ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.343.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 343/2017-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný L. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 55 To 246/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 164/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného L. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 3 T 164/2015, byl obviněný L. L. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednání podrobně popsaným ve výroku o vině pod bodem I.
Podle §44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, neboť trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou, uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 2. 2016, č. j. 2 T 206/2015-205, který nabyl právní moci dne 23. 2. 2016, je dostatečný.
Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl zrušen výrok o vině o pokračujícím trestném činu v bodě 1) rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 2. 2016, č. j. 2 T 206/2015-205, jakož i celý výrok o trestu a další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a obžalovaný byl znovu uznán vinným pod bodem II. ad 1) – 5) jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a jednak pod bodem II. ad 3), 4) výroku o vině přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro jednání podrobně popsaném pod body II. ad 1) – 5) výroku o vině.
Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným v bodě 2a, b) rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 2. 2016, č. j. 2 T 206/2015-205, byl odsouzen za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnu uložena povinnost zaplatit náhradu škody, a to poškozeným:
- A. M., nar. ... ve F., škodu ve výši 760 Kč,
- V. G., bytem K. H. ..., K., škodu ve výši 1.650 Kč,
- P. E., bytem V., S. ..., škodu ve výši 26.200 Kč,
- V. M., bytem N. R. ..., V., škodu ve výši 4.700 Kč,
- V. V., bytem V., O. ..., škodu ve výši 1.610 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. M. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Oproti tomu byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky uvedené pod body 2), 3), 5) a 8) obžaloby, popsanými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jimiž měl spáchat jednak přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a jednak přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se těchto skutků obviněný dopustil.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození B. Z., bytem M. ..., V., F. Š., J. ..., V., P. Š., O. ..., V., S. K., B. H. ..., V., MUDr. R. S., bytem H. ..., V., MUDr. E. D., bytem J. ..., V. M., a spol. Druantia, s. r. o., odkázání s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 3 T 164/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině pod bodem II. 1), 3), 4), a 5) a navazujícího výroku o trestu a náhradě škody.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 55 To 246/2016, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 55 To 246/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 387–389), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný má za to, že postup soudů při hodnocení důkazů byl v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Výrok o vině nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy opřely odsuzující výrok jednak o doznání obviněného v hlavním líčení (bod II. 5/) a jednak o jeho doznání z přípravného řízení (bod II. 1/, 3/, 4/). Doznání z přípravného řízení obviněný odvolal, a to v rámci úředního záznamu ze dne 1. 10. 2015 a také ve své výpovědi u hlavního líčení, kdy také označil důvody, jež jej podle jeho tvrzení k nepravdivému přiznání ve výpovědi v přípravném řízení vedly. Ani v případě útoku pod bodem II. 3/ nelze jednoznačně hovořit o tom, že by byl usvědčován dalšími důkazy. Pokud svědkyně J. vypověděla, že poznala obviněného jako osobu, která se pohybovala na místě činu, nelze z této skutečnosti usuzovat, že to byl právě obviněný, který se vytýkaného jednání dopustil. Tedy, pokud doznání obviněného, které jim bylo následně částečně odvoláno, zůstává jediným důkazem, nelze jednoznačně rozhodnout o jeho vině. Je přesvědčen, že jeho vinu je nutno zkoumat zvlášť u každého jednotlivého útoku pokračujícího trestného činu a výrok o vině není možno vybudovat na podobnosti jednání u jednotlivých útoků, případně útoků v jiných trestních věcech.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek (pozn. usnesení) zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 3. 2. 2017 (č. l. 391). Dne 15. 2. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 128/2017, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného L. L. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 55 To 246/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. L. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především doznání obviněného ke spáchání trestné činnosti z přípravného řízení a jeho doznání učiněného při hlavním líčení, a s tím související odvolání doznání učiněného v přípravném řízení v rámci úředního záznamu ze dne 1. 10. 2015 a u hlavního líčení, a dále svědeckou výpověď svědkyně J.) a vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že na základě jeho částečně odvolaného doznání nelze jednoznačně rozhodnout o jeho vinně).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Vsetíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, zejména s jeho doznání ke spáchání trestné činnosti, jež následně odvolal, kdy má za to, že v projednávané věci se jedná o jediný usvědčující důkaz.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu