ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.522.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 522/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 13 To 417/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 37/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 5 T 37/2016, byl obviněný R. P. uznán vinným pod bodem ad 1) – 2) výroku o vině v jednočinném souběhu pokračujícími přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, v bodě ad 1) dle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, v bodě ad 2) dle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě ad 3) výroku o vině přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
ad 1) „dne 1.10.2015, od 00:30 hodin do 08:30 hodin, ve S.-K., okres K., v ulici N. Ch., vnikl na pozemek a do rodinného domu č.p. …, a to tím způsobem, že nejprve přelezl oplocení pozemku vysoké kolem 150 cm, dále překonal uzamčení garážových vrat a to tak, že přesně nezjištěným předmětem v oblasti nad zámkem vytvořil v plastových vratech otvor o velikosti 5x1 cm, vnikl do garáže a dále z této odemčenými dveřmi vešel na chodbu rodinného domu a zde z odložených svršků a volně odložených věcí odcizil 1 ks hnědé peněženky bez hodnoty, s finanční hotovostí 500,- Kč, řidičský průkaz, občanský průkaz, zdravotní průkaz a platební kartu VISA České spořitelny a.s., č. …, vše ke škodě spolumajitele nemovitosti a majitele odcizených věcí, S. S., přičemž poškozením garážových vrat způsobil škodu ve výši 300,- Kč, dále z chodby odcizil 1 klíče k osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Škoda Octavia, v hodnotě 4.200,- Kč a také klíče k vozidlu tov. zn. Peugeot 206, v hodnotě 1.750,- Kč a to vše ke škodě majitelky motorových vozidel, A. S., následně z bundy odložené na chodbě odcizil pánskou peněženku hnědé barvy, bez hodnoty, s finanční hotovostí 200,- Kč, zbrojní průkaz, občanský a řidičský průkaz, služební průkaz příslušníka armády ČR, platební kartu VISA České spořitelny č. … a platební kartu ČSOB a.s. ERA Debit MC č. … a to vše ke škodě majitele P. S.“,
přičemž výše uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2006. sp. zn. 49 T 12/2005, odsouzen za spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst.1tr. zákona a krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), d), e) tr. zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, s výkonem trestu dne 7. 1. 2014.
ad 2) „dne 1. 12. 2015, kolem 08:20 hodin, v K., v ulici J. H., nedaleko domu č.p. …, bez užití násilí, procházející Z. S., z nenadání vytrhl z levé ruky plátěnou tašku béžové barvy, se svačinou a šamponem v červeném pouzdře, vše v hodnotě 20,- Kč, včetně kožené kabelky zn. Tamaris v hodnotě 750,- Kč s obsahem 1 ks červeného skládacího deštníku v hodnotě 100,- Kč, kožené peněženky, světle hnědé barvy, v hodnotě 200,- Kč, 1 ks mobilního telefonu, zn. Samsung, v silikonovém průhledném pouzdře, vše v celkové hodnotě 600,- Kč, svazku 5ti klíčů s pouzdrem na zip, svazku 6ti klíčů na kroužku a svazku 2 klíčů s hnědým přívěskem MC v celkové 1.500,- Kč, látkové taštičky, v hodnotě 30,- Kč, hnědého koženkového pouzdra na doklady, zn. King v hodnotě 30,- Kč, látkové taštičky na zip, s nápisem FürKige, na drobné věci, v hodnotě 30,- Kč, víceúčelového kapesního nože, v hodnotě 50,- Kč, šedé propisovací tužky, v hodnotě 10,- Kč, použité rtěnky, zn. Rimmel v hodnotě 20,- Kč, konturovací tužky hnědé barvy, zn. Coty Paris, v hodnotě 20,- Kč, hřebenu černé barvy, v hodnotě 20,- Kč, průkazky ČSAD Kladno, s měsíčním jízdným ve výši 200,- Kč, finanční hotovosti ve výši 2.400,- Kč, platební karty VISA České spořitelny a.s. č. …, na jméno Z. S., karty podniku hlavního města Prahy, 2 karet do knihovny, průkazky na slevu českých drah, karty ČPZP a zaměstnanecké karty MM Kladno a různých věrnostních karet, čímž způsobil odcizením majitelce uvedených věcí, Z. S., celkovou škodu ve výši 5.980,- Kč, z místa činu utekl před poškozenou a pronásledovateli do zástavby rodinných domů, kde ve snaze se ukrýt, narušil nejprve po přelezení drátěného oplocení s živým plotem, vysokým 140 cm, v ulici C. vnikl na soukromý pozemek č.p. …, a to ke škodě majitelů nemovitosti, Ing. J. J. a MUDr. J. J., odtud, po překonání oplocení ve výši 200 cm vnikl na pozemek, na adrese V. N. č.p. …, majitelky H. Ch., dále vnikl po překonání oplocení na sousední zahradu pozemku, a to v ulici V. N. č.p. …, majitelů, M. S. a Mgr. H. S. a z tohoto pozemku dále překonal oplocení vysoké 110 cm a vnikl na pozemek na adrese J. H. č.p. …, majitele RNDr. J. M.“,
přičemž výše uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2006. sp. zn. 49 T 12/2005, odsouzen za spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona a krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), d), e) tr. zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, s výkonem trestu dne 7. 1. 2014.
ad 3) „dne 4. 2. 2016 kolem 04:30 hodin v K., v ulici A. u domu č. p. …, majitelky J. Š., nezjištěným předmětem rozlomil cylindrickou vložku zámku výklopných vrat u garáže, vrata vyklopil a po nahlédnutí dovnitř, aniž by do garáže vstoupil, z místa odešel“.
Za to byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Z. S., bytem K.-K., F. …, škodu ve výši 2 298,- Kč a manželům S. a A. S., bytem S., N. Ch. …, škodu ve výši 13 000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 5 T 37/2016, podal obviněný odvolání směřující toliko do výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku a dále i do výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 13 To 417/2016, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody, odsoudil obviněného R. P.
I) za přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku - v bodě ad 1) i podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a v bodě ad 2) i dle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku pod body ad 1), 2) v napadeném rozsudku, a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Kladno ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 2 T 75/2015, i za přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Kladno ze dne 30. 12. 2015, sp. zn. 26 T 156/2015, podle §178 odst. 2 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 30 (třiceti) měsíců.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku by současně zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu Kladno ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 2 T 75/2015, a v trestním příkazu Okresního soudu Kladno ze dne 30. 12. 2015, sp. zn. 26 T 156/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II) za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem ad 3) v napadeném rozsudku podle §178 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 13 To 417/2016, podal obviněný R. P. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 401-402), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l), k) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v rozhodnutí některý výrok chybí (chybějící výrok o odvolání obviněného co do výroku o vině za skutek pod bodem II., a tudíž i o trestu) a dále bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. g) a k) tr. ř. Obviněný podává dovolání toliko do výroku o vině pod bodem 2), tj. za skutek, k němuž mělo dojít dne 1. 10. 2015 od 00:30 do 8:30 v ulici N. Ch. [pozn. správně pod bodem 1) výroku o vině] v rozsudku Okresního soudu v Kladně, a co do výroku o trestu.
Obviněný má za to, že v projednávané věci jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Provedené důkazy v žádném případě nemohly tvořit ucelený řetězec a logický způsob jejich vyhodnocení stejně tak dobře připouští jeho nevinu co do předmětného skutku, k němuž mělo dojít dne 1. 10. 2015. Žádný z důkazů jednoznačně neukazoval na obviněného jako pachatele, ať již se jedná o daktyloskopické, trasologické, biologické, mechanické či jiné stopy. Je na místě taktéž zdůraznit, že výpovědi svědků popisující oblečení pachatele nikterak neodpovídá oděvu, jež měl obviněný v okamžiku zadržení na sobě. Poškozená S. a svědkyně B. vypověděly, že pachatel měl na sobě tmavé oblečení, kdy naopak obviněný měl na sobě šedou bundu s výrazně žlutými potisky. Soudy se s touto, pro závěr o jeho vině stěžejní skutečností, dostatečně nevypořádaly.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265 l odst. 1 tr. ř. v napadeném rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 13 To 417/2016, případně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 5 T 37/2016, a věc přikázal danému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 9. 3. 2017 (č. l. 402). Dne 14. 3. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 297/2017, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného R. P. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 13 To 417/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl [skutek pod bodem 2) výroku o vině]. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l), k) tr. ř.
Na tomto místě je třeba nejprve podotknout, že z obsahu dovolání obviněného není zcela zřejmé, k jakému bodu výroku o vině jeho argumentace směřuje, kdy v úvodu dovolání uvedl, že jej podává co do výroku o vině za skutek specifikovaný pod bodem 2 v rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 5 T 37/2016-327 ze dne 30. 6. 2016 (tj. za skutek, k němuž mělo dojít dne 1. 10. 2015 od 00.30 do 8:30 v ulici N. Ch.) a co do výroku o trestu, avšak jim takto časem a místem vymezený skutek je vymezen pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Jeho dále uplatněná argumentace směřuje ke skutku pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu a vzhledem k tomu, že odvolání obviněného směřovalo toliko do výroku o vině pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu a s tím související přípustnost dovolání, Nejvyšší soud se bude námitkami obviněného zabývat toliko ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm . l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm . l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), k) tr. ř..
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především svědeckou výpověď poškozené Z. S. a svědeckou výpověď J. B.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění oděvu, jež měl obviněný v rozhodný okamžik na sobě), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v dovolání dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kteroužto námitku obviněná v rámci podaného dovolání vznáší. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny dostatečně a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný namítl chybějící výrok rozhodnutí o odvolání obžalovaného směřující co do výroku o vině za skutek pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, a tudíž i o trestu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).
V napadeném rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný. Z podnětu odvolání obviněného odvolací soud přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině pod bodem 2) a dále ve výroku o trestu. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl, při nezměněném výroku o vině a náhradě škody, výše uvedeným způsobem.
Tento způsob rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá trestnímu řádu. Podle §258 odst. 2 trestního řádu, jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení rozsudek odvolacího soudu odpovídá. Přitom nebylo nutné, aby to, že výrok o vině pod bodem 2) zůstal beze změny, bylo v rozhodnutí vyjádřeno nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v této části bylo zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Podle §256 tr. ř. však odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek, že úkolem dovolacího soudu není, aby za dovolatele domýšlel v jakém směru se má obecně či nejasně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti či opodstatněnosti podaného dovolání. Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 5. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu