ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.356.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 356/2017-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovoláních podaných R. P. , Š. K. a I. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 3 To 69/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 49 T 6/2013, byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílem pod bodem II./2., 3. a 4. i podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. a II. výroku o vině], obviněný Š. K. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem pod bodem II./2., 3. a 4. i podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. a II. výroku o vině], a obviněná I. M. byla uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku [jednání pod bodem II./2., 3. a 4. výroku o vině], čehož se podle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že:
I.
obžalovaní R. P. a Š. K.
v období od února do dubna 2007 po předchozí vzájemné dohodě společně skrze společnost PK Oil, s. r. o., IČ: 27774236, tehdy se sídlem Praha 2, Oldřichova 106/49, nyní se sídlem Praha 10, Chudenická 1057/34, v konkurzu, insolvenční správce Mgr. Pavel Ubr, se sídlem Praha 1, Revoluční 655/1 (dále jen „PK Oil“), kterou zcela ovládali, obžalovaný P. přes svoji manželku I. P. (v předmětné době jediná jednatelka a 50% společnice) a obžalovaný K. jako 50% společník, obžalovaný P. zajistil pro PK Oil v Rakousku nákup benzínu natural a motorové nafty (dále jen „PHM“) od společnosti RUEHL Gesellschaft m. b. H & Co KG, které dovezli do České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně, kdy na základě smlouvy vystupovala za PK Oil jako oprávněný příjemce ve smyslu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, společnost POLARI, s. r. o., IČ: 40755703, se sídlem Písek, Nádražní 448 (dále jen „Polari“), přičemž po ukončení dopravy a uvedení PHM do volného daňového oběhu na území České republiky byly společností PK Oil PHM prodávány zájemcům, které obstaral obžalovaný K., zejména společnostem NOVA-KONT, s. r. o., IČ: 27195066, tehdy se sídlem Jeneč, Zahradní 360 (dále jen „Kont“), M. Oil, s. r. o., se sídlem P., nám. O. (dále jen „M. Oil“), a Polari, a to za cenu stanovenou oběma obžalovanými jako nižší, než byla cena pořizovací, která umožňovala rychlý odbyt PHM a kterou obžalovaní společně stanovili s vědomím, že vzniklá ztráta bude nahrazena a jejich zisku dosaženo tím, že PK Oil sníží významně svoji zákonnou povinnost odvést státu z prodejů PHM daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), když při pořízení z jiné členské země EU v režimu podmíněného osvobození od daně je nákup realizován bez účtované DPH, ovšem při následném prodeji v režimu volného daňového oběhu na území České republiky již DPH účtována je, když DPH z jednotlivých prodejů PHM sice PK Oil za každé měsíční zdaňovací období přizná, ovšem neodvede zdaleka v plné výši, když v daňových přiznáních výši platby DPH snížili neoprávněně tím, že obžalovaný P. zajistil od společnosti IMOTEP STAVO, s. r. o., IČ: 26877368, se sídlem Praha 1, Truhlářská 1519/25 (dále jen „Imotep“), faktury vydané na společnost PK Oil za údajnou dodávku stavebního materiálu, přičemž zboží dle faktur společnosti Imotep ve skutečnosti nikdy nebylo PK Oil dodáno a faktury nikdy nebyly PK Oilem proplaceny, a tyto faktury byly společností PK Oil předloženy Finančnímu úřadu pro Prahu 2 za účelem neoprávněného odpočtu DPH na vstupu, čímž dosáhli obžalovaní snížení povinnosti uhradit DPH v jednotlivých měsíčních zdaňovacích obdobích takto: 1. v měsíci únoru 2007 prodala PK Oil PHM v celkem 11 případech, za celkem 11.845.861 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 2.250.713 Kč, kterou splnila toliko ve výši 27.419 Kč, když v daňovém přiznání podaném dne 27. března 2007 za měsíc únor 2007 zahrnuli neoprávněně do přijatých zdanitelných plnění společnosti PK Oil faktury společnosti Imotep
· č. 19 ze dne 16. února 2007 za dodávku různých druhů stavebních materiálů v celkové hodnotě 2.500.000 Kč,
· č. 25 ze dne 23. února 2007 za dodávku různých druhů stavebních materiálů v celkové hodnotě 8.210.000 Kč,
na jejichž základě uplatnili nárok na odpočet DPH ve výši 1.710.710 Kč, a o tuto částku tak nezákonně snížili povinnost PK Oilu odvést DPH z obchodů s PHM, a uvedeným jednáním tak byla státu způsobena škoda na nepřiznané a neodvedené DPH ve výši odpočtu, (Pozn.: Jednotlivé obchody uskutečněné v rámci zdaňovacího období jsou pro přehlednost výroku uvedeny v tabulkách na konci popisu skutku. Pozn. Nejvyššího soudu – dané tabulky do tohoto rozhodnutí přepisovány nebyly.),
2. v měsíci březnu 2007 prodala PK Oil PHM v celkem 3 případech, za celkem 3.586.700 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 681.473 Kč, kterou splnila toliko ve výši 74.283 Kč, když v daňovém přiznání podaném dne 26. dubna 2007 za měsíc březen 2007 zahrnuli neoprávněně do přijatých zdanitelných plnění společnosti PK Oil fakturu společnosti Imotep
· č. 37 ze dne 20. března 2007 za dodávku různých druhů stavebních materiálů v celkové hodnotě 3.150.000 Kč,
na jejichž základě uplatnili nárok na odpočet DPH ve výši 502.941 Kč, a o tuto částku tak nezákonně snížili povinnost PK Oilu odvést DPH z obchodů s PHM, a uvedeným jednáním tak byla státu způsobena škoda na nepřiznané a neodvedené DPH ve výši odpočtu,
3. v měsíci dubnu 2007 prodala PK Oil PHM v celkem 18 případech, za celkem 15.518.450,30 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 2.948.507 Kč, kterou splnila toliko ve výši 319.760 Kč, když v daňovém přiznání podaném dne 24. května 2007 za měsíc duben 2007 zahrnuli neoprávněně do přijatých zdanitelných plnění společnosti PK Oil fakturu společnosti Imotep
· č. 52 ze dne 23. dubna 2007 za dodávku různých druhů stavebních materiálů v celkové hodnotě 8.210.000 Kč,
na jejichž základě uplatnili nárok na odpočet DPH ve výši 891.841 Kč, a o tuto částku tak nezákonně snížili povinnost PK Oilu odvést DPH z obchodů s PHM, a uvedeným jednáním tak byla státu způsobena škoda na nepřiznané a neodvedené DPH ve výši odpočtu,
čímž obžalovaní zkrátili DPH, kterou byla PK Oil z obchodů s PHM povinna přiznat a odvést, celkem o částku 3.105.492 Kč,
II.
obžalovaní R. P., Š. K. a I. M.
v období od 30. dubna 2007 do 30. dubna 2009 po předchozí vzájemné dohodě společně skrze společnost PK Oil, kterou obžalovaný P. (od 15. října 2008 50% společník) ovládal, nejdříve přes svoji manželku I. P. (od 6. srpna 2006 do 15. října 2008 jediná jednatelka a 50% společnice) a poté přes obžalovaného G. Ž. (jednatel od 15. října 2008), obžalovaný K. jako 50% společník a obžalovaná M. (ta pouze v období od 5. ledna 2008 do dubna 2009) jako účetní společnosti, nakupovali v Rakousku a Německu PHM, ať přímo skrze PK Oil nebo přes jimi ovládané společnosti PK Commercial, s. r. o., IČ: 27791424, zapsána do obchodního rejstříku 23. února 2007, zaniklá likvidací 24. června 2011, se sídlem v době 10. dubna 2007 do 2. listopadu 2007 Praha 2, Oldřichova 106/49, a v době 2. listopadu 2007 do 24. června 2011 Brno, Mlýnská 326/13, (dále jen „PK Com“), a RS Oil, s. r. o., IČ: 26767953, se sídlem Praha 5, Náměstí 14. října 1307/2 (dále jen „RS Oil“), které dováželi do České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně, přičemž po ukončení dopravy a uvedení PHM do volného daňového oběhu na území České republiky byly PHM prodávány zájemcům za nižší než nákupní cenu, kterou určovali obžalovaní K. a P., která umožňovala rychlý odbyt a kterou oba obžalovaní stanovili s vědomím, že vzniklá ztráta bude nahrazena a zisku dosaženo tím, že při prodeji PHM na území České republiky bude účtována DPH, která ovšem nebude v plné výši odvedena, když při pořízení z jiné členské země EU v režimu podmíněného osvobození od daně je nákup realizován bez účtované DPH, ovšem při následném prodeji v režimu volného daňového oběhu na území České republiky již DPH účtována je, přičemž ať byla nakupujícím v zahraničí jakákoliv společnost, objednávky byly shromažďovány a celý obchod realizován ze sídla PK Oilu obžalovanými P., který celý mechanismus vymyslel a řídil, obžalovaným K., který zejména určoval výši prodejních cen, sháněl koncové odběratele, poskytl pro potřeby nákupu a přeprodej PHM svoji společnost RS Oil a řídil celkový denní chod obchodů, a obžalovaná M., která nejpozději od 5. ledna 2008 byla seznámena s celým mechanismem krácení DPH, zajišťovala zejména účetní stránku obchodů, komunikovala a kontrolovala činnost do obchodu s PHM zapojených a PK Oilem ovládaných společností, dozírala na shromažďování objednávek od koncových zákazníků, které byly jménem PK Oil, resp. RS Oil zasílány dodavatelům v zahraničí, a realizovala platby za PHM a celkově zajišťovala denní běh obchodů, přičemž zkrácení odvodů DPH bylo docíleno tímto postupem:
1. obžalovaný R. P. a Š. K. v období od 30. dubna 2007 do 4. ledna 2008 prostřednictvím společnosti PK Com, ovládnou skrze obžalovanou Mgr. I. P. (formálně jednatelka od 23. února 2007 do 11. července 2007) a dále skrze R. K. (formálně jednatel od 11. července 2007 do 24. června 2011), ani jeden z jednatelů společnost fakticky neřídil, nakupovali v Rakousku PHM od společnosti RUEHL Gesellschaft m. b. H & Co KG, a nakoupené PHM nechali obžalovaní PK Com dopravit v níže specifikovaných případech do České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně, kdy oprávněným příjemcem ve smyslu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, byla pro PK Com na základě smlouvy společnost Polari, přičemž po ukončení dopravy a uvedení PHM do volného daňového oběhu na území České republiky byly PHM prodány společností PK Com výhradně společnosti PK Oil, a to za prodejní cenu nižší, než byly pořizovací náklady, kdy cena byla určena přesně tak, aby finanční prostředky, které společnost PK Com za prodej PHM získala, pokryly pouze náklady na pořízení zboží, nikoli však DPH, kterou společnost PK Com z těchto obchodů neodváděla, přestože DPH formálně při prodeji PK Oilu účtovala, přičemž do dalších prodejů PHM společnostem Kont, M. Oil a Polari prodávající společnost PK Oil DPH zaúčtovala a zinkasovala, a tak generovala pro obžalované zisk, a současně obžalovanými ovládaná PK Com podala daňové přiznání k DPH pouze za II., III. a IV. čtvrtletí roku 2007, za něž v součtu přiznala DPH pouze ve výši 2.143.223 Kč, když v přiznáních nárokovala neoprávněné odpočty (smyšlenou a nijak nepodloženou DPH na vstupu), a za další čtvrtletí přiznání k DPH již nepodala vůbec, přičemž z obchodu s PHM společnosti PK Com vznikla povinnost uhradit státu DPH ve výši 231.613.810 Kč a uvedeným jednáním tak byla státu způsobena škoda na nepřiznané a neodvedené DPH v celkové výši 229.470.587 Kč, přičemž v jednotlivých čtvrtletních zdaňovacích obdobích došlo ke zkrácení DPH takto: a. v II. čtvrtletí 2007 prodala PK Com PHM v celkem 47 případech, za celkem 195.692.335 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 37.181.544 Kč, kterou splnila toliko ve výši 860.709 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 36.320.835 Kč (Pozn.: Jednotlivé obchody uskutečněné v rámci zdaňovacího období jsou pro přehlednost výroku uvedeny v tabulkách na konci popisu skutku.),
b. v III. čtvrtletí 2007 prodala PK Com PHM v celkem 65 případech, za celkem 372.957.256,50 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 70.861.879 Kč, kterou splnila toliko ve výši 349.684 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 70.512.195 Kč,
c. v IV. čtvrtletí 2007 prodala PK Com PHM v celkem 68 případech, za celkem 630.852.744 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 119.862.022 Kč, kterou splnila toliko ve výši 932.830 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 118.929.192 Kč,
d. v I. čtvrtletí 2008 prodala PK Com PHM v celkem 4 případech, za celkem 19.517.708,50 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 3.708.365 Kč a současně DPH za toto období vůbec nepřiznala, tedy nepřiznala DPH ve výši 3.708.365 Kč,
2. obžalovaný R. P., Š. K. a I. M. v období od 5. ledna do 29. listopadu 2008 prostřednictvím společnosti RS Oil, ovládnou nejdříve obžalovaným K. (jednatel a společník do 7. prosince 2007) a dále skrze Ing. K. Š. (formálně jednatel od 7. února 2008, který společnost fakticky neřídil), nakupovali v Rakousku PHM od společnosti RUEHL Gesellschaft m. b. H & Co KG, a nakoupené PHM nechali RS Oil dopravit v níže specifikovaných případech do České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně, kdy oprávněným příjemcem ve smyslu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, byly pro RS Oil na základě smlouvy do června 2008 společnost Polari a ve zbývající části období společnost PK Oil, přičemž po ukončení dopravy a uvedení PHM do volného daňového oběhu na území České republiky byly PHM prodány společností RS Oil výhradně společnostem PK Oil, World Power, s. r. o., IČ: 28404653, se sídlem tehdy Praha 6, Křenova 438/7 (dále jen „WP“) a TWS, s. r. o., IČ: 40766128, se sídlem tehdy Praha 8, K Ovčínu 1666 (dále jen „TWS“), přičemž společnosti WP a TWS obžalovaní rovněž ovládali, a to za cenu nižší než byly pořizovací náklady, kdy cena byla určena tak, aby finanční prostředky, které společnost RS Oil za prodej PHM získala, pokryly pouze náklady na pořízení zboží, nikoli však DPH, kterou společnost RS Oil z těchto obchodů neodváděla, přestože DPH formálně při prodeji PK Oilu, WP a TWS účtovala, přičemž do dalších prodejů společnostem Kont, M. Oil, Polari, TM Oil, s. r. o., IČ: 27417689, se sídlem Praha 5, nám. Osvoboditelů 1363/2 (dále jen „TM Oil“), a KONT FUEL DISTRIBUTION, s. r. o., IČ: 28227107, se sídlem Praha 4, U Habrovky 247/11, od 24. června 2008 Praha 4, Arkalycká 877 (dále jen „KFD“), případně dalším, prodávající společnosti PK Oil, WP a TWS DPH zaúčtovaly a zinkasovaly, a tak generovaly pro obžalované zisk, a současně obžalovanými ovládaná RS Oil podala daňové přiznání k DPH pouze za I. a II. čtvrtletí roku 2008, za něž v součtu přiznala DPH pouze ve výši 617.390 Kč, když v přiznáních nárokovala neoprávněné odpočty (smyšlenou a nijak nepodloženou DPH na vstupu), a za další čtvrtletí přiznání k DPH již nepodala vůbec, přičemž z obchodu s PHM společnosti RS Oil vznikla povinnost uhradit státu DPH ve výši 470.966.314 Kč a uvedeným jednáním tak byla státu způsobena škoda na nepřiznané a neodvedené DPH v celkové výši 470.348.924 Kč, přičemž v jednotlivých čtvrtletních zdaňovacích obdobích došlo ke zkrácení DPH takto: a. v I. čtvrtletí 2008 prodala RS Oil PHM v celkem 73 případech, za celkem 686.659.786,07 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 130.465.367 Kč, kterou splnila toliko ve výši 240.444 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 130.224.923 Kč (Pozn.: Jednotlivé obchody uskutečněné v rámci zdaňovacího období jsou pro přehlednost výroku uvedeny v tabulkách na konci popisu skutku.),
b. v II. čtvrtletí 2008 prodala RS Oil PHM v celkem 62 případech, za celkem 700.663.634,10 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 133.126.093 Kč, kterou splnila toliko ve výši 376.946 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 132.749.147 Kč,
c. v III. čtvrtletí 2008 prodala RS Oil PHM v celkem 107 případech, za celkem 761.746.363 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 144.731.843 Kč a současně DPH za toto období vůbec nepřiznala, tedy nepřiznala DPH ve výši 144.731.843 Kč,
d. v IV. čtvrtletí 2008 prodala RS Oil PHM v celkem 60 případech, za celkem 329.700.044,22 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 62.643.011 Kč a současně DPH za toto období vůbec nepřiznala, tedy nepřiznala DPH ve výši 62.643.011 Kč,
3. obžalovaný R. P., Š. K. a I. M. v období od 21. října 2008 do 10. ledna 2009 prostřednictvím společnosti PK Oil nakupovali v Německu PHM od společnosti Regner Brenstoffe, GmbH, a nakoupené PHM dopravili v níže specifikovaných případech do České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně, kdy oprávněným příjemcem ve smyslu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, byla sama PK Oil, přičemž po ukončení dopravy a uvedení PHM do volného daňového oběhu na území České republiky byly PHM prodány společností PK Oil
· v období od října do listopadu 2008 společnosti RS Oil, kterou ovládali a se kterou měla PK Oil jen formálně uzavřenu smlouvu o sdružení „PK – RS Oil“, bez právní subjektivity, která nebyla záměrně naplňována (simulovaný právní úkon), a z prodejů PHM společnost PK Oil společnosti RS Oil fakturovala zvlášť cenu za PHM a zvlášť spotřební daň (dále jen „SPD“), obé v rozporu se zákonem nezatížené DPH, přičemž dle simulované smlouvy o sdružení byla přenesena povinnost hradit DPH za obě společnosti výlučně na RS Oil, přičemž fakticky nehradila z obchodů DPH ani RS Oil ani PK Oil, a to přesto, že RS Oil do dalších prodejů společnostem Polari, TM Oil, KFD, případně dalším, DPH zaúčtovala a zinkasovala, a tak generovala zisk,
· v období od prosince 2008 do ledna 2009 společnosti Brick Man, s. r. o., IČ: 28403614, se sídlem Praha 5, Nám. 14. října 1307/2, dříve Praha 4, Točitá 1549/35, resp. Praha 6, Křenova 438/7, (dále jen BM), kterou ovládali, které PK Oil fakturovala zvlášť cenu za PHM a zvlášť SPD, obé v rozporu se zákonem nezatížené DPH, a současně fakturovala PK Oil za dodání téhož zboží bez DPH a SPD společnosti XTC Group, s. r. o., IČ: 25295888, tehdy se sídlem Praha 1, Václavské nám. 808/66, od 3. dubna 2009 se sídlem Brno, Bratislavská 201/14 (dále jen „XTC“), se kterou měla PK Oil jen formálně uzavřenu smlouvu o sdružení „PK – XTC Oil“, bez právní subjektivity, která nebyla záměrně naplňována (simulovaný právní úkon), přičemž dle simulované smlouvy o sdružení byla přenesena povinnost hradit DPH za obě společnosti výlučně na XTC, přičemž fakticky nehradila z obchodů DPH ani BM, ani XTC, ani PK Oil, a to přesto, že BM do dalších prodejů PHM společnostem Polari, TM Oil, KFD, případně dalším, DPH zaúčtovala a zinkasovala, a tak generovala zisk,
a PK Oil za vymezené období přiznala DPH pouze ve výši 713.429 Kč, přičemž z obchodu s PHM společnosti PK Oil vznikla povinnost uhradit státu DPH ve výši 25.175.423 Kč a uvedeným jednáním tak byla státu způsobena škoda na nepřiznané a neodvedené DPH v celkové výši 24.461.994 Kč, přičemž v jednotlivých měsíčních zdaňovacích obdobích došlo ke zkrácení DPH takto: a. v říjnu 2008 prodala PK Oil PHM v celkem 8 případech, za celkem 31.779.954,62 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 6.038.191 Kč, kterou splnila toliko ve výši 243.143 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 5.795.048 Kč (Pozn.: Jednotlivé obchody uskutečněné v rámci zdaňovacího období jsou pro přehlednost výroku uvedeny v tabulkách na konci popisu skutku.),
b. v listopadu 2008 prodala PK Oil PHM v celkem 10 případech, za celkem 30.777.867,45 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 5.847.795 Kč, kterou splnila toliko ve výši 58.266 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 5.789.529 Kč,
c. v prosinci 2008 prodala PK Oil PHM v celkem 19 případech, za celkem 56.818.993,36 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 10.795.609 Kč, kterou splnila toliko ve výši 281.078 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 10.514.531 Kč,
d. v lednu 2009 prodala PK Oil PHM v celkem 2 případech, za celkem 13.125.411,15 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 2.493.828 Kč, kterou splnila toliko ve výši 130.942 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 2.362.886 Kč,
4. obžalovaný R. P., Š. K. a I. M. v období od 9. prosince 2008 do 30. dubna 2009 prostřednictvím společnosti PK Oil nakupovali v Rakousku PHM od společnosti BP Austria AG, a nakoupené PHM dopravili v níže specifikovaných případech do České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně, kdy oprávněným příjemcem ve smyslu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, byla sama PK Oil, přičemž po ukončení dopravy a uvedení PHM do volného daňového oběhu na území České republiky byly PHM prodány společností PK Oil společnosti BM (do 1. dubna 2009) a společnosti TNL SERVIS, s. r. o., IČ: 28062272, se sídlem Praha 5, Nový Zlíchov 3172/6 (dále jen „TNL“), (od 2. dubna 2009), kterým oběma PK Oil fakturovala zvlášť cenu za PHM a zvlášť SPD, obé v rozporu se zákonem nezatížené DPH, a současně fakturovala PK Oil za dodání téhož zboží bez DPH a SPD společnosti XTC, se kterou měla PK Oil jen formálně uzavřenu smlouvu o sdružení „PK – XTC Oil“, bez právní subjektivity, která nebyla záměrně naplňována (simulovaný právní úkon), přičemž dle simulované smlouvy o sdružení byla přenesena povinnost hradit DPH za obě společnosti výlučně na XTC, přičemž fakticky nehradila z obchodů DPH ani BM, ani TNL, ani XTC, ani PK Oil, a to přesto, že BM a poté TNL do dalších prodejů PHM společnostem Polari, TM Oil, KFD, případně dalším, DPH zaúčtovala a zinkasovala, a tak generovala zisk a PK Oil za vymezené období přiznala DPH pouze ve výši 294.807 Kč, přičemž z obchodu s PHM společnosti PK Oil vznikla povinnost uhradit státu DPH ve výši 177.529.883 Kč a uvedeným jednáním tak byla státu způsobena škoda na nepřiznané a neodvedené DPH v celkové výši 177.235.076 Kč, přičemž v jednotlivých měsíčních zdaňovacích obdobích došlo ke zkrácení DPH takto: a. v prosinci 2008 prodala PK Oil PHM v celkem 13 případech, za celkem 78.985.434,09 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 15.007.232 Kč, kterou splnila toliko ve výši zcela zohledněné již pod bodem II/3.c rozsudku, tedy nepřiznala DPH ve výši 15.007.232 Kč (Pozn.: Jednotlivé obchody uskutečněné v rámci zdaňovacího období jsou pro přehlednost výroku uvedeny v tabulkách na konci popisu skutku.),
b. v lednu 2009 prodala PK Oil PHM v celkem 20 případech, za celkem 162.277.965,48 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 30.832.813 Kč, kterou splnila toliko ve výši zcela zohledněné již pod bodem II/3.d rozsudku, tedy nepřiznala DPH ve výši 30.832.813 Kč,
c. v únoru 2009 prodala PK Oil PHM v celkem 25 případech, za celkem 234.703.276,48 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 44.593.623 Kč, kterou splnila toliko ve výši 49.258 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 44.544.365 Kč,
d. v březnu 2009 prodala PK Oil PHM v celkem 23 případech, za celkem 218.205.743,71 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 41.459.091 Kč, kterou splnila toliko ve výši 245.549 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 41.213.542 Kč,
e. v dubnu 2009 prodala PK Oil PHM v celkem 21 případech, za celkem 240.195.390,92 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 45.637.124 Kč a současně DPH za toto období vůbec nepřiznala, tedy nepřiznala DPH ve výši 45.637.124 Kč a
celkem za období od 1. února 2007 do 30. dubna 2009 tak byla České republice zastoupené Finančním úřadem Brno I, Finančním úřadem pro Prahu 5 a Finančním úřadem Praze-Modřanech, způsobena na nepřiznané a neodvedené DPH škoda ve výši nejméně 904.622.073 Kč, z čehož se na celé částce podíleli obžalovaní P. a K. a pouze co do částky 672.045.994 Kč (jednáním pospaným pod body II/2., 3. a 4.) obžalovaná M .
( pozn. Nejvyššího soudu: tabulky uvádějící dopravu PHM a jejich prodej na území České republiky jsou podrobně rozepsány ve výrokové části citovaného rozsudku )
Za uvedenou trestnou činnost byl R. P. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí majetku, postihující celý majetek obviněného. Š. K. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí majetku, postihující celý majetek obviněného. Nadto mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech typech obchodních společností a družstvech na dobu pěti let. I. M. byla za uvedenou trestnou činnost odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to motorového vozidla, specifikovaného ve výrokové části citovaného rozsudku.
Stejným rozsudkem poté byli obžalovaní I. M., Mgr. I. P., P. H., I. R. a G. Ž. podle §226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěni obžaloby pro skutek, jehož se měli dopustit jednáním podrobně popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku, a který byl obžalobou kvalifikován (u obžalované I. M. společně s útoky jimiž byla uznána vinnou) jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obžalovaní.
V předmětné věci podali obvinění R. P., Š. K. a I. M. odvolání, přičemž odvolání podal rovněž příslušný státní zástupce, a to v neprospěch obžalované Mgr. I. P., které směřoval do zprošťujícího výroku rozsudku a do výroku o trestu u obviněné I. M. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 3 To 69/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve zprošťující části rozsudku u obžalované Mgr. I. P. a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle §256 tr. ř. poté byla odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné I. M. do výroku o trestu uloženého této obviněné, stejně jako odvolání obviněných R. P., Š. K. a I. M. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podali obvinění R. P., Š. K. a I. M. dovolání, a to jako osoby oprávněné [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], včas (§265e tr. ř.), prostřednictvím svých obhájců [§265d odst. 2 tr. ř.] a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí (§265f odst. 1 tr. ř.). Podaná dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal přípustnými [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.].
Obviněný R. P. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., a to s tím, že usnesení soudu druhého stupně napadá v celém jeho rozsahu. Předně namítl, že různá procesní pochybení, která projednávanou trestní věc provázela od samotného počátku, zásadním způsobem zkrátila jeho právo na spravedlivé soudní řízení. Soudu druhého stupně dále vytkl, že se podrobně nezabýval jeho odvolacími námitkami, resp. námitkami ostatních obviněných, když na samotné odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto ohledu připadá pouhých devět stran, přičemž taktéž vyvstává otázka, zda soud předmětné problematice vůbec porozuměl, když se s námitkami obhajoby nedokázal vypořádat přezkoumatelným způsobem a v mnohém toliko odkazoval na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z odůvodnění napadeného usnesení nelze ani vyčíst důvody, proč soud přisvědčil dřívějšímu rozhodnutí soudu prvního stupně a neztotožnil se s námitkami obhajoby. Obhajoba přitom po celé řízení poukazovala na to, že aby vůbec mohlo být ve věci uvažováno o zkrácení DPH, musely by orgány činné v trestním řízení provést náležitou daňově-právní kvalifikaci stíhaného jednání, a to nejen v kontextu práva vnitrostátního, ale i evropského. Mj. by muselo být postaveno najisto, které subjekty byly povinny odvést DPH, podle jakých vnitrostátních ustanovení a zda jsou daná ustanovení v souladu s příslušným unijním právem. Napadené usnesení se podle obhajoby vymyká zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., postrádá náležité odůvodnění ve smyslu §134 odst. 1 tr. ř. a odporuje konstantní judikatuře Ústavního soudu stran transparentnosti řízení, odůvodnění důkazního postupu, vypořádání se s námitkami odvolatele apod.
Stran námitek, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, obviněný dále předestřel následující.
Předně poukázal na nesrozumitelnost a zmatečnost popisu skutku, ze kterého podle něj není zcela zjevné, jakým mechanismem mělo dojít k naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem pod bodem II./2., 3. a 4. i podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. a II. výroku o vině]. V důsledku uvedeného rovněž nebyl dodržen princip zákonnosti trestního stíhání. Požadavek určení mechanismu, jakým došlo ke zkrácení daně, přitom vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010. Dále rozvedl možnosti jednání a doprovodné okolnosti, kterými dochází k úmyslnému zkrácení daně ve smyslu §240 tr. zákoníku, přičemž podle obviněného je nezbytné odlišovat takové varianty, kdy dochází k nelegálnímu zkrácení daně a kdy k legální optimalizaci daňové povinnosti. Obviněný v tomto kontextu orgánům činným v trestním řízení vytkl, že své závěry nepostavily na daňových povinnostech stanovených správcem daně, nýbrž výhradně na znaleckých posudcích nezpůsobilé znalkyně Ing. Pavly Císařové, a přestože soud prvního stupně uváděl, že z daných posudků nevycházel, tak jejich závěry de facto beze zbytku převzal. Soudy poté řádně nevysvětlily, proč nepřihlédly ke znaleckým posudkům znaleckého ústavu a odbornému vyjádření Vysoké školy ekonomické v Praze.
Soudy tedy podle obviněného nezjišťovaly a nezohlednily ani v jednom z obchodních případů celý řetězec dodávek zboží a jejich podmínky, a to od začátku přepravy až po její ukončení, v důsledku čehož nemohlo být určeno, které plnění je předmětem daně v tuzemsku podle §2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen ZDPH). Uvedené souvisí zejména s tím, zda dané plnění má místo zdanitelného plnění v tuzemsku podle §7 ZDPH, případně §8 ZDPH nebo §11 ZDPH, jelikož v případě, kdy je zboží předmětem dvou či více po sobě následujících dodání mezi různými osobami povinnými k dani, které jednají jako takové, avšak předmětem pouze jedné přepravy uvnitř Společenství, musí být určení plnění, jemuž má být tato přeprava přičtena, vzhledem k tomu, že toto plnění spadá pod pojem dodání uvnitř Společenství ve smyslu dotčených ustanovení směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (čl. 138 odst. 1 ve spojení s čl. 31 a 32), provedeno s ohledem na celkové posouzení všech okolností daného obchodního případu za účelem prokázání toho, které z postupných dodání splňuje všechny podmínky, které se vážou k dodání uvnitř Společenství.
Podle obviněného měly soudy pro správné posouzení jednotlivých transakcí zkoumat, kdo z účastníků řetězové dodávky zajišťuje přepravu, kdo poté přepravu fakticky hradí, kdo určuje její podmínky, kdo je oprávněn se zbožím nakládat v průběhu přepravy, kdo je veden jako odesílatel a jako příjemce na mezinárodním nákladním listu CMR, resp. mělo být zjištěno místo dodání u dodávek zboží dalšímu subjektu v řetězci. Tato hlediska ze strany soudů zůstala opomenuta, přičemž rozhodné skutečnosti nejsou obsaženy ani ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, kdy zejména není zřetelné, kde mělo skutečně dojít k prodeji PHM, tedy zda v České republice či v zahraničí, což ostatně nevyplývá ani z výčtu faktur, jež rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje. Obviněný rovněž poukázal na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 14. 7. 2005. British Ametican Tobacco International Ltd a Newman Shipping & Agency Company NV proti Belgische Staat. Věc C-435/03 , kde bylo mj. předestřeno, že žádné ustanovení směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty neváže vznik daňové povinnosti k DPH na spotřební daně (dále jen SPD). Soudy nadto neurčily podmínky dopravy samotné a nestanovily místa zdanitelného plnění jednotlivých přeprodejů podle ZDPH v průběhu přepravy.
Pokud měly společnosti PK Commercial, s. r. o., RS Oil, spol. s r. o., a PK OIL, s. r. o., pořídit zboží v jiném členském státě a následně jej prodat dalším společnostem v řetězci dodávek, tak ani v jednom případě nebyla místa a podmínky ukončení přepravy stanovena z pohledu ZDPH, v důsledku čehož podle obviněného nelze přiřadit daňovou povinnost jednotlivým subjektům v řadě přeprodejů. Obviněný je tudíž přesvědčen, že ve věci absentují doklady nezbytné pro správné stanovení daňové povinnosti jednotlivých subjektů, jak je mj. vyžaduje Generální finanční ředitelství a výkladová stanoviska podle rozsudků Soudního dvora EU (zejména rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 4. 2006. EMAG Handel Eder OHG proti Finanzlandesdirektion für Kärnten. Věc C-245/04 , a rozhodnutí Soudního dvora ze dne 16. 12. 2010. Euro Tyre Holding BV proti Staatssecretaris van Financiën. Věc C-430/09 ). Skutečné, specifické okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, kdy a kterým subjektům vznikaly jednotlivé povinnosti, však ze strany soudů zkoumány nebyly. V daném kontextu absentují i skutková zjištění, kde byl ukončen režim přepravy podmíněného osvobození od SPD, kdy pokud bylo čerpáno z průvodních dokumentů celního úřadu, jedná se o podklady naprosto nedostatečné pro režim DPH.
S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010, poté obviněný poukázal, že znaky objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona [ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku] musí být podloženy odpovídajícími závěry zejména o tom, jakou výši příslušné daně měl plátce daně přiznat a zaplatit, zda a jakou výši této daně skutečně přiznal a zaplatil, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení daně a jak dospěly orgány činné v trestním řízení k výši způsobené škody (od 1. 1. 2010 k rozsahu zkrácení daně). S odkazem na další usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, rovněž připomenul, jaké položky nelze započítat do celkového rozsahu zkrácené daně. Nadto podotkl, že u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku stran znaku „velkého rozsahu“ nelze přímo použít výkladové stanovisko podle §138 tr. zákoníku.
Podle obviněného se dále nelze ztotožnit se závěry soudů stran otázky, v jakém daňovém režimu se celá operace, případně její dílčí fáze, nacházely. Podle obhajoby totiž plnění nebylo v České republice předmětem DPH, resp. plnění v České republice DPH nepodléhá. Orgány činné v trestním řízení přitom důsledně nezkoumaly nejen v jaké výši, ale také komu, kdy a za jakých podmínek daňová povinnost vznikla. Soudy následně měly přehlížet relevantní ustanovení ZDPH, stejně jako ustanovení směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty . Na jednotlivá (vybraná) ustanovení obviněný dále ve svém dovolání podrobněji poukázal. V rámci rozboru problematiky správné aplikace DPH režimu u jednotlivých dodávek a určení intrakomunitárních dodávek obviněný rovněž poukázal na související rozhodnutí, jednak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2014, č. j. 3 Afs 41/2014-46, a dále např. rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 4. 2006. EMAG Handel Eder OHG proti Finanzlandesdirektion für Kärnten. Věc C-245/04 , resp. rozhodnutí Soudního dvora ze dne 16. 12. 2010. Euro Tyre Holding BV proti Staatssecretaris van Financiën. Věc C-430/09 .
K řetězovým dodávkám následně připomenul podstatu režimu tuzemského zdanitelného dodání zboží, režimu intrakomunitárního dodání a pořízení a režimu zdanitelného plnění v jiném členském státě, přičemž zdůraznil, že klíčová zůstává otázka identifikace subjektu, který v rámci řetězové dodávky pořizuje zboží z jiného členského státu ve smyslu §16 odst. 1 ZDPH.
Dále poukázal na roli společností PK Commercial, s. r. o., RS Oil, spol. s r. o., a PK OIL, s. r. o., a zdůraznil, že PK OIL, s. r. o., ani PK Commercial, s. r. o., nebyly konečným odběratelem a neměly právo nakládat se zbožím jako vlastník. Podle obviněného se přitom soudy měly zejména zabývat skutečnostmi, jak byly pořizované PHM obchodovány, kdo zajišťoval přepravu a na čí náklady, kdo měl právo se zbožím disponovat během přepravy, kdo byl pořizovatel zboží z jiného členského státu s povinností přiznat DPH, v jakém okamžiku vznikla povinnost přiznat a zaplatit SPD apod. Učiněná skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně, jsou tedy neúplná, což má rovněž za následek nesprávné právní posouzení věci. Soudu prvního stupně dále vytkl jeho úvahy stran vzniku daňové povinnosti na DPH u jednotlivých subjektů, neboť vycházel z dokladu AAD (Obchodní průvodní doklad pro dopravu vybraných výrobků podléhajících SPD v režimu podmíněného osvobození od daně). Úvahy soudu ovšem v tomto ohledu byly mylné, mj. proto, že daný doklad neeviduje změnu majitele zboží v průběhu přepravy. Soud dále zcela bagatelizoval význam dokladu CMR a důkazním návrhům obhajoby na řádné objasnění obchodních transakcí nebylo vyhověno. Spisový materiál přitom neobsahuje podklady, zejména stran dopravní dokumentace, aby bylo možné najisto postavit závěry o ukončení dopravy na území České republiky. Stejně tak není zřejmé, z čeho mohla znalkyně Ing. Císařová dovozovat registraci subjektů, zejména když ze systému VIES mohla toliko zjišťovat aktuální stav věci, nikoli jeho historii.
Není ani zřejmé, z čeho soudy mohly dovozovat tvrzení o obohacení obviněného a jeho manželky, neboť nebyl proveden jediný důkaz svědčící o nepoměru legálně vykázaných příjmů obviněného a jeho majetku či majetku firmy PK OIL, s. r. o., resp. majetek obviněného nikterak nepřevyšuje hodnotu jeho legálně vykázaných příjmů.
Obviněný nadto uvedl, že si je zcela vědom přezkumné činnosti Nejvyššího soudu a jeho možností k zásahu do hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která učinily soudy prvního a druhého stupně, avšak v projednávané trestní věci soudy dovozovaly skutková zjištění bez opory v jakýchkoli konkrétních důkazech. V tomto směru poukázal na rozpory ve svědeckých výpovědích, resp. předestřel jejich vybrané části a zdůraznil, že nikterak nekorespondují s tím, co soudy dovodily. Jestliže přitom není možné určit, zda předmětná plnění (podle výčtu faktur uvedených v rozsudku soudu prvního stupně) byla opravdu na území České republiky, pak nelze postavit najisto, zda daná plnění byla předmětem české DPH. Samotná úvaha, že šlo o tuzemské plnění, tedy zdanitelné plnění podle českého zákona o DPH, poté nemá základ v provedeném dokazování. Stejně tak nebylo prokázáno, zda společnost IMOTEP STAVO, s. r. o., přiznala a odvedla DPH za dodávku různých druhů stavebního materiálu.
Pokud jde o bod II./1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně, tak soud podle obviněného nezkoumal řadu okolností, nezbytných pro určení daňových povinností v České republice a jejich přiřazení jednotlivým subjektům. Pro určení daňových povinností společností PK Commercial, s. r. o., a RS Oil, spol. s r. o., je však nezbytné předně identifikovat režim DPH každého plnění. Dále bylo nezbytné posoudit, které dodávky byly s přepravou a které bez přepravy, a to s tím, že pouze dodávky, kterým lze přiřadit přepravu zboží mezi členskými státy EU, mohou být tzv. intrakomunitárními dodávkami. Soud rozhodné skutečnosti dovozoval z průvodního dokladu AAD a CMR, z nichž ovšem relevantní informace v daném směru zjistit nelze. Z rozsudku soudu prvního stupně nadto nelze zjistit, zda soud do výše zkrácené daně zakalkuloval i (tvrzená) smyšlená plnění, z nichž údajně měly PK Commercial, s. r. o., a RS Oil, spol. s r. o., nárokovat odpočet DPH. K bodu II./1. rozsudku soudu prvního stupně namítl, že ze spisového materiálu vůbec nelze vyčíst takový vztah mezi BP AUSTRIA Marketing GmbH – Polari, spol. s r. o., jaký soud dovodil. Taktéž pro tvrzení, že PK Commercial, s. r. o., pořizovala zboží z jiného členského státu, absentují relevantní listinné důkazy. Obdobně v případě bodu II./2. rozsudku soudu prvního stupně nelze vyčíst (soudem chybně dovozený) obchodní vztah mezi společnostmi BP AUSTRIA Marketing GmbH – Polari, spol. s r. o., PK OIL, s. r. o., neboť i pro tento případ absentují listinné důkazy, přičemž soud neobstaral doklady k prokázání intrakomunitárního dodání s ohledem na směrnici 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty . Přitom je zřejmé, že dodání spojené s přepravou realizovaly jako první společnosti Polari, spol. s r. o., a JASA, s. r. o., kdy dodání pro tyto společnosti anebo těmito společnostmi realizované lze považovat za intrakomunitární.
K bodu II./3. a 4. rozsudku soudu prvního stupně namítl, že soud nedokázal přesně vyložit, kde měl vlastně a jakým způsobem daňový únik vzniknout. Nebyl ztotožněn subjekt (dodavatel), který měl povinnost DPH odvést, a subjekt (odběratel), který by si nárokoval odpočet dané DPH. Tyto úvahy, resp. odůvodnění v předmětném rozhodnutí absentují. Pokud by si přitom odběratel PK – RS Oil, na kterého PK OIL, s. r. o., vystavoval faktury bez DPH, neodečetl DPH, nemohlo tímto způsobem dojít ke krácení daně. A jestliže ve výsledku bude smlouva o sdružení považována za fiktivní, jak dovodil soud prvního stupně, pak je třeba na dodávky PHM nahlížet tak, jako kdyby sdružení neexistovalo. I v daném případě nebylo najisto postaveno, která z dodávek je intrakomunitární dodávkou, když soud vycházel nesprávně toliko z průvodních dokladů AAD. PK OIL, s. r. o., nadto disponuje dobrozdáním od celního úřadu, že není subjektem povinným podávat hlášení Intrastat. Hlášení Intrastat podává plátce DPH, který pořizuje zboží z jiného členského státu EU, tedy subjekt, který by měl přiznat DPH z pořízení zboží. Pokud přitom PK OIL, s. r. o., neměla povinnost podávat hlášení Intrastat, neměla by být ani pořizovatelem zboží z jiného členského státu EU pro účely DPH. Jestliže soud považoval PK OIL, s. r. o., za pořizovatele zboží, nikterak už neurčil, která společnost byla odběratelem. PK OIL, s. r. o., fakturovala PHM bez DPH, přičemž odběratelé si nemohli DPH odpočítat, protože neměli k dispozici daňový doklad s vyčíslenou českou DPH. A pokud si odběratelé českou DPH neuplatnili, nelze stanovit, že by mohla českému státu vzniknout škoda z důvodu, že PK OIL, s. r. o., neuplatnila českou DPH. Ve výsledku nebylo zjištěno, zda vůbec došlo pro státní rozpočet k úniku. I v daném případě absentují základní důkazy, že společnost PK OIL, s. r. o., pořizovala zboží z jiného členského státu.
K bodu II./4. rozsudku soudu prvního stupně dále namítl, že opětovně absentují důkazy, že PK OIL, s. r. o., pořizovala zboží z jiného členského státu, kdy byl chybně dovozen vztah mezi PK OIL, s. r. o., a BP AUSTRIA Marketing GmbH. Na základě dalších okolností poté poukázal, že PK OIL, s. r. o., nemohla být pořizovatelem zboží z jiného členského státu, jak chybně konstatoval soud prvního stupně, neboť nesplňuje zákonné podmínky pro dané pořízení ve smyslu směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty , čl. 20 (§16 odst. 1 ZDPH). A navazující úvahy soudu stran účelového zakládání společností obviněný označil za zcela nepodložené.
Ve spisovém materiálu podle obviněného dále zcela absentují základní doklady o průběhu daňových povinností všech společností v řetězci dodávek, a to přiznání k DPH s přílohou záznamové povinnosti, souhrnná hlášení, objednávky přeprav, přepravní smlouvy, účtování o přepravách, anebo doklady o ukončení přeprav. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně měli obvinění (útoky po body II./3.a.b. a II./4.a.b.c.d.) zkrátit daň díky simulovanému právnímu úkonu, konkrétně simulovanému uzavření smluv o sdružení bez právní subjektivity mezi PK OIL, s. r. o., a RS Oil, spol. s r. o., resp. XTC Group, s. r. o. Soud již ovšem neobjasnil, jaké úvahy k tomuto závěru vedly, jakož i jaké právní následky by simulace měla, vzhledem ke stanovení základu daně pro výpočet DPH. Není ani zřejmé, zda onou simulací v pojetí soudu měl být zakrýván nějaký jiný právní stav (právní úkon) a případně jaký. Úvahy soudu nadto nikterak nekorespondují s dřívější judikaturou, zejména s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2007, č. j. 1 Afs 73/2004-89, případně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005. Po následném teoretickém výkladu obviněný shrnul, že smlouvy o sdružení, které popisoval soud prvního stupně, nemohou být simulované, neboť nebyla zjištěna vůle, resp. úmysl smlouvu neuzavřít u všech subjektů v řetězci, když ani nebyly zjištěny všechny takové subjekty. Dále pak, žádný subjekt se nedovolal relativní neplatnosti v případě, že by měla být některá ze smluv (obchodních transakcí) označena za jednostranně simulovanou, a nebylo ani zjištěno, že by subjekty v řetězci měly úmysl uzavřít jiný typ smlouvy. Soud přitom ani nezjišťoval samotnou vůli jednotlivých stran ohledně uzavírání obchodních vztahů. Krom toho obviněný poukázal na závěry vyplývající z odborného vyjádření Vysoké školy ekonomické v Praze, Národohospodářské fakulty, Znaleckého ústavu ze dne 15. 10. 2015.
Rovněž zdůraznil, že výše zkrácení daně, poplatku nebo podobné povinné platby odpovídá skutečné daňové povinnosti příslušného plátce nebo poplatníka, nikoli výši, kterou si sám spočítá soud, jako se tomu stalo v projednávané trestní věci. Soud pro své rozhodnutí nedisponoval potřebnými podklady, kdy neměl faktury za přepravu, neměl jednotlivá daňová přiznání k DPH subjektů v řetězci a neměl kompletní účetnictví a bankovní výpisy ani jedné z firem v řetězci. Pokud přitom orgány činné v trestním řízení neobjasnily veškeré relevantní právní otázky, nemůže rozsudek soudu prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně v tomto ohledu ztotožnil) obstát ve světle základní zásady trestního řízení zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tj. zásady materiální pravdy.
V další části svého dovolání obviněný předestřel, v čem spatřuje nesoulad v textu mezi ustanoveními směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty a ustanoveními podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (ZDPH), která mají směrnici transponovat. Rozdíl spočívá především v otázce vymezení zboží z jiného členského státu, které má být předmětem daně ve státě pořízení. Obhajoba tudíž v rámci celého trestního řízení navrhovala předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU podle §9a tr. ř. Tím, že soudy návrhům obhajoby nevyhověly, podle obviněného porušily jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž připomenul, že vyvstala-li jakákoli pochybnost o souladnosti národní právní úpravy s úpravou unijní, bylo povinností soudu prvního, resp. druhého stupně obrátit se na Soudní dvůr EU a požádat o výklad unijního předpisu.
Následně obviněný podrobněji rozvedl své úvahy pro závěr o nesouladu ustanovení směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty a ZDPH. Podle ZDPH je pořízení zboží z jiného členského státu předmětem daně, pokud je dodavatelem osoba registrovaná k DPH v jiném členském státě, zatímco podle směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty má být dodavatelem osoba povinná k dani. Zatímco osobou povinnou k dani je každá osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, osobou registrovanou k dani v jiném členském státě je s ohledem na ustanovení §4 odst. 1 písm. g) ZDPH osoba, které bylo přiděleno daňové identifikační číslo pro účely DPH v rámci obchodování mezi členskými státy, a to v jiném členském státě EU. Pokud přitom není vnitrostátní právní úprava daňové povinnosti v souladu s úpravou komunitární, přičemž obviněný je postihován za zkrácení daně, kdy daň je určena podle právního předpisu, který neodpovídá harmonizované úpravě, je takový postup v příkrém rozporu jak s ústavněprávní zásadou, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, tak i se zásadou, že pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit.
Podle obviněného je tedy nezbytné přednést Soudnímu dvoru EU předběžné otázky, zda se lze v projednávané věci odchýlit od úpravy směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty , resp. zda je vnitrostátní právní úprava v jejím souladu či nikoli. S poukazem na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982. Srt CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanitá. Věc 283/81 , obviněný rozvedl, kdy je národní soud povinen požádat Soudní dvůr EU o rozhodnutí o předběžné otázce a připomenul výjimky, kdy soudy tuto povinnost nemají, přičemž podle obviněného dané výjimky v projednávané věci splněny nebyly. Jednoznačnou odpověď k řešení situace, zda je předmětem daně úplatné pořízení zboží, uskutečněné v rámci členského státu osobou povinnou k dani, poté neposkytuje ani dosavadní judikatura Soudního dvora EU (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 4. 2006. EMAG Handel Eder OHG proti Finanzlandesdirektion für Kärnten. Věc C-245/04 , a rozhodnutí Soudního dvora ze dne 16. 12. 2010. Euro Tyre Holding BV proti Staatssecretaris van Financiën. Věc C-430/09 ). Nadto obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2504/10, ve kterém bylo mj. konstatováno, že pokud soud, aplikující normy unijního práva, opomenul zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU a její nepoložení řádně neodůvodnil, došlo takovým postupem k poručení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na uvedené se obhajoba domáhala, aby se soud druhého stupně obrátil na Soudní dvůr EU s následujícími otázkami: Má směrnice, konkrétně článek 20, přímý účinek ? A dále pak: Je vnitrostátní právní úprava – zejména ustanovení ZDPH týkající se vymezení pořízení zboží z jiného členského státu, které má být předmětem daně ve státě pořízení s unijní úpravou, v souladu se zněním směrnice ?
Obviněný nadto odkázal na stanovisko Generálního finančního ředitelství a na stanovisko Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj a opětovně namítl, že je nezbytné vždy vycházet ze skutečných specifických okolností jednotlivých transakcí a zkoumat, který z účastníků postupných prodejů má právo disponovat se zbožím v průběhu jeho přepravy mezi členskými státy, který přepravu zajišťuje, je za ni odpovědný, určuje její podmínky, platí je, apod. Soudy přitom uvedené okolnosti vůbec nezkoumaly. Celkově tedy shrnul, že soudy zatížily svá rozhodnutí neúplně zjištěným skutkovým stavem a nedostatečným odůvodněním daných rozhodnutí.
S ohledem na shora uvedené obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení soudu druhého stupně zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Vzhledem k přesvědčení o důvodnosti dovolacích námitek obviněný v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí. S projednáním dovolání v neveřejném zasedání souhlas neudělil.
Dále je namístě připomenout, že podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, přičemž podle §265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle §265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. Podle §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Z předmětného spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo obviněnému doručeno dne 29. 2. 2016, přičemž obviněný byl pro odvolací řízení zastoupen obhájcem JUDr. Tomášem Sokolem, kterému bylo předmětné rozhodnutí doručeno dne 18. 2. 2016, proto posledním dnem lhůty pro podání dovolání byl den 29. 4. 2016. Dovolání obviněného ze dne 5. 4. 2016 tedy bylo podáno včas.
Obviněný však prostřednictvím svého obhájce posléze podané dovolání doplňoval, kdy první doplnění dovolání došlo Městskému soudu v Praze dne 4. 10. 2016 a druhé doplnění dovolání došlo Nejvyššímu soudu dne 23. 3. 2017. Nicméně, podle §265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Proto k těmto doplněním dovolání Nejvyšší soud již nepřihlížel.
Obviněný Š. K. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jej směřoval do výroku rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Předně namítl, že skutek, tak jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde. Dále poukázal na nesrozumitelnost popisu skutku, z něhož není zřejmé, jakým konkrétním způsobem mělo dojít k naplnění daných skutkových podstat. Soudům poté vytkl, že se nedokázaly vypořádat s argumentací obhajoby stran nesprávné interpretace unijních a vnitrostátních předpisů týkajících se daňové problematiky. Podle obviněného nebylo v řízení relevantním způsobem prokázáno, že na straně obviněných (resp. společností, ve kterých byli tito nějakým způsobem zainteresováni) skutečně existovala povinnost k odvedení DPH z realizovaných obchodů označených v obžalobě. Dosud přitom nebylo s jistotou stanoveno, které subjekty byly v rámci realizovaných obchodů povinny odvádět DPH, podle jaké právní úpravy obsažené v českém právním řádu tak měly činit a zda je tato právní úprava v souladu s příslušnými unijními směrnicemi. Následně připomenul podstatu samotné DPH, poukázal na relevantní právní úpravu, a podotkl, který subjekt a v jaké fázi je daní zatížen. Nadto rozvedl, že z hlediska DPH je důležité určení místa plnění při dodání zboží, přičemž soudy postavily svá rozhodnutí na závěru, že doprava byla vždy ukončována u oprávněného příjemce, kde také došlo k uvedení PHM do volného daňového oběhu. Žádný důkaz podle soudu nevypovídá, že by byla realizována doprava PHM do místa přímého dodání. Takový závěr však obviněný nepovažuje za správný, neboť nebyly provedeny důkazy, které by tento závěr podporovaly. Obvinění za tímto účelem navrhovali vypracování znaleckého posudku, neboť bez podrobného rozboru prvotních účetních dokladů z realizovaných obchodů není možné zjistit, co konkrétně bylo účtováno, tedy zda pouze dodávky PHM, nebo také jejich doprava. Vzhledem k nedostačujícímu dokazování nebyla ani u jednoho z obchodních případů zjištěna místa a konkrétní podmínky ukončení přepravy z pohledu ZDPH, v důsledku čehož nebylo možné přiřadit daňovou povinnost jednotlivým subjektům v řetězu přeprodejů PHM. Přitom je vždy třeba vycházet ze skutečných specifických okolností jednotlivých transakcí a zkoumat, který z účastníků postupných prodejů má právo disponovat se zbožím v průběhu jeho přepravy mezi členskými státy, který přepravu zajišťuje, je za ni zodpovědný, určuje její podmínky, platí ji apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Afs 77/2015-43). Přitom pro správné posouzení jednotlivých transakcí a řádného zjištění stavu je nutné u každé z transakcí posuzovat minimálně takto předestřená kritéria, přičemž soudy se měly důsledně zabývat tím, jak byly pořizované PHM obchodovány, včetně způsobu jejich dopravy, kdo byl skutečný přepravce, na čí náklady se realizovala doprava, kdo měl právo disponovat se zbožím v průběhu jeho přepravy, kdo byl pořizovatelem zboží z jiného členského státu s povinností přiznat DPH apod. Stejně tak důležité je určení okamžiku, ke kterému vznikla povinnost přiznat a zaplatit SPD na území ČR, přičemž je nutné tento okamžik porovnat se dnem uskutečnění zdanitelného plnění pro potřeby stanovení základu daně pro výpočet DPH. K tomuto popsal pohyb zboží mezi jednotlivými subjekty a uzavřel, že úvahy soudu prvního stupně o vzniku daňové povinnosti na úhradu DPH zjištěné na základě průvodního dokladu AAD, nejsou správné, neboť doklad AAD, z něhož soudy vycházely, toliko zajišťoval dohled nad přepravou výrobků podléhajících SPD a nemohl být dostatečným dokladem pro zjištění stran organizace dopravy. Veškeré relevantní informace by obsahovaly doklady CMR, které v soudním spise absentují. V daném kontextu poukázal na závěry rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 4. 2006. EMAG Handel Eder OHG proti Finanzlandesdirektion für Kärnten. Věc C-245/04 . Vzhledem k tomu, že doprava PHM byla zajišťována několika různými přepravci přímo z Rakouska nebo Německa, je nutné u každé transakce zkoumat, zda nemohlo být místem plnění právě Rakousko či Německo, jelikož právě tam doprava začínala, nikoli České republika. Soudům obviněný následně vytkl, že neprovedly žádné dokazování ve vztahu k dopravě zboží z jiného členského státu do tuzemska, ačkoli objasnění dané otázky zůstává nezbytnou podmínkou pro určení subjektu, který jako první v řetězci přiznává povinnost k úhradě DPH. Prokázání správnosti závěrů obhajoby o nedostatečných skutkových zjištěních v projednávané trestní věci stran stanovení daňové povinnosti konkrétního subjektu v rámci řetězových dodávek spojených s jednou přepravou mezi dvěma členskými státy mimo jiné dokládá rovněž stanovisko Generálního finančního ředitelství ze dne 25. 6. 2014, stanovisko Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 1. 10. 2015 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Afs 77/2015-43. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. podal návrh na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí. S ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. poté vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněná I. M. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítla, že soudy prvního i druhého stupně dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Extrémní rozpor poté spatřuje zejména v otázce jejího zavinění, kdy trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby vyžaduje z hlediska zavinění úmysl. Podstatná je rovněž konkretizace toho, o jaký druh daně nebo jiné povinné platby jde, jakými úkony a ve vztahu k jakým skutečnostem byla její výše neoprávněně snížena. Naplnění subjektivní stránky u obviněné soudy dovozovaly především z telefonické a skypové komunikace s obviněnými Š. K., R. P. a svědkyní A. Č., a dále z údajné poznámky obviněné v jejím diáři, která měla údajně obsahovat bankovní účet M. K. Dále poukázala, že v rámci jednání, které je obžalobou obviněným přisuzováno, bylo realizováno velké množství složitých transakcí, přičemž lze připustit, že komunikace obviněné se Š. K., R. P. a A. Č. by mohla ukazovat na to, že obviněná některé dílčí okolnosti jednotlivých transakcí s PHM mohla vědět, nicméně neexistuje jediný důkaz o tom, že přesně věděla, že dochází právě ke krácení DPH, jakým způsobem se tak děje a který subjekt v celém řetězci několika obchodních společností je povinen daň odvést. Krom toho, agendu související s daňovými přiznáními společnosti PK OIL, s. r. o., vedla svědkyně A. Č. Ze zmiňované komunikace přitom může vyplývat maximálně to, že obviněné mohly připadat některé okolnosti obchodů zvláštní, což ovšem k naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nepostačuje. Obviněná shrnula, že skutkové závěry soudů stran naplnění subjektivní stránky dané skutkové podstaty z její strany nemají žádnou oporu v provedeném dokazování. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení co do výroku o zamítnutí jejího odvolání, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. podala návrh na odložení výkonu napadeného rozhodnutí. S ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. poté vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Podáním ze dne 24. 3. 2017 obviněná I. M. opětovně požádala Nejvyšší soud o posouzení jejího návrhu na odklad výkonu trestu odnětí svobody.
K takto podaným dovoláním se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný (R. P.) ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Předně je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových) musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud náležitě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod.
Nejvyšší soud přitom do samotného hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně a do skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly, zasahuje především v případech, kdy projednávaná věc trpí přítomností tzv. extrémního rozporu právě mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo rovněž k nesprávné aplikaci právních norem. V těchto případech je zcela odůvodněna relevance dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010).
Závěry stran extrémního rozporu tedy připadají do úvahy, pokud je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených důkazů. Půjde tudíž zejména o situace, kdy je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozhodnutí, kdy jsou přítomny logické rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. vyvozenými právními závěry, skutek nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, rovněž pokud došlo k deformaci důkazů, z nichž byla dovozována taková skutková zjištění, která z nich vůbec nevyplývají, anebo zůstaly opomenuty a nehodnoceny stěžejní důkazy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017). Zcela nepřípustné by poté bylo takové odůvodnění soudu, které by vycházelo z důkazů, které vůbec nebyly provedeny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09).
Pokud ovšem soudy provedly důkazy s veškerou důsledností a hodnotily je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž postupovaly v souladu se zákonem, nelze dovozovat, že by věc byla zatížena extrémními rozpory (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1349/2012). Extrémní rozpor poté není bez dalšího založen ani tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi obžaloby, nikoli obhajoby, pokud byl tento postup přesvědčivě odůvodněn (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Rovněž samotnou námitku existence extrémního rozporu nelze shledat dovolacím důvodem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 291/2016).
Tato teoretická východiska Nejvyšší soud připomíná především z toho důvodu, že obvinění R. P. a Š. K., a v menší míře též I. M., podstatnou částí svých dovolacích námitek soudům prvního a druhého stupně vytýkali nesprávné hodnocení důkazů (zejména poznatků vyplývajících ze svědeckých výpovědí, přiřazení daňové povinnosti jednotlivým subjektům, určení místa dodání a ukončení přepravy, hodnocení listinných důkazů dokumentujících pohyb zboží, jeho objem a cenu, povahu a namítanou fiktivnost uzavíraných smluv mezi jednotlivými subjekty v rámci přeprodejů PHM, účelovost zakládání jednotlivých společností, resp. upřednostňování vybraných důkazů před jinými apod.), dále nepřistoupení na důkazní návrhy obhajoby (především vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomie, odvětví daně mj. stran určení výše daňové povinnosti k DPH plynoucí z předmětných obchodů) a současně svým způsobem prosazovali vlastní hodnocení důkazů a vlastní (tedy pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu rovněž shledal, že obdobné (v mnohém totožné) námitky stran skutkových zjištění jako ve svých dovoláních obvinění uplatňovali již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně. Na podaná dovolání bude Nejvyšší soud reagovat (až na specifické výjimky) souhrnně, neboť tytéž námitky, které uplatňoval obviněný Š. K., lze spatřovat i v obsáhlejším dovolání obviněného R. P., a pokud by tyto byly shledány relevantními, dopadaly by s ohledem na institut beneficium cohaesionis s největší pravděpodobností i na postavení obviněné I. M.
Na základě provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu ovšem mohlo být bez důvodných pochybností konstatováno, že od počátku předmětného jednání, které se datuje do roku 2006, resp. 2007, obvinění (zde mj. R. P. a Š. K. a od roku 2008 i I. M.) naplánovali obchod s PHM takovým způsobem, že budou PHM nakupovat v Rakousku a Německu, dovážet do České republiky a prodávat je na čerpací stanice za účelem rychlého odbytu pod nákupní cenou, přičemž zisku bude dosahováno tím, že z prodejů nebudou odvádět DPH, přestože PHM s účtovanou DPH prodávali. PHM přitom byly nakupovány v režimu podmíněného osvobození od daně, tedy bez zatížení DPH a SPD, které jsou nárokovány až v České republice coby zemi, kam jsou PHM dopraveny a spotřebovány. Zainteresované společnosti (PK OIL, s. r. o., RS Oil, spol. s r. o., a PK Commercial, s. r. o.) následně z prodejů PHM v České republice nepřiznávaly a neodváděly DPH, ať již vůbec, anebo částečně, byť měly zákonnou povinnost daň přiznat a odvést. Daným jednáním se tak obohacovaly ve svůj prospěch. Přestože byl po formální stránce nákup a prodej PHM realizován skrze různé subjekty, podstatné zůstává, že po celou dobu šlo o nákup a prodej PHM obviněnými, přičemž obchodováním zboží přes různé společnosti se obvinění snažili ztížit určení subjektů, kterým vznikala povinnost k přiznání a odvodu daně, resp. zastřít, že příslušná daň není odváděna. Skutečnou rolí společností jako RS Oil, spol. s r. o., PK Commercial, s. r. o., XTC Group, s. r. o., a dalších, po faktické stránce bylo toliko zastření skutečných obchodů, ze kterých nebyla odváděna daň, čímž se tedy obvinění jak již bylo uvedeno obohacovali. Účelovost prodeje a způsob jednání vedoucí k profitu obviněných v jednotlivých obdobích je poté detailně rozveden zejména na str. 284 a násl. rozsudku soudu prvního stupně a v podstatné části rekapitulován na str. 32 a násl. usnesení soudu druhého stupně, na které Nejvyšší soud plně odkazuje, neboť s předestřenými závěry daných rozhodnutí se plně ztotožňuje.
Soudy prvního i druhého stupně tedy podle Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích náležitě a důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněných vycházely. Pokud dále obvinění namítali, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění dokazování, tedy existenci tzv. opomenutých důkazů, a to zejména stran vypracování nového znaleckého posudku stran určení výše daňové povinnosti k DPH plynoucí z předmětných obchodů, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Zejména soud prvního stupně (s jehož přístupem a závěry se soud druhého stupně následně de facto ztotožnil) jasně a logicky rozvedl, proč shledal důkazní návrhy nadbytečnými, zejména pak z jakého důvodu nebylo přistoupeno k zadání vypracování znaleckého posudku, když k posouzení listin týkajících se obchodů s PHM soud nepotřeboval přibírat znalce, neboť jejich posouzení pro soud neznamenalo natolik složitou otázku, aby jej nemohl provést sám, přičemž následné vyvození právních závěrů by již ani znalci nepříslušelo (viz str. 351 rozsudku soudu prvního stupně). Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněných (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. Dále pak, orgány činné v trestním řízení jsou s ohledem na §2 odst. 6 tr. ř. povinny hodnotit důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. Obvinění se ovšem snažili jednotlivé důkazy izolovat a snáze poté zpochybnit, jakož i zveličovat vyvstávající nesrovnalosti, které však podle Nejvyššího soudu samy o sobě neměly vliv na správnost konečných skutkových zjištění. Na základě přezkumu věci tudíž Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je poté rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (coby jeden z prostředků vedoucích k naplnění práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a zároveň vyloučení libovůle v rozhodování – srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 594/17), přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou poté automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Jak již bylo předestřeno, Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněnými namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu právě do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je rovněž v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná . V daném kontextu nelze např. přijmout argumentaci obviněného R. P., že byť soud prvního stupně proklamoval, že ze znaleckého posudku Ing. Pavly Císařové nevycházel, tak jeho závěry ve své podstatě beze zbytku převzal. Pro připomenutí, soud prvního stupně (v souladu s námitkami obhajoby) naznal, že závěry podané Ing. Pavlou Císařovou nejsou z důvodů pochybností ohledně odborné erudice znalkyně použitelné, avšak zároveň shledal, že přibrání nového znalce pro posouzení účetních dokladů, evidence doprav, bankovních informací, daňových přiznání, závěrů správců daně apod. není nezbytné, když posouzení uvedeného mohl soud provést sám v rámci dokazování a učinění právních závěrů by znalci ani nepříslušelo. Skutečnost, že soud dospěl k obdobným závěrům jako Ing. Pavla Císařová bez dalšího nikterak neznamená, že z posudků, které zpracovala, sám vycházel (srov. argumentaci soudu prvního stupně na str. 336 a 352 rozsudku). Stejně tak samotná skutečnost, že u obviněného R. P. či jeho manželky orgány činné v trestním řízení nedohledaly příjmy plynoucí z trestné činnosti, rovněž nemůže vést automaticky k závěru, že se obviněný nedopustil trestného jednání, které bylo bez důvodných pochybností prokázáno na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitkám obviněných stran nesrozumitelnosti a zmatečnosti popisu skutku, ze kterého podle obviněných není dostatečně zřejmé, jakým konkrétním způsobem mělo dojít k naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, resp. podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Z textové i tabulkové části skutkové věty zcela jasně vyplývá způsob spáchání obviněným přisuzovaného trestného jednání, tedy způsob, jakým došlo ke zkrácení daně ve velkém rozsahu, částečně poté i ve formě „nejméně se dvěma osobami“, kdy jednotlivé části popisu skutku odpovídají právě příslušným znakům daných skutkových podstat. Výrok rozsudku je taktéž zcela v souladu s následným odůvodněním. De facto ve všech případech poté soud prvního stupně od výše DPH za jednotlivá zdaňovací období odečítal DPH, kterou jednotlivé společnosti (ať již PK OIL, s. r. o., PK Commercial, s. r. o., apod.) v přiznání k DPH samy vykázaly, a to důsledně vždy ve prospěch obviněných v duchu zásady in dubio pro reo .
Obviněný R. P. rovněž namítal, že v rámci řízení měly být Soudnímu dvoru EU předloženy předběžné otázky podle §9a tr. ř., jelikož podle názoru obviněného vybraná ustanovení ZDPH nejsou v souladu s ustanoveními směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty . Nepředložením předběžných otázek přitom mělo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný v tomto poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2504/10, ze kterého mj. vyplývá, že pokud obecný soud poslední instance aplikující normy unijního práva zcela opomněl zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU a její nepoložení řádně neodůvodnil, jedná se o svévolný postup, kterým byla porušena pravidla spravedlivého procesu a zasáhnuto do stěžovatelova práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené rovněž připomíná, že pokud by soud (zde druhého stupně) vykládal patřičná ustanovení směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty , jednalo by se o nesprávný postup, neboť obecným soudům, resp. ani Ústavnímu soudu, daný výklad nepřísluší, jelikož ten přísluší pouze Soudnímu dvoru EU. Jinými slovy by se jednalo o případ, kdy by soud nebral vůbec v potaz pro něj závaznou existenci kogentní úpravy obsažené v čl. 267 Smlouvy o fungování EU. Pokud by tedy obecný soud danou směrnici vykládal, aniž by předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, porušil by takovým postupem právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud ovšem namítané pochybení na straně soudu druhého stupně neshledal, neboť ten zcela jasně odůvodnil, proč k postupu stran předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru EU nepřistoupil, a stejně tak Nejvyšší soud neshledal, že by se soud druhého stupně jal sám vykládat ustanovení dané směrnice (viz str. 39 a 40 usnesení soudu druhého stupně). Soud své závěry postavil na argumentaci ve vztahu k charakteru podnikání obviněných, kteří toliko simulovali řádné podnikání mezi společnostmi, které ovládali a jejichž prostřednictvím danou trestnou činnost páchali, přičemž jediným cílem „pohybu a přeprodejů“ PHM byla snaha vyhnout se hrazení DPH z prodeje PHM dovezených ze zahraničí a obohatit se jejich prodejem při nehrazení DPH. Skutečnost, že obvinění pouze simulovali řádné podnikání mezi společnostmi (útoky pod body II./3.a.b. a II./4.a.b.c.d.), resp. uzavírali smlouvy o sdružení mezi PK OIL, s. r. o., a dalšími subjekty, které obvinění (R. P. a Š. K.) ovládali, byla bez pochybností dovozena v průběhu dokazování s ohledem na povahu „činnosti“ daných společností. Soudy mohly uzavřít, že skutečným účelem předmětných smluv o sdružení nebylo vytvoření a fungování sdružení dvou společností, nýbrž výsledné vyvedení povinnosti odvést DPH na subjekt odlišný od PK OIL, s. r. o. Obvinění se svým jednáním snažili navodit právní stav, kdy PK OIL, s. r. o., bude nakupovat, dovážet a prodávat PHM (legálně a bez odvodů DPH), kdy k odvodům DPH bude povinná jiná společnost, která však byla pro dané potřeby založena účelově pro obtížnější identifikaci povinného subjektu (viz podrobněji např. str. 329 a 330 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 39 a 40 usnesení soudu druhého stupně). S uvedenými rozbory soudů prvního a druhého stupně se přitom Nejvyšší soud zcela ztotožnil, neboť tyto byly řádně dovozeny na základě provedeného dokazování. Absurdní se poté jeví námitky obviněných, že soudy nezjišťovaly samotnou vůli jednotlivých stran ohledně uzavírání obchodních vztahů stran smluv o sdružení, resp. že se žádný z dotčených subjektů nedovolával relativní neplatnosti úkonů, když zainteresované subjekty obvinění fakticky ovládali. Obvinění zcela opomíjí prokázaný skutkový stav, že jediným důvodem, proč se rozhodli obchodovat s PHM, bylo krácení DPH, tedy že obchod s PHM byl organizován tak, aby obvinění prodávali zboží pod nákupní cenou a k následnému dosažení zisku krátili DPH.
Pokud jde o obviněnými rozporovanou otázku, jestli skutečně společnostem PK OIL, s. r. o., PK Commercial, s. r. o., a RS Oil, spol. s r. o., vznikla povinnost odvést DPH z obchodů s PHM, tak soudy prvního i druhého stupně mohly po provedeném dokazování bezpečně dovodit, že uvedené subjekty danou povinnost k odvodům DPH měly, jelikož se v předmětných případech jednalo o pořízení zboží z jiného členského státu ve smyslu §16 ZDPH, jež bylo vždy spojeno s přepravou do České republiky na náklad kupujícího, přičemž místem plnění bylo místo ukončení přepravy v České republice jak předpokládá §11 ZDPH, kdy následný převod vlastnického práva k PHM se již na území České republiky pohyboval ve standardním daňovém režimu a tudíž měl být předmětem DPH – §2 ZDPH. Na těchto skutečnostech poté nic nemění ani závěry z rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 4. 2006. EMAG Handel Eder OHG proti Finanzlandesdirektion für Kärnten. Věc C-245/04 , a rozhodnutí Soudního dvora ze dne 16. 12. 2010. Euro Tyre Holding BV proti Staatssecretaris van Financiën. Věc C-430/09 , které podávají výklad mj. stran podmínek pro dodání zboží uvnitř Společenství, jež bude osvobozeno od daně a stran určení místa dodání zboží. Obvinění v rámci svých námitek stran identifikace subjektu s povinností odvodu DPH zcela opomíjí skutečnost, že řetězení obchodů v rámci přepravy bylo jen simulováno a jednalo se stále toliko o obchod společnosti PK OIL, s. r. o., se snahou o formální zbavení se povinnosti odvést DPH přenesením této povinnosti např. na RS Oil, spol. s r. o., či XTC Group, s. r. o. Rovněž v otázce přepravy zboží nelze přisvědčit námitkám obviněných, neboť povinnost přiznat a odvést DPH z prvního dodání PHM na území České republiky měly stále PK OIL, s. r. o., RS Oil, spol. s r. o., resp. PK Commercial, s. r. o. Z hlediska vlastnictví PHM během dopravy poté není rozhodující, kdo je uveden na mezinárodním nákladním listu CMR, jelikož se jedná toliko o oprávněného příjemce, nikoli kupujícího. Vlastnické právo ani nebylo převáděno již v jiném členském státě, jak nadnesli obvinění, když dispozice s PHM byly činěny až po ukončení dopravy v České republice v režimu volného daňového oběhu s účtovanou DPH. K samotnému uskutečnění zdanitelného plnění docházelo bezvýhradně v České republice, přičemž DPH byla účtována, kupujícími zaplacena, avšak obviněnými neodvedena (případně odvedena v omezeném rozsahu). Soudy taktéž náležitě rozvedly, z jakých důvodů k odvodu DPH v České republice mělo dojít, avšak nestalo se tak. Přitom bylo postaveno najisto, že obvinění de facto kontrolovali celý pohyb zboží (pomineme-li specifika přepravy) od nákupu v jiném členském státě až po dodání na čerpací stanici koncového zákazníka. Logicky tedy musela některá z jimi ovládaných společností DPH přiznat a zaplatit, což se nestalo a docházelo k daňovým únikům. K samotným přeprodejům během přepravy docházelo z podnětu obviněných s cílem zdánlivě přenést povinnost platit DPH na jiný subjekt, než PK OIL, s. r. o.
Obviněná I. M. v rámci podaného dovolání především rozporovala učiněná skutková zjištění stran jejího podílu na předmětné trestné činnosti, kdy tímto ovšem toliko vznášela námitky stran hodnocení výsledků provedeného dokazování. Právě na základě provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění však bylo možné bez důvodných pochybností učinit závěr, že obviněná si všech skutečností, které jsou jí kladny za vinu, musela být vědoma, resp. přinejmenším musela být srozuměna s tím, že dané trestněprávní následky mohou nastat, neboť do páchání trestné činnosti se aktivně zapojila, a to přestože trestnou činnost neorganizovala ani neřídila. Byť tedy obviněná nezastávala řídící roli na celé trestné činnosti a toliko vykonávala uložené úkoly, její jednání (stejně jako R. P. a Š. K.) bylo předem promyšlené, sama znala celý mechanismus obchodů, jakož i jeho smysl a cíl, kterým bylo (zejména) krácení odvodů na DPH. Pokud jde o namítanou absenci subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku [ odst. 3 písm. a) podle současného znění zákona ], tak nelze souhlasit s obviněnou, že v daném případě je vyžadováno úmyslné zavinění, jelikož s ohledem na §17 písm. b) tr. zákoníku k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty postačí i nedbalostní jednání. Lze však uzavřít, že především s ohledem na pravidelnou komunikaci s obviněným R. P. je zcela zřejmá její vědomá účast na jí přisuzovaném jednání, kdy obviněná jednala v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz hodnocení na str. 335 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž s obhajobou obviněné se v daném kontextu zcela jasně a správně vypořádal již soud prvního stupně (str. 347 a násl. rozsudku).
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené mohl uzavřít, že v projednávané trestní věci bylo namístě jednání obviněných kvalifikovat jako protiprávní a přistoupit k aplikaci norem trestního práva, resp. že v žádném případě nešlo o „legální optimalizaci daňové povinnosti“, jak namítal obviněný R. P.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání u obviněného R. P. jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem pod bodem II./2., 3. a 4. i podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. a II. výroku o vině], u obviněného Š. K. jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem pod bodem II./2., 3. a 4. i podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. a II. výroku o vině], a u obviněné I. M. jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku [jednání pod bodem II./2., 3. a 4. výroku o vině], zcela přiléhavá. S ohledem na veškeré ve věci provedené důkazy, zejména stran objednání, nákupu, dopravy, celního režimu a prodeje PHM, mohly soudy uzavřít, že obvinění svým společným jednáním způsobili škodu na straně České republiky ve výši neodvedené DPH. Soud prvního stupně rovněž zcela přiléhavě poukázal, že byť při určení znaku ve velkém rozsahu nelze přímo použít výkladové pravidlo podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, tak vzhledem k tomu, že jiná než finanční hlediska by neměla žádný význam, je potřeba daný pojem vykládat tak, že se jedná nejméně o 5.000.000 Kč (viz str. 329 rozsudku).
Pokud obviněný R. P. namítal, že na relevantní část odůvodnění napadeného usnesení připadá toliko devět stran textu, v čemž spatřuje nedůslednost soudu při rozboru jednotlivých námitek, tak podle Nejvyššího soudu rozhodně nelze přistoupit na tezi, že rozhodnutí musí být obsáhlé a podrobné, aby jej bylo možné nazírat jako všeobsažné. Tedy za předpokladu, že rozhodnutí netrpí vadami stran nepřezkoumatelnosti. Pro připomenutí, rovněž Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . Zejména tedy v případech, kdy v rámci odvolacího řízení dochází k zamítnutí řádného opravného prostředku (zde pro nedůvodnost podle §256 tr. ř.), je zcela běžnou praxí, že soud druhého stupně nerekapituluje veškeré provedené důkazy a učiněná skutková zjištění a toliko odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže se s ním zcela ztotožňuje a takový postup je dostatečný pro vypořádání se s odvolacími námitkami. Dotčeným subjektům poté rozhodně není nikterak upíráno právo, aby rozporovaly ať již skutková zjištění, právní kvalifikaci, anebo procesní postupy apod., které jsou obsaženy ve výroku a odůvodnění rozhodnutí soudů prvních stupňů, byť v rámci dovolání je primárně napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně. Rovněž tedy Nejvyšší soud zpravidla opětovně nerozebírá veškeré provedené důkazy a závěry na nich postavené, pokud se s předešlými rozhodnutími ztotožňuje a je namístě na ně toliko odkázat.
V rámci dovolacího řízení u Nejvyššího soudu rovněž nebyly shledány důvody k přerušení či odkladu výkonů uložených trestů ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak navrhovali obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podaná dovolání obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 9. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu