ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1566.2016.3
3 Tdo 1566/2016-I -48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný K. K. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 14 To 168/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 233/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 14 To 168/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 5 T 233/2013.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Písku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 5 T 233/2013, byl obviněný K. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 12. 6. 2013 v době od 17:30 hodin do 18:00 hodin v k. ú. obce R., okres P., na volném prostranství v místech bývalého dětského tábora Pila po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl V. M., tak, že jej udeřil pravou rukou sevřenou v pěst do levé strany obličejové části, následkem čehož poškozený upadl na zem a utrpěl tržné ranky v krajině levého obočí a dolního víčka levého oka, podkožní krevní výron levé očnice, podspojivkový krevní výron levého oka, nalomení nosních kůstek bez posunu a kompresivní zlomeninu 3. bederního obratle, tedy vážnou, delší dobu trvající poruchu zdraví (kompresivní zlomenina 3. bederního obratle) s obvyklou dobou léčení kolem 3 měsíců, přičemž minimálně po dobu 6-8 týdnů bývá poškozený podstatným způsobem omezen v obvyklém způsobu života nemožností obvyklých pohybů trupem “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl v souladu s §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dva) roky.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený V. M., bytem Č., okr. P., a poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR – pobočka Praha, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 5 T 233/2013, podal obviněný K. K.s odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 14 To 168/2016, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 14 To 168/2016, podal obviněný dovolání (č. l. 718-724), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky nutné obrany ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku a výkladu právního pojmu „nutná obrana“ a „obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku“, kdy odvolací soud dospěl k výkladu ustanovení §29 tr. zákoníku, které je v rozporu s konstantní judikaturou, a dále na nesprávné aplikaci základního principu in dubio pro reo, kdy toto se týká hmotněprávní otázky jednání, příčinné souvislosti a následku.
Obviněný sumarizuje základní skutková zjištění, kdy uvádí, že poškozeného uhodil jednou, čímž byl ukončen incident, kdy byl poškozeným napaden, přičemž poškozený je nedůvěryhodnou osobou, což sám odvolací soud připouští. Obviněný soudům vytýká, že svá rozhodnutí založily pouze na vnímání věci poškozeným, přičemž nevzaly v potaz vůbec subjektivní vnímání věci obviněným v kombinaci s objektivními skutečnostmi. Důvěryhodnost jeho výpovědi je podtržena především výpověďmi svědků, znalce, zdravotní dokumentací a znaleckým posudkem, které se týkají následků zanechaných na jeho osobě po incidentu. Poukazuje na závěr odvolacího soudu, že byl fyzicky napaden poškozeným a dovozuje tak, že byl v postavení obránce, přičemž zdůrazňuje i výrazně odlišné fyzické proporce obou aktérů a objektivní zjištění o utrpěných poraněních. S odkazem na četnou judikaturu pak soudům vytýká, že se nezabývaly porovnáním intenzity útoku obou aktérů, kdy má za to, že jestliže byl útok ze strany poškozeného veden pěstmi (jak odpovídá následkům způsobeným mu na těle) a vyjde-li se z prokázané skutečnosti (nesporné mezi odsouzeným a poškozeným), že obviněný reagoval na pěstní napadení ze strany poškozeného jedinou ranou pěstí s následky popsanými v obžalobě, pak závěrem této úvahy nemůže být nic logičtějšího, než že se jednalo o obranu zjevně přiměřenou povaze, formě a intenzitě útoku. V daném případě ani nelze hovořit o nepřiměřenosti, natož pak o zjevné nepřiměřenosti. V této souvislosti poukazuje na výpověď jednotlivých svědků a znalce a na závěry vyplývajících ze znaleckého posudku. Obviněný dále předestírá své výhrady k posouzení příčinného vztahu mezi jeho jednáním a vzniklým následkem na zdraví poškozeného. V této souvislosti zdůrazňuje údajně rozporné závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Zdeňka Šenkýře, který se dle jeho názoru pasoval do role, která mu nepřísluší a formuloval své závěry nikoli z objektivně zjištěných skutečností, ale ze svého přesvědčení „jak to mohlo být“. Soudy takovýto exces zcela ignorovaly a postupovaly zcela v rozporu s principem in dubio pro reo. V této souvislosti obviněný připomněl judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení znaleckých posudků jakožto důkazů v trestním řízení. Pod bodem V. pak obviněný namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřuje v „extrémně vadném hodnocení provedených důkazů“.
V rámci doplnění dovolání obviněný brojí proti užití výpovědi policistů, maje za to, že je tím nastolena nerovnováha stran. Dále soud zcela neobjektivně/spekulativně vyhodnocuje telefonické oznámení, které učinil na policii. Rozpor spatřuje také ve svědectví svědků, kteří se na místo dostavili až po incidentu, a to svědků P., M. a P. Výpovědi těchto svědků u soudu se zásadně odlišují od výpovědí, které byly součástí přestupkového spisu z Městského úřadu v Písku, kdy ze strany soudu došlo k opomenutí, když tento spis nebyl proveden jako důkaz, byť se jednalo o jednu z výtek odvolacího soudu, který původní rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání věci.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 19. 10. 2016, sp. zn. 1 NZO 1185/2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že je lze považovat za obsahově odpovídající pouze v tom rozsahu, v jakém namítá, že trestnost jeho jednání je vyloučena, neboť jednal za okolností nutné obrany. Byla-li by posuzována pouze tzv. skutková věta, pochybnosti o právní kvalifikaci by dle názoru státního zástupce nebyly namístě. Jak ale vyplývá z podrobnějšího rozvedení skutkových zjištění soudu prvého stupně, jak na to i důvodně odkázal soud odvolací, doplněné důkazy, konkrétně výpověď svědka MUDr. M. i obsah přestupkového spisu (ač rozhodnutí o uznání viny poškozeného V. M. přestupkem nenabylo právní moci), svědčí o tom, že obviněný byl fyzicky napaden poškozeným. Je tedy zřejmé, že i odvolací soud vyšel ze zjištění, že k napadení obviněného poškozeným skutečně došlo. Lze logicky dovodit, že útok poškozeného, jenž zanechal stopy na obviněném, musel útoku obviněného předcházet. Dle názoru státního zástupce se však se zcela zkratkovitým a paušalizujícím hodnocením podmínek nutné obrany nalézacím soudem nelze ztotožnit. Nesprávné jsou případné úvahy krajského soudu, pokud poukazuje na „podstatně vyšší razanci“ jednání obviněného, neboť předmětem úvah mělo být posouzení, zda lze s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti považovat tvrzenou obranu obviněného za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Z odůvodnění soudních rozhodnutí přitom nelze dovozovat, že by se obviněný dopustil intenzivního excesu z nutné obrany. K závěru o takovém excesu nestačí významný nepoměr útoků obou aktérů, nýbrž nepoměr zcela zjevný. Tak tomu ale v daném případě zjevně nebylo, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že již časově prvotní útok poškozeného na těle obviněného zanechal sice nikoli významné, přesto však lékařsky zaznamenatelné stopy. V tomto směru lze považovat právní závěry soudů obou stupňů za nesprávné, pokud existenci nutné obrany vyloučily pouze s poukazem na „vyšší razanci“ jednání obviněného, aniž se zároveň zabývaly i tím, zda taková „vyšší razance“ naplňuje znaky „zcela zjevné nepřiměřenosti“ ve smyslu §29 tr. zákoníku. Zákon přitom připouští, aby obránce použil i podstatně důraznější prostředek než útočník a také, aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. V napadeném rozhodnutí přitom není nikde konstatováno, že obviněný použil obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Oproti tomu se však státní zástupce neztotožnil s dalšími četnými výhradami obviněného, které vznáší proti samotným skutkovým zjištěním soudů, zejména pokud jde o posouzení příčinného vztahu mezi jeho jednáním a nastalým následkem. Dle názoru státního zástupce jsou v tomto směru skutková zjištění soudů náležitě důkazně podložena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který se podrobněji zabýval oběma verzemi vzniku poranění, přičemž se přiklonil k verzi poškozeného. Přiléhavě rovněž vysvětlil, z jakých důvodů považoval verzi prezentovanou obviněným za vyloučenou. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného lze částečně přisvědčit. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 8. 2016, č. j. 14 To 168/2016-708, zrušil, stejně jako i předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 14. 3. 2016, č. j. 5 T 233/2013-520, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Písku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V rámci repliky zaslané k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání obviněný uvedl, že se plně ztotožňuje s názorem státního zástupce, že v dané věci soudy neposoudily otázku zjevné nepřiměřenosti obrany, přičemž současně trvá na tom, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, kdy znalecký posudek nesplňuje náležitosti znaleckého posudku a zkoumání v rozsahu, ve kterém se znalec vyjadřuje k mechanismu vzniku škody na zdraví poškozeného.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 14 To 168/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozeného V. M., kteroužto označuje za účelovou a osobu poškozeného za nedůvěryhodnou, dále výpovědi svědků, jmenovitě MUDr. R. M., P. K., M. P., P. P., A. M. a M. P., znalecký posudek a výpověď znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře, znalecký posudek MUDr. Josefa Kulhánka, zdravotní dokumentace obviněného, výpovědi policistů, zejména M. S., které považuje za důkazně nepřijatelné, a dále pak přepisy záznamů telefonického provozu; spadá sem i námitka neprovedení důkazu správním spisem) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění, jak k incidentu došlo, tedy příčiny sporu mezi poškozeným a obviněným, mechanismu vzniku zranění a povahy zranění, která utrpěl při střetu s poškozeným, zda ke zranění poškozeného nemohlo dojít již dříve, otázku váhové a tělesné disproporce mezi oběma zúčastněnými), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že svědci neuváděli pravdu a výpovědi policistů neměli být vůbec hodnoceny jako důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že incident vznikl kvůli tomu, že oprávněně po poškozeném požadoval, aby opustil jeho pozemek, což tento neučinil, kdy k prvnímu a zároveň poslednímu úderu ze strany obviněného došlo až na konci incidentu, přičemž poškozený incident začal fyzickým kontaktem, při němž obviněného uchopil jednou rukou za košili a druhou do něj bušil pěstmi, následně oběma rukama, čímž mu způsobil fyzická zranění).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný K. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod námitky procesního charakteru spadá i námitka stran nedodržení zásady in dubio pro reo uplatněná obviněným v souvislosti s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Do stejné oblasti spadá i námitka, v rámci níž obviněný namítal, že ustanovenému znalci nepříslušelo posuzovat některé otázky a formulovat z nich jím vyslovené názory. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že trestnost jeho jednání byla vyloučena, neboť jednal v nutné obraně.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem . Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku .
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok.
Podle platného znění nutná obrana předpokládá:
a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem,
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat . Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen . Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování (např. útočník upadl, ale je nadále bojeschopný), by však nestačila. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem, nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen (srov. R 77/1952). Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění. Při použití důvodu vylučujícího protiprávnost podle §29 tr. zákoníku, o nutné obraně, nemůže soud vycházet ze závěru, že útok ze strany „poškozeného“ velmi pravděpodobně neskončil. Nelze-li tuto otázku provedenými důkazy zjistit zcela bezpečně, je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo (srov. R 36/1991) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397-414.
Nutná obrana je úplným vyviněním se, a proto je třeba užití tohoto institutu velmi pečlivě zvažovat. Zda se jedná o nutnou obranu je nutno odvodit ze dvou výše uvedených podmínek. Musí se jednat o odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku a současně užitá obrana nesmí být zjevně zcela nepřiměřená způsobu útoku.
V projednávané věci soud nalézací dospěl k závěru, že obviněný při odrážení útoku užil „podstatně vyšší razanci“, kdy dle skutkových zjištění po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného tak, že jej udeřil pravou rukou sevřenou v pěst do levé strany obličejové části, následkem čehož poškozený upadl na zem a utrpěl v rozsudku podrobněji specifikovaná poranění, kterážto naplnila znaky těžké újmy na zdraví.
Pokud by soud vycházel toliko z uvedených skutkových závěrů, pak nelze právnímu posouzení jednání obviněné ničeho vytknut, neboť podmínky nutné obrany by naplněny zcela jistě nebyly. Nicméně při posouzení přiměřenosti způsobu útoku, jímž je odražen přímo hrozící nebo trvající útok, je nutné vždy pečlivě posoudit všechny okolnosti, za kterých k incidentu došlo. Je tedy třeba posoudit celou událost v kontextu a zejména pak na ni nahlížet v její celistvosti. Nelze vytrhnout z kontextu jen tu část jednání všech zúčastněných osob, která měla za následek újmu na zdraví či majetku. Jakékoli jednání, které je předmětem trestního stíhání, musí být vždy posuzováno s ohledem na veškeré okolnosti případu. Odvolací soud v rámci opětovného projednání věci (ve věci se jedná o druhé rozhodnutí, kdy předcházející rozsudek nalézacího soudu byl soudem odvolacím zrušen a vrácen soudu prvního stupně s tím, aby tento doplnil dokazování, zejména pak ve vztahu k událostem, které napadení poškozeného předcházely) uvedl, že „ okresnímu soudu je namístě vytknout, že opět činí závěr, že k celému skutkovému ději došlo tak, jak jej popisoval poškozený, a že výpověď obžalovaného považuje za nevěrohodnou jako celek “ (str. 6 napadeného usnesení). Po nalézacím soudem doplněném dokazování výpovědí MUDr. R. M., ošetřujícího lékaře obviněného, doplňkem znaleckého posudku MUDr. Zdeňka Šenkýře, stejně jako spisem Městského úřadu v Písku, sp. zn. Př-251/2013, dle odvolacího soudu „ doplněné důkazy navíc dále zpochybnily tvrzení poškozeného, pokud se týká popisu událostí, jež bezprostředně předcházely úderu ze strany obžalovaného. Tyto, konkrétně výpověď svědka MUDr. M. i obsah přestupkového spisu (ač rozhodnutí o uznání viny poškozeného V. M. přestupkem nenabylo právní moci), naopak svědčí o tom, že obžalovaný byl fyzicky napaden poškozeným “ (str. 6 napadeného usnesení). Odvolací soud tak stěžejní skutkové okolnosti celého incidentu sice v rámci odůvodnění napadeného usnesení reflektuje, nicméně z nich nic nevyvozuje. Přitom je zřejmé, že celá událost byla o něco složitější, než jak je ve skutkové větě uvedeno. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu lze tedy dovodit, že odvolací soud sám předcházející útok na obviněného ze strany poškozeného připouští. Nedostatečným se pak v uvedeném kontextu jeví šetření stran časové posloupnosti celého incidentu, tedy zda bylo prvotním impulsem jednání poškozeného či obviněného, a zda k jednání ze strany obviněného došlo během ataku či jako bezprostřední reakce na atak poškozeného. Jak bylo uvedeno výše, iniciativa vedoucí ke vzájemnému střetnutí musí vycházet pouze od útočníka a je jí určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem.
Předmětný závěr sám o sobě jistě není tím, co by bylo samo o sobě rozhodné pro posouzení toho, zda se jednalo o nutnou obranu. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku .
Přiměřenost obrany se pak posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku . Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná . Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou zavinění). Nutná obrana je tedy vyloučena, jen byla-li zcela zjevně nepřiměřená. Zákonodárce tímto vyjádřením zmírnil podmínky nutné obrany, a tím usnadnil její výkon (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397-414).
Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i R 41/1980 a R 18/1982). Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
Jak nalézací, tak odvolací soud se ve vztahu k otázce proporcionality jednání obou zúčastněných spokojily s konstatováním, že intenzita jednání obviněného byla „ podstatně vyšší než jednání poškozeného “. Lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že takovýto závěr je nedostačující. S ohledem na vše výše uvedené měl nalézací soud posoudit, zda tvrzená obrana obviněného, kterou užil k odvrácení trvajícího útoku ze strany poškozeného, byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku. U nutné obrany se nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. R II/1965). Nepoměr obrany a útoku musí být zcela zjevný, naprosto očividný, mimořádně hrubý, jinak jsou podmínky §29 tr. zákoníku v tomto směru dodrženy (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397-414). Ze strohého konstatování soudů, že obviněného jednání mělo „podstatně vyšší razanci“, nelze dovozovat, že by se obviněný dopustil excesu z mezí nutné obrany, tedy že zde došlo ke zcela zjevnému nepoměru mezi jednáními obou účastníků. Nelze opomenout ani to, že zákon připouští možnost, že obránce použije i podstatně důraznější prostředek než útočník a také, že takto způsobí citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 461/2004). V napadeném rozhodnutí přitom není nikde konstatováno, že obviněný použil obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.
V tomto rozsahu lze považovat právní závěry soudů obou stupňů za nesprávné, pokud existenci nutné obrany vyloučily pouze s poukazem na „vyšší razanci“ jednání obviněného, aniž se zároveň zabývaly i tím, zda je tímto naplněn i znak „zcela zjevné nepřiměřenosti“ ve smyslu §29 tr. zákoníku.
V této části tedy shledal Nejvyšší soud námitky obviněného opodstatněnými.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného K. K. je důvodné. Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 14 To 168/2016, zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 5 T 233/2013. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Písku nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tímto vrací soudu prvního stupně. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jedná se zejména o náležité zhodnocení skutkového stavu a posouzení proporcionality jednání poškozeného a obviněného, tak aby bylo možno učinit závěr o podmínkách nutné obrany na straně obviněného.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté obviněným a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 1. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu