ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.414.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 414/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2017 o dovolání, které podala obviněná D. V. , dříve P., rozená V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 6 To 21/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné D. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 41 T 8/2015, byla podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušena část týkající se odsouzené D. V. ve výroku o vině o pokračujícím trestném činu, celém výroku o trestu, jakož i další výroky které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 1T 30/2013, který nabyl právní moci dne 24. 5. 2014 a znovu bylo při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodnuto tak, že obviněná D. V. se uznává vinnou pod bodem I./1.- 2. výroku o vině a pod bodem II./1.-3. výroku o vině (převzato z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 1 T 30/2013) pokračujícím zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §21 tr. zákoníku (bod II./3. výroku o vině), kterého se dopustila jednání podrobně popsaným ve výroku o vině pod body I./1.-2. a II./1.-3.
Za to byla podle §212 odst. 5 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obžalované Mgr. L. J. a M. B.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovaným uložena povinnost, aby poškozené České republice Úřadu práce ČR, krajská pobočka pro hl. m. Prahu se sídlem Praha 3, Domažlická 11, uhradily na náhradě škody následující finanční částky:
- obviněná Mgr. L. J. částku 10 290 776 Kč
- obviněná Mgr. L. J. společně a nerozdílně s obviněnou D. V. částku 828 158 Kč
- obviněná Mgr. L. J. společně a nerozdílně s obviněnou M. B. částku 1 457 330 Kč
- obviněná D. V. společně a nerozdílně s již odsouzeným P. Š. částku 774 722 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika - ÚP ČR odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 41 T 8/2015 podaly obviněné D. V., Mgr. L. J. a M. B. odvolání.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 6 To 21/2016, a to tak, že z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil v části týkající se odsouzené D. V., výrok o vině o pokračujícím trestném činu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 1 T 30/2013, který nabyl právní moci 24. 5. 2014 a znovu se při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodl tak, že obviněná D. V. byla uznána vinnou pod body I./1.–2 výroku o vině a II./1.–3. (převzato z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 1 T 30/2013) výroku o vině pokračujícím zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §21 tr. zákoníku (bod II./3.), kdy jednání obviněné spočívalo pod bodem I./1. – 2 výroku o vině v tom, že společně s obviněnou Mgr. L. J., po vzájemné dohodě v blíže neurčené době počátkem roku 2011 o tom, že společnost Varina Company, s.r.o., IČ: 248 02 930, sídlem Praha 10, Albíny Hochové 821/11, bude podnikat a zaměstnávat osoby se zdravotním postižením nikoli za účelem dosažení zisku ve smyslu §2 zák. č. 513/1991 Sb. ("Obchodní zákoník''), ale ve skutečnosti za účelem neoprávněného čerpání příspěvku na podporu zaměstnávání takových osob, D. V. pod příjmením P. na základě plné moci k zastupování, udělené 23. 4. 2011 obviněnou Mgr. L. J. jednatelkou společnosti Varina Company, s.r.o, za I. a II. čtvrtletí roku 2011 vyhotovila a podala na Úřad práce České republiky - krajskou pobočku pro hl. m. Prahu, se sídlem Domažlická 11, Praha 3, žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011. V žádosti za I. čtvrtletí roku podané dne 27. 4. 2011 uplatňovala příspěvek v celkové výši 141 276 Kč, přičemž v seznamu v příloze deklarovala, že společnost v období od 1. 3. 2011 do 31. 3. 2011 zaměstnávala celkem 19 zdravotně postižených osob, přičemž mzdové náklady měly u jedné osoby činit 4 809 Kč a jedné osoby 688, u všech ostatních 7 987 Kč. Obviněná prohlásila, že všechny údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a že hrubá mzda za jednotlivé měsíce daného čtvrtletí, uvedená ve jmenném seznamu zaměstnanců, byla zaměstnancům zúčtována k výplatě a po zákonných srážkách vyplacena, a to nejpozději k datu vyhotovení žádosti, ačkoliv si byla plně vědoma skutečnosti, že mzdové náklady deklarované v žádosti o příspěvek neodpovídají tvrzeným skutečnostem, neboť většině uvedených zaměstnanců byla ve skutečnosti vyplácena měsíční čistá mzda v částce nejvýše 2 000 Kč, kdy bylo navíc zjištěno, že část v seznamu uvedených osob ve společnosti nepracovala, nepodepsala pracovní smlouvu a deklarovanou mzdu nikdy nepobírala, část osob pracovní smlouvu podepsala a pobírala mzdu v částce 2 000 Kč, avšak práce jim zadávaná nebyla a ostatním jmenovaným zaměstnancům, kteří ve společnosti pracovali na základě podepsané pracovní smlouvy, byly v rozhodném období ve skutečnosti vypláceny mzdy v podstatně nižších částkách, než měli uvedeno ve mzdových výměrech, a to v částkách neodpovídajících výši nárokovaného příspěvku, a na základě této žádosti byl společnosti Varina Company, s. r. o. vyplacen příspěvek ve výši 125 302 Kč.
Shodným způsobem postupovala i dne 21. 7. 2011 při podání žádosti za II. čtvrtletí roku 2011, kdy deklarovala zaměstnávání 34 osob zdravotně postižených v období od 1. 4. 2011 do 30. 6. 2011, přičemž mzdové náklady měly činit u každé osoby 7 987 Kč měsíčně a celkem uplatňovala příspěvek ve výši 710 393 Kč a skutečně byl poskytnut příspěvek ve výši 702 856 Kč.
Dílčí útoky pod bodem II./1.–3., kterými obviněná společně s již odsouzeným P. Š. způsobila obdobným jednáním páchaným pod hlavičkou společnosti DEETRON, s.r.o. v roce 2012 škodu ve výši 774 722 Kč, byly podle §45 odst. 1 tr. zákoníku převzaty z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 1 T 30/2013.
Za to byla podle §212 odst. 5 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obžalované Mgr. L. J. a M. B.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovaným uložena povinnost, aby poškozené České republice Úřadu práce ČR, krajská pobočka pro hl.m. Prahu se sídlem Praha 3, Domažlická II, uhradily na náhradě škody následující finanční částky:
- obviněná Mgr. L. J. částku 10 290 776 Kč
- obviněná Mgr. L. J. společně a nerozdílně s obviněnou D. V. částku 828 158 Kč
- obviněná Mgr. L. J. společně a nerozdílně s obviněnou M. B. částku 1 457 330 Kč
- obviněná D. V. společně a nerozdílně s již odsouzeným P. Š. částku 774 722 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika - ÚP ČR odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná D. V. dovolání (č. l. 8445-8450), v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu.
Obviněná nejprve uvedla, že soud při stanovení výše trestu nikterak nepřihlédl k délce trestního řízení a době, která od události uplynula. Namítla, že v době, kdy informace do žádostí uváděla, byla přesvědčena o jejich pravdivost, což měla přímo doloženo dokumenty-uzavřené pracovní smlouvy, osobní údaje invalidů apod. Ničím nebyla prokázána existence protiprávní dohody, kdy se odvolací soud s touto námitkou dostatečně nevypořádal. Rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nerozlišuje, která z informací uvedených v žádosti byla pravdivá a která nikoliv, a současně nebylo uvedeno, jakým důkazem je jednotlivá nepravdivá informace dokázána, což jej činí v této části nepřezkoumatelným. Přičemž údaje o počtech zaměstnanců a částce vyplacené mzdy byly absolutně pravdivé. Rozsudek se taktéž nikterak nevypořádal s faktem, že do žádosti též uváděla údaje, které převzala a o jejich věrohodnosti neměla důvod pochybovat. Odvolací soud neaplikoval zásadu presumpce neviny a v pochybnostech mírněji, kdy zcela opomíjí, že řadu informací do žádostí získala přímo, neměla pochyb o jejich správnosti a z věci neměla žádný prospěch. Dále uvedla, že s většinou osob uzavírala smlouvy sama, a část odměny vyplácela, a další část se vyrovnávala koupí služeb od zaměstnavatele. Jednala maximálně v omluvitelném právním omylu, že mzda byla vyplacena, což vylučuje úmyslné zavinění. Právně šlo o započtení proti mzdě, jež bylo na část mzdy judikaturou zakázáno, což obviněná netušila a šlo o omluvitelný omyl. Není spravedlivé žádat po běžném občanovi bez právního vzdělání, aby o tomto věděla. Mzdové náklady představovaly i odvody, takže i v tomto směru šlo o pravdivou informaci. Zcela neomluvitelně odvolací soudu pominul fakt platnosti uzavřených pracovních smluv. Zdůraznila, že část informací měla od spoluobviněné jednatelky společnosti Varina Company, s.r.o. a v této souvislosti dovozuje porušení práva na spravedlivý proces v důsledku absence důkazu o tom, že by mohla být srozuměna s tím, že jde o informace nepravdivé. Dále namítla, že některým zaměstnancům byla mzda vyplacena plně a proto přinejmenším v této části nemohla být uznána vinnou. Zdůrazňuje, že neměla možnost se bránit, jelikož veškerou dokumentaci odevzdala při rozvázání pracovního poměru. Odvolací soud v napadeném rozsudku nikterak nerozlišuje, na kterou část se vztahuje úmysl a na kterou nedbalost. Prokázanou a zcela pravdivou je informace, že každému zaměstnanci byla vyplacena nejméně částka 2 000 Kč. V další části obviněná podává svoji představu o tom, jak měl znít odsuzující rozsudek a jeho současnou podobu považuje za pouhé paušální odsouzení bez jakékoli konkrétnosti. Nebyl tvrzen ani prokázán úmysl uvést veškeré údaje nepravdivě, i kdyby se o něj jednalo, ohledně pravdivých informací by šlo o nezpůsobilý útok. Naopak, paušální úmysl byl vyvrácen řadou důkazů, a to minimálně obsahem uzavřených smluv a výpovědí svědků, jež platné smlouvy uzavírali. Polemizuje s části odůvodnění odvolacího soudu, že se obviněné vědomě podílely na uvádění nepravdivých údajů. Nemůže jít o škodu a trestný čin v tom směru, kdy invalidům se peníze dostaly na základě platných pracovních smluv. Rozsudek dle obviněné pomíjí tu skutečnost, že soud je vázán stále pravomocným rozhodnutím o právu na dotaci, což je v rozporu s výrokem na náhradu škody. Nesprávnost rozhodnutí spatřuje taktéž v tom, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je výrazně kratší než odůvodnění soudu nalézacího, kdy v této souvislosti cituje jednotlivé pasáže odůvodnění odvolacího soudu a s těmito polemizuje zejména ve vztahu o její nevědomosti stran nepravdivostí údajů v žádostech uváděných. Soud zásadně pochybil, pokud správnost skutkových zjištění dovozoval z dřívějšího odsouzení obviněné v trestní věci Obvodního soud pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 30/2013. Ve vztahu k výši škody obviněná cituje části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde vyložil, proč je třeba považovat za škodu součet všech příspěvků poskytnutých na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, kdy nesouhlasí s tímto závěrem, jelikož příspěvky byly poskytnuty nejméně ve výši 2000 Kč. Opět rozporuje závěr stran její vědomosti o tom, že společnost neměla žádné zaměstnance a žádnému nebyla vyplacena částka mzdy, což je zcela v rozporu s provedeným dokazováním, a to jak výslechy svědků, tak listinnými důkazy. Závěrem rekapituluje některé argumenty, zejména stran neprokázání dohody s obviněnou J. na protiprávní činnosti a považuje rozsudek za nevyvážený v její neprospěch. Za porušení základního lidského práva považuje fakt, že byla odsouzena v podstatě za to, že zákonodárce vytvořil nedokonalou právní úpravu zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil k přezkoumatelnému a zákonnému rozhodnutí.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 2. 2017, sp. zn. 1 NZO 90/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné se nejprve vyjádřil k přípustnosti dovolání, jež napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak proti výroku o vině pod body II/1.-3. není přípustné. Část výroku o vině pod body II/1-3 byla za podmínek §45 odst. 1 tr. zákoníku převzata z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 1 T 30/2013 a odvolací soud nebyl oprávněn v této části rozsudek soudu prvního stupně přezkoumávat, což ostatně výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl. Dále státní zástupce uvedl, že námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu a s ní spojená tvrzení o právním či skutkovém omylu jsou v podobě, jakými byly obviněnou uplatněny, námitkami primárně skutkovými a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Skutkového charakteru jsou též námitky o neprokázání dohody mezi obviněnými. Dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka, dle níž měl soud při stanovení výše trestu přihlédnout k délce trestního stíhání a době, jež uplynula od dané události. V rámci deklarovaného dovolacího důvodu lze sice namítat i nesprávnost některých hmotněprávních posouzení týkajících se výroku o trestu, avšak nelze vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti trestu v důsledku nesprávné aplikace hledisek uvedených v §39 tr. zákoníku. Další části námitek obviněné, s jitou dávkou tolerance, pod uvedený dovolací důvod lze podřadit. V této souvislosti, s odkazem na zákonné vymezení trestného činu dotačního podvodu, uvedl, že ve skutkových větách je vyjádřena základní skutečnost spočívající v tom, že společnost Varina Company, s.r.o. neprovozovala reálnou podnikatelskou činnost, při níž by poskytovala pracovní uplatnění postiženým osobám, na jehož podporu je příspěvek poskytován, ale za účelem neoprávněného čerpání příspěvku na podporu zaměstnávání takových osob. V jednotlivostech je pak specifikováno, které osoby měla společnost zaměstnávat, jaké mzdové náklady na ně byly vykazovány a jaká byla skutečná situace při zaměstnávání a odměňování těchto osob. Vymezení nepravdivých údajů považuje státní zástupce z hlediska objektivních znaků dané skutkové podstaty za zcela dostačující. Za naprosto irelevantní státní zástupce považuje opakující odkazy obviněné na uzavření platných pracovních smluv. Předpokladem přiznání příspěvku bylo poskytnutí reálného pracovního uplatnění osobám se zdravotním postižením, nikoliv uzavření formálně bezvadných smluv, kdy nadto lze těžko hovořit o platné pracovní smlouvě, jestliže minimálně jedna ze stran od počátku neměla vážný úmysl plnit povinnosti vyplývající z pracovního poměru. Za důvodné nelze považovat ani námitky ve vztahu k výši způsobené škody. Při hypotetickém uvedení pravdivých údajů by dotace nikdy poskytnuta nebyla, kdy za škodu je nutno považovat součet všech příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jež byly společnosti poskytnuty. Nebyl důvod snižovat škodu o částky, jež byly osobám se zdravotním postižením skutečně vyplaceny, a to nikoli jako mzda za vykonanou práci, ale jako odměna za to, že se nechaly fiktivně zaměstnat a umožnily tak obviněným páchání trestné činnosti. Dále státní zástupce uvedl, že z hlediska závěru o vině je bez významu skutečnost, že pravomocná rozhodnutí správního orgánu o poskytnutí příspěvku dosud (dle tvrzení obviněné) formálně existují a jejich existence nebrání ani uložení povinnosti k náhradě majetkové škody. Závěrem uvedl, že zcela bezpředmětná je námitka obviněné ve vztahu k právní úpravě poskytování příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
V rámci repliky obviněné doručené Nejvyššímu soudu dne 5. 4. 2017, obviněná reagovala na výše uvedené vyjádření státního zástupce, kdy mu především vytýká závěr stran fiktivních pracovních smluv. Státní zástupce neuvádí žádnou právní úpravu ani předpis, na základě něhož k tomuto závěru došel a jednak tento závěr odporuje pravidlu zákoníku práce o neplatnosti pracovní smlouvy, již se může dovolávat toliko zaměstnanec. Tedy předmětné pracovní smlouvy nemohou být neplatné, tím spíše fiktivní. Hodnocení státního zástupce rovněž pomíjí fakt, že práce v podobě lepení obálek byla zaměstnancům ukládána a jimi povětšinou také vykonávána. Žádný právní předpis přitom neomezoval zaměstnavatele ani zaměstnance sjednat jakoukoliv práci.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 6 To 21/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Dovolání není přípustné do výroku o vině pod body II./1.-3., jelikož odvolací soud nově rozhodl výše uvedeným způsobem a tato část výroku o vině byla za podmínek §45 odst. 1 tr. zákoníku převzata z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 1 T 30/2013, kdy soud rozhodující o pokračujícím trestném činu je zásadně vázán skutkovým stavem věci učiněným soudem ve zrušeném rozsudku, jež není oprávněn jakkoliv přehodnocovat, doplňovat či omezovat, kdy současně dovoláním lze napadnout rozhodnutí soudu druhého stupně pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu v části, v níž je dovolání přípustné.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou D. V. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítla nesprávné hodnocení důkazů (zejména pracovní smlouvy uzavírané s osobami zdravotně postiženými a blíže nespecifikované svědecké výpovědi) a vadná skutková zjištění (námitky stran uzavírání pracovních smluv s osobami zdravotně postiženými a s tím související údaje, jež byly obsaženy v žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jakož veškeré mzdové náklady a následně vyplácené mzdy těmto osobám), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná trvá na tom, že v době, kdy údaje do žádosti uváděla, byla přesvědčena o jejich pravdivosti, kdy některé z těchto údajů byly zprostředkovány od spoluobviněné jednatelky společnosti Varina Company, s.r.o., přičemž pracovní smlouvy s většinou osob uzavírala sama, a část mzdy vyplácela a další část se vyrovnávala koupí služeb od zaměstnavatele).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod v drtivé většině nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná D. V. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor dovozovala především z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv . extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kteroužto námitku obviněná v rámci podaného dovolání vznáší. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny dostatečně a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Odvolací soud toliko po doplnění dokazování napravil určité nepřesnosti a neurčitosti skutkové věty, přičemž však nelze dospět k závěru, že tato pochybení, ostatně napravena zásahem odvolacího soudu, by měla za následek zásadní vadu hodnotícího postupu nalézacího soudu. Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu žádné deformace důkazů nedopustily, a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněná sice vznesla námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu dotačního podvodu a s ní spojená tvrzení stran právního omylu, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněnou vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, vadných skutkových zjištěních, její vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněnou uplatněným dovolacím důvodem.
Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit námitky, kdy obviněná v podstatě odvolacímu soudu vytýká, že výrok o vině nedostatečně specifikuje nepravdivé údaje v žádostech uvedené, a dále námitky stran výše uvedené škody.
Trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku , se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem značnou škodu.
Nejprve je třeba uvést, že odvolací soud po doplnění dokazování napravil dílčí nepřesnosti a neurčitosti skutkové věty, kdy poté doplnil skutkovou větu o přehlednou tabulku, v níž jsou uvedeny informace o počtech zaměstnanců, době pracovního poměru, mzdových nákladech a uplatňované výši příspěvku, jež obviněná předložila společně s žádostí o poskytnutí příspěvku. Dále je ve skutkové větě vyjádřena zásadní skutečnost pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, a to, že společnost Varina Company, s. r. o. neprovozovala reálnou podnikatelkou činnost, při níž by poskytovala pracovní uplatnění osobám se zdravotním postižením. Některé z těchto osob ve společnosti nepracovaly, nepodepsaly pracovní smlouvu a deklarovanou mzdu nikdy nepobíraly a část těchto osob pracovní smlouvu sice podepsala a pobírala mzdu v částce 2000 Kč, avšak práce jim zadávána nebyla a zbývající jmenované osoby pracovaly na základě podepsané pracovní smlouvy, avšak ve skutečnosti jim byla vyplácena mzda v podstatě nižších částkách, než bylo uvedeno ve mzdových výměrech, a to v částkách neodpovídajících výši nárokovaného příspěvku. Na tomto místě je třeba uvést, že za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2123). Obviněná deklarovala, že všechny údaje v žádostech jsou pravdivé a hrubá mzda za rozhodné období byla zaměstnancům zúčtovaná k výplatě a po zákonných srážkách vyplacena, přestože tyto údaje neodpovídaly skutečnosti. Tedy již tím naplnila objektivní stránku daného trestného činu, kdy Nejvyšší soud uvádí, že výrok o vině, resp. její skutková věta dostatečně specifikuje všechny podstatné skutečnosti vedoucí k naplnění skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Pokud by v žádostech o poskytnutí příspěvku byly uvedeny všechny informace pravdivě, příspěvek by nebyl nikdy vyplacen. Ve světle výše uvedeného je tedy zcela nepodstatná námitka obviněné stran platnosti uzavřených pracovních smluv, kdy lze nad to souhlasit s vyjádřením nejvyššího státního zástupce, že lze stěží hovořit o uzavření platné pracovní smlouvy, pokud minimálně jedna ze stran - zaměstnavatel neměla od počátku vážný úmysl plnit povinnosti vyplývající z pracovního poměru.
Námitkami stran výše škody se zabýval již odvolací soud, kdy v této souvislosti uvedl, že „škodu způsobenou trestným činem tvoří součet všech společnostem VC (pozn. Varina Company, s.r.o.) a DP (pozn. Dluhová pomoc, s.r.o.) poskytnutých příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v tehdy účinném znění, jestliže by příspěvky v rozhodném období nebyly společnostem vůbec poskytnuty s ohledem na nepravdivé údaje o počtu zaměstnaných osob se zdravotním postižením a především stran vynaložených mzdových nákladů včetně odvedeného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Právě uvádění nepravdivých údajů v žádostech totiž umožňovalo obžalovaným se bezdůvodně obohacovat ke škodě České republiky.“ (str. 33 rozhodnutí odvolacího soudu) Nejvyšší soud konstatuje, že těmto závěrům odvolacího, potažmo nalézacího soudu nelze ničeho vytknout. V této souvislosti, a to i ve vztahu k vině obviněné, Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že je zcela bez významu, pro trestněprávní odpovědnost obviněné a s tím související výši škody, její námitka stran pravomocného rozhodnutí o právu na poskytnutou dotaci.
K námitce obviněné ve vztahu k výši trestu, resp. že soud dostatečně nezohlednil délku trestního stíhání a dobu, jež uběhla od dané události, tedy, že nesprávně vyhodnotil kritéria §39 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí toliko, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Ve vztahu k tomuto zákonnému dovolacímu důvodu je nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně uplatnila v drtivé většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné D. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 5. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu