kde v sedačce seděl její nezletilý syn a kde se předtím o tohoto přetahovala se svým bývalým manželem, který se snažil potomka ze sedačky vytáhnout, v čemž se mu snažila zabránit a při této potyčce druhou rukou poškozenou udeřila do hrudníku, čímž jí způsobila zlomeninu dolní třetiny hrudní kosti s pohmožděním hrudníku, která poškozenou vyřadila z obvyklého způsobu života, zejména tím, že trpěla bolestmi při pohybu, dýchání, změně polohy, kašli a obdobných běžných denních činnostech. Takto vzniklý následek byl prokázán jak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaného znalkyní MUDr. Alenou Cypriánovou, a tak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaného MUDr. Jiřím Hladíkem, z nichž vyplynulo, že k uvedenému zranění poškozené došlo tupým násilím působícím do středu hrudníku větší a velké intenzity, kdy takováto zranění obvykle vznikají, kromě jiného, úderem pěstí, loktem, kopnutím či pádem těžkého předmětu na hrudník. Charakter poranění poškozené tedy odpovídá skutkovému stavu věci.
Soud prvního stupně podle zjištění, která učinil na podkladě provedeného dokazování, shledal, že obviněná čin spáchala v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Přestože se nejednalo o nijak zvlášť agresivní útok ze strany obviněné, vzhledem ke způsobenému zranění hrudní kosti se muselo jednat o poměrně intenzivní útok. Nelze přisvědčit argumentaci obviněné, že úder na hrudník není úderem na místo, kde by byly uloženy životně důležité orgány. Při poranění hrudníku, ostatně jak již uvedl státní zástupce, může být poraněna nejen hrudní stěna, ale i orgány, jež jsou v hrudním koši uloženy, jako např. srdce, plíce, velké cévy. Nelze ani pominout tu skutečnost, že při úderu větší intenzity do těla poškozeného může dojít ke ztrátě jeho stability a následnému pádu a vzniku dalších zranění (mnohdy i velmi závažného charakteru). V projednávané věci je třeba zohlednit i odlišnou fyzickou konstituci obviněné a poškozené, či věkový rozdíl mezi nimi, jenž činí 18 let a v neposlední řadě určitý moment překvapení, kdy se obviněná bez předchozího varování vložila do konfliktu mezi poškozenou a jejím bývalým manželem, což poškozené znemožnilo se proti jejímu útoku bránit. Z uvedených zjištění není pochyb o tom, že byla prokázána bezprostřední příčinná souvislost mezi úderem obviněné a uvedenými úrazovými změnami poškozené, a že soudy zcela správně v tomto průběhu děje shledaly, že obviněná tím, že zasadila poškozené úder do oblasti hrudníku, jednala v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože věděla, že tímto jednáním může způsobit poškozené zranění.
Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením jednání obviněné mimo jiné jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kdy se obviněná předmětného jednání dopustila v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dospěl tedy k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné D. L. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu